Vedoucí ruského Fondu historické perspektivy Natalie Naročnická poskytla rozhovor časopisu „Mezinárodní život“.
Myslíte si, že události, k nimž ve Francii došlo, představují další „barevnou revoluci“?
Pracovala jsem mnoho let s francouzskou intelektuální a akademickou komunitou. Pořádali jsme semináře, kulaté stoly, konference, takže si mohu dovolit říci, že znám místní nálady. Faktem je, že události ve Francii mohou být opravdu nazývány „barevnou revolucí“. Bumerang se totiž vždycky vrací tam, odkud ho někdo hodil.
To, co se děje ve Francii, není ovšem čistě francouzským fenoménem – ačkoli je Francie zemí revolucí, což znovu to potvrdila. Jedná se o zemi „levicových“ názorů – vždy mě šokovala levicově filozofická a především intelektuální francouzská komunita. Na to jsou hrdí. Proto existuje také týdeník „Charlie Ebdo“, který se cynicky vysmívá všemu a všem, především pak všemu posvátnému, a to ať už se jedná o křesťana nebo muslima. Mohou tam otisknout každou špínu, protože zde pořád máme „svobodu slova“.
Tak o co tedy šlo?
Obecně platí, že to, co se děje ve Francii, se netýká jen ekonomiky. Jde o krizi liberálních myšlenek, k níž dochází v ekonomice, v lidských právech – přeneseně se jedná o libertariánství. To znamená, že se lidská práva již stávají svým vlastním protikladem, protože tělo zvítězilo nad duchem a člověk tam již nefiguruje, došlo k jeho „zhovadění“. Píší o tom někteří evropští konzervativci, ale jsou jen málo vlivní. A okamžitě jsou proto vydělováni, v nejlepším případě je označují za „originály“.
A pak se jedná o ekonomiku. V Evropě a ve Francii totiž mzdy nerostly již velmi, velmi dlouho. Americký typ ekonomiky, kdy vás zasekají půjčkami nabízejícími všechno na úvěr, navíc vede k tomu, že lidé pracují, pracují a pak zjistí, že pořád dluží.
Jenže protestovat přišli zcela jiní lidé. Většina Francouzů žijících v provincii nemá více než 2000,- EUR, což je velmi málo. Platí vysokou daň z příjmů, platí za byt a spoustu dalších daní. Ve skutečnosti jim nakonec zůstává v peněžence 500–600 eur. Znám jednoho člověka, který celý život pracoval v dřevařském závodě: řekl mi, že si nikdy v životě nezašel do restaurace, nemohl si to dovolit. A to navzdory skutečnosti, že celá Francie jí „na ulici“.
Pokud jde o benzín, který posloužil jako záminka, ten je velmi důležitý. Ve Francii snad neexistuje rodina, která by neměla automobil a všichni lidé, kteří žijí v provinciích, dojíždějí do práce zhruba 100–150 kilometrů.
Dalším faktorem je rozšíření EU. Východní evropské země se staly součástí EU, čímž přibylo levné práce, kapitálu a výroby. A mnoho regionů ztratilo zaměstnání, některé podniky musely zavřít. To znamená, že při hledání práce lidé tráví více času, a když ji najdou, musí za ní cestovat daleko. Pro Francouze je tak cena jízdenky nesmírně důležitá. Před 10–15 lety bylo všem řečeno, ať zapomenou na benzínovými motory, nutili je daněmi atd. ať si koupí automobily na naftu. Nyní, pokud se cena motorové nafty zvýší o 6 procent a benzín o 2, pak se ceny vyrovnají. To znamená, že všechny tyto iniciativy nemíří proti jednotlivým malým skupinám, tak jako vždycky. Tato rána zasahuje dobrou polovinu populace. A to je vážné. Žlutá vesta je mimochodem povinným doplňkem každého motoristy, stejně jako lékárnička a hasicí přístroj, které musí být v kufru každého auta. Právě odtud povstaly „žluté vesty“.
Ale topení přeci podražilo i v obyčejných bytech?
Ano. Představte si byt o rozměrech 100 metrů čtverečních v domech s tenkými stěnami a velkými okny. V zimě, aby se byt vytopil na pouhých 21 stupňů, vzrostou náklady na 700,- EUR. To jsou obrovské sumy.
Francie je smozřejmě země s poměrně teplým klimatem, voda v potrubí nezmrzne, pokud vypnete topení. Ale život bude velmi nepohodlný. Ve francouzských apartmánech nejsou téměř žádné klimatizační jednotky – možná jen na jihu, kde je horké léto, a vlastní je jen velmi bohatí lidé. V Paříži, navzdory skutečnosti, že je velmi horká, klimatizace prakticky není, protože je příliš nákladná.
A co Macron?
Ano, Macron přinesl jen zklamání. Jedná se samozřejmě o stoupence globalizační elity, která chtěla prosadit nového člověka s jasným a neobvyklým charismatem. Ale jeho arogantnost a snobství snese jen málokdo. Během volební kampaně na vážné otázky odpovídal romantickými tirádami o tom, jak krásná Francie je, jak všechno kvete, jak je to všechno kreativní a báječné atd. Političtí manipulátoři to vše zinscenovali tak, aby sály řvaly radostí a profesionálové, kteří neztratili hlavu, byli ohromeni touto manipulací vědomí, která se stala nástrojem informační politiky.
Co tedy chtějí ti, kdo vyšli do ulic?
Revoluce a revoluční živel se řídí svými vlastními zákony. Vidíme je zcela zřetelně: neustále se objevují nové a nové požadavky, dodávají se také požadavky politické a protibruselské. Zatím se sice ještě přesně nezformovaly, ale jedno je jisté… Lidé přestávají Bruselu věřit. Sjednocení Evropy se chápalo jako pacifistická jednota po válkách. Říkalo se, že to individuálnímu, národnostnímu a kulturnímu vývoji každého evropského národa jen pomůže.
Dnes to ale lidé vidí jinak. Začínají chápat, že se jedná o jakousi kouli na noze, která diktuje, jak má vypadat recept na dort a co to je „salám“. Skoro jako v Sovětském svazu. Levicový duch ve výkladu „lidské osobnosti“ ovšem přechází z východu na západ a obráceně.
Západní člověk velmi dbá o osobní majetek – na ten mu nelze sáhnout. Jenže na pojmy jako ctnost, hranice mezi hříchem a ctností, dobrem a zlem, krásou a znetvořením, kakofonií a harmonií, již tolik nedbá… V tom lze samozřejmě také spatřovat projev levicových idejí. Tato postmoderní elita ovládla všechna přední média. Žijeme přeci v informační společnosti a manipulace s vědomím se stal jedním z hybatelů politiky.
Vezměme si již známé „barevné revoluce“. Jedná se o čistou manipulaci s vědomím, kdy se skrze média šíří nějaké myšlenky, a především mládež ztrácí schopnost samostatně analyzovat to, co se děje. Zdá se jí, že koná cosi posvátného, dobrého… Jenže již druhý den je vše jinak…
Události ve Francii spíše připomínají „víkendovou revoluci“. V pátek vše začalo, v neděli skončilo. A média to takto popisují…
Rozsah protestů nakonec dosáhl takových rozměrů, že na ně nikdo nebyl připraven. Stává se, že konflikt zraje, roste, a pak se nakonec neočekávaně projeví rozměr nespokojenosti. Vždyť zde se přeci nejedná o benzín, nýbrž o to, že moc hovoří o tom, co lidi nezajímá. Systém, který měl občany chránit, nefunguje. Protest směřuje směrem k elitám. Macron, to je pouze symbol, i když je momentálně u moci.
Zkusme se na situaci podívat z odstupu. Německo a Francie budou nyní nést hlavní břemeno kvalitativně nové pobrexistové situace. A právě tyto dva státy náhle začaly mít potíže. V Německu Merkelová opouští pozici vůdce strany CDU a může přenechat místo kancléře docela rychle. Takové příklady se již staly. Francie podniká iniciativy na vytvoření evropské armády. A najednou oba vůdci – Merkelová i Macron – stojí před problémy. Mám dojem, že to není náhodné. Myslíte si, že v tom hrají roli také nějaké „cizí síly“?
Souhlasím s tím, že se to může někomu hodit. Komu asi? Anglosasům. Právě to je postoj Anglie a její bývalé kolonie, která zdědila v zahraniční politice jak anti-německý, tak anti-ruský patos. Trump a Merkelová, a to se ví již dávno, nemají dobré vztahy – Trump kancléřku sotva snášel, vzpomínám si, jak během prezidentské kampaně pronášel skeptické, ba dokonce i nepřátelské komentáře. Na tomto pozadí se Macron chtěl stát „pravou rukou Ameriky“. Jenže velmi rychle si uvědomil, že ho Trump chce vidět pouze jako mladého sluhu. Vzpomeňme na všechny ty ponižující okamžiky, jako bohorovné poplácávání po rameni a tak dále. A když se Macron snažil u příležitosti stého výročí konce první světové války uspořádat velkolepou vzpomínkovou akci, došlo k velkým problémům, o nichž se moc neví. Jde o to, že během ceremonie byly menší části textu přečteny zástupci kolonií, kteří se také účastnili první světové války. A Francouzi nenašli nikoho lepšího pro čtení textu v angličtině, než ženu, která emigrovala z její země do Ameriky a je známá jako organizátorka násilných protestů a demonstrací proti Trumpovi. Trump nevěděl vůbec nic, ale jeho asistenti mu to řekli. A pochopil to jako urážku. Tisk se snaží o tom nepsat.
Zdá se to být malicherné, jenže to situaci pěkně dokresluje. Vidíme za tím skutečnost, že Trump a Amerika potřebují Evropu jen jako jakýsi bezpečný týl, jako servisní nástroj. Nikdo nechce Evropu úplně zničit: bylo by příliš drahé ji dostat zpět do stabilního stavu. Ale relativní slabost, závislost, zranitelnost Evropy, ta vyhovuje těm, kdo chce stanovovat podmínky a diktovat je. A Evropa stojí tváří v tvář mnoha výzvám – demografickým, migračním… navíc je neustále v zajetí dogmatu, který neumožňuje nazývat věci pravými jmény a diskutovat o problémech.
Jakou roli v tomto prostředí hraje Rusko?
Během krizí tohoto typu, a to nejen ve spojení s Trumpem, ale také v celé postmoderní elitě, pořád hledají nepřítele v Rusku. A nejedná se pouze o Krym. Problémy s vnímáním hodnot vznikaly již dříve. Náš prezident i parlament však otevřeně hovoří o tom, že budou bránit tradiční hodnoty. Tím si ovšem nad sebou podepsali rozsudek. Od tohoto okamžiku začalo hanění Ruska v postmodernistickém, ateistickém, libertariánském tisku – jsme pro ně nyní „kacíři“. A po ruce mají pohodlnou výmluvu – Krym. Čím více zemí západní Evropy se obrátilo zády k Rusku, tím méně jsou ony samy významné ve světové politice. Evropa přestává být místem, kde se po mnoho staletí uskutečňovaly události celosvětového rozsahu.
To vše se přesouvá do jiných oblastí – do Asie, na Blízký východ a tak dále. Sami Evropané si ani nevšimli, jak za posledních 10–15 let Evropa upadla jako vážný hráč v mezinárodní politice. A čím více se odvracejí od Ruska, čím více jsou nepřátelští, prodlužují sankce, odmítají spolupracovat, tím více klesají v očích Spojených států. Stávají se vykonavateli určité společné linie. Německo za vlády Willyho Brandta prosazovalo vlastní nezávislou „východní politiku“ nehledě na Spojenými státy, což Ameriku a vládnoucí anglosaské kruhy mátlo. Jenže úloha Německa v západní Evropě okamžitě vzrostla!
Zdá se mi, že konzervativní elita Evropy hledí na Rusko dokonce s jakousi závistí. Ať uděláme cokoliv, stojíme jako skála a nikdo s námi nemůže hnout. A jsme stále silní. Zašli příliš daleko, žárlí, nemohou si dovolit ani říkat to, co říkáme my, třeba o hodnotách. Není to u nich politicky korektní a okamžitě vás zařadí mezi odpadlíky, jimiž se nemá smysl zabývat.
Jeden konzervativní katolík mi napsal poté, co jsem mu poslal fotografii s ruským prezidentem během bohoslužby v kostele: „Musíte být šťastní! To už asi nikdy neuvidíme, aby se některý z evropských vůdců odvážil veřejně poklonit kříži!“ A to je ta velká Evropa, která vytvořila skvělou kulturu, kde Schillerovi hrdinové dávali všanc svůj život a šli na smrt pro svou víru, vlast, čest, povinnost a lásku! To oni přeci vytvořili velkou Evropu! A teď jim vládnou „obyčejné lidské bytosti“, pro které je kritériem svobody uskutečňování přehlídek jakýchsi podivných lidí. Velcí bojovníci za svobodu v Evropě by se obrátili v hrobech, kdyby viděli, kam až to zašlo.
Ano, události v Paříži jsou sice zabarveny do „levicového“ patosu, nicméně jedná se o problém mnohem hlubší, než je ekonomika. Jedná se o krizi postmoderní evropské ideje, která degenerovala do podoby vytváření nemorálního cílů, kde namísto skutečné klasické demokracie vším manipulují elity.
(překlad vlastní, upraveno)
Originál: Сергей Филатов – Франция: кризис постмодернистской европейской идеи vyšel 17. prosince 2018 na interaffairs.ru.
Zdroj: interaffairs.ru
-mk-