Konflikt, do něhož se proti své vůli dostala pravoslavná církev poté, co se patriarcha Bartoloměj rozhodl reagovat na požadavky některých světských politiků, vyžaduje, abychom se pokusili zjistit, co se vlastně děje. Co všichni tito lidé, kteří propagují projekt „autokefální církve“ v Kyjevě, Washingtonu a Istanbulu chtějí? A jak se máme v této situaci chovat?
Podíváme-li se blíže, zjistíme, že se jedná o řadu vzájemně propojených konfliktů, které se vyvíjejí na různých úrovních, a to geograficky i ideologicky.
Jednu z těchto úrovní můžeme nazvat globální a politickou – jedná se především o vztahy mezi USA a Ruskem. Spojené státy – nebo přesněji ta část politické elity Spojených států, která považuje svou zemi za globální impérium – vychází z určitého chápání americké a poněkud šířeji chápáno ze západní mise ve světě. Podle této globalizované elity mají Spojené státy a jejich spojenci poslání realizovat svůj politický a vojenský vliv ve všech koutech světa – ať už v Iráku, na Ukrajině, v Latinské Americe nebo kdekoli jinde – a to pro dobro celého lidstva.
Takto se o tom píše v oficiálním dokumentu nazvaném „Strategie národní bezpečnosti“:
„Úspěšná strategie, která zajistí bezpečnost amerického lidu a posílí zájmy naší národní bezpečnosti, musí být ukotvena v jedné nesporné pravdě – Amerika musí být vůdcem. Silné a udržitelné americké vedení je nezbytné pro mezinárodní řád založený na pravidlech, která podporují globální bezpečnost, blahobyt, stejně jako lidskou důstojnost a práva všech národů. Není otázkou, zda by Amerika měla svět vést nebo ne. Otázkou je, jak bychom jej měli vést.“
Jak tato ideologie naznačuje, bude pro všechny národy lepší, pokud bude rozvoj mezinárodních záležitostí určován národními zájmy Spojených států. Může se stát, že národní zájmy Spojených států neodpovídají zájmům jiných národů? Tato možnost se neberou v úvahu – předpokládá se, že boj za národní zájmy Spojených států současně nevyhnutelně znamená boj za „lidskou důstojnost a práva všech národů“. Takže na mezinárodní scéně mohou proti USA vystupovat jen zlí diktátoři, kteří chtějí udržet své národy v chudobě a otroctví. Proti těmto hanebným tyranům – a samozřejmě v souladu s nejlepšími zájmy jejich spoluobčanů – jsou vhodná ta nejpřísnější opatření, od ekonomických sankcí až po vojenské vpády. Svět je ve stavu, jak ho vnímá globalizovaná elita, bezpodmínečně jednopolární.
Rusko se snaží zamezit americké hegemonii a zajistiti si své místo ve světě, který považuje za multipolární, a kde jsou USA jen jednou z velmocí – spolu s Ruskem a Čínou.
Obě strany předkládají své argumenty – globalisté poukazují na bezprecedentně vysokou úroveň svobody a prosperity dosažené v západním světě a trvají na tom, že podřídit se jim znamená připojit se k hodokvasu bohatství a příležitostí. Jejich oponenti věnují pozornost skutečnosti, že zájmy globalizované elity se nemusí nutně shodovat se zájmy všech ostatních. A že onen bohatý a svobodný život pro národy, například v Iráku, Libyi či na Ukrajině po „svržení zlých diktátorů“, prostě nenastal. „Vítězství demokracie“ a „snažení se o dobro pro všechny národy“ nic nepřineslo – jedná se spíše o standardní imperialistickou rétoriku užívanou od dob starého Říma.
Na této úrovni představuje konflikt poměrně tradiční boj velmocí (nebo jejich koalic) o sféry vlivu, v dějinách bychom našli stovky podobných příkladů.
Na druhé, geograficky bližší úrovni, trvá konflikt uvnitř ne-západních zemí – jako je např. Ukrajina a Rusko – a to mezi těmi, kteří věří ve výše zmíněný globální západní projekt a těmi, kteří se k němu staví skepticky.
V případě Ukrajiny vznikla podivná a ideologicky nepřirozená aliance mezi nacionalisty a globalisty. Ideologie ukrajinských nacionalistů nemá nic společného s globalismem. Globalismus zcela vylučuje etnickou nenávist a dívá se na aktivisty křičící „slávu národu a smrt nepřátelům!“ se zřetelným znechucením a opovržením.
Globalisté samozřejmě neváhají používat nacionalisty jako svůj nástroj nejen na politické úrovni. V této dějinné fázi mají totiž společného nepřítele, a sice Rusko. Domnívají se, že jakmile nacionalisté odvedou svou práci, budou odstraněni.
Ano, takto světová politika funguje: zájmy v ní vždy mají přednost před principy. A velmoci vždy spolupracují s těmi, od nichž očekávají výhody, nikoliv s těmi, kteří jsou jim ideologicky blízko.
Nacionalisté se pokoušejí přetvořit obyvatelstvo Ukrajiny, které je z hlediska jazyka a kultury značně rozmanité, do jistého jednotného typu „skutečného Ukrajince“. Jeho hlavním rysem pak má být nepřátelstvím vůči Rusku. I když nejen vůči Rusům – nacionalisté se tvrdě vymezují také proti Polákům a Maďarům.
Na Ukrajině se rozhořel konflikt mezi nacionalistickým projektem a těmi, kdo do tohoto projektu z různých důvodů nezapadají. Například nepovažují Stěpana Banderu za hrdinu nebo budou i nadále mluvit stejným jazykem, jakým mluvili od dětství.
Tyto politické konflikty jsou propojeny s ideologickými, nebo, lépe řečeno, mají ideologický rozměr. V tomto pohledu se již téma týká přímo církve.
„Global American Leadership“ nemělo původně antikřesťanskou povahu. Všechny velmoci se snaží rozšiřovat svůj vliv, a to bez ohledu na ideologii. V době George Bushe mladšího během invaze do Iráku bylo možné mluvit o vzájemném porozumění a dokonce i o spojenectví mezi touto ideologií a americkým protestantismem.
Jenže od té doby se toto spojení zhroutilo a ideologie globalismu se stala zjevně protináboženskou a prohlásila za svou povinnou součást rozšíření přístupu k potratům a podporu toho, co se v jejich jazyce nazývá „práva LGBT“. Přívržencem této konkrétní ideologie je například energický zastánce autokefality Joe Biden, který rovnou nazývá odpůrce práv LGBT „troglodyty“, tedy lidmi z doby kamenné.
Církev, stejně jako každá jiná komunita, která se principiálně zasazuje o přirozené manželství a porod, musí vystupovat jako zásadní oponent této ideologie, jejíž vliv musí být za každou cenu minimalizován.
Nacionalismus, tento dočasný, mladší a nemilovaný spojenec globalizace, je také vůči Církvi nepřátelský, avšak z jiného důvodu. Národ pro něj představuje nejvyšší hodnotu a vyžaduje absolutní oddanost. Jenže pro křesťana představuje tuto hodnotu Kristus a absolutní oddanost patří pouze jemu.
Konkrétní lidé mohou podporovat projekt autokefality z různých důvodů – oslabení ruského kulturního vlivu zjevně představuje státní zájem Spojených států. Chtějí oslabit křesťanské „troglodyty“ jako celek a odstranit tak faktor, který brání předělání Ukrajinců podle vzorců nacionalistické ideologie.
Jenže když se lidé vně církve snaží poškodit ji z politických a ideologických důvodů, to se očekává.
Horší je, když se na stranu těchto sekulárních odpůrců církve přidají lidé, kteří se k ní hlásí. Ani to ovšem nemůže nazvat něčím bezprecedentním nebo zcela neočekávaným – lidé, kteří v církvi působí, nejsou od okolního světa odděleni, mohou mít své vlastní světské vášně a preference.
Například touhu po moci nebo primitivní nacionalismus, o němž patriarcha Bartoloměj zcela otevřeně říká: „Naši bratři Slované nemohou snést prvenství ekumenického patriarchátu a existenci našeho národa uvnitř pravoslaví“.
Z pohledu Nového zákona, který hlásá spásu a překonání jakýchkoli etnických hranic, to zní samozřejmě bizardně. Takto výroky patriarchy okomentoval otec Nikolaj Balašov:
„Prvenství“ v pravoslaví jakéhokoliv etnika nebo národa představuje další nové a pro pravoslaví zcela nepřijatelné učení. Je tomu tak v případě všech církví a ruské zvláště – ta má multietnickou povahu a sjednocuje věřící mnoha národů patřících k desítkám různých etnických skupin.“
Křesťané bohužel nejsou zcela imunní vůči světským vášním. I u nás v Rusku někdo upřímně věří v dobré úmysly globalistů. Někdo jiný zase sdílí pro ruskou inteligenci tradiční revoluční étos nenávisti k „nadřízeným“ a zbožňování všeho cizího. Někdo se může cítit uraženým a nepřijatým Moskevským patriarchátem. Lidé si mohou z různých důvodů vybrat stranu, na níž jsou Joe Biden, Oleg Tjagnibok a patriarcha Bartoloměj.
Avšak měli by si být vědomi svých motivů, tedy co přesně je vede k tomu, aby se připojili k této koalici a jakých cílů chtějí dosáhnout. Všichni účastníci procesu – globalisté, nacionalisté, patriarcha Bartoloměj a jeho okolí, Porošenko a jeho spolupracovníci – se drží pochopitelných politických cílů.
V této koalici se řečtí nacionalisté pohrdající Slovany spojili s ukrajinskými nacionalisty, kteří mají velmi rozdílné představy o tom, kdo by měl být „nahoře“, bojovníci za „práva LGBT“ uzavírání spojenectví s kriminálníky křičícími „smrt nepřátelům!“ atd. A globalisté se rozhodli řídit církevní život těch, které považují za lidi z doby kamenné. Ve světové politice to není překvapivý postup – lidé bojují za své zájmy, dočasní spojenci stejně jako dočasní nepřátelé se mohou střídat závratným tempem. Principy a přesvědčení jsou zajímavé pro propagandu, nikoliv však pro reálnou politiku.
Křesťan by se měl ovšem zamyslet: co v této situaci dělat? Jaké důvody mám, abych se stal dočasným spojencem těchto lidí? Jsou tito lidé „služebníky nejvyššího Boha“, kteří nám ukazují cestu spásy? To je velmi nepravděpodobné.
Máme na své straně naše bratry a sestry, proti nimž se celá tato akce chystá – Ukrajinskou pravoslavnou církev v čele s metropolitou Onufrijem. V těchto těžkých zkouškách si zaslouží naši loajalitu.
(překlad vlastní)
Originál: СЕРГЕЙ ЛЬВОВИЧ ХУДИЕВ - Кто заслуживает нашей верности vyšel 30. října 2018 na radonezh.ru.
Zdroj: radonezh.ru
Chudijev Sergej