Nedávné rozhodnutí o pozastavení členství Sýrie v Lize arabských států (LAS) představuje pouze formu zesíleného nátlaku, jímž má být Damašek přinucen k provedení řady zásadních reforem (systém více stran, stanovení data „svobodných“ voleb, stažení armády z ulic měst atd.), tedy reforem, jež jednoznačně zbaví Bašára Asada a jeho okolí moci. Zvláště podstatný je přitom požadavek údajného vedení LAS na legalizaci struktur syrského Muslimského bratrstva. Je třeba si uvědomit, že právě to představuje hlavní cíl katarského prostřednictví v „syrské otázce“, čímž se však a priori vylučuje plná realizace původní iniciativy.
Kroky, jež LAS především z iniciativy arabských monarchií podnikla vůči Sýrii, byly předběžně konzultovány s Washingtonem a vlastně představují taktický tah ministerstva zahraničí USA. Nepřímo to potvrzuje prohlášení jordánského krále Abdalláha, jenž jako první otevřeně vyzval B. Asada k abdikaci.
Co v této hře zamýšlí americké ministerstvo zahraničí? Především jde o pokus udržet tempo. „Syrské téma“ se začalo ne snad přímo vyčerpávat, nicméně dostalo se do fáze jisté informační a organizační stagnace. Jakoby definitivně zformovaná syrská opozice v podobě Syrské národní rady (SNC) se očividně ocitla před velmi složitým dilematem, jak nadále definovat svou taktiku a strategii. Ozbrojené oddíly oponentů syrského režimu zřetelně nabývají na autonomnostii a získávají vyšší stupeň suverenity. Jde o objektivní proces vlastní jakýmkoli opozičním hnutím a „revolucím“: ti, kdo bojují na ulicích, přistupují k emigrantským strukturám v zahraničí s jistou dávkou skepticismu. SNC se tak dostala – zvláště s ohledem na složité vztahy uvnitř národní rady samotné – do jisté organizační pasti.
Druhý určující moment představuje postoj Moskvy a Pekingu. Rusko a Čína odmítly zopakovat „libyjský scénář“ v Radě bezpečnosti OSN, a tím zabránily vojenskému zásahu pod pláštíkem OSN. Bez toho NATO vojenské operace nezahájí a samostatně se do takové operace nikdo nepustí. Právě proto zapůsobil „regionální faktor“, tj. jistý doplňkový nátlak na Damašek prostřednictvím LAS. Takto se jistým způsobem legitimizují potenciální silová opatření, především v podobě ekonomických sankcí a diplomatické blokády. LAS samozřejmě nepředstavuje organizaci takové úrovně, aby mohla realizovat samostatnou vojenskou operaci. K tomu by přece jen byl nutný souhlas Rady bezpečnosti OSN, ale vytvořit jistý tlak na OSN rohodně dokáže. Washington kalkuluje s tím, že LAS může zafungovat jako páka na Rusko a Čínu, jež je přiměje ke změně jejich postoje. Bílý dům si je přitom vědom toho, že zbývá čím dál méně času, neboť v Rusku se blíží prezidenské volby, a ty „zmírnění“ ruského postoje k syrské otázce neslibují.
Politika, jež se jednou uplatnila ve vztahu k Libyii, může nakonec vést když ne k zjevnému, pak přinejmenším skrytému rozkolu v LAS. Například Egypt a Alžírsko odmítly odvolat své velvyslance z Damašku, jak to Liga požadovala. Ostatně Washington to odmítl učinit také.
Je velmi nepravděpodobné, že by taková politika, stejně jako ekonomické sankce proti Sýrii výrazněji zapůsobily. Turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoglu již v této souvislosti prohlásil, že „případné sankce se nesmí dotknout zájmů prostých Syřanů“. Za touto květnatou frází se skrývají obavy tureckého vedení o vlastní producenty, kteří jsou nejtěsněji vázáni na syrské partnery. Ohrozit rating své země turecký premiér Recep Tayyip Erdogan nehodlá, stejně jako nechce, aby v syrské otázce získaly prvořadé postavení Katar a Saudská Arábie, tedy hlavní konkurenti Turecka v islámském světě. Potenciální embargo na dodávky syrské ropy do zemí EU také nemá významnější roli. Jednak je ropa dnes potřeba hlavně v samotné zemi, jednak existují koridory do Iráku, jež umožní embargo poměrně snadno obejít. Pokud jde o přísun valut, Írán dělá naprosto vše, co je v jeho silách, neboť bitva o Sýrii má pro něj strategický význam.
Podstata otázky tedy spočívá v něčem jiném. Iniciativa Ligy arabských států je, jak už jsme psali dříve, mrtvě narozeným dítětem. Měla mít právě ten výsledek, jejž nyní pozorujeme. Nikdo neměl vážně v úmyslu napomoci vzniku „národního dialogu“, neboť něco takového není možné, ustupuje-li jen jedna strana. Hlavním cílem bylo pouze znovu ukázat, že Damašek nehodlá přistoupit na mír. To je vše. Vyvozovat z toho cokoli o první fázi zahraničního vpádu je zatím velmi předčasné, neboť k tomu bude nutný aparát NATO a Aliance není z řady objektivních i subjektivních příčin k takovým operacím připravena. To znamená, že zatím jde pouze o diplomatický nátlak, jenž má „hrát na nervy“ Damašku a vytvořit odpovídající informačně-propagandistické pozadí. Nezapomínejme rovněž na fakt, že za „pomoc“ Kataru poté bude třeba platit, jak už to ukazuje případ Libye. Syrská národní rada si to bezpochyby uvědomuje, jen prozatím pokládá za důležitější svrhnout stůj co stůj Asadův režim.
Zdroj: Институт Ближнего Востока
Ščeglovin Ju. B.