Termín „chlapci z Chicaga“ se objevil před 45 lety. Je spojen s tragickými událostmi v Chile: atentátem na legitimního prezidenta republiky Salvadora Allendeho dne 11. září 1973 a uzurpováním moci generálem Augustem Pinochetem. Jednalo se o vojenský převrat připravený a vedený americkou CIA.
Socialista Allende se stal prezidentem v roce 1970 a zahájil v zemi ekonomické reformy. Jedním z nejdůležitějších směrů těchto reforem bylo znárodnění podniků vlastněných americkým kapitálem. To se stalo příčinou toho, že se Washington postavil za americké nadnárodní korporace a zorganizoval vojenský převrat.
Doslova den po převratu byl zformován tým ekonomických odborníků a konzultantů, kterému se začalo říkat „chlapci z Chicaga“. Zahrnoval přibližně 25 ekonomů, z nichž většina již obdržela diplomy na Vyšší škole ekonomické (HSE), součásti Katolické univerzity v Chile.
Již v roce 1956 škola podepsala tříletý program úzké spolupráce s Ekonomickou fakultou Chicagské univerzity, kterou vedl Milton Friedman. Chicagská univerzita v poválečném období aktivně prosazovala myšlenku ekonomického liberalismu ve Spojených státech a na celém světě. Dokonce se zrodilo i pojmenování „chicagská ekonomická škola“. A Milton Friedman byl hlavní postavou této školy.
Od 50. let Friedmana lichotivě označovali za „ekonomického génia“ a zakladatele moderního „monetarismu“. Později, v roce 1976, tento „geniální ekonom“ obdržel takzvanou „Nobelovu cenu“ za ekonomiku (ve skutečnosti je tato cena „falešná“, pod tímto názvem se skrývá Švédská národní banka, která cenu založila na památku Alfreda Nobela).
Výše uvedený program byl dokončen koncem padesátých let, ale neformální vazby mezi Ekonomickou fakultu Chicagské univerzity a Vysokou školou ekonomiky v Chile přetrvávaly. Postupně se HSE ideologicky změnila na pobočku univerzity v Chicagu.
Chilský „ekonomický zázrak“
Tým „chicagských chlapců“ fakticky určoval hlavní směry ekonomických (a nejen ekonomických) reforem prováděných vojenskou juntu pod Pinochetovým velením. Podstatou těchto reforem bylo omezit postavení státu v ekonomice, deregulovat hospodářství, odstranit překážky zahraničního obchodu a mezinárodních kapitálových toků, privatizovat státem vlastněné podniky a vytvořit pro americký kapitál takový režim, který by mu poskytoval maximální výhody.
V týmu „chlapců z Chicaga“ vyniklo zejména následujících deset klíčových osobností:
1) Pablo Baraona (předseda centrální banky Chile od roku 1975 do roku 1976, ministr hospodářství Chile od roku 1976 do roku 1979);
2) Jorge Cauas (ministr financí Chile v letech 1974 až 1976);
3) Sergio de Castro (ministr hospodářství od roku 1975 do roku 1976, ministr financí Chile v letech 1977 až 1982);
4) Hernán Büchi (ministr financí Chile v letech 1985 až 1989);
5) José Piñera (ministr práce a důchodového pojištění v Chile od r. 1978 do 1980, ministr hornictví Chile v letech 1980–1981);
6) Alvaro Bardón (předseda centrální banky Chile v letech 1977–1981, ministr hospodářství Chile v letech 1982 až 1983);
7) Sergio de la Cuadra (předseda centrální banky Chile od roku 1981 do roku 1982, ministr financí Chile v letech 1982 až 1983);
8) Miguel Kast (ministr plánování Chile v letech 1978 až 1980, ministr práce od roku 1980 do roku 1982, předseda centrální banky Chile v roce 1982);
9) Emilio Sanfuentes (ekonomický poradce centrální banky Chile);
10) Juan Ariztía Matte (vedoucí soukromého důchodového systému Chile v letech 1980 až 1990).
Byla mezi nimi i jedna žena: Maria-Teresa Infanteová (minystryně práce v letech 1988–1990).
Právě po vojenském převratu v Chile se objevil výraz „šoková terapie“, který se v 90. letech stal známým také v Rusku. Šoková terapie v Chile se projevovala nejen tím, že mnoho státních sociálních programů zahájených Salvadorem Allendem bylo výrazně zkráceno či dokonce zcela zrušeno. Došlo také k rychlému oslabení národní měny (hyperinflace), propukla masivní nezaměstnanost, více než polovina populace země byla najednou pod hranicí chudoby.
„Chlapci z Chicaga“ a vojenská junta čelili silnému společenskému odporu. Aby mohli uskutečnit ekonomické „reformy“, využívali fyzického potlačení těchto protestů. Desetitisíce Chilanů uvěznili, tisíce brutálně zavraždili. V zemi vládl teror a byla zřízena krvavá diktatura. Sovětský tisk té doby popisoval objektivně noční můru, která se v Chile v 70. letech odehrála. Západní sdělovací prostředky, ovládané „vládci peněz“, nazývali tento proces „obnovením demokracie“ a vytvářením „svobodné společnosti“ a „tržních reforem“.
Západní sdělovací prostředky nejen zamlčovaly skutečnou situaci v zemi, ale dokonce hovořily o tzv. chilském ekonomickém zázraku. Jako přesvědčivý důkaz „ekonomického zázraku“ citovaly statistické údaje o mírách ekonomického růstu. Uváděly údaje o ročním růstu HDP o 6 a více procent. Docházelo však k banálnímu falšování statistických údajů. Západní ekonomové ovšem uváděli, že sice bylo dosaženo růstu až 80 % HDP, ovšem na úkor sektoru služeb. A do oblasti služeb, jak víme, liberální ekonomika zahrnuje finance a různé operace spekulantů.
I kdyby ovšem došlo k ziskům z HDP, příjemcem těchto zisků byl velký, především americký kapitál. Země byla privatizována, což umožnilo americkým nadnárodním společnostem znovu získat kontrolu nad chilskou ekonomikou.
Na pozadí oficiálních statistik „hospodářských úspěchů“ došlo k rychlému poklesu životní úrovně obyčejných Chilanů. Reálné mzdy klesly. Neúprosné vykořisťování práce vytvořilo iluzi „ekonomického zázraku“. Na blahobytu a živobytí většiny obyvatel země však „zázrak“ neměl pozitivní dopad – na počátku 80. let žilo více než 40 % obyvatel Chile pod hranicí chudoby; třetina obyvatelstva dostávala plat pod úroveň roku 1970 a příjem 80 % Chilanů nedosahoval průměrné národní úrovně (asi jeden a půl tisíce dolarů ročně).
Friedman a jeho „chlapci“
Existuje názor, že „chlapce z Chicaga“ instruoval z Ameriky přímo Milton Friedman. Vojenský převrat v Chile samozřejmě uvítal.
Když dostal v roce 1976 Nobelovu cenu za ekonomii, ozvaly se po celém světě protesty, a to i v souvislosti s událostmi v Chile. Švédští bankéři i nobelovský výbor je ovšem ignoroval.
Skutečnou roli Miltona Friedmana, „chicagské ekonomické školy“ a „chlapců z Chicaga“ ve zničení chilského státního hospodářství v 70. – 80. letech minulého století se podařilo osvětlit kanadské novinářce a socioložce Naomi Kleinové, a to v knize Šoková doktrína: Vzestup kalamitního kapitalismu (česky vyšla v roce 2010, knihu autorka dopsala koncem roku 2007). Brzy se stala světovým bestsellerem. A to navzdory skutečnosti, že se „majitelé peněz“ snažili všemi možnými způsoby umlčet ji samotnou i její práci. Knihu doporučuji všem.
Kleinová píše, že ve strategii „majitelů peněz“ (hlavních akcionářů Federálního rezervního systému Spojených států) hraje důležitou roli právě „šoková terapie“. Technologie „šokové terapie“ uvedl v život právě „laureát „Nobelovy ceny“ Milton Friedman. Technologii otestovali v Chile – a poté opakovaně využili v různých zemích světa včetně Ruska.
„Šoková terapie“ představuje určitý algoritmus opatření ke zničení politického, sociálního a ekonomického systému konkrétní země. Tyto akce mohou trvat několik měsíců, nejdéle jeden nebo dva roky (připomínám program Grigorije Javlinského „500 dní“). Po likvidační operaci vznikne čisté pole, na němž začíná výstavba úplně jiné budovy. Stavba je prováděna podle plánů, které vytvořili v laboratoři „chicagské školy ekonomie“ pověřenci „majitelů peněz“.
Dovolte mi citovat pár výňatků z knihy Šoková doktrína.
První výňatek odhaluje roli Miltona Friedmana v přechodu od kapitalismu, který se snaží zajistit, aby existovala alespoň relativní ekonomická a politická stabilita, ke kapitalismu záměrně vytvářejícímu „řízený chaos“ („kapitalismus katastrof“):
„Friedman bývá považován za nejvlivnějšího ekonoma druhé poloviny 20. století a mezi jeho učedníky se řadí několik amerických prezidentů, britští premiéři, ruští oligarchové, ministři financí Polska, diktátoři třetího světa, tajemník Komunistické strany Číny, ředitel Mezinárodního měnového fondu a tři poslední šéfové Federální rezervního systému USA. Po tři desetiletí Friedman a jeho mocní následovníci zdokonalovali následující strategii: počkej si na hlubokou krizi a pak prodej krachující stát soukromým subjektům. To vše rychle, aby se občané nestihli zotavit ze šoku, a pak tyto „reformy“ udělej stabilními“.
Profesor Chicagské univerzity M. Friedman je podle N. Kleinové ideologem vědomé destrukce a katastrof. Jeho recepty nemají nic společného s ekonomickými reformami v obvyklém slova smyslu:
„A jakmile krize vyprchá, říká profesor z Chicaga, je potřeba učinit nevratné změny, a to rychlostí blesku, dokud se krizí zasažená společnost nevzpamatuje a nevrátí se k „tyranii status quo“.
Friedman tvrdí, že nová vláda má šest až devět měsíců, kdy je možné dosáhnout zásadních změn – pokud tuto šanci nevyužije a nepřijme rozhodná opatření během tohoto období, nebudou jí již poskytnuty stejně nadějné příležitosti:
„Tato verze Machiavelliho rady, tedy způsobit „najednou a okamžitě“ maximální škodu, „se zdá být i nadále nejdůležitější a nezaměnitelnou součástí celého Friedmanova strategického dědictví.“
N. Kleinová důkladně prozkoumala historii vojenského puče a následné „šokové“ operace v Chile. To ukazuje skutečný rozsah zločinů spáchaných generálem Pinochetem společně s „chlapci z Chicaga“:
„Spolehlivé údaje o počtu osob zabitých a zraněných nebyly nikdy zveřejněny. Jednotlivé strany hovoří o několika stovkách, podle svědků těchto událostí mohlo být 2 až 7 tisíc lidí zabito a zraněno na 30 tisíc. Následoval skutečný hon na čarodějnice, tedy na všechny oponenty a kritiky režimu. Zhruba 40 tisíc lidí bylo zadrženo, tisíce uvrženo do vězení a mnoho, pravděpodobně stovky, popraveno. Stejně jako jinde v Latinské Americe, hlavní represe zasáhla dělnické továrny, které představovaly hlavní nebezpečí pro kapitalismus bez hranic“.
To, co západní média označovala (a nadále označují) za chilský „ekonomický zázrak“, ve skutečnosti bylo okradením veškerého chilského lidu, k němuž došlo nikoliv ekonomicky, nýbrž silou:
„Právě tuto válku mnoho lidí v Chile považovalo za válku bohatých proti chudým a střední třídě – to ona stála za takzvaným chilským ekonomickým „zázrakem“.
V roce 1988, kdy se hospodářství stabilizovalo a začal rychlý růst, žilo 45 % obyvatel Chile pod hranicí chudoby. Ovšem 10 % nejbohatších obyvatel se příjmy zvýšily o 83 %. Dokonce i v roce 2007 zůstávala chilská společnost výrazně disproporční: v seznamu 123 zemí, které podle OSN definuje významná sociální stratifikace, figurovala Chile na 116. místě, tj. mezi osmi zeměmi s nejnespravedlivějším sociálním systémem.
Je třeba poznamenat, že mnozí „chlapci z Chicaga“ byli banálními korupčními úředníky, kteří se pokoušeli vydělat na krvavých „reformách“. Více se zajímali o osobní obohacení než o stav chilského hospodářství. Hospodářská situace se zhoršila na počátku 80. let, kdy v Latinské Americe praskla dluhová krize a chilská ekonomika se ocitla uprostřed ní:
„V souvislosti s blížící se katastrofou téměř všichni „chlapci“ včetně Sergia de Castro ztratili své důležité posty ve vládě. Ostatní absolventi Chicagské university rekrutovaní z bývalých „piraní“ byli obviněni z podvodů, které je připravili o pečlivě vystavěné fasády vědecké nestrannosti, tak důležité pro mediální obraz tzv. chlapců z Chicaga“.
Ruské „reformy“ 90. let
Po Chile se vlna speciálních operací s kódovým názvem „šoková terapie“ rozšířila i do dalších zemí – zvláště v Latinské Americe (Argentina, Bolívie, Peru, Venezuela). V mírnější podobě byly tyto speciální operace prováděny v několika dalších zemích (například v Polsku, Izraeli). Je známo, že před téměř čtyřmi desetiletími došlo k vážnému zvratu v amerických a britských hospodářských politikách. Ve Spojených státech to byl přechod k „reaganomice“, v Británii k „thatcherismu“. U těchto změn stál náš „ekonomický génius“ Milton Friedman. Poznamejme, že zpočátku ekonomické obraty jak v USA, tak ve Spojeném království byly „géniem katastrof“ plánovány právě jako „šokové“. Konzervativní politické síly ovšem v těchto zemích dokázaly zmírnit šokový charakter přechodu k „reaganomice“ a „thatcherismu“.
V Rusku neexistovaly žádné brzdící mechanismy. „Šoková terapie“ byla provedena v „tvrdé“ verzi. Nebudu to popisovat, protože lidé střední a starší generace si vše velmi dobře pamatují. Uvedu jen pár výňatků z knihy N. Kleinové:
„Cíl (šokové terapie, v Rusku, VK) je zřejmý – zrušit předchozí stav a vytvořit podmínky pro nekontrolovatelný kapitalismus v Rusku, což bude vytvářet demokracii svobodného trhu – pod kontrolou arogantních Američanů, kteří právě dnes vystudovali vysokou školu“.
Tady má na mysli všechny „chlapce z Chicaga“, ovšem nikoliv pouze místní (tedy jako to bylo v Chile), ale také ze zahraničí, z nichž mnozí opravdu studovali na univerzitě v Chicagu. A někteří z nich se stali žáky Miltona Friedmana, kterého neváhali nazývat svým „duchovním otcem“. Patří mezi ně například Američan Jeffrey Sachs, jenž zase radil Anatoliji Čubajsovi a Jegorovi Gajdarovi.
Po odchodu Jelcina z politické scény jsme služby Jeffreyho Sachse odmítli. Když se vrátil domů, otevřeně vystupoval proti reformám, které proběhly v Rusku v jeho „režii“:
„Hlavní věc, která nás zklamala, byl obrovský rozdíl mezi rétorikou reformátorů a jejich skutečnými činy ... Zdá se, že ruské vedení překonalo i ten nejvíce fantastický sen marxistů o kapitalismu: řekli si, že stát má sloužit úzkému okruhu kapitalistů a přesunovat do jejich kapes co nejvíce peněz – a to tak rychle, jak jen je to možné. To není šoková terapie. Jedná se o obludný, promyšlený a dobře promyšlený krok, který je zaměřen na rozsáhlé přerozdělování bohatství ve prospěch úzké skupinky osob“.
N. Kleinová se domnívá, že řada ruských osobností z devadesátých let může být také nazvána „chlapci z Chicaga“:
„... Profesor Milton Friedman, narozený v roce 1912 v Brooklynu v rodině emigrantů z Haliče, si asi stěží představoval, jak bude v Rusku populární. Nicméně, jeho zapojení do teorie monetarismu z něj učinilo snad nejslavnějšího západního ekonoma v Moskvě: Jegor Gajdar a Anatolij Čubajs se považují za jeho žáky (od této doby také občas dostávají přezdívku „chlapci z Chicaga“).
„Inkubátor“ podle terminologie těchto „ekonomů“ máme již nyní vlastní, nemusíme ho importovat ze zámoří. Mám na mysli například moskevskou Vyšší ekonomickou školu, v jejímž vedení stojí podobní lidé.
N. Kleinová uvádí mnoho zajímavých poznatků týkajících se událostí v Rusku v devadesátých letech. „Šoková terapie“ byla podle jejího názoru v Rusku téměř stejně destruktivní a vražedná jako v Chile. V Rusku to ani nevyžadovalo tak tvrdého diktátora jako byl generál Pinochet:
„Jelcin se spíše podobá zkorumpovanému klaunovi než impozantnímu diktátorovi. Ale jeho hospodářská politika, stejně jako války, které kvůli ní vedl, výrazně zvýšily seznam těch, kteří byli zabiti v křížové výpravě tzv. chicagské školy. Tyto seznamy se od roku 1979 neustále rozrůstají. Kromě několika obětí převratu v roce 1993 bylo v Čečensku zabito přibližně 100 000 civilistů. Ovšem nejvíce obětí měly „vedlejší účinky“ takzvané „šokové terapie“, a to na obyčejných obyvatelích.“
Jak jsem již poznamenal výše, napsala Naomi Kleinová svou knihu v roce 2007. Od té doby uplynulo více než deset let. Avšak „vedlejší účinky“ ekonomické „šokové terapie“ z 90. letech lze v Rusku i nadále cítit. Kromě toho existují náznaky, že „majitelé peněz“ s pomocí dalších ruských „chlapců z Chicaga“ připravují v Rusku nové kolo „šokové terapie“.
(překlad vlastní, upraveno, titulky redakční)
Originál: Валентин Катасонов о «чикагских мальчиках» и российских «реформах» vyšel 22. srpna 2018 na tsargrad.tv.
Zdroj: tsargrad.tv
Katasonov Valentin