Zdá se, že po svém znovuzvolení ve volbách může americký prezident Donald Trump Alianci zrušit.
Ve slavném městě Washingtonu proběhlo setkání ministrů zahraničí zemí a členů Severoatlantické aliance. Mediálně je tato událost interpretováno jako výročí. Čtvrtého dubna 1949 totiž v americkém hlavním městě hlavy devatenácti států slavnostně podepsaly zakládající dokumenty Severoatlantické smlouvy, později známé jako NATO.
Současný summit tak připomíná její sedmdesáté výročí. Podle organizace celé události a úrovně účastníků to však na oslavy příliš nevypadá – možná trochu pohřeb, nebo spíše setkání unavených příbuzných u lůžka beznadějně umírajícího pacienta. V loňském roce se v Evropě diskutovaly problémy Aliance na úrovni prezidentů jednotlivých států. Nyní se sešli jen ministři zahraničních věcí, což je mírně řečeno sestup o tři úrovně níže.
Jenže problém leží ještě jinde. První generální tajemník organizace formuloval svůj úkol bez diplomatických servítek: cílem vytvoření NATO je ponechat Rusy stranou, Američany uvnitř a Němce pod. S tím se tento vojenský blok úspěšně vyrovnal, jenže jak šel čas, zjevně propásl základní geopolitické změny, které ve skutečnosti Alianci odsouvaly do propadliště dějin.
Ačkoli americké ministerstvo zahraničí nazývá toto výročí „sedmdesátým jubileem transatlantického míru“ (o tomto „míru“, obzvláště v případě Jugoslávie a některých dalších zemí, raději pomlčíme), jsou v oficiálním programu jednání uvedeny tři klíčové záležitosti: peníze, peníze a Čína.
Dokonce i na summitu v červenci 2018 v Bruselu (na který, mimochodem, přijeli jen prezidenti) předvedl Donald Trump zajímavou show na téma otázky „upřímné nespravedlnosti rozdělení výdajového břemene“. Více než polovina celkového rozpočtu organizace jde totiž z americké kapsy, zatímco dalších 25 spojenců ani nedosahuje stanovené úrovně vojenských výdajů ve výši 2 % HDP. Média ve Spojených státech i nadále kritizují „chudáky z Berlína“, nicméně, upřímně řečeno, Německo se do vyššího placení nijak nehrne. To potvrzuje i německý Der Spiegel.
Německo ovšem není samo. Zvýšení vojenských výdajů nepovažuje za vhodné řešení dalších 18 evropských partnerů „první vlny“ (tedy ti, kdo podepsal Washingtonskou smlouvu v roce 1949). Americkou pozici podporují pouze východoevropští nováčci, jichž je sice mnoho, ale jejich souhrnný vojenský rozpočet v celkovém součtu nic neřeší.
Vedoucí představitelé těchto zemí navíc neskrývají záměr nahradit tuto částku horlivou činností ve směru rozšíření objemů amerických finančních výhod. Například ve formě „vojenské pomoci“ nebo tučných nájmů za infrastrukturu Aliance „na nové hranici obrany“ na východě.
S tím také vzniká tzv. druhý problém peněz. Hluboká politická a ekonomická restrukturalizace Evropské unie v rámci konceptu „dvourychlostní Evropy“, kterou zahájili Berlín a Paříž, znamená katastrofický úpadek amerického geopolitického vlivu v oblasti. I když je tento proces navenek na samém začátku cesty, zásadní změny, které jej podpořily, již proběhly. Amerika a Evropská unie se nejen rozvedly – podařilo se jim dokonce rozdělit „společné peníze“, přičemž si navzájem ponechaly vzájemné přímé zahraniční investice.
V důsledku toho všeho nakonec Spojené státy ztratí Evropu jako zdroj vnějších příjmů. Existence NATO sama o sobě není schopna s finančními problémy pomoci. Pokud se spojenci dohodnou na zvýšení vojenských výdajů, pak budou peníze stále v rukou evropských, nikoliv amerických zbrojařských společností. Otázka dolaďování stíhaček F-35 se sice pomalu řeší, nicméně vede k veřejným vyjádřením partnerů o jejich „nepříjemném zděšení“, protože nejsou spokojeni s „kvalitou a komplexností výrobku“ – a to se stává přímou hrozbou pro ztrátu reputace amerických firem.
Podle názoru Bílého domu se tak Aliance stává z aktiva zcela zjevným pasivem, kterého je podle Spojených států nejlepší se zbavit. Od konce loňského roku nájemník oválné kanceláře stále více a více vyjadřoval myšlenku, že vystoupit z NATO „by bylo pro Spojené státy užitečné“. Pouhé spekulace se pak zjevně posouvají k jasně deklarované pozici, která se pak obvykle promítne do konkrétních politických kroků.
Řada členů jeho administrativy – a zejména generálové v Pentagonu – vnímají iniciativu svého vrchního velitele bez zvláštního nadšení. Pravda, mají k tomu důvody. Strategické – vystoupení z NATO totiž zlikviduje zbytky amerického vojenského a geostrategického vlivu v Evropě – a čistě osobní: sníží se také adekvátní množství „teplých míst“, s nimiž velitelé jednotek v Evropě a další „zástupci NATO“ svazovali své kariérní plány.
Zároveň jsou však dobře obeznámeni s obsahem zprávy, která je označována jako SECRET NATO. Ta nemilosrdně uvádí, že od konce studené války značně klesla schopnost Aliance provádět rychlé logistické posílení na značně zvětšeném území – to je svěřeno vrchnímu veliteli sil v Evropě. Dosud neexistují ani lokální možnosti pro přesun obrněných vozidel, zejména tanků.
Akutní nedostatek železničních nástupišť i kapacita silnic zcela nevyhovuje. A co je nejdůležitější: čtyři pětiny všech řek protéká trasami, na nichž je převážná většina mostů technicky neprůchodná i pro lehká obrněná vozidla a naprosto nevhodná pro přepravu tanků. Po třech letech cvičení (2014–2016) odborníci NATO dokonce uvádějí, že neexistují „záruky, že i jednotky bleskové reakce Aliance budou schopny reagovat velmi rychle, zejména dlouhodobě“.
Přeloženo: velení Aliance se v této zprávě samo přiznalo, že není schopno v Evropě operovat alespoň jakkoliv významnými vojenskými pěchotními kontingenty. S tím ovšem padá také základní smysl její existence.
Donald Trump tak není zcela „mimo“. Namísto kolektivní smlouvy, která ve skutečnosti nefunguje, považuje za mnohem účinnější uzavřít řadu přímých mezistátních dohod, s nimiž by mohl Washington jednat individuálně v závislosti na současné situaci.
Má to sice logiku, ale kvůli realizaci tohoto plánu bude muset Amerika NATO opravdu pohřbít. Pokud organizaci opustí Spojené státy, ztratí svou životaschopnost. Americký vliv na kontinentu se také významně sníží a posune se směrem k východní Evropě, tedy směrem k rozsáhlému přístupu (rozuměj mořskému), který zcela závisí na dánských průlivech a Baltském moři, které Rusko již ovládá.
A ministři zahraničí zemí Severoatlantického bloku se navíc stále snaží vymyslet, jak může jejich organizace pomoci Spojeným státům v přetlačování s čínskou politickou expanzí ve světě. Tento úkol ovšem patří k nejobtížnějším ze všech uvedených.
NATO tedy stále formálně existuje a dokonce plánuje příští schůzku na podzim v jednom z evropských hlavních měst. Ve skutečnosti je však pacient již dlouho v hlubokém kómatu a nezemřel jen díky vybavení pro podporu životních funkcí. Hlavní strana se však vážně zamýšlí nad odpojením přístrojů...
Před americkými prezidentskými volbami v roce 2020 se s největší pravděpodobností neočekávají v tomto směru žádné závažné kroky. Není třeba, aby si Trump udělal další kritiky k těm současným. Jenže poté můžeme očekávat spoustu zajímavých věcí. Aliance má zjevně šanci, že se svých 75 let nedožije.
(překlad vlastní, upraveno)
Originál: Александр Запольскис - 70 лет НАТО: пациент еще не мертв, но уже точно не жив vyšel 4. dubna 2019 na iarex.ru.
Zdroj: iarex.ru
Zapolskis Alexandr