Článek psychologa prof. Petra Živného s názvem Nejen o sexu před manželstvím ve mně vyvolal otázku, která se týká všudypřítomného relativismu. A to nejen v církvi.
Představme si zedníka, který k postavení rovné zdi používá olovnici. Pokud staví podle ní a využívá zemskou gravitaci coby přírodní zákon, postaví zeď pevnou. Pokud si z olovnice udělá kyvadlo, nepostaví nic. Zrelativizoval si svislou rovinu a zpochybnil její platnost. Podobenství s olovnicí a kyvadlem platí nejen ve stavebnictví, ale i ve vědě nebo průmyslu, ale především v lidském životě, křesťanském zvlášť.
Uvažujme chvíli nad zásadnějším problémem. V hloubkovém průzkumu, který provedl sociolog Christian Smith, profesor z Univerzity Sv. Tomáše v texaském Houstonu, na „mladých, dospělých“ (18 až 24letých), se šedesát procent z nich vyslovilo, že morálka je osobní volbou a čistě věcí rozhodnutí toho kterého jedince. Čtyřicet sedm procent mladých dospělých v USA souhlasilo s tím, že „morálka je relativní a není nic, co by bylo správné a nesprávné pro každého.“ Jedná se o morální relativismus.
Představme si, jak by bylo obtížné učit studenty matematiku, kdyby si většina z nich myslela, že jakýkoliv výsledek početního příkladu je správný. Kdo by se zatěžoval tím, že výsledek může být jenom jeden. Může jich být tolik, kolik je ve třídě studentů. Napiš do výsledku cokoli a jsi stejně dobrý jako Einstein. Jde o relativizaci správného matematického postupu.
Petr Živný se v článku věnuje otázce v oblasti sexuální morálky, z vlastní zkušenosti klinického psychologa hovoří o stylu života mladých lidí v Itálii. Nepřehání. Osobně mám, po více než čtyřiceti letech psychiatrické praxe, zkušenosti podobné i v mém regionu.
Pokud se vyskytne problém (což je pojem relativní, protože pro někoho není žádný hřích problémem, ale normou), hledá se příčina.
Dovolím si na tomto místě hledat příčinu řady problémů nejen sexuálních, ale také pastoračních a evangelizačních tam, kde by hledal asi málokdo. Ono totiž vždy všechno souvisí, byť i jen vzdáleně, se vším. V tomto případě s epidemií všudepřítomné povrchnosti v názorech, ve vztazích nebo ve vzdělání v celé společnosti, ale také s postupující neúctou ke svátostem v církvi.
Mentalita světa proniká do církve neporovnatelně více než křesťanské hodnoty do okolního světa. Na tomto místě si také uvědomuji, že pojem “křesťanské hodnoty” je dnes už relativní, protože i pro katolíky jde u těchto hodnot o tzv. švédský stůl. To mi chutná, toho si naberu více, tohle neberu, to mi nesedí.
Svoji zkušenost s tím mají zpovědníci. Lidé se dnes prakticky nezpovídají z hříchů proti šestému přikázání. Žijí v konkubinátech, vyhledávají krátkodobé známosti, eventuálně “lásku” na jednu noc, ale hřích v tom absolutně nevidí. Jejich jednoroční povinný vstup do zpovědnice tyto hříchy neobnáší. Po takové bezobsažné zpovědnicové formalitě žijí v konkubinátu dál, někdy pravidelně, většinou spíše ad hoc přistupují k přijetí eucharistie. Za rok se ve stylu jejich života ani v obsahu “zpovědi” nic nemění.
Tak je tomu v tom lepším případě. V horším jde o skutečnost, že řada lidí žijících v těžkém hříchu celé a dlouhé roky nechodí do zpovědice vůbec, ale každou neděli přijímají eucharistii.
Je v tomto směru nějaké řešení? Znám dvě. Buď zajet na hlubinu duchovního života (Lk 5,4), nebo u všech přikázání Desatera vyselektovat skupiny lidí, kterých se jejich dodržování bude týkat a kterých se týkat nebude.
Dalším problémem je vztah k eucharistii samotné. I tento vztah zpovrchněl. Původně se podávalo svaté přímání vkleče u mřížky, potom vestoje a nyní na dlaň přijímajícího. Zle jsem byl vyplísněn, když jsem odmítl podat eucharistii na špinavou rukavici. Před časem jsem byl svědkem podávání svátosti na jedné moravské pouti, když podávající akolyta dal hostii jednomu muži do papírového pytliku a ten si ji strčil do kapsy a odešel! Když jsem o tom hovořil v jednom katolickém společentví, byl jsem poučen, že “…to bylo správné, protože Ježíš by měl vstoupit do srdce každého člověka, bez rozdílu jeho hříšnosti.” Možná přijde doba (ať nejsem kritizován za nadsázku), kdy bude na kostelních dveřích automat s hostiemi a přijímání bude možné čtyřiadvacet hodin denně. A pro každého.
Jsem si na jedné straně vědom toho, že forma podávání není tak moc důležitá, ale důležité je přijímání Nejsvětější svátosti ve vztahu k lidskému hříchu. Snad někdy na toto téma zasednou v Římě také synodní otcové a budou řešit nové otázky šířícího se formalismu v pastoraci.
Zdroj: christnet.eu
Kašparů Max