V roce 2018 bylo kvůli své křesťanské víře zavražděno 4 305 křesťanů. Toto vysoké číslo je uvedeno v nové zprávě „World Watch List 2019“, kterou právě sestavila nevládní organizace Open Doors. Ze zprávy vyplývá, že v roce 2018 byl počet křesťanských obětí o 1 000 vyšší – to je o 25 % více – než v roce 2017, kdy jich bylo 3 066.
Podle všeho je po celém světě kvůli své víře v současné době pronásledováno 245 milionů křesťanů. V listopadu 2018 vydala organizace Aid to the Church in Need (Pomoc církvi v nouzi) Zprávu o náboženské svobodě („Religious Freedom Report“) za rok 2018 a došla k podobnému závěru: 300 milionů křesťanů bylo vystaveno násilí. Křesťanství bylo navzdory tvrdé konkurenci nazváno „nejpronásledovanějším náboženstvím na světě“.
V březnu 2019 papež František pojede do Maroka, země, která je také uvedena v seznamu nevládní organizace Open Doors. Bohužel se zdá, že postoj papeže Františka k islámu pochází ze světa fantazie. Pronásledování křesťanů přerostlo v mezinárodní krizi. Připomeňme si, co se křesťanům v muslimském světě stalo jen během několika posledních měsíců.
Při pokusu o zneškodnění bomby u koptského kostela zahynul v Egyptě při její explozi policista. Předtím bylo během náboženské pouti zavražděno náboženskými extremisty sedm křesťanů. V Libyi byl objeven masový hrob, obsahující pozůstatky 34 etiopských křesťanů zabitých džihádisty napojenými na Islámský stát. Íránský režim během zátahů zatkl více než 109 křesťanů. Pákistánská křesťanka Asia Bibi žije tři měsíce poté, co byla zproštěna obvinění z „rouhání“ a propuštěna z cely smrti, stále ve vězení – její bývalí sousedé ji stále chtějí zabít. V Mosulu, který byl centrem iráckých křesťanů, byly „Vánoce bez křesťanů“ a v Iráku obecně zmizelo 80 % křesťanů.
Kardinál Louis Raphael Sako, patriarcha Chaldejského patriarchátu babylónského a hlava Chaldejské katolické církve, nedávno poskytl o pronásledování křesťanů v Iráku několik údajů: „cílem pumového útoku se stalo 61 kostelů, zavražděno bylo 1 224 křesťanů, bylo zabaveno 23 000 křesťanských domů a nemovitostí.“ Patriarcha připomněl světu politiku Islámského státu, který dal „křesťanům vybrat ze tří možností“: konverzi na islám, zaplacení zvláštní daně nebo nucené a okamžité vysídlení. „Jinak by byli zavražděni.“ Tímto způsobem bylo vyhnáno 120 000 křesťanů.
„Vytrvalé mlčení evropských vůdců o otázkách náboženství, konkrétně o islámu, je pro nás překvapením a zklamáním,“ napsal nedávno alžírský spisovatel Boualem Sansal.
„Jejich postoj je prostě nezodpovědný, sebevražedný a dokonce i zločinný... v současném kontextu, který je poznamenán závratnou expanzí... Je to jako žít na úpatí činné sopky a nepochopit, že se sopka chystá vybuchnout.“
Boualem Sansal, kterému islamisté ve Francii i v Alžírsku vyhrožují smrtí, napsal bestseller „2084“. V něm píše, že postoj papeže Františka k muslimskému světu je podobný postojům západních lídrů:
„V žádném případě není možné, aby papež František nevěděl o velkých problémech způsobených expanzí radikálního islámu ve světě a v samém srdci křesťanské oblasti... Znovu si připomeňme... náboženství, které přišlo do Evropy jako poslední, má skutečný problém se integrovat do evropského prostředí, které je v podstatě židovsko-křesťanské, přestože se křesťanství v několika posledních stoletích z našeho života vytrácí.“
Papež František dokázal vysvětlit, že „myšlenka dobývání“ je nedílnou součástí islámu jako náboženství, ale rychle dodal, že bychom mohli stejným způsobem interpretovat i křesťanství. „Pravý islám a správný výklad Koránu je proti všem formám násilí,“ řekl ne zcela přesně papež. Rovněž ne zcela přesně poznamenal, že „islám je náboženství míru, které je slučitelné s respektem k lidským právům a mírovému soužití.“ Vypadá to, jako by veškerá snaha papeže směřovala k oproštění islámu od jakékoliv odpovědnosti. Zdá se, že to prosazuje více, než pravověrní muslimové – jako například egyptský prezident Abd al Fattáh as-Sísí, americký spisovatel a lékař M. Zuhdi Jasser, bývalý kuvajtský ministr informací Sami Abdullatif Al-Nesf, francouzsko-alžírská spisovatelka Razika Adnani, v Paříži žijící tuniský filozof Joussef Seddik, jordánský novinář Yosef Alawnah a marocký spisovatel Rachid Aylal a mnoho dalších.
Dramatické pronásledování křesťanů v islámském světě zdůrazňuje paradox Západu: „Od svého vítězství ve druhé světové válce přinesla západní civilizace světu mnoho dobrého,“ napsal Renaud Girard v deníku Le Figaro.
„Vědecky řečeno, Západ sdílí své skvělé vynálezy, jako je penicilin a internet. Lidská práva nejsou respektována všude na světě, ale jsou jediným vzorcem řízení společnosti existujícím na mezinárodní úrovni.“ Je nepopiratelné, že pod vlivem Západu bylo během dvou generací dosaženo obrovských politických, technických, zdravotních a sociálních úspěchů. Existuje ale jedna oblast, v níž se od roku 1945 situace na celé planetě zhoršila a za kterou je Západ plně zodpovědný. Je to svoboda svědomí a náboženská svoboda... Tím, že Západ nehájil křesťany na Východě, udělal dvojnásobnou strategickou chybu: tím, že opustil své ideologické přátele, dal najevo svoji slabost a vzdal se svých hodnot.“
V další zprávě o pronásledování křesťanů, kterou sestavila organizace Aid to the Church in Need (Pomoc církvi v nouzi) se praví:
„V hodnotovém žebříčku západních vlád a médií klesla náboženská svoboda v pořadí důležitosti lidských práv, a je stále více zastíněna otázkami genderu, sexuality a rasy.“
„Politická korektnost nechce vědět nic o pokračujícím pronásledování a potlačování křesťanství, a proto je pronásledování a potlačování křesťanství téměř ignorováno,“ řekl nedávno linecký biskup Manfred Scheuer.
Toto zavírání očí je mnohem horší, protože každý ví, že křesťanství je na Středním východě na pokraji zániku, poznamenal canterburský arcibiskup Justin Welby:
„Stovky tisíc lidí byly násilně vyhnány ze svých domovů. Mnozí byli zabiti, zotročeni, pronásledováni nebo násilně přinuceni ke konverzi. Dokonce i ti, kteří zůstali, se ptají: 'Proč tu zůstat?' Například křesťanská populace Iráku je o více než polovinu menší, než byla v roce 2003 a kostely, domy a provozovny křesťanů byly poškozeny nebo zničeny. Také syrská křesťanská komunita se od roku 2010 zmenšila na polovinu. Výsledkem je to, že celé oblasti křesťanské komunity, které položily základy křesťanské církve, nyní čelí hrozbě bezprostředního zániku.“
Západ zradil své křesťanské přátele na Východě (zde a zde). Západ by se měl ptát: Jak bojuje Vatikán a papež proti tomuto novému náboženskému pronásledování?
Z katolického světa již přišla kritika. „Stejně jako je mu lhostejné hromadné rušení kostelů, tak se zdá, že Františkovi je lhostejná i islamizace Evropy,“ napsal americký katolický novinář William Kilpatrick.
„Skutečně se zdá, že proti islamizaci nemá námitek, jak dokazuje jeho podpora masové migrace. Buď proto, že skutečně věří falešnému narativu o islámu, jako náboženství míru, nebo proto, že se domnívá, že sebenaplňující strategie proroctví vytvoří umírněnější islám. Zdá se tedy, že Františka skutečnost, že se islám rychle šíří, ponechává v klidu. Ať už František podlehl mylným informacím o islámu, anebo přijal strategii dezinformace, tak obrovsky hazarduje - nejen s vlastním životem, ale i se životy milionů.“
V Sýrii jsou historicky křesťanské oblasti, ve kterých již žádní křesťané nežijí. Papež František nedávno dostal dopis od františkánského kněze působícího v Sýrii, otce Hanna Jalloufa, patriarchy z Knayeh, vesnice poblíž Idlibu, bašty islamistických rebelů bojujících proti Asadovi. „Křesťané v této zemi jsou jako jehňata mezi vlky,“ napsal Hanna Jallouf.
„Fundamentalisté zničili naše hřbitovy, zabraňují nám sloužit bohoslužby mimo kostel a sebrali nám všechny relikvie naší víry: kříže, zvony, sochy i naše náboženské zvyky.“
Pokud papež nechce dostávat více takových dopisů, bude muset ukázat odvahu a řešit jednu z nejnaléhavějších perzekucí současnosti.
Papež Benedikt XVI. při svém kázání v Řezně řekl to, co se vůbec žádný papež doposud neodvážil říct – že existuje specifická spojitost mezi násilím a islámem. Pro ilustraci tohoto Benedikt uvedl dialog ze 14. století mezi byzantským křesťanským císařem Manuelem Palaiologem a perským učencem o koncepci násilí v islámu a citoval císaře:
„Jen mi ukažte, co Mohamed přinesl nového, a tam najdete věci... takové, jako například jeho příkaz šířit mečem víru, kterou kázal.“
Obavy vyjádřil v roce 1992 také Jan Pavel II. Papež Jan Pavel II. se o „islámské invazi“ do Evropy zmínil monsignorovi Maurovi Longhimu, který v té době, přestože byl pouhým studentem, papeže často doprovázel na turistických výletech.
„Papež mi řekl: ,Řekni to těm, se kterými se setkáš v Církvi třetího tisíciletí, vidím církev postiženou smrtelnou ranou, hlubší a bolestivější než byly ty v tomto tisíciletí,‘ s odkazem na komunismus a nacistický totalitarismus. ,Jmenuje se islamismus. Napadnou Evropu, vidím hordy přicházející ze západu i z východu,‘ a potom mi každou zemi vyjmenoval: od Maroka přes Libyi a Egypt a tak dále až na východ.“
„Svatý otec dodal: ,Zaplaví Evropu, Evropa bude jako suterén, staré památky, stíny, pavučiny, rodinné dědictví, vy, církev třetího tisíciletí, musíte tuto invazi zvládnout (zkrotit). Ne armádami, ty nepostačí, ale svojí vírou, morální zásadovostí (jednotou).“
Vize Jana Pavla II. připomíná pokračování islámského historického tažení v křesťanských zemích: „V roce 637 islámská armáda obsadila Jeruzalém, dvojnásobně svaté město, které je jak srdcem celého Blízkého východu, tak i historickým centrem křesťanství,“ napsal alžírský spisovatel Boualem Sansale. Popisoval pak „nezastavitelný postup islámu na západ: Židovsko-křesťanská severní Afrika, která okamžitě konvertovala, katolické Španělsko, které bylo připojeno na začátku 8. století, Byzantská říše, která padla r. 1453, [pak] Vídeň, obléhaná v roce 1529...“
Papež František nyní čelí potenciálnímu nebezpečí toho, že muslimský půlměsíc skutečně spolkne křesťanský svět – jak je vidět na vatikánském logu, které bylo zvoleno pro papežův plánovaný výlet do Maroka. Je na čase skončit usmiřování formou ústupků.
(překlad původního textu: The Pope's Stubborn Silence on the Persecution of Christians Zdeněk Denis Blažek)
Zdroj: cs.gatestoneinstitute.org
Meotti Giulio