Autor komentuje uražené postoje Poláků nad obviněním z antisemitismu, pročež si jejich nejvyší politická reprezentace na rozdíl od Andreje Babiše do Izraele jen tak nezacestuje.
Mezi Polskem a Izraelem to jiskří, uvádí Gazeta Olsztyńska. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu prohlásil, že Poláci při holocaustu spolupracovali s Němci. A izraelský ministr zahraničí Jisra'el Kac dodal, že „Poláci sáli antisemitismus s mateřským mlékem.“ Tato formulace rozhněvala polského premiéra Mateusze Moravieckého a další polské politiky včetně opozice.
„Vyjádření Netanjahua a Kace v Polsku kritizují všichni, možná proto, že jsou to generalizující slova,“ uvedl profesor historie Sławomir Buryła:
„Izraelský premiér Jicchak Šamir měl osobní důvody k tomu, aby něco takového řekl, protože jeho otec byl zabit Poláky, ale zdržel se podobných projevů. Téma německé okupace v Polsku a současné vztahy mezi Poláky a Židy jsou velmi komplikované a také bolestivé, čehož jsme právě svědky. Ale mluvit o plné spolupráci Poláků s Němci je nepřijatelné. Nebylo tomu tak, ani na úrovni exilové vlády, ani na úrovni okupovaného polského státu. Polsko, na rozdíl od Maďarska, Slovenska nebo Rumunska, s nacisty nespolupracovalo.“
Antisemitismus Židům svědčí
„Kdyby nebylo antisemitismu, Izrael by ho vynalezl,“ řekl politolog-amerikanista Artur Wroblewski ve vysílání programu Rozmowie pod krawatem, sděluje Radio Štětín. Takovým způsobem Wroblewski komentoval projevy izraelských politiků. Upozornil přitom na historická fakta, včetně skutečnosti, že Židé také spolupracovali s německými katy, stejně jako mezi nimi byli „šmelcíři“ (lidé udávající ukryté Židy a Poláky, nebo donašeči okupačním orgánům). Nespravedlivé zobecnění izraelského ministra zahraničí o „antisemitismu Poláků nasátém s mateřským mlékem“ je naprosto nepřijatelné, uvedl politolog. Podle jeho slov je antisemitismus pro Izrael mnohdy užitečný. Například v době vnitropolitických kampaní v Izraeli, ale především pro konsolidaci státu.
Historik Janusz Klaps, který pracuje v oddělení historického výzkumu pobočky Ústavu národní paměti v Lublinu, v rozhovoru pro deník Dziennik Wschodni (Lublin) zdůraznil: „Netanjahu hraje svoji hru a Polsko se stalo její součástí.“ Podle jeho slov zrušení summitu visegrádské skupiny v Jeruzalémě, na němž trvala Varšava, bylo způsobeno pouze prohlášeními izraelských politiků o spolupráci Poláků s nacisty během druhé světové války. „Jsem však nakloněn názoru expertů, kteří věří, že Netanjahu podporovaný Kacem se snaží před dubnovými izraelskými volbami získat pravicové voliče,“ řekl historik. „Podle mého názoru by politika měla být oddělena od historie. Bohužel v polsko-židovských vztazích je to velmi obtížné, ne-li nemožné. Mnoho politiků a dokonce i vědců dnes hodnotí postoj Poláků prizmatem současné morálky. Ale to je nemožné. Během války se lidé dopouštějí skutků, které překračují hranice morálky.“
Nic není takové, jak to vypadá
Historie nikdy není přímočará. V roce 1939 podvedli samotné Poláky, zejména ve východních pohraničních oblastech, jejich židovští sousedé, říká Klaps. Židovská milice organizovaná sovětskou vládou účinně vyhledávala a předávala Poláky do rukou Rusů. „Nedávno jsem zaznamenal vzpomínky pána staršího devadesáti let,“ vysvětluje pracovník Ústavu národní paměti.
„Za války mu bylo deset let. Vyprávěl mi, jak u Rovna vezli židovští milicionáři na vozíku zraněného polského vojáka. Ležel bezmocně a oni po něm skákali, kopali ho a bili. Tehdy se můj spolubesedník stal antisemitou. Ale v roce 1942 ve městě Opole Lubelskie, odkud pocházela jeho matka, byl svědkem scény v ghettu, kdy německý strážný ubil tříčlennou židovskou rodinu. Antisemitismus zmizel stejně rychle, jako se objevil. Okolnosti mají pro historii rozhodující význam, proto nikdy nic nelze zobecňovat.“
„Proč nás Židé stále komandují?“ ptá se Janusz Michalczyk, redaktor deníku Gazeta Wrocławska, a hned si odpovídá: „Protože USA je mají radši. Matička Amerika nás může pohladit po hlavě, ale když se synci začnou prát, vždycky se postaví na stranu toho druhého, protože ho miluje víc.“ Autor připomíná, že v loňském roce se odehrál „podivný příběh“ s pozměňovacími návrhy k zákonu o Ústavu národní paměti, které požadovala izraelská vláda. „Přitiskli nás ke zdi a premiér Moraviecki se pokoušel přesvědčit Poláky, že se neděje nic špatného, že vztahy s Izraelem jsou skvělé, lepší než kdy jindy,“ pokračuje redaktor. „Ti, kdo mu uvěřili, si dnes drbou hlavu a nechápou vůbec nic.“ Izraelská vláda se skvěle stará o své vlastní zájmy. Říká, co očekává většina jejích voličů, což znamená, že protipolské nálady budou žít dál.
Polákům stačilo málo
Izraeli se podařil husarský kousek. Dokázal rozdělit Visegrádskou skupinu, v níž je Polsko společně s Maďarskem, Českou republikou a Slovenskem, a zanechat je osamocené, což se dosud podařilo málokomu. Přitom Izraelští politici se ani nemuseli moc snažit. Stačilo, když předseda vlády Benjamin Netanjahu a ministr zahraničí Jisra'el Kac veřejně připomenuli Polákům jejich roli v holocaustu a polský antisemitismus. Varšava pak udělala všechno sama, když na úrovni prezidenta, předsedy vlády a ministra zahraničí odmítla vycestovat do Jeruzaléma na plánovaný summit Visegrádské čtyřky.
Situaci nezachránila ani skutečnost, že polští partneři, kteří prosazovali oficiální zrušení summitu, přesto navštívili Izrael, vedli dvoustranné rozhovory s izraelskou stranou a oznámily otevření řady společných zařízení v Jeruzalémě. Nejvíce byli v této situaci Poláci šokováni předsedou vlády Maďarska Viktorem Orbánem, jehož ještě relativně nedávno nazvali ve vládní polské straně „Právo a spravedlnost“ (PiS) velkým spojencem a bratrem. Premiér vystoupil na společné konferenci s Netanjahuem a vyjádřil názor, že by bývalo bylo lepší, kdyby do Izraele přijeli zástupci všech zemí Visegrádské čtyřky. Orbán zároveň poznamenal, že informoval izraelského předsedu vlády o nadcházejících volbách do Evropského parlamentu, které jsou podle jeho slov důležitým cílem boje proti antisemitismu v Evropě. Šlápl tak Polákům, jak se říká, na kuří oko, navíc v takové chvíli!
Kdo má máslo na hlavě?
Dokonce i šéfredaktor obvykle chladnokrevných varšavských novin Rzeczpospolita Boguslaw Chrabota se neudržel a připomenul partnerům z Visegrádské skupiny, že mají také své kostlivce ve skříni:
„Nakonec to nebyli Maďaři, kdo byli obviněni ze „vstřebávání antisemitismu z mateřského mléka“ a kolaborace, ale pouze Poláci,“ píše Chrabota. „Jako kdybychom to byli my, kdo v době druhé světové války založili Horthyho kolaborantskou vládu a bojovali bok po boku s vojáky Wehrmachtu na východní frontě. Snažil se snad Orbán úsměvem zamaskovat deportaci Židů do Osvětimi za vlády Döme Sztójayho?
Jistě, je to jen malá část historie, o níž Netanjahu pochopitelně neslyšel. Ale s největší pravděpodobností si pamatuje režim církevního otce Jozefa Tisa, který nejen pomáhal nacistům při přepravě slovenských Židů do koncentračních táborů, ale dokonce i finančně přispěl na „řešení tohoto problému“. Pokud jde o čtvrté místo u stolu, vláda protektorátu Čechy a Morava také neměla v „konečném řešení“ zcela čisté ruce.“
Polská opozice jen stěží potlačuje zlomyslnost. Samozřejmě se jí také nelíbí obvinění Poláků z vrozeného antisemitismu a považuje ho za nespravedlivé, ale politický boj je politický boj. Bývalý polský velvyslanec v Kanadě a mluvčí polského ministerstva zahraničí za vlády Občanské platformy (RO) Marcin Bosacki hovoří o „slabosti polské diplomacie“ a o tom, že Poláci „nikdy nebyli ve Visegrádské skupině tak marginalizováni“. Podle jeho názoru byla nedávná Mezinárodní konference o Blízkém východě, kde „hlavními hvězdami byli Spojené státy a Netanjahu“, kolosálně ohrožena, když vedle rozehrané protiíránské karty existovala také hrozba protipolské karty“. A ta druhá zafungovala. Iniciátoři summitu, Američané a Izraelci, očekávali od summitu, že prokáže v Evropské unii existenci skupiny, která podporuje sankce proti Teheránu.
Varšavě vadí každý, ale především Rusko
Nicméně Varšava se rozhodla hrát podle principu „fandíme našim i vašim“, což nakonec podráždilo obě strany, jak tahouny EU, kteří torpédují politiku Washingtonu v íránském směru, tak i USA a Izrael. Osobitost? Ale právě ta se jeví jako završující prvek všech selhání polské zahraniční politiky téměř ve všech směrech. Zároveň provládní propaganda vidí za všemi neúspěchy Varšavy na mezinárodní aréně „ruskou stopu“, a nejen za neúspěchy. Washington? Tam sedí v Bílém domě prezident Donald Trump, kterého „zvolil“ ruský prezident Vladimír Putin, což znamená, že Rusové a Američané se mohou dohodnout na úkor Poláků. Berlín? Kdeže spoléhat se na Němce, když si klidně vedou plynovod z Moskvy a obcházejí tak Polsko. Budapešť? Řím? Bratříčkují se s Ruskem. Zůstává možná Velká Británie, ale ta brzy nebude v EU, tudíž i vůči Angličanům velí polská mysl k opatrnosti.
Varšavě vadí dokonce i Ukrajina. Na slavnostním zasedání Nejvyšší rady věnovanému pátému výročí „ruské agrese“ pozval Kyjev pouze dva politiky polského původu – předsedu opoziční „Občanské platformy“ Grzegorze Schetynu a bývalého lídra této strany a nynějšího předsedu Evropské rady Donalda Tuska. Tusk své vystoupení před ukrajinskými poslanci uzavřel banderovským pozdravem „Sláva Ukrajině!“. To ukazuje, jak hluboce se nestaral o slova předsedy PiS Jaroslawa Kaczynského, že „Ukrajina a Bandera do Evropy nevstoupí“. Mnozí odborníci poznamenávají, že polská zahraniční politika se odvíjí od domácího politického boje. Tento rok, a to je důležité z hlediska voleb do Evropského parlamentu a polského Sejmu, může dojít k tomu, že zahraniční politika začne diktovat podmínky pro volební kampaň „Práva a spravedlnost“.
Nynější „polsko-židovská válka“ ukázala, jak snadné je přimět Varšavu k požadované reakci, která rozehraje celou řadu nekonečných „reakcí na reakce“, čímž donutí Poláky fňukat a stále více jitřit své historické bolístky. Co bude v této situaci dělat vládnoucí strana? Znovu ze všeho obviňovat Rusko, jako by to byla kost v krku, vytoužená Kostějova smrt, po níž se vše vyjasní? Naprosto ne. Problémy Polska záleží na něm samotném, na jeho zlomeném prstu, jímž proniká bolest do celého těla, kamkoli se pohne. Varšava se musí nejprve vypořádat se svou historickou pamětí, jelikož pro ni má tak velký význam. V dalším musí přehodnotit a zformulovat směry své zahraniční politiky a uvědomit si, že v současných podmínkách rozkladu liberálního světového řádu nebude už dál moci sedět na dvou židlích zároveň.
Zdroj: protiproud.cz
Stremidłowski Stanisław