Podle Oxfam International 26 současných multimiliardářů společně vlastní na planetě větší bohatství než 3,8 miliardy ostatních jejích nejchudších obyvatel, tedy více než kolik činí polovina lidstva.
Je v podstatě neuvěřitelné, že současný hospodářskopolitický systém dominující na Západě nachází tolik obhájců, kteří sami stojí mimo Olymp nejbohatších a nemají dokonce ani žádný podíl na drobtech z jejich přeplněného stolu.
Peloton současných finančních bohů vede zakladatel Amazonu Jeff Bezos, majitel údajně největšího planetárního majetku. Francouzský deník Libération ve svém pondělním tištěném vydání zachytil Bezose na fotografii, kterak rozvalen na židli či v křesle, s hlavou zakloněnou propadá pobavenému a zjevně velmi uspokojenému smíchu. Za tímto smějícím se bohem byznysu v tomto žebříčku bohatství následuje Bill Gates a po něm ostatní. Je to takový Parnas peněz a zisků, jehož občasné mediální zveřejnění může občanům evropských demokratických zemí toliko připomenout, kampak že to od nich asi odputoval ba přímo emigroval jejich demokratický volební potenciál.
Říká se, že kdo umí, prostě umí a je úplně jedno v jakém oboru a společenském prostředí. Rozjařený smích momentálního vládce Olympu vypovídá docela zřetelně, co si myslí o světě, o sobě samém, o demokracii, spravedlnosti a o lidech vůbec. Proč ne? Ostatně, nevíme, co soudili o prostých Egypťanech jejich faraóni. Můžeme jen hádat, zda propast, která oddělovala tohoto egyptského „boha“ na trůně od prostých rybářů na Nilu, pěstitelů obilí, trhovců se zeleninou, ševců, písařů a balzamovačů mrtvých v Domě smrti, dosahovala oné hloubky, ke které se propracoval kapitalismus dobývající rentu a každým dnem množící bohatství nejbohatších a prohlubující chudobu nejchudších.
Pokus o vzájemné srovnání dvou majetkových propastí
Těžko spočítat reálný poměr mezi majetkovými propastmi starověku a „našeho“ demokratického a svobodného neoliberalismu přeplněného možnostmi. Ale řekl bych, že majetek faraóna, dejme tomu v počátcích Nové říše, zahrnoval jen významné zásoby zlata (vlastního i ukradeného), pracně zavlažovaná pole v povodí Nilu, houštiny papyru, neznámý počet otroků a kokosových palem. Něco fíkovníků a datlovníků, flotilu korábů, hrobku v Údolí králů a nekonečný počet tun písku z okolních pouští.
Suma sumarum ne málo, ale v podstatě jen to, co mu poskytoval Egypt a pár dobytých území návdavkem. Naproti tomu současní megaoligarchové s celoplanetárním „pokrytím“ svých tužeb mohou v podstatě postavit dvě fotbalové jedenáctky se čtyřmi náhradníky na lavičkách a v tom počtu si strčit do kapsy polovinu planety. Je pak asi otázkou, kdy natáhnou ruce k nebesům, aby jako Wolkerův milionář z pohádky chňapli po Slunci nebo jako rybářka z Puškinovy (Werichovy) jiné pohádky Sluncem a Měsícem alespoň pohybovali, když už se jim obě nebeská tělesa nevešla do láhve od octa. To by pak bylo páně oligarchova hurónského smíchu s hlavou zakloněnou na židli či v křesle a chrupem obnaženým jako u spokojeného žraločího mláděte.
Už několikrát jsem se v různých textech zmiňoval o své pochybnosti o možnosti symbiózy mezi demokracií, myslím autentickou a plně funkční demokracií, a gigantickým kapitálem soustředěným v rukou několika jednotlivců a jejich sítí (korporací, rodin). Jsem toho názoru, že demokracie předpokládá jistou míru rovnosti, neboť demokratické soupeření či konsensus předpokládají soutěž hlasů majících stejnou váhu a hodnotu. Je absurdní domnívat se, že se současní finanční bohové spokojí s touž platností svých hlasů, jakou disponuje lid. Prostě hlas jako hlas. Říci Diovi nebo Héře, že jejich hlasy mají stejnou platnost jako hlas hrnčíře prodávajícího amfory v Athénách pod Akropolí, pak by se patrně i oni svalili na své trůny a smáli se nejméně stejně pobaveně jako šéf Amazonu na stránkách novin.
Historie je opravdu učitelkou života
Když archeologové zkoumali půdorys Athén v čase Periklova demokratického spravování této obce, s překvapením zjišťovali, že obytné stavby Athéňanů jaksi postrádaly velkopanskou rozmařilost pozdějších vil v okolí Říma. V Pompejích nebo Tusculech. Zdá se tedy – a je to docela možné – že Periklovy demokratické Athény, ačkoliv rozhodně nebyly demokratické pro všechny, jistou míru rovnosti mezi obyvateli považovaly za samozřejmou.
Ostatně, římská republika, která se v jistém smyslu nechala aténským demokratickým vzorem ovlivnit, dospěla k postupnému rozvratu po dlouhé agónii, kterou charakterizoval – mimo jiné – i vznik vrstvy nesmírně bohatých oligarchů. Právě těmto začala být původní republikánská pravidla příliš těsná. Neměli v úmyslu respektovat skutečnost, že v čele obce se každým rokem střídají dva konzulové a diktátor, že je povoláván do služby jen na krátkou dobu krize a poté znovu skládá své pravomoci do rukou senátu a odchází orat s býky svá políčka za městem. Což byla inspirace pro českého kronikáře Kosmu (Přemysl Oráč), který se nechal římskými legendami a dějinami ovlivnit během svých studií v Lutychu.
Ke konci římské republiky Marius, Sulla a po nich triumviráty složené nejprve z Caesara, Pompea, Crassa a pak Marka Antonia, Octaviana a Lepida, už jednoznačně odmítali republiku s atributy rovných občanských práv pro svobodné Římany. Jejich ohromné majetky byly jednoznačně proti dodržování starých zákonů, proti střídání konzulů, proti dominantní vůli senátu a proti možnosti užít právo veta ze strany tribunů lidu. Z dnešního, moderního pohledu můžeme říci, že jejich majetky stály proti demokracii, byť i tak specifické, jakou představovala římská republika. Není divu, že nadměrná kumulace majetku a s ním i politického vlivu drtí také současné demokratické systémy. Tím, že vedle demokratických institucí, či přesněji vysoko nad nimi, postavila alternativní moc peněz, zisků a osobních vazeb.
Z časů krize a pádu římské republiky nám zůstalo zachováno několik jmen tehdejších oligarchů. K nejpozoruhodnějším patřil již zmíněný Crassus, vládnoucí v triumvirátu s Pompeem. Tento Crassus nakonec porazil Spartakovo povstání a šest tisíc jeho bojovníků nechal ukřižovat podél římských cest, aby už nikoho nenapadlo otřásat mocí bohatých Římanů. Ve stínu této decimace Spartakova „sociálního hnutí“ ale neprávem stojí Crassův byznys. Zmocňoval se výhodných parcel v Římě tak, že nechával vypalovat celé ulice (pokud Nero skutečně zapálil Řím, víme, u koho čerpal inspiraci). Na místě budov, které shořely (někdy i s obyvateli), nechával stavět nové, už svoje a určené k prodeji nebo k pronájmům. Architekty a stavitele získal z řad otroků, nejčastěji Řeků, Egypťanů a Féničanů, a měl jich na pět set. Ostatní práci odvedli otroci jiní nebo námezdné svobodné síly. Crassův majetek byl na tehdejší dobu ohromný. Ve srovnání s majetky současných gigigaoligarchů byl ale tento boháč antiky dost možná úplný žebrák.
Další římský oligarcha a podnikatel slul jménem Maecenas a měl rád umění, jiný Luculus si potrpěl na dobré jídlo, a konečně byl zde i Marcus Agrippa, přítel Augustův (dá-li se mezi mocnými mluvit o přátelství) a stavitel římského Pantheonu. Pozoruhodným případem „podnikatelské aktivity“ připomínající tak trochu počínání českých polistopadových „privatizátorů“ a tunelářů byl pak jistý Verres, správce (tedy zloděj z moci úřední) na Sicílii. Pohnal jej před soud sám velký Cicero a skutečně dosáhl jeho odsouzení. Zbytky republikánské spravedlnosti, jak je vidět, asi ještě fungovaly.
Když byl zavražděn Gaius Iulius Caesar, našel se v jeho závěti velkorysý odkaz všem svobodným římským občanům Města. Jednalo se o peníze, a to dokonce o částku, která rozhodně nebyla almužnou. Peníze z Caesarovy závěti však částečně někdo rozkradl (inu takové bývají časy velkých politických změn), nicméně Octavianus, Caesarův adoptivní syn a pozdější cézar Augustus (první občan Říma), pohotově sáhl do kapsy a chybějící částku římskému lidu dodal. Řečeno opět moderní mluvou, vydal v podstatě peníze na volební kampaň. Dost možná mnohem méně, než kolik stojí dnes vstupenka do Bílého domu ve Washingtonu.
Takže, nechť si každý sám promyslí, nakolik se kumulace velkého kapitálu, majetků, zisků a moci v rukou několika jednotlivců, korporací, rodin či mafií snáší s autentickou a plně fungující demokracií občanů rovných si váhou svých hlasů? A samozřejmě i naopak. Soudím, že nikoliv. Jsou to v podstatě protiklady, které se ovšem – na rozdíl od protikladných povah – rozhodně nepřitahují!
Zdroj: casopisargument.cz
Šebestík Ivo