Existují spisovatelé, jejichž díla si vždy rád přečtu. Patří mezi ně také Thilo Sarrazin, jehož kniha Německo páchá sebevraždu se na jedné straně stala německým nejprodávanějším titulem, na straně druhé však spustila vlny útoků proti autorovi a jeho názorům, které neustaly dodnes.
Zareagoval na ně tím nejlepším možným způsobem – zasadil je do celkového obrazu svobody slova v Německu a napsal další knihu s názvem Teror ctnosti, s podtitulkem O hranicích názorové svobody v Německu.
Na základě svých hořkých osobních zkušeností a důkladného, velmi fundovaného rozboru mediální scény a veřejné diskuze dospěl k názoru, že v jeho zemi možnost svobodné výměny názorů téměř neexistuje. Jako hlavní příčinu vidí politickou korektnost a absurdní ideologii rovnosti s ní spojenou. Píše o svých osobních zkušenostech s cenzurou, překrucováním jeho názorů, ale také o solidaritě občanů, kteří jeho názory sdílejí.
Pro českého čtenáře je dle mého názoru tato kniha poučná ze dvou trochu protichůdných důvodů. Ten první představuje poznání, kolik svobody slova, názorů a myšlení jsme si u nás v České republice ve srovnání s naším největším sousedem dokázali vyvzdorovat a uchovat. Oproti tomu stojí zjištění, že podobné procesy, které v Německu omezily svobodu názorů a vykleštily svobodu slova, u nás probíhají také. Nemáme je sice statisticky tak dobře podchycené, ale trend vyhlíží stejně nebezpečně.
Thilo Sarrazin si všímá rozložení politických sympatií německých novinářů a konstatuje, že pohled na svět a problémy společnosti, který zprostředkovávají média, je oproti průměrným postojům obyvatelstva posunut poněkud doleva, takže jejich názory se míjejí s názory jejich publika a čtenářů. U nás jsme na té pravolevé škále trochu jinde než v Německu, nicméně pokud by proběhl podobný reprezentativní průzkum o tom, které politické strany preferují čeští novináři (hlavně veřejnoprávní), výsledek by asi byl procentuálně podobný, tedy 80% novinářů podporuje politické strany, které mají 20% podporu voličů.To samozřejmě vyvolává velké pnutí ve společnosti a pro média to nedopadne dobře.
Dále si autor všímá, jak politická korektnost deformuje používání jazyka. Mimo jiné cenzurováním pohádek, z nichž musely vymizet třeba staré etnické názvy. U nás byl zatím jediný takový pokus s kocourem Mikešem, na rozdíl od západní Evropy neúspěšný. Thilo Sarrazin evidentně miluje dílo George Orwella, takže při této příležitosti mluví nejen o newspeaku, který měl znemožnit všechny staré způsoby myšlení, ale dodává i neznámé příklady užití tohoto principu v praxi. Varuje před tím, že dekadence jazyka vede k dekadenci myšlení.
V extrémní podobě se to projevilo v Kambodži. Rudí Khmérové zakázali všechna slova týkající se občanského způsobu života jako „manžel, manželka, rodina“. Nakonec všechny, kdož spadali do této kategorie, povraždili. Takže debata o pojmech jako sexualita, gender nakonec skončila genocidou. Od podobného prznění jazyka a historie totiž vede logická cesta k ministerstvu pravdy. Jak z Orwellova románu 1984 vyplývá, ministerstvo pravdy bylo podřízeno ministerstvu lásky, které kontrolovalo veškeré myšlení obyvatelstva.
Po tomto připomenutí jsem začal přemýšlet, zda známé heslo „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ neskrývá i tento odkaz. V podání části českých novinářů, kteří vyrobili na MV ministerstvo pravdy jako pobočku neziskovek, určitě.
Zdroj: prvnizpravy.cz
Bašta Jaroslav