Všude plno zboží, plná tržiště i kavárny, sděluje analytička Tereza Spencerová čtenářům ParlamentníchListů.cz své dojmy z Damašku, kde už je dle ní rok víceméně klid. Jen stále vypadává elektřina a lidé nadávají, že v tomto směru je to horší než za války, dodává. Za pozoruhodné považuje, že ve velkých městech po válce s radikálním islámem většina lidí islám jako takový bere s velkou rezervou, takže se lidé třeba i líbají v parku... Což se mnohým nelíbí, ale stoupenci džihádu stejně emigrovali.
Zdravíme vás opět do Damašku. Na Facebooku zásobujete své „sledovače“ fotkami např. z dětské nemocnice či z prodejny mobilního operátora. Všechno to vypadá čistě, úhledně a vlastně „západně“. Je to správný dojem? Žijí už lidé v Damašku normálním životem? Jsou už všechny „kapsy“ vojenského odporu vyčištěny a rakety na město už nelétají? Co trend životní úrovně, zaplněnost trhů a hospod... apod.?
V Damašku je klid už skoro rok, od loňského osvobození východní Ghúty. Letos v lednu tu byly dva teroristické útoky, ale jinak nic. Z ulic už zmizela většina checkpointů a betonových zátarasů, takže vše vypadá na pohled normálně a funkčně. Jiná věc je, že v důsledku sankcí je tu nedostatek pohonných hmot, mazutu, plynu a podobně, a tak je benzín na příděl a elektřina se vypíná. V bohatších čtvrtích Damašku na pár hodin denně, v chudších na víc a čím dál od hlavního města, tím je situace horší. Naštěstí se pomalu otepluje, aspoň tedy přes den, a tak snad lidi budou už o něco méně mrznout než během zimy. Spousta domů nebo restaurací a obchodů tu má ale vlastní generátory a zásobují se z černého trhu, takže – jak říkám – na pohled vše vypadá normálně a funkčně.
Přitom si ale všichni, se kterými jsem zatím mluvila, stěžují na to, že je dnes se zásobováním energiemi situace horší, než byla třeba před dvěma třemi lety, a to byl takříkajíc „Daeš před branami“. Nevím, ale chtělo by to tu pobýt mnohem déle, aby člověk pochopil nejen principy fungování zdejší společnosti, ale pořádně i její mentalitu. Lidé jsou na jedné straně naštvaní, že trpí i po vyhrané válce, ale jedním dechem dodávají, že to už přece nějak přežijí. Už přece vydrželi za osm let války hodně strádání, tak se teď prý nenechají rozhodit. A v době, kdy by tu měla být logicky ekonomická krize, tak jsou restaurace a kafírny plné a obchody otevřené a plné zboží. Centrální tržnicí se v pondělí skoro nedalo prodrat, jak byla narvaná lidmi, a to byl běžný pracovní den.
Zatím zcela nechápu, jak je to vlastně možné, protože zase tolik lidí na válce přece zbohatnout nemohlo. A oficiální státní statistiky tvrdí, že průměrná rodina vynakládá na živobytí v přepočtu asi 620 dolarů měsíčně, zatímco průměrný plat ve státní správě, která je už od propuknutí války stále největším zaměstnavatelem, je asi 95 dolarů. Jistě, část z tohoto rozdílu se jistě dá vysvětlit korupcí, ale... Zkrátka, jsou tu pro mě pořád určité záhady.
Jak si Asadova vláda představuje srůstání země, kde se lidé navzájem nenáviděli a vraždili? Speciální případ budou samozřejmě Kurdové. Co může Asad poraženým nabídnout a co si od nich může vynucovat?
Důležité je si uvědomit, že skutečně radikální syrští „protivníci“ Bašára Asada odešli z valné většiny dávno do emigrace a onu „vzájemnou nenávist a vraždění“, o kterých mluvíte, už někdy od roku 2013 obstarávali především zahraniční džihádisté. Už v té době i američtí politologové, kteří se specializují na Blízký východ, přiznávali, že v Sýrii fakticky není „občanská válka“, ale válka „světového džihádu“ proti Sýrii. A poslední zbytky – byť je stále řeč o desítkách tisíc – těchto džihádistů jsou na severu v provincii Idlíb pod patronátem Turecka a na východě, kde Kurdové v americkém žoldu dorážejí Daeš. Syřany mezi nimi prakticky nenajdete, jsou to samí cizinci z převážně muslimských zemí nebo regionů, jakým je třeba ruský Kavkaz nebo čínská muslimská oblast v Sin-ťiangu. A taky samozřejmě pár stovek lidí ze Západu, s nimiž si najednou tak nějak neumíme poradit. To je fakt bizár.
Nicméně, z tohoto pohledu nemusí být „srůstání“ země až tak složité, i když je jasné, že jsou v Sýrii oblasti s konzervativním obyvatelstvem, které mají se sekulárními velkoměsty mentální problém. Nedávno třeba jeden imám ze severu provincie Hamá okomentoval fotku, na níž se líbali kluk s holkou na lavičce v damašském parku, coby „satanismus“. Je jasné, že Damašek nemůže přehlížet cítění takových „pravověrných“ muslimů, kteří tu stále jsou, aby nevytvářel podhoubí pro nějaký další džihád, ale současně je očividné, že značná část společnosti se válkou svým způsobem „očistila“. Sekularizovala se. Stoupenci džihádu emigrovali, zůstali lidé, kteří často na vlastní kůži zažili, co takový radikální islám v podání Daeše nebo al-Káidy dovede. A tak nechtějí nic mít s islámem vůbec. Myslím, že je to téma složité a vyžaduje trpělivost, ale není to neřešitelné.
S Kurdy je to svým způsobem možná i jednodušší. Ti radikálnější z nich se opírají o USA a sní o nezávislém Kurdistánu, ovšem v situaci, kdy vlastně ani neexistuje nějaké větší území, které by bylo obývané výhradně Kurdy. I to, čemu jsme si v posledních dvou třech letech zvykli říkat „syrský Kurdistán“, je oblast, v níž se míchají Kurdové s Araby a dalšími etniky a místo od místa početně převažuje ta či ona komunita. Vnucovat ostatním svou vůli bude složité a mírově to asi nepůjde, tím spíš, že Američané coby opora beztak dřív nebo později odejdou. A zbude tu Turecko, které už dnes ovládá kurdský Afrín, a Sýrie. S kým se asi tak budou Kurdové, kteří stále sní o nezávislosti, jíž ale nikdy nedosáhnou, snáz domlouvat na dalším vývoji?
Problémem je samozřejmě i emigrace, protože ne všichni, kteří ze Sýrie uprchli, tak učinili z náboženských důvodů. Mnozí odešli i proto, že prostě jen nechtěli rukovat do armády. A nyní se z mnoha exilových komunit, například v sousedním Libanonu a v Jordánsku, ozývá, že hlavním důvodem, proč se ještě nevracejí všichni, je právě branná povinnost. Na jednu stranu je chápu, protože každý prostě není na to nechat se zabít ve válce, na stranu druhou chápu i všechny ty, kteří tu zůstali a třeba i bojovali nebo v bojích ztratili své blízké, že se jim nelíbí představa, že by se všichni ti uprchlíci jen tak vrátili, protože jim „vojna“ bude odpuštěna. Je to gordický uzel, který bude třeba nějak rozetnout. Uvidíme, jak to dopadne.
Co iniciativa našeho premiéra Babiše, pokud jde o stavbu jakési dětské vesničky? V jaké fázi to je a jaké orgány o tom jednají? Lze říci, že se o tom v Sýrii ví, či dokonce píše?
Na „Babišův pozemek“ se teprve chystám. Budu moudřejší za pár dní. Nebo aspoň doufám.
Když to vezmeme obecně, máme díky našemu postoji možnost dělat v Sýrii nějaký byznys, nebo nás jako zápaďany prostě nechtějí?
Ono nejde o to, že jsme „zápaďané“, ale o unijní a americké sankce. Pokud bude část naší reprezentace hledat cesty, jak dělat v Sýrii nějaký byznys a podílet se na rekonstrukci, a druhá část bude vše sabotovat podle „befelu“ z Bruselu či Washingtonu, tak se ve finále k ničemu nedobereme. Takže ano, možnost tu je, ale jsem si skoro jistá, že si ji sami zasabotujeme, sebereme a zakážeme. O to větší kus koláče na lukrativní rekonstrukci Sýrie zbude nejen na Rusko, Čínu nebo Írán, ale také na Indii, Spojené arabské emiráty, Jordánsko… Zkrátka na ty, kteří si ty cestičky v „sankčním poli“ našli a „jedou“…
Když odhlédneme od Sýrie, měli bychom si určitě všimnout iniciativy francouzského prezidenta Macrona, který se snaží nabídnout svou představu uspořádání EU. Notně centralistickou – jeden úřad pro azylanty, jeden úřad na ochranu demokracie před Rusy... Co k tomu říci? Mezi českými politiky moc nepochodil.
Nevím, co k tomu říci. Tady odsud, ze Sýrie, mi Macronovy pokusy, postavit se do čela Evropy a zachránit tak současný establishment před květnovými volbami, připadají hodně bizarní. Nechala bych ho odpočívat v pokoji. Sledovala jsem tady v televizi záběry z Grenoblu, kde teď měli třídenní „občanskou válku“, a myslím, že má pan Macron svých starostí až nad hlavu…
Premiér Babiš jel do Ameriky. Zlé jazyky tvrdí, že si jede „pro noty“, noviny píší o tom, že mu prezident Trump bude chtít nabízet americký plyn. Co radit předsedovi vlády?
Nejsem od toho, abych mu radila, máme doma hafo radilů i beze mě. A myslím, že nemá smysl spekulovat, počkejme pár dní, ať se uvidí, co se stane, a pak, budeme-li mít k dispozici dostatek informací, můžeme třebas zkusit i nějaké zhodnocení…
Šéf Evropské komise Juncker by rád vyhnal Orbánův Fidesz od evropských lidovců. Je to demokratický krok, či spíše ne? Jak vnímáte vlastně atmosféru před eurovolbami?
Upřímně, nechápu v čem je pořád ten problém. Ano, lidovci jsou největší frakce v europarlamentu a Orbánův Fidesz má mezi nimi jen 12 svých zástupců. Nerozumím příliš mechanismům uvnitř Evropského parlamentu, ale kdyby bylo nejhůř, tak přece prostě Fidesz vstoupí do nějaké jiné frakce, ne? Tím spíš, že po květnu nejspíš přibude těch, kteří smýšlejí jako Orbán. Zboří se snad kvůli tomu svět? Důležité přece je spíš to, že bude v europarlamentu zastoupen a bude hlasovat, tak jak bude hlasovat. Zkrátka, problémy pana Junckera na moji hlavu. To si fakt myslí, že vyhnáním – i když vlastně jen „přesazením“ -- orbánovců někam do jiné řady toho obrovského sálu zachrání nějaký morální a ideový kredit svůj a svých myšlenkových i bezmyšlenkovitých souputníků? A že tím jako vyřeší všechny problémy, co jich jen Evropa dneska má? No, nejhorší asi bude, že si to fakt myslí…
Co bychom měli v příštích dnech sledovat?
Však vy už si v té Praze něco určitě najdete…
Zdroj: parlamentnilisty.cz
Spencerová Tereza