Z řady biblických textů (např. Lv 19,1–18, 1P 1,14–21) se dovídáme, že Bůh si přeje, abychom byli svatí, tak jak On sám je svatý. Je to poněkud zvláštní a paradoxní přání, či lépe řečeno požadavek. Zvlášť když si uvědomíme, že Bůh po nás vlastně žádá, abychom byli jako On. To, že budou jako Bůh, přece slíbil ďábel Adamovi a Evě v ráji, a tím je svedl k neposlušnosti a k prvotnímu hříchu (Gn 3,1–6). Od té doby je každý člověk propadlý hříchu, plný nedokonalosti, zloby a nenávisti. „Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat. Uvadli jsme všichni jako listí, naše nepravosti nás unášely jako vítr.“ Tak to líčí prorok Izajáš (Iz 64,5). I věřící křesťané zůstávají stále hříšníky, byť „ospravedlněnými hříšníky“, jak to formuloval Martin Luther. Nemusí hřešit, ale přesto hřeší. I apoštol Jan nám to připomíná: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.“ (1J 1,8).
Jedině Bůh je svatý, dokonalý a zcela bez hříchu. Potvrzuje to i Ježíš, když říká: „Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“ (Mk 10,18 či L 18,19). Boží svatost v sobě zahrnuje Boží moc, vyvýšenost, vznešenost, naprostou dokonalost, vševědoucnost, všeobsáhlost, všudypřítomnost, plnou soběstačnost, Boží transcendentnost neboli nadsvětnost či zásvětnost, naprostou jinakost vůči světu a člověku. A také živelný odpor proti všemu nečistému, nesvatému a hříšnému. Každému člověku, který by se odvážil svévolně přiblížit k Bohu, hrozí zničení. Logickou reakcí člověka na zjevení Boží svatosti je úděs, hrůza, posvátný ostych, vědomí přemožitelnosti, uchvácenost, pokora, naprostá podrobenost, poslušnost a horlivost. „Je hrozné upadnout do ruky živého Boha,“ oprávněně upozorňuje autor Listu Židům (Žd 10,31).
Naštěstí pro nás do pojmu Boží svatosti patří i nesrovnatelná, lidskými prostředky neměřitelná a nepochopitelná Boží láska. A díky ní je Boží svatost především tvůrčí a spasitelná. Apoštol Jan uvádí, že Bůh je láska (1J 4,8) a díky této Jeho Boží lásce se Jej nemusíme bát a můžeme se k Němu přiblížit a On se přiblíží k nám. A tak v Listu Jakubově čteme: „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám.“ (Jk 4,7).
Ke zbožštění člověka tedy může dojít. Člověk může získat podíl na Boží moci, Boží slávě, Boží lásce, Boží dokonalosti. Čili zkrátka na Boží svatosti. Jen Boží svatost je ovšem absolutní a za všech okolností nezrušitelná. Svatost člověka je jiná, může pominout a být zničena. Lidská svatost je totiž pouze odvozena od absolutní Boží svatosti. Svaté je zde jen to, co Bůh posvětil a uznal za svaté. Lidé se tak stávají svatí, pokud je Bůh vyvolil, posvětil a oddělil k službě sobě samému. Např. o knězi z rodu Áronova Bůh kdysi prohlásil: „Měj ho tedy za svatého, neboť přináší na oltář chléb tvého Boha. Bude pro tebe svatý, protože svatý jsem já Hospodin; já vás posvěcuji.“ (Lv 21,8).
V tomto ohledu je svatá i církev, jak to pokaždé vyznáváme v apoštolském vyznání víry: „... Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.“ Svatost církve se obecně odvozuje od toho, že je Bohem či Kristem posvěcený, vyvolaný a pověřený lid. Církev je svatá také proto, že věřící jsou posvěcováni Božím slovem a svátostmi, a stávají se tak společenstvím svatých. Podle katolické církve se církev již na zemi vyznačuje opravdovou svátostí, třebaže nedokonalou (Katechismus katolické církve, odstavec 825). Evangelíci většinou nepovažují svatost církve za nějaký trvalý příznak (životní kvalitu) církve a spojují ji s posvěcováním církve Bohem, což vede křesťany a církev ke snaze „posvěcovat svůj život“. Každopádně se slovo „svatí“ stalo prvním označením lidu Kristova, takřka ve významu současného slova „křesťan“. Proto může apoštol Petr napsat: „Vy však jste ,rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1P 2,9).
Život nás věřících má být živou, svatou, Bohu milou obětí (Ř 12,1). Celý náš pozemský život má být takový, abychom nikdy neztratili možnost předstoupit před svatého Boha. Proto pro nás platí výzva: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ (1P 1,16). Jde tu o čistotu srdce, stav posvěcenosti, který si znovu a znovu máme vyprošovat nejen pro sebe, ale i pro druhé. Svatost není totiž jen označením vztahu k Bohu, nýbrž rovněž z něho plynoucí vztah ke světu a k lidem, zvlášť k našim bratřím a sestrám ve víře. Svatost života se projevuje ve službě druhým, ve sdílení a v lásce.
Takovouto svatost lze získat jen ve spojení s Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým. Sami se nemůžeme učinit svatými. Když se podřídíme Bohu, On nás bude posvěcovat a proměňovat tak, abychom se stali dokonalými a svatými podle Jeho vůle. Až v nebi, v Božím království, se staneme plně svatými. Být svatými zde přitom neznamená, že budeme vše znát a že budeme ve všem dokonalí jako Bůh. Znamená to „jen“ to, že budeme dokonale plnit Boží vůli ve svém jednání a chování, že budeme takoví, jaké nás chce Bůh mít. Boží záměry s námi dojdou k naplnění. To je pravá dokonalost. Činit to, k čemu jsme byli původně stvořeni, dřív než nastal pád člověka do hříchu. V tomto smyslu mohou být dokonalí např. ptáci, když činí to, co chce Bůh, aby činili. Nezapomeňme na to, že kvůli člověku propadlo zmaru i tvorstvo, které nyní toužebně čeká, až se zjeví sláva Božích synů a dcer (Ř 8,19–22). Naprosté plnění Boží vůle, vždy, ve všem a všude, to je dokonalost, kterou po nás Bůh chce. Ježíš právem požaduje: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,48). Jakub, bratr Páně, na nás zase apeluje: „A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.“ (Jk 1,4).
O tuto svatost bychom měli usilovat již zde na zemi. Přijetím Boží vůle do našich životů a otevřením se moci Ducha svatého, jak bylo výše řečeno. Jde o podřízení se Boží výchově, která nás povede ke svatosti, jak o tom píše autor Listu Židům: „Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna. Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. ,Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena' a ,vykročte jistým krokem', aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo. Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána.“ (Žd 12,6–14).
Heczko Stanislav