J. Weigl ve svém článku o problematice migrace a jejím dopadu na Česko zcela správně poznamenává, že se jedná o kruciální téma, které si zodpovědní lidé nemají nechat vzít, i když je budou mainstreamová média označovat za „nacionalisty“, „oportunisty“ atd.
Velmi trefně také poznamenává, že Česká republika vlastně již dnes plní „kvóty“, i když nikoliv v počtech přijatých migrantů z Afriky, nýbrž z jiných zemí:
„Do naší země neustále proudí desetitisíce migrantů z východní Evropy i Asie, kteří však nehledají azyl, ale práci. Podle posledních údajů počet legálně žijících cizinců u nás v roce 2017 přesáhl 500 000 osob, což představuje 5% podíl na populaci země. Připočítat k tomu dále musíme počet nelegálních gastarbeiterů, který je nepochybně rovněž vysoký. To je i v současné Evropě nezanedbatelné číslo.“
Poznamenává také, že tento počet není nezanedbatelný:
„U nás dnes žije více cizinců než ve Finsku či v Portugalsku, obdobně jako v Nizozemsku a ne o mnoho méně než ve Francii (7%), tolik pověstné nezvládnutou migrací. To si u nás málokdo uvědomuje.“
Tato čísla mohou zapříčinit, že problém migrace do stále ještě bohaté západní Evropy uvidíme ve zcela jiném světle.
Vina a trest
Konkrétně máme na mysli často deklarovanou a někdy i reálnou otázky „viny“ západních zemí za situaci v zemích, odkud migranti přicházejí.
Ano, evropské země od konce 15. století kolonizovali většinu světa. V případě impéria Velké Británie se jednalo o 60 % veškerého území.
Ano, evropské země tyto země vykořisťovali – drancovali hmotné i lidské (otroctví) zdroje.
Ano, hlavní evropské mocnosti (Británie, Francie, Španělsko, Itálie, částečně Německo) nesou vinu na současném politickém a geografickém uspořádání Blízkého východu, Afriky i Asie.
Nakolik tuto situaci chápou právě dříve kolonizované země dokazuje následující. Před nedávnem se v médiích objevil rozhovor s jistou zástupkyní Afriky při OSN, která zcela přímo hovořila o tom, že se Evropa má připravit na to, že následující desetiletí jí africké země v podobě migrantů „vrátí“ zpět útrapy, které vytrpěli jejich předci během kolonizace.
Naše zodpovědnost
Ano, to vše je pravda.
Jenže to prakticky nic nemá společného s našimi dějinami, tedy dějinami širší střední Evropy. My jsme tyto země nekolonizovali a neměli z nich po staletí obrovský materiální užitek.
Od pádu socialismu v našich zemích jsme ovšem nestáli stranou světového vývoje a podařilo se nám také „zhřešit“.
Jedná se o ten nesporný fakt, že vstupem do Evropské unie ale hlavně do NATO jsme spoluzodpovědní za jejich činy a vojenské akce. O tom se u nás v Čechách moc nemluví. Uveďme si dva příklady za všechny.
Souhlasili jsme s bombardováním Jugoslávie v roce 1999? Ano, a to dokonce ústy našeho tehdejšího prezidenta („humanitární bombardování“).
Souhlasili jsme s pučem na Ukrajině? Ano, dokonce jsme jej horlivě podporovali a někteří naši „poradci“ se podílejí na její „rekonstrukci“.
Za první „akci“ jsme zaplatili vlnou desetitisíců uprchlíků, kteří k nám přišli – ať již Bosňáků (Muslimů), Chorvatů či Srbů (o čemž se moc neví). Náš stát se o ně postaral, dal jim střechu nad hlavou, bydlení, možnost využívat náš sociální systém.
Postupný sociální a hospodářský úpadek Ukrajiny, nejenom po posledním puči, pociťujeme od 90. let. Počet Ukrajinců žijících a pracujících u nás se odhaduje na 250 tisíc, reálná čísla jsou však zřejmě dvojnásobná. Také oni se mohou do naší společnosti začlenit, což se nezřídka děje, pokud se jim ovšem podaří opustit jho jejich vlastních mafiozních struktur, které je bezostyšně okrádají. Pro srovnání: do Polska odešlo po událostech roku 2014 1,5 milionu Ukrajinců.
Většina z těchto příchozích migrantů nepředstavuje žádné nebezpečí pro stát. Podobně jako v případě vietnamské komunity má jejich kriminalita epizodický charakter.
Rada politikům
Rada našim politikům při vyjednávání o „kvótách“, „pomoci uprchlíkům“, „finančních kompenzacích“ s euroúředníky zní následovně: KAŽDÝ AŤ PLATÍ ZA SVÉ HŘÍCHY.
Česká republika se svými 500 000 cizinci, kteří tvoří 5 % obyvatelstva, patří mezi přední země v Evropě ve vstřícnosti k nově příchozím.
To, že nechceme migranty z jiných zemí, je naše svaté právo. Plníme své závazky a staráme se příchozí z jiných částí světa, a to velmi zodpovědně a se štědře otevřenou náručí.
A závěrem: Češi nejsou xenofobové, nýbrž velmi vstřícný a tolerantní národ, což se projevuje mj. minimálními konflikty s cizinci.
Redakce