Biskupská synoda o mládeži, která se nesla pod heslem „Mladí, víra a rozlišování povolání“, byla zakončena vydáním závěrečné zprávy čítající šedesát stran a sto šedesát sedm paragrafů. Známý komentátor vatikánských záležitostí Edward Pentin z National Catholic Register citoval zdroj ze synody, který zprávu shrnul slovy: „Němečtí synodní otcové prosadili všechny svoje body. Pro ně je to ‚vítěz bere všechno‘. Říkají, že je to ‚revoluce v naslouchání‘, ale ve skutečnosti to je revoluce.“
A nejmenovaný biskup pro Francouzskou tiskovou agenturu uvedl, že závěrečná zpráva „je jako katalog IKEA. Máte tam všechno, co potřebujete pro koupelnu a kuchyni v nejrůznějším stylu, aby se s ní mohl každý ztotožnit“.
Církev poučovaná
Někteří projevovali své výhrady už v souvislosti s přípravami synody o mládeži (viz Maike Hicksonová, „Znepokojivé přípravy k znepokojivé synodě“ in Te Deum 1/2018), přičemž samotný průběh jednání a závěrečný dokument tyto obavy nikterak nerozptýlily.
Na synodě vystoupili zástupci různých heretických a rozkolnických sekt, kteří katolickým biskupům vysvětlovali, co chce Bůh. Mezi nimi byla i československá husitská farářka Martina Kopecká. Nutno objektivně přiznat, že její vystoupení nepatřilo k nejhorším… někteří katolíci ji daleko předčili.
Nepoučovali jenom odloučení bratři a sestry, ale také řečníci plnící funkci mladých. Chilská mládežnice Silvia Teresa Retamalesová Moralesová shromážděným biskupům oznámila, že „oni [nekatolická mládež] chtějí otevřenější Církev […], multikulturní Církev otevřenou na každého, která neodsuzuje, která je společenstvím, kde se každý cítí jako doma… Církev by neměla diskriminovat menšiny, lidi s odlišnou sexuální orientací nebo chudší“. Navíc by v Církvi měly hrát větší roli ženy. Moralesová nemínila své vystoupení jen jako popis určitého stavu, ale také výzvu biskupům, aby vyšli těmto požadavkům vstříc. Setkáváme se zde s bohužel rozšířenou představou, že se Církev má přizpůsobovat hříšnému světu, a povinnost světa přizpůsobovat se poselství evangelia a věčným pravdám ustupuje do pozadí. Zatímco slova Moralesové by snad šla omluvit jejím věkem či (ne)vzděláním, čím omluvit tentýž tón i z úst daleko vlivnějších?
Předseda Německé biskupské konference a člen elitní poradní skupiny papeže Františka kardinál Reinhard Marx na tiskové konferenci shrnul synodu o mládeži následovně: „Mladí chtějí Církev otevřenou na dialog, musíme je doprovázet. Jde o to, abychom jim neříkali, co mají dělat, ale doprovázeli je a očekávali, že učiní správné rozhodnutí.“ Podle něj synodalita je především procesem učení se od mladých. Církev učící se tak stává Církví poučovanou.
Ideová nejistota (přinejmenším předstíraná) byla patrná např. i z otázek, kterým se věnovala jedna z pracovních synodních skupin vedená americkým kardinálem Blasem J. Cupichem. Skupina B zmiňovala „mnoho dalších forem rodiny“ a tázala se: „Vyžaduje vedení v Církvi od biskupů a kněží, aby při hlásání pravdy evangelia popírali, že to jsou rodiny? Nebo od nás naše vedení vyžaduje, abychom tyto mladé lidi doprovázeli v realitě, ve které se nacházejí…? Je možné, abychom přijali či dokonce projevili úctu takovému rodinnému útvaru, v němž se mladá osoba nachází, a dělili se s ní o ideál evangelia?“
Ordnung muss sein
Teoreticky by měl závěrečný dokument odrážet usnesení synody, ve skutečnosti ale vyjadřuje spíše mínění pracovních skupin. Někteří dokonce naznačovali, že řada věcí byla už připravena předem a synodní otcové se sešli pouze k tomu, aby bylo zdání synodality učiněno zadost. Tím se vysvětluje i kvap, který doprovázel schvalování dokumentu.
Jeho první návrh byl představen v úterý a ve středu nad ním proběhla diskuse. Ve čtvrtek se synodální komise vyjádřila k námitkám a v pátek byly v textu zohledněny opravy. V sobotu ráno byl dokument v italštině přečten se simultánním překladem shromážděným, přičemž k dispozici byla pouze jeho tištěná italská podoba. Na přečtení a diskusi byly vyhrazeny čtyři hodiny. Účastníci, kteří neznali italštinu nebo ji ovládali jenom chabě, tedy museli vycházet hlavně z toho, co si zapamatovali z ústního překladu.
Filadelfský arcibiskup Charles Chaput přiznal, že „řada biskupů byla znechucená nedostatečným časem na překlad důležitých otázek, o kterých chtěli hlasovat. Jak prohlásil jeden ze synodních otců, je ve skutečnosti nemravné hlasovat ‚ano‘ v důležité věci, pokud ani nemáte čas si přečíst, co v textu stojí, a zamyslet se nad tím“.
Indický kardinál Oswald Gracias byl poměrně překvapen, že značnou část dokumentu představují témata, o kterých se na synodě příliš nehovořilo. „Byla silně zdůrazněna synodalita a rozeznávání, což ve skutečnosti nebylo v diskusích nijak významné,“ uvedl. Jelikož tyto kapitoly nevycházely ani ze synodních diskusí, ani práce skupin, musely být podle něj do dokumentu začleněny na pokyn papeže Františka.
Taje sexu
Největší nesouhlas synodních otců vyvolal paragraf 150, proti kterému hlasovalo pětašedesát z celkového počtu dvou set čtyřiceti osmi. V něm stojí:
„Jsou otázky týkající se těla, emocionality a sexuality, které vyžadují hlubšího antropologického, teologického a pastoračního propracování, aby byly uchopeny nejvhodnějším způsobem a na nejvhodnější úrovni, od místní po celosvětovou. Mezi ně patří zejména ty, které se týkají rozdílnosti a souladu mezi mužskou a ženskou identitou a sexuálních sklonů. V této souvislosti tato synoda potvrzuje, že Bůh miluje každou osobu a stejně tak Církev, opakujíc své rozhodné odmítání jakékoliv diskriminace a násilí na základě pohlaví. Rovněž znovu zdůrazňuje rozhodující antropologický význam rozdílnosti a vzájemnosti mezi mužem a ženou a považuje za příliš omezující stanovovat identitu osoby pouze na základě její ‚sexuální orientace‘ (Kongregace pro nauku víry, List biskupům o pastoraci homosexuálních osob, 1. říjen 1986, č. 16).
V mnoha křesťanských společenstvích už existují cesty, na nichž jsou homosexuální osoby doprovázeny ve víře: synoda doporučuje toto směřování povzbuzovat. Na těchto cestách se jednotlivcům napomáhá pochopit jejich vlastní příběh; přijmout svobodně a zodpovědně své křestní povolání; k rozpoznání touhy přináležet k životu společenství a podílet se na něm; a k rozlišení nejlepších způsobů, jak toho nejlépe dosáhnout. Takto pomáháme každému mladému, nikoho nevyjímajíce, postupně začleňovat sexuální rozměr do jeho osobnosti, růst v jakosti vztahů a kráčet k odevzdání sebe sama.“
Odpor synodních otců patrně vzbudil nejasnost některých pojmů a možná i slovník, který až příliš připomíná neomarxistickou a genderovou dílnu. Za povšimnutí určitě stojí, že dokument na rozdíl od Katechismu katolické církve hovoří o „jakékoliv diskriminaci“, kdežto nový katechismus odmítá „nespravedlivou diskriminaci“ (2358). V případě např. kněžských svěcení máme svým způsobem co do činění s diskriminací („rozlišováním“) na základě pohlaví. Pokud bychom se měli řídit závěrečným dokumentem synody, bylo by třeba povolit svěcení žen na kněze či biskupy, což snad neměli účastníci v úmyslu.
Klička s pracovním dokumentem
V uvedeném paragrafu se nakonec neobjevilo označení „LGBT“, které bylo použito v pracovním dokumentu Instrumentum laboris (197). Ten po přijetí závěrečného dokumentu zcela nezapadl, neboť v paragrafu 3 se uvádí:
„Je nutné vyjasnit vztah mezi Instrumentum laboris a závěrečným dokumentem. První je uceleným a souhrnným výchozím rámcem, který vznikl na základě dvou let naslouchání; druhý je plodem dosažených rozlišení a seskupuje generativní tematická jádra, na něž se synodní otcové zaměřili se zvláštní naléhavostí a zápalem. Proto uznáváme rozdílnost a komplementárnost obou těchto textů.“
Někteří komentátoři upozorňují, že se může jednat o pokus prosadit skrytě za pomoci „komplementárnosti“ myšlenky, které se nacházely v Instrumentum laboris.
Duch sufražetek
Otázky také vyvolává paragraf 148 věnovaný ženám, který nese nadpis „Ženy v synodální církvi“:
„Církev, která usiluje žít synodálním způsobem, nemůže přehlížet postavení a úlohu žen v sobě samé, a v důsledku toho i ve společnosti. Mladí muži a ženy si to důrazně žádají. Dosažené postřehy je třeba zavádět skrze smělou společenskou proměnu a změnou každodenní pastorační praxe. Zvláště důležitou oblastí je v tomto ohledu přítomnost žen v církevních orgánech na všech úrovních, včetně vedoucích funkcí, a účast žen na rozhodovacích procesech s respektem k roli ordinovaných duchovních. Jedná se povinnost ze spravedlnosti, vycházející jak ze vztahu, který měl Ježíš k mužům a ženám své doby, tak i z úlohy určitých ženských postav v bibli, v dějinách spásy a v životě Církve.“
Někteří synodní otcové asi nemají dost všudypřítomného feminismu, který zamořuje a ničí naší civilizaci, a tak volají po „smělé společenské proměně“. V Písmu svatém se nikde nehovoří o „účasti žen na rozhodovacích procesech“ v Církvi, sv. Pavel dokonce naznačuje něco zcela opačného. A není to neúcta k ženám, ale jednoduše přirozené promítnutí odlišnosti mezi pohlavími. Pokud se někdo domnívá, že velikost žen bude doceněna byrokratickými funkcemi, tak má podivný vztah k těmto bytostem. Tvrzení, že si to „mladí muži a ženy důrazně žádají“, snad už ani nemůže být trapnější. Za prvé existují i ti, kteří si to nežádají, a na ty se kupodivu nebere ohled, za druhé se jistá duševní dospělost, o duchovní ani nemluvě, projevuje mj. i tím, že se člověk hned lacině nepodbízí kdejakému vrtochu.
Nejmenovaný synodní zdroj pro LifeSiteNews prohlásil, že zmínka o účasti žen „v církevních orgánech na všech úrovních“ narušuje apoštolskou povahu Církve, představuje „hluboké odmítnutí“ Kristovy vůle, pokud jde o biskupské vedení, a podkopává duchovní otcovství kněží.
Nová synodální církev
Synodalita je fetišem tzv. sanktgallenské skupiny (viz John Vennari, „Za oponou decentralizace Církve“ in Te Deum 5/2015) a nástrojem k urychlení revolučních změn, proto patrně nemohla v závěrečném dokumentu o mládeži chybět, byť se jí týká dosti vzdáleně.
Jak vyplývá z dříve zmíněných slov kardinála Garcii, synodní otcové o tomto tématu vlastně ani nejednali, ale měli ho odsouhlasit. Ovšem i v případě bodu 121 „Synodální podoba Církve“ vidíme nezanedbatelný počet nesouhlasných hlasů, přesněji jedenapadesát.
„Zkušenost synody účastníkům uvědomila význam synodální podoby Církve pro hlásání a předávání víry. Účast mladých lidí přispěla k ‚probuzení‘ synodality, která je ‚konstitutivní dimenzí Církve. […] Jak říká sv. Jan Zlatoústý, »Církev a synoda jsou synonyma«, protože Církev neznamená nic jiného než společně kráčet po cestách dějin Kristu v ústrety‘ (František, Projev na připomínce 50. výročí založení institutu biskupské synody, 17. říjen 2015). Synodalita charakterizuje jak život, tak i poslání Církve, která je Božím lidem tvořeným mladými a starými, muži a ženami všech kultur a sfér, a tělem Kristovým, v němž jsme údy jeden druhého, počínaje těmi, co jsou odstrkováni a utlačováni. Cestou výměny názorů a díky svědectvím synoda získala některé základní rysy synodálního stylu, k němuž máme všichni směřovat.“
Proti takovému pojetí synodální církve otevřeně na synodě vystoupil anglický kardinál Vincent Nichols, který měl prohlásit, že viděl jiné náboženské společnosti, které to zaváděly, jako např. anglikánské společenství, a „nefungovalo to“.
Nicméně představa synodální církve a věčného schůzování má nadšené stoupence zejména mezi německojazyčnými preláty. Kardinál Christoph Schönborn na tiskové konferenci prohlásil: „Synodalita pomáhá nám všem kráčet cestou víry. To je cesta, kterou se musí Církev ubírat, to je model jejího fungování.“ Dodal, že se cesta synodality netýká jenom biskupů. „Nemáme hotové odpovědi na všechny otázky, musíme zjišťovat, co od nás Bůh očekává, cestou hledání…“ Jednoho napadá znepokojivá otázka, jak to mohla Církev dva tisíce let bez synodality vydržet a jak nebohá pokolení našich předků vůbec dokázala „kráčet cestou víry“, když jim nebylo dáno „hledat“.
Staré fráze do nových dokumentů
Vše kolem synody o mladých mělo vzbuzovat zdání dynamismu a poryvu čerstvého větru. Nic takového se nestalo. Závěrečný dokument je plný prázdných frází, trapného mlžení a únavných manter, které jsme už v jiném vydání slyšeli tolikrát, že se to ani nedá spočítat. Hleďme na témata dokumentu: ekologie, imigranti, homosexuálové, práva žen, nehezké moralizování, odporný klerikalismus… a mládí vpřed! To má být něco svěžího, neotřelého? Vždyť to jsou stará témata levičáků z generace 1968, kteří už jsou dávno v důchodu a mnozí z nich dokonce na onom světě.
Synoda sice přišla se slovy, která se mají v katolických kruzích stát módními (rozlišování, doprovázení a synodalita), ale jejich strůjcům možná asi nedochází, že mladé lidi, kteří stojí vně Církve, to vůbec nezajímá. To, co by některé z nich mohlo ještě oslovit, je Kristova „tvrdá řeč“, která by snad zpočátku vyvolala jejich odpor či dokonce nenávist, ale probudila by je ze spánku. Nepotřebují biskupy, kteří jim řeknou: „Budeme hledat spolu,“ protože mnozí z nich určitě hluboko ve skrytu své duše hledají, byť si to třeba odmítají připustit. Nechtějí hledat, chtějí najít. Nechtějí se chvět s Mons. Halíkem a jinými, ale pocítit sílu, a tu jim může dát jenom pravda, tedy pravá víra.
Pokud to církevní představitelé nepochopí, mohou-li ještě vůbec, tak dopadnou jako každý sešlý svůdník, který se snaží lichotkami nadbíhat mladým dívkám v parku. Nejdřív se rozezní jejich pobavené hihňání, a pak už zůstane jenom soucit nebo nechuť…
Zdroj: tedeum.cz
Čejka Martin R.