Dlouhá léta měl německý fotbalista Heiko Herrlich před očima jen vidinu slávy, vstřelených gólů a získaných trofejí. Jenže jednoho dne mu lékaři diagnostikovali nádor na mozku. A to z gruntu změnilo jeho náhled na život.Všechen dík patří jedině Bohu. To on mě převedl tímto obdobím a přivedl mi do cesty tyto skvělé lidi. Pokaždé mi dal novou útěchu, novou sílu a vnitřní pokoj. To je nesmírně cenná zkušenost.
Dlouhá léta měl německý fotbalista Heiko Herrlich před očima jen vidinu slávy, vstřelených gólů a získaných trofejí. Jenže jednoho dne mu lékaři diagnostikovali nádor na mozku. A to z gruntu změnilo jeho náhled na život.
PRVNÍ POLOČAS
Heiko Herrlich přišel na svět v r. 1971 v Mannheimu. Jako řada jiných kluků se i on zamiloval do fotbalové meruny a snil o tom, že se stane fotbalistou. Jako jednomu z nemnoha se mu to skutečně podařilo. V dresu Freiburgu nastupoval v sezoně 1989–1990 v nižší soutěži, kde si jej všiml Bayer Leverkusen a hodil mu přestupové laso. Příští tři roky pak hájil barvy tohoto klubu – to už v nejvyšší německé soutěži, tzv. Bundeslize. V r. 1993 následoval další přestup, a to do Borussie Mönchengladbach. V Německu si vydobyl vcelku solidní renomé, vynikal neutuchající bojovností a pracovitostí, k tomu připočtěme i nesporné herní kvality. Stal se dokonce nejlepším střelcem této soutěže v sezoně 1994–1995, takže nebylo divu, že se o něj začaly zajímat movitější kluby.
S jedním z nich – s Borussií Dortmund – si tento urostlý bijec v roce 1995 plácl, čímž nastartoval svou strmou cestu vzhůru ke hvězdám. Suma 11 milionů marek, za kterou se do vestfálského klubu stěhoval, byla tehdy v Německu rekordní. Ve žlutočerném dresu ho čekala nejlepší léta kariéry a také největší úspěchy. Kádr složený s vynikajících hráčů, jako byli Mathias Sammer, Andreas Möller, Karl-Heinz Riedle či Jürgen Kohler, vyhrál nejen Bundesligu, ale v další sezoně i Ligu mistrů – nejprestižnější evropskou klubovou soutěž vůbec. Krátce nato přidala Borussia i vítězství v Interkontinentálním poháru, a stala se tak prakticky klubovým mistrem světa. Na klubové úrovni nelze dosáhnout více, je to absolutní vrchol.
Heiko Herrlich byl pevnou součástí týmu, byť o místo v sestavě musel perně bojovat (a nutno dodat, že často ne příliš úspěšně) s konkurenty v útoku, jimiž byli forwardi vpravdě světových kvalit. Přesto si získal srdce fanoušků, dodnes se na fanouškovských diskusích můžeme dočíst podobné reakce: „Pro mne je naším nejlepším hráčem Ilkay Gündoğan, ale to jenom proto, že už nehraje Heiko.“ Na Herrlicha prostě fanoušci „Die Schwarzgelben“ nezapomněli, jeho buldočí zarputilost, bojovnost a nasazení se vyjímaly dokonce i v německém fotbalovém prostředí, pro které jsou tyto atributy více než charakteristické.
Hrál za jedno z nejlepších mužstev planety, jeho jméno bylo známé fanouškům na celém světě, dostal se i do reprezentace. Vydělával obrovské peníze, měl, nač si vzpomněl, oženil se a s manželkou Sangitou čekali narození dcery. Bylo mu třicet a zdálo se, že vše bude pořád tak krásné a růžové, zdálo se, že se nic nemůže stát. Ale stalo se. A opět o tom mluvil celý fotbalový svět.
DRUHÝ POLOČAS
Nastal podzim roku 2000. Herrlichovi se dařilo jak nikdy předtím, hrál v životní formě, v deseti bundesligových utkáních nasázel do soupeřových sítí úctyhodných osm gólů a i herně přímo zářil. Jako kdyby chytl druhou mízu. Začal však také náhle poněkud rozostřeně vidět, pociťovat silné bolesti hlavy a nepřetržitou únavu.
Zprvu se domníval, že jde o přechodnou záležitost, ale když nic z toho neustupovalo, ba naopak každým dnem nabíralo na intenzitě, rozhodl se po dohodě s klubovým lékařem absolvovat speciální vyšetření. „Dohodli jsme si termín 9. listopadu. S vedením klubu jsem měl v ten den jednat o prodloužení smlouvy, která mi měla v červnu příštího roku končit. Myslel jsem si, že to vše zvládnu ještě před tréninkem,“ vzpomínal později. Stále ještě nebral celou záležitost tak úplně vážně.
V sobotu vstřelil gól Bayernu Mnichov a řešil spíš porážku v tomto zápase. Ten den už však netrénoval. A ani zítra či pozítří. Vyšetření na centrálním tomografu odhalilo děsivou diagnózu – rakovinný nádor v oblasti středního mozku. Hráči, jemuž ležel u nohou celý svět, se v jediné vteřině celý tento svět zhroutil. Fotbal, sláva, góly, úspěchy, vysoké výdělky – vše, pro co dosud skoro až dýchal, se v jediné chvíli ztratilo kdesi v mlhách a zanedlouho třicetiletý muž měl před očima jedinou touhu – žít.
„Bylo mi strašně, strašně. Jako bych dostal ránu palicí. Šel jsem za klubovým lékařem dr. Preuhsem a řekl jsem mu: ,OK, je-li to nutné, operujte mě třeba hned teď.‘ On mi ale začal trpělivě vysvětlovat, že operace je až ta nejkrajnější možnost,“ vzpomínal Heiko později. „Potom jsem zavolal manželce, která čekala naši malou. Uvědomil jsem si přitom, že se úplně klidně nemusím dočkat jejího narození. Oba jsme plakali.“ Právě jeho žena mu byla nezastupitelnou oporou, což neopomněl ocenit:
„Sangita byla neuvěřitelně silná. ,Co když zemřu?‘ řekl jsem, když jsme se o tom potom bavili. ,Každý jednou zemře,‘ odpověděla. A já pochopil, že člověk musí nacházet radost v každém dni, který přichází, protože pokud se mu nepodaří být šťastný dnes nebo zítra, nepodaří se mu ani za 50 let. Pochopil jsem též, že má-li se mnou Bůh nějaký plán, měl bych ho přijmout,“ dodal a přešel k tomu, co ho v nejtěžší chvíli svého života drželo nad vodou:
„Hodně jsem se modlil a v modlitbě jsem nacházel neskutečný pokoj a smíření. Byl jsem neuvěřitelně vyrovnaný, byl jsem dokonce i šťastný. Ty další dny po onom oznámení byly asi nejšťastnější v mém životě, poněvadž jsem cítil obrovskou vnitřní čistotu a prožíval každou minutu s maximální intenzitou,“ svěřoval se na později tiskové konferenci novinářům.
V jeho případě nešlo o to, že by Boha neznal a naráz si na Něj – jako mnozí jiní v nouzi nejvyšší – vzpomněl. Již v době svého působení v Leverkusenu se pravidelně účastnil jakýchsi Večerů s Biblí, které ve svém domě vedl jeho brazilský spoluhráč Jorginho, jeden z nejlepších obránců své doby, proslulý svým otevřeným přiznáváním se k Bohu a evangelizací mezi spoluhráči, které mimo jiné zval na již zmíněná společná rozjímání Písma a modlitební setkání.
A tak Heiko sepjal ruce a vrhl se na kolena. Odevzdal své uzdravení Pánu, odevzdal se jeho vůli. Dva měsíce jezdil na kliniku do Heildebergu na ozařování. Vypadaly mu všechny vlasy, po fyzické stránce se cítil mizerně, nicméně výsledky ukazovaly, že nádor ustupuje. Rakovinotvorné bujení se podařilo zastavit. Herrlichova radost neznala mezí:
„Všechen dík patří jedině Bohu. To On mě převedl tímto obdobím a přivedl mi do cesty tyto skvělé lidi. Pokaždé mi dal novou útěchu, novou sílu a vnitřní pokoj. To je nesmírně cenná zkušenost a já bych ji přál ze srdce všem, kdo trpí podobným onemocněním jako já. Chci jim dodat odvahu a přeji jim uzdravení,“ prohlásil.
V dubnu roku 2001 se vrátil na Westfalenstadion – domovský stánek Borussie Dortmund. Zatím pouze do čestné lože. Přesto když se jeho pohublá tvář objevila na velkoplošné obrazovce, zaplněné hlediště vybuchlo nadšením a bezmála 70 000 fanoušků začalo jako jeden muž skandovat jeho jméno: „Heeeeikooo Heeeerliiiich! Heeeeikooo Heeeerliiiich! Heeeei-kooo Heeeerliiiich!“ Byl to nesmírně působivý okamžik, při němž se Heiko neubránil slzám, stejně jako řada přítomných, jimž běhal mráz po zádech ještě dlouho poté.
Vedení klubu se ke svému hráči zachovalo skvěle a nabídlo mu prodloužení vylepšené smlouvy o tři roky ještě v době, kdy bojoval se zákeřnou nemocí a kdy výsledky byly na vážkách. On však odmítl. „Dokud nemám na hlavě vlasy, měli by počkat s prodloužením smlouvy,“ zdůvodňoval svůj postoj překvapeným novinářům.
„Kdybych poznal, že mi zdraví nedovolí vrátit se na hřiště nebo že budu platnější jinde, s vypršenou smlouvou se mi bude rozhodovat lépe,“ nechtěl se nechat svazovat vidinou lukrativní smlouvy zaručující mu bezstarostnou budoucnost. Tentýž hráč, který si před pár lety přestup právě do Dortmundu doslova vyvzdoroval s pomocí právníka...
PRODLOUŽENÍ
Začátkem června se vrhl do individuální přípravy, aby byl fit na nadcházející sezonu. Ve dnech, kdy jeho spoluhráči trávili dovolenou a chytali bronz na nejkrásnějších plážích světa, on polykal tréninkové dávky a nabíral ztracenou kondici. Vyžádal si jedinou úlevu. Ne ovšem kvůli vyčerpání – chtěl být u porodu své dcery Noomi, jehož se klidně dožít ani nemusel. A pak, na začátku podzimní sezony 2001–2002, konečně vyběhl opět na bundesligový trávník. Na každém stadionu, kam Dortmund přijel, ho vítal bouřlivý aplaus fanoušků, pro něž už nebyl tím „zas... milionářem“ a nenáviděným soupeřem, ale tím, kdo zvítězil v nejtěžším zápase svého života.
Do někdejší excelentní formy se už nikdy nedostal a figuroval spíše jen jako střídající hráč. A jestliže dříve veřejně kritizoval trenéry za to, že nepostavili právě jeho, nyní hovořil o svých konkurentech v útoku, jmenovitě o našem Janu Kollerovi, jako o vítaných posilách pro mužstvo. Vinou zranění musel tři roky nato kariéru předčasně ukončit. Ale zas tak moc mu to nevadilo, přinejmenším ne tolik, jak by mu to vadilo ještě vloni.
„Fotbal je fajn, ale v porovnání s životem není nic,“ dával v médiích najevo, že se s nuceným koncem srovnal. Byl to už zkrátka zcela jiný člověk. „Dříve pokud jsem nedostal k obědu své oblíbené těstoviny anebo lůžko na hotelu nebylo dostatečně pohodlné, úplně mě to rozhodilo. Dnes se takovými drobnostmi vůbec nezaobírám,“ bilancoval v jednom z pozdějších rozhovorů minulost:
„Každé ráno se probudím a řeknu si: ,Toto je ten nejkrásnější den mého života‘. Oproti dřívějšku se mi úplně obrátil žebříček hodnot. Štěstí není v tom, jestli někde máte barák, jachtu nebo velké prachy na kontě. Důležitější je zdraví. To je ten největší dar. A víra. Ta je pro mne tím hlavním. Snažím se žít každý den, chodím často na mši a denně se modlím.“
Od milované hry ale neodešel nadobro. Stal se trenérem, působí hlavně v mládežnických kategoriích. Kromě fotbalových dovedností vede své svěřence i ke správnému pohledu na život. „Život není jednoduchý, skládá se z těžké práce, ne z Gucci a Prada,“ říká jim. Věnuje se též svým dvěma dětem, krom dcery vychovává s manželkou Sangitou, která je učitelkou, i syna. „Chci jim být vzorem, tím se ale nestanu, když budu sedět doma na gauči.“
Když se ohlíží nazpět za svou kariérou a životem vůbec, podotkne: „Ano, býval jsem často nemocný nebo zraněný, což mi zabránilo dosáhnout ve fotbale ještě víc. Měl jsem žloutenku, zpřetrhané vazy v kolenou, zlomenou lícní kost a pak i nádor na mozku. Ale nemůžu si v žádném případě stěžovat na nedostatek štěstí,“ říká muž, který až tváří v tvář smrti pochopil, že majestátní ticho chrámů je víc než potlesk zaplněných tribun, že spoléhat se celý život na Boha je víc než spoléhat se devadesát minut fotbalového mače na své spoluhráče a konečně, že smysl života netkví v technicky vytříbeném vedení míče a bravurním zakončení povedené akce, ale v tom, ke komu a jaký vede svůj život a jak ho zakončí.
Zdroj: https://immaculata.minorite.cz/images/immaculata/pdf/IM136.pdf
Rösner Libor