V návaznosti na fórum „Pás a stezka“, které proběhlo koncem dubna, se v Pekingu pořádala konference o „dialogu mezi civilizacemi“ asijského kontinentu. Hodnocení výsledků této akce na sebe nedalo dlouho čekat. Bývalý generální tajemník Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS) Rašid Alimov poukázal na „logické pokračování globální diskuse“, která byla zahájena na fóru „Pás a stezka“.
Expertní posudky zdůrazňují řadu aspektů, které úzce souvisejí s rozdíly mezi čínským a západním přístupem k současnosti a dějinné perspektivě. Mluví o rozdílech mezi „dialogem civilizací“ vymezujícího se proti „střetu civilizací“, o kultuře konsensu proti usilování o nadvládu a dominanci, o zachování trendů a mechanismů globalizace proti protekcionistické izolaci, o protiglobalizačním tlakům a tak dále.
To vše je pravda, ale skutečné dění to příliš nevysvětluje.
Co se tedy opravdu děje?
Leccos najdeme ve zprávě Si Ťin-pchinga přednesené na uvedené konferenci. Stručný výčet jeho hlavních myšlenek: všeobecná stabilita Asie a koordinovaný rozvoj asijského společenství na kulturně-humanitární bázi společného osudu a potažmo společného osudu lidstva. Asie je jednou z kolébek lidstva i jeho technologických úspěchů a spojuje ji společná geografie, přírodní prostředí a společný dějinný osud.
Základní principy vzájemné podpory hospodářské globalizace: rovnoprávnost, rozvoj ve prospěch sebe i druhých, společný pokrok prostřednictvím humanitárních a technologických výměn, inovativní řízení. Čína coby pilíř Asie a garant rovnoprávné směny s využitím čínské „měkké moci“. Čínská otevřenost vůči sousedům a oddanost světové harmonii.
A ještě čínská odpověď Washingtonu na otázku obchodní války vedená v přesně vymezeném mezinárodně politickém kontextu:
Vše je vyňato z podrobného komentáře na ministerském briefingu v Pekingu, s nímž vystoupil mluvčí ministerstva zahraničí Geng Shuang.
Co je to civilizace?
Asijské fórum v Pekingu nebylo ani zdaleka první, pokud se týká témat spojených geografií. Vloni v září se konalo stejné tematické fórum „Čína – Afrika“. Čili máme tu postupné vytváření, region po regionu, globální alternativy k monotónní dominanci Washingtonu v uplynulých desetiletích – a Západu obecně.
Proč se v Pekingu mluvilo o „asijských civilizacích“? Protože je to nejúčinnější a politicky průchodný způsob konsolidace Asie. Přesněji řečeno, civilizační problém se dělí do dvou hlavních otázek na podstatu civilizace: Civilizace je
1) „Překonané barbarství“? (podle R. Kiplinga)
2) „Kulturně historická forma“? (podle N. Danilevského a O. Spenglera)
Západ chápe „civilizaci“ z prvního pohledu. A podle toho rozděluje národy na „civilizované“ a „necivilizované“, čili „divošské“. Západní národy pochopitelně řadí k „civilizovaným“, a proto jeho ideologové vedle ospravedlnění koloniální a neokoloniální expanze kladou rozšiřování západní civilizace do základů své zahraniční politiky. Odtud pochází vše, co se kolem nás děje, včetně slovutného „exportu demokracie“ do ostatních zemí světa.
Východní země a především Rusko stály vždy na druhé straně: civilizace je historická a sociokulturní forma bytí zemí a národů. Neexistují více či méně „civilizované“ národy, existují pouze různé civilizace. A tady se dostáváme k hlavní otázce pekingského civilizačního dialogu. Odmítnutí „střetu civilizací“ a naopak nastolení mezicivilizační harmonie není pouhou revizí, ale převrácením základního postulátu Samuela Huntingtona: „The West against the Rest“ – „Západ proti zbytku světa“.
Svět podle Trilaterální komise
Uvedenému postulátu byl podřízen celý poválečný obraz světa, jak ho viděli na Západě, a S. Huntington byl spoluautorem prologu k tezi „The West against the Rest“ ve zprávě Trilaterální komise vydané pod názvem „Krize demokracie“ (1975). Sestava „světových bloků“ předložená tímto dokumentem je následující:
To se promítlo i do postupu Západu proti SSSR a Číně: Rusko mělo být rozděleno podél Uralu a začleněno do dvou různých bloků. Z Číny se měl stát vazal Japonska.
Tokio se od samého vzniku Trilaterální komise (1972–1973), jejíž první ředitel byl Zbigniew Brzezinski a prezident David Rockefeller, považovalo za jakýsi pilíř „východního bloku“. V roce 2000, kdy se „japonská skupina“ Trilaterální komise přejmenovala na „asijsko-pacifickou“, měla podle předpokladu pevninská (!) Asie vzít za vděk opoře o ostrovní (!) Japonsko.
Proto je důležitý, i když ne hlavní, závěr Pekingského fóra, že Japonsko není centrem Asie, nýbrž jeho periferií. Nebo také „nepotopitelná letadlová loď“ Spojených států amerických. Pro Asii je tato země cizím tělesem, přesněji řečeno, je jím vládnoucí proamerický režim. Přinejmenším do té doby, než se zbaví statusu kolonie řízené zvenčí. A i když k tomu dojde, na vůdčí postavení nebude mít Tokio nárok s ohledem na epizody jeho historie a válečné zločiny spáchané na asijských národech.
O co jde Říši středu?
Někteří budou spěchat, aby obvinili Čínu, že chce převzít roli Japonska. Vždyť nakonec za podobným účelem flirtuje s Asií a také s Afrikou. A tudíž předkládá jiný systém „světových bloků“, který už není orientovaný na Západ, ale na Východ. Jenomže při tak složitých otázkách a mnoha kombinacích je záhodno se svými soudy nespěchat. Takovému předpokladu odporují tři důležité okolnosti:
1) Kdyby bylo Pekingské fórum „euroasijské“, pak by uvedený předpoklad mohl mít smysl. Ale fórum je výlučně asijské. Navíc ve skutečnosti není mezicivilizační, nýbrž mezistátní – sjednocuje státy a doplňuje ekonomický model „Pásu a stezky“ humanitárním aspektem po celé jeho trase. Při posuzování věcí není důležité pouze to, co se říká, ale také to, co řečeno není.
V Pekingu zaznělo téma „jediného osudu Asie a lidstva“, ale o Eurasii se nemluvilo. Protože jednotná Eurasie není čínská agenda, ale rusko-čínská. Na svém křídle se dnes Peking posunul s ohledem na vnitřní stabilitu a dynamiku rozvoje mnohem dál než Moskva, která teprve začíná řešit úkol postsovětské integrace a dosud nevyřešila ani své vnitřní problémy. Takový postup může být chápán ne-li jako rozdělení „sfér vlivu“, které jsou více charakteristické pro tradiční postupy, potom určitě jako výzva k vytvoření mocné mnohonárodnostní mezicivilizační aliance dvou zemí a jejich národů.
Proto zástupci „okrajových“ postsovětských zemí, kteří přispěchali na fórum v Pekingu – především Ázerbájdžán a Arménie – byli poněkud zklamaní z toho, že zájem o ně byl pouze v souvislosti s infrastrukturními projekty „Pás a stezka“. Mimochodem, není mi známo, jaký vítr zavál na asijský summit Řeky.
Z geopolitického hlediska spolu Evropa a Asie komunikují přes moře, ačkoli o geopolitice v rámci dialogu mezi Moskvou a Pekingem není radno mluvit příliš nahlas. A pokud je například v Severní Americe zajištěna bezpečnost z jednoho centra, pak v Eurasii to možné není. Přesto je na základě výsledků pekingského fóra možné říci, že v Asii započatý proces konsolidace nemusí nutně zahrnovat postsovětskou integraci v západní části eurasijského kontinentu, ale také naznačuje, že její faktické spuštění není tak úplně za horami. Jinak východ a západ Eurasie je možné vystřihnout „nůžkami“ různých rychlostí.
Malý „lakmusový“ test: Všiml si někdo, jak náhle, i když „distingovaně“, ustoupily do pozadí epizody indicko-pákistánských a čínsko-indických konfliktů?
Na pozadí hrozby války s Íránem
2) Asijská solidarita, která se stala leitmotivem Pekingského fóra, je demonstrována v podmínkách extrémního zhoršení vojensko-politické situace okolo Íránu, o níž se hlasitě nemluvilo, ale nacházela se v podtextu. USA nikterak neskrývají své přípravy na válku a Teherán v reakci na to zahájil proces ustupování od „Společného komplexního akčního plánu o íránském jaderném programu“ a činí za to odpovědný Izrael, který stojí za mnoha rozhodnutími současné washingtonské administrativy.
Není pochyb o tom, že výsledky fóra v Pekingu nejsou pouhou ukázkou podpory Íránu, ale také vážným signálem pro Washington a Tel Aviv. Nikoliv náhodou ministr zahraničí M. Pompeo jezdí jako pominutý po světě, a zatímco odvolal schůzku s Evropany, už dvakrát jednal se Sergejem Lavrovem. Mezi oběma setkáními zjevně potřebovali cosi probrat ministři zahraničí Ruska a Číny. Je to bezpochyby jasná ukázka koordinace v celém spektru globálních otázek a problémů, z nichž mnohé v těchto dnech prudce eskalovaly.
Západ obdržel z Pekingu jednoznačnou zprávu: Než strčíte svoje hnáty do cizího podbřišku, měli byste nejdříve hodně přemýšlet, vážit své síly a poměřit je s důsledky svých dobrodružství, dříve než bude vše hotovo a začnete si mnout ruce. Všimli jste si, že Saúdové v tyto dny najednou rozpoznali v obyvatelích Krymu Rusy? Řeklo by se, jeden z hlavních satelitů Washingtonu…
Asie není Evropa
3) Téma japonské role souvisí také s krajními cípy Eurasie. Na Východě se spolu s Japonskem nachází ještě Jižní Korea a na Západě se k Rusku přimyká „velký“ poloostrov Evropa. A Donald Trump v tyto dny „překopal“ už dvě ultimata adresovaná Kim Čong-unovi v souvislosti s ústupky při denuklearizačních rozhovorech. A po nahrazení M. Pompea příjemnějším vyjednávačem oznámil nadcházející návštěvu Soulu na červen. To rovněž nenastalo jen tak samo sebou.
Je snad hlavním důvodem této novinky záležitost, jaké se možná americký prezident nejvíce bojí? Definitivní krach jednání s Pchjongjangem, který negativně ovlivní jeho volební preference v předvečer nové prezidentské kampaně? Nebo postupná ztráta kontroly nad jihokorejským vůdcem Mun Če-inem? Přece jen to není Evropa – svázaná na rukou i na nohách svými povinnostmi v rámci NATO a de facto podřízená ECB a globálním finančním institucím v rámci eurozóny. Tam je možné klidně rušit návštěvy a držet se otevřeného diktátu. Kdežto na Východě stojí všechno na velmi tenkém ledě.
Tím se postupně dostávám k vlastnímu smyslu pekingského „summitu civilizací“. Je skutečně pokračováním fóra „Pásu a stezky“, ale na rozdíl od něj nejde o projekt infrastruktury. Civilizační svazek asijského Východu je jedním z křídel velké kontinentální integrace, zatímco druhým křídlem je obnova jediné velké země na postsovětském prostoru. Nezáleží na tom, zda půjde o „velké euroasijské partnerství“, jaké navrhl Vladimír Putin, nebo si proklestí cestu jiné pojetí. Důležité je především to, aby mezi Moskvou a Pekingem existoval jednoznačný strategický konsenzus na tom, že k takové integraci dojde.
Islamismus – bič Západu
Uvedená konfigurace má ještě další důležitý rys, který ji činí mírně asymetrickou. Tím je osud eurasijského islámu, který se západní autoři řady radikálních projektů na vnesení chaosu do „eurasijského Balkánu“ (podle Brzezinského) snaží po mnoho desetiletí – a to není žádné tajemství – nasměrovat proti Rusku a Číně.
S ohledem na koloniální a západní původ islamismu coby agresivní ideologie, na jejímž počátku bylo muslimské bratrstvo, znamená projekt kontinentální integrace prováděný Moskvou a Pekingem obrácení extremistického vývoje radikálního islámu, čímž připravuje Západ o nejaktivnějšího a nejvášnivějšího spojence na blízkém a středním východě. To se do jisté míry vztahuje i na režimy, které podobně jako Saúdové vyznávají radikalismus. Budou se tak muset přizpůsobit nové realitě a mnozí poukazují na to, že tento proces se již pohnul z mrtvého bodu.
Co by byl Západ bez islamismu? Pouhá „šagrénová kůže“ rychle se zmenšujícího geopolitického vlivu, který přišel o své dřívější nástroje. A co by byl islamismus bez Západu? Džin uniklý z láhve, který útočí na Evropu. A protože Anglosasové by v takovéto situaci, bez plachet a bez kormidla, byli Starému světu k ničemu, bude Evropa nevyhnutelně postavena před volbu. Buď obrácení směrem k Rusku, anebo plíživá islamizace, která ve své krajní formě s sebou přinese hrozbu vzniku extrémistického režimu podobného nacismu.
Východ proti hrozbám Západu
Existuje však ještě třetí možnost: v Evropě se obrodí nacionalismus jako důsledek neproporcionálního rozšiřování vlivu národoveckých stran v boji proti islamismu. Bohužel varianta proruského vektoru, v níž by mohl někdo doufat, patrně nenastane; ba právě naopak, nacionálně evropský vektor bude nejen protiruský, ale mohl by dokonce evokovat starý plán „Drang nach Osten“. Ani v případě vzniku evropského chalífátu to nebude o moc jiné.
Nakolik je podobná hrozba reálná? To bude přímo záviset na tempu ruského geopolitického „prozření“. Buď bude Rusko pokračovat ve svých hrách na „demokracii“, „volný trh“, „toleranci“ a „hlavní magistrálu“, nebo začne cílevědomě budovat stát založený na své vlastní historické zkušenosti. Přitom těmi prostředky, které vyžaduje současná doba.
Pekingské fórum ukázalo, že proces vytváření ohniska kontinentální konsolidace na Východě je v plném proudu. A vše se děje za západním křídlem, kde je zapotřebí dát vzniknout „symetrickému“ centru. A pokud se tak stane, pak bude dána historická odpověď na výzvu, před níž dnes stojíme všichni – Rusko, Čína, lidstvo.
Teprve pak budou zcela a úplně eliminovány hrozby vycházející ze Západu. Samozřejmě včetně vnitřních hrozeb daných jeho „pátými kolonami“.
Zdroj: protiproud.cz, regnum.ru
Pavlenko Vladimír