Kapitalismus je úžasné přesvědčení, že nejhorší činy nejhorších lidí slouží tak či onak společnému blahu.
John M. Keynes, anglický ekonom.
Stěží bychom našli alespoň jednu impozantní intelektuální postavu, ať by se jednalo o romantika nebo realistu, osvícence nebo rasistu, věřícího nebo ateistu, kdo by obhajoval střízlivé, nehrdinské a racionální zájmy buržoasního světa.
Daniel Bell, americký sociolog.
Žijeme dnes ve společnosti, kterou z hlediska jejího sociálně-ekonomického uspořádání můžeme jednoznačně nazvat kapitalismem.
Jedná se o model společnosti, ve kterém je obohacování se (akumulace, přírůstek kapitálu) považováno za nejvyšší cíl lidského života. A tohoto cíle lze dosáhnout jakýmkoli způsoby, a to i těmi, které porušují základní normy morálky. Jedná se o společnost, do níž byl zanesen duch spotřebitelství, sobectví, individualismu a krutosti. Společnost, ve které funguje princip Homo homini lupus est („Člověk je člověku vlkem“).
Na Západě kapitalismus nahradil společnost, která se v učebnicích obvykle nazývá feudalismem. Ve skutečnosti se tato tradiční společnost vyznačovala převahou křesťanských pravidel života, které brzdily rozvoj lidských zvířecích instinktů a nedovolily jim proměnit se „ve vlky“.
Protilidská povaha kapitalismu
Pokud začneme počítat od první buržoazní revoluce (v Nizozemí proběhla ve druhé polovině 16. století, v Anglii ve druhé polovině 17. století), existuje kapitalismus již téměř čtyři století. Během těchto let se plně projevila jeho nenávistná, můžeme říci až dokonce satanská podstata. I ti nejhorlivější zastánci kapitalismu (ti, kteří byli obzvláště posedlí vášní obohacování se), se totiž snažili vyhýbat jeho negativním aspektům.
Hlavní beneficienti buržoazních revolucí (tedy kapitalističtí oligarchové) začali – s cílem nějak „vylepšit“ a ospravedlnit kapitalismus – podporovat rozvoj „věd“, které potřebovali. Filosofie, politická ekonomie a sociologie zažívaly prudký vývoj a zároveň začaly plnit „společenská zadání“ buržoazních „pánů života“. Mezi politickými ekonomy tehdejší doby vynikli Angličané William Petty, Adam Smith a David Ricardo.
Na jedné straně měly práce těchto „vědců“ přispět ke zničení tradičních hodnot křesťanství, které údajně brzdí rozvoj kapitalistických vztahů. Udělali všechno možné, aby duchovní autoritu církve nahradili autoritou tzv. vědy, která ovšem byla ve skutečnosti jen lehce zamaskovanou sektou.
Na druhou stranu musela tzv. věda obhajovat a ospravedlňovat kapitalismus, zdůrazňovat jeho ctnosti. Ovšem dokonce i ti největší apologeti tehdejšího kapitalismu museli vidět jisté „nedostatky“ a „nevýhody“ kapitalismu. Kapitalismus jako způsob uspořádání společnosti není ideální, ale jiné formy společnosti jsou ještě méně ideální, říkali. Nebo jsou prostě strašlivé. Tak v moderní době začala vznikat legenda o „ponurém středověku“, která se bohužel pro moderního nezkušeného člověka již stala axiomem.
Od 19. století se protilidská povaha kapitalismu již projevovala natolik jasně, že se jeho slepá apologetika stala obtížnou. Kromě toho vznikla žurnalistika a dokonce se objevila i „vědecká“ kritika kapitalismu. Její stoupenci navrhovali buď provedení zásadních úprav stávajícího kapitalismu, a nebo – v ideálním případě – přechod na jiný systém. Nejpopulárnější alternativy představoval socialismus a komunismus.
V Anglii se profiloval jako kritik poměrů Robert Owen, představitel utopického socialismu a paradoxně také velký kapitalista a jeden z nejbohatších lidí v zemi. V kontinentální Evropě se našli dva nejvýraznější kritici kapitalismu – Pierre-Joseph Proudhon (francouzský politik, novinář, ekonom a zakladatel anarchismu) a Ferdinand Lassalle (německý politik, ekonom a ideolog státního socialismu).
Ovšem nejtěžší ránu způsobil kapitalismu Karl Marx – napsal řada děl, mezi nimiž je hlavní práce s názvem „Kapitál“ (první svazek vyšel v roce 1867). Štafetu kousavé kritiky kapitalismu nesli po Marxovi dále jeho následovníci, kteří si začali říkat „marxisté“. Nejvýznamnější z nich byl V. I. Lenin (Uljanov) – značný přínos pro kritiku kapitalismu představovala jeho práce „Imperialismus jako nejvyšší fáze kapitalismu“ (1916).
Tento delší úvod byl zapotřebí proto, abych vysvětlil paradoxní situaci, k níž došlo ve dvacátém století. Na jedné straně kapitalismus pokračoval ve svém vývoji (přestože pravidelně zažíval krize a jiné katastrofy) a rozšířil se po celé planetě. Na druhé straně se natolik zdiskreditoval, že bylo obtížné, ba dokonce nemožné jej ideologicky bránit.
Ve své poslední knize „The Economics of Innocent Deception“ (2004) tato slova přesvědčivě prokázal známý americký ekonom John Kenneth Galbraith (1908–2006). Tento ekonom píše, že konečná diskreditace kapitalismu nastala po zhroucení newyorské burzy v říjnu 1929, po níž začala ekonomická krize, která se pak rozvinula do ještě větší deprese.
Pro Ameriku se 30. léta minulého století stala skutečnou noční můrou. Tato noční můra byla pro vládnoucí kruhy v Americe obzvláště obtížná (politicky a morálně), protože tehdy se v Sovětském svazu odehrával skutečný „ekonomický zázrak“ (industrializace). Slovo „kapitalismus“ se neoficiálně stalo tabu. Nepsaná pravidla americké politické korektnosti zakazovala novinářům, univerzitním profesorům a politikům používat slovo „kapitalismus“. Pokoušeli se najít alternativy v podobě slov „konkurenční ekonomika“, „tržní ekonomika“, „tržní systém“ atd.
Mimochodem, v našich současných ekonomických učebnicích také nenaleznete slovo „kapitalismus“. Namísto toho používají výrazů „tržní ekonomika“, „tržní systém“ aj. Jak správně poukázal John Kenneth Galbraith: fráze o „tržní ekonomice“ „nemá žádný význam, je nepravdivá, nevýrazná a vratká.“
Známý americký sociolog Daniel Bell velmi výstižně pojmenoval Achillovou patu kapitalismu, tedy jeho ideologický, duchovní a morální rozměr:
Stěží bychom našli alespoň jednu impozantní intelektuální postavu, ať by se jednalo o romantika nebo realistu, osvícence nebo rasistu, věřícího nebo ateistu, kdo by obhajoval střízlivé, nehrdinské a racionální zájmy buržoasního světa.
Mnoho státníků a politiků bylo nuceno neochotně uznat nedokonalosti kapitalismu. Britského premiéra Winstona Churchilla donutili prohlásit, že je kapitalismus zlem, avšak on si ho vybral, protože kapitalismus je menší ze dvou zel:
„Vnitřní vada kapitalismu spočívá v nerovnoměrném rozdělení bohatství; přirozená důstojnost socialismu v rovnoměrném rozložení chudoby.“
Od počátku třicátých let se západní ekonomové již tolik nezabývali hledáním chyb kapitalismu – začali hledat způsoby, jak ho „vyléčit“. Téměř všechny způsoby „léčby“ ovšem předpokládaly posílení úlohy státu v ekonomice.
Keynesiánství a liberalismus
Když začal v roce 1933 v Bílém domě úřadovat americký prezident Franklin Roosevelt, přijal ekonomickou politiku nazvanou „keynesiánství“. Ta spočívá na myšlenkách anglického ekonoma Johna Maynarda Keynese. Jedná se o světoznámého ekonoma, který mimochodem velmi kriticky hovořil o kapitalismu a odhaloval mýty, které existovaly v ekonomické literatuře. Konkrétně řekl, že kapitalismus „je úžasné přesvědčení, že nejhorší činy nejhorších lidí slouží tak či onak společnému blahu.
Ameriku následovaly další země, které zintenzivňovaly státní intervence do ekonomiky na základě Keynesových rad. V poválečném období na Západě se keynesiánství nadále využívalo, a to ještě důsledněji. Až v sedmdesátých letech jej nahradila ideologie ekonomického liberalismu.
Ekonomický liberalismus předpokládá odmítnutí státu přímo se zapojovat do ekonomického života, privatizaci státních podniků, zmenšení státních regulací ekonomiky a sociálních programů, zrušení či zmírnění antimonopolních zákonů, odstranění překážek mezinárodního pohybu měny, kapitálu, zboží, práce atd.
Ideologickým základem ekonomického liberalismu byly práce takových „ekonomických géniů“ jako Friedrich von Hayek a Milton Friedman. Ve skutečnosti se za fasádou „ekonomického liberalismu“ ukrývala apologie kapitalismu, tedy svoboda vydělávat peníze.
F. Hayek například uvedl:
„Snaha o dosažení zisku je jediným způsobem, jakým lidé mohou uspokojit potřeby těch, koho vůbec neznají“.
Aby jejich „vědecké“ úvahy o nebezpečí zásahů státu do ekonomiky získali na váze, obdrželi od Švédské banky cenu Alfreda Nobela (v letech 1974 a 1976). Tyto ceny byly mylně (nebo záměrně) nazývány „Nobelova cena“. Od té doby státníci z různých zemí při rozhodování o omezení účasti státu v ekonomice považovali za nutné odkazovat na názor těchto „nositelů Nobelovy ceny“.
(překlad vlastní, upraveno)
Originál: Валентин Катасонов: Почему капитализм назвали «рыночной экономикой» vyšel 27. srpna 2018 na tsargrad.tv.
Zdroj: tsargrad.tv
Katasonov Valentin