Autor šokujícím způsobem analyzuje, co je skutečným záměrem vznešeného „multi-kulti“, kdo a proč za ním stojí, a proč chce migrantskou invazí stvořit Evropu bez Evropanů: stojí za to dočíst do konce!
Již v prvním desetiletí 21. století se ukázalo, že multikulturalismus v Evropě zkrachoval. Tento fakt formálně uznaly i vysoce postavené osobnosti, které tehdy vládly v evropských zemích. V letech 2010 až 2011 jejich ústy nečekaně zazněla tvrdá přiznání.
V říjnu 2010 v Postupimi uvedla Angela Merkelová, že politika multikulturalismu selhala. Totéž řekl v únoru 2011 britský premiér Cameron na konferenci o bezpečnosti v Mnichově. O několik dní později to všechno zopakoval francouzský prezident Sarkozy, který si za svůj proamerický postoj vysloužil od spoluobčanů přezdívku „Sarko-Američan“.
Za ním, téměř jako na povel, následovali bývalí premiéři Austrálie – John Howard a Španělska – José María Aznar. Do informačního prostoru ze strany oficiálních činitelů současně pronikla mnohá vyjádření, o nichž se o pár měsíců dříve nesmělo ani hlesnout. Mnoho lidí mělo dojem, že pod multikulturalismem byla nakreslena tlustá čára.
Jenomže šlo o hrubý omyl: „Prvořadé kádry“ pouze učinily taktický krok, který měl pomoci vyřešit krátkodobé problémy. V dlouhodobé i střednědobé perspektivě si žádný z nich nedovolí multikulturalismus zpochybnit.
Vynucené etnické míšení
Pravdu má Douglas Murray (jeho články na PP): Evropští vůdci kritizovali pouze specifickou formu státní politiky multikulturalismu, ne však samotnou koncepci rasově a etnicky rozmanité společnosti, s níž nejenže vítají a prosazují imigraci, ale zůstává pro ně, a nadále i zůstane, „posvátnou krávou“. Při pohledu do budoucna je nutno poznamenat: cílem globalistů není multikulturní, ale právě multietnická společnost, v níž probíhá proces míšení ras a etnických skupin.
Multikulturalismus jako taktiku lze kritizovat, je možné měnit jednu taktickou variantu za druhou, ale jako strategie je pro přívržence globalismu a etnického míšení nedotknutelný. Není proto překvapující, že po všech těch projevech o neúspěšném multikulturalismu (jak pěl ruský básník Alexandr Galič: „Je to ryšavec, čirá propaganda“) příliv migrantů do Německa fantasticky zesílil: ze 48.589 lidí v roce 2010 na 1,5 miliónu v roce 2015. A to Evropany děsí. Cizinci, kteří jsou stále agresivnější, zabírají jejich prostor a vytlačují evropskou nižší a střední vrstvu od „společného koláče“.
Ačkoli jsou západní Evropané vydrezírovaní sociálním inženýrstvím a nastavení na konformismus, i když pasivní, přesto nepodporují imigrační politiku EU. Sílí i negativní postoj k islámu. V roce 2013 se vyjádřilo 77 % Nizozemců, že islám neobohacuje jejich zemi, a v roce 2015 na základě průzkumu uvedlo 55 % respondentů, že již nechtějí přítomnost muslimů v zemi.
Podle průzkumů v roce 2015 ve Francii odpovědělo 67 % dotazovaných, že muslimské hodnoty jsou neslučitelné s evropskými hodnotami, a 73 % vyjádřilo negativní postoj k islámu. Nicméně vše zůstává na úrovni pasivních očekávání (výjimkou potvrzující pravidlo je hnutí PEGIDA v Německu) od činnosti vlád zajišťujících ochranu obyvatelstva před excesy spojenými s imigranty. Vlády však nejenže neochrání své původní obyvatele, ale tvrdě potlačují pokusy o aktivizaci protiimigračních sil a propagandisticky masírují občany bičem politické korektnosti. Samozřejmě existují i tací, kteří jsou podle mechanismu „stockholmského syndromu“ připraveni téměř se v extázi s přistěhovalci pářit, ale představují menšinu.
Lživá obhajoba multikulturalismu
V reakci na tichou nespokojenost se orgány EU snaží ospravedlnit svoji politiku za pomoci tří argumentačních okruhů, které lze stručně popsat následovně: tato politika obohacuje země Evropy i jejich obyvatelstvo; vytváří kulturní rozmanitost; současný multikulturalismus není ideální, ale musí být rozvíjen a zlepšován; evropská populace stárne a demograficky se nereprodukuje – ženy nerodí dostatečný počet dětí.
Všechny tyto argumenty jsou naprosto lživé. Uveďme, jak oponují seriózní evropští analytici, a něco si k tomu přidejme.
Ve skutečnosti přistěhovalecká politika nečiní Evropany bohatší, ale samozřejmě výrazně chudší. Nově příchozí, kteří dosud nedostali práci (neumějí jazyk, nemají kvalifikaci, nebo jednoduše nechtějí pracovat), pobírají dávky „sociálního státu“, lépe řečeno toho, co z něho zbylo, tudíž daňové zatížení místního obyvatelstva se zvyšuje. De facto to uznávají i vysoce postavení evropští byrokrati, kteří vyzývají občany EU, aby si utahovali opasky. V roce 2012 Merkelová uvedla v jednom rozhovoru: „Pokud dnešní Evropa čítá 7 % světové populace, produkuje 25 % světového HDP a financuje 50 % celosvětových sociálních výplat, pak je jasné, že musíme pracovat více, abychom zachovali náš blahobyt a náš způsob života. My všichni musíme přestat utrácet více, než si vyděláme.“
Merkelová si zjevně protiřečí: pokud roste počet nepracujících imigrantů, pak z toho vyplývá, že Němci na ně musejí pracovat, a právě kvůli nim musejí později odcházet do důchodu, atd. A další věc: jestliže „chceme zachovat náš blahobyt a náš způsob života“, tak na co potom potřebujeme lidi, kteří do tohoto způsobu života nezapadají, ale útočí na něj a ohrožují ho?
A konečně: neexistuje žádný důkaz, že migrace zvyšuje HDP.
Co se týče rozmanitosti, zde už citovaný Douglas Murray položil hned dvě otázky: 1) Je snad rozmanitost cílem sama o sobě? Představuje univerzální cíl? 2) Není snad Evropa dostatečně rozmanitá?
Každá kultura má své pozitivní a negativní vlastnosti. Kde jsou záruky, že migranti přinášejí pozitivní vlastnosti? Praxe ukazuje pravý naopak. A jestli je rozmanitost univerzálním cílem, proč naše elity nepečují o rozvoj této rozmanitosti v muslimském světě, například v Saúdské Arábii? Proč je multikulturalismus omezen na Evropu? Na to pochopitelně neexistuje žádná odpověď.
Není-li multikulturalismus ideální, jak se „podmanivě“ vyjadřují jeho obhájci, a byl takový již při 50.000 uprchlících ročně (už takové množství působilo téměř neřešitelné problémy), jak lze tuto politiku zlepšit při 1,5 miliónu uprchlíků ročně a při exponenciálním nárůstu migrace? Je příznačné, že politici a ideologové již nepovažují za nejzávažnější problém počet běženců, ale růst protiimigračních nálad v Evropě.
Evropa je skutečně stárnoucí společnost a navíc místy dle některých měřítek i přelidněná. Migranti však nejdou na Skotskou vysočinu, nemíří na sever Finska, ani do neobydlených koutů Francie, ale do měst, kde ještě více zvyšují hustotu zalidnění a snižují kvalitu života. Evropané se skutečně demograficky dostatečně nereprodukují. Tato reprodukce vyžaduje 2,1 dětí na rodinu, přitom v Evropě je tato hodnota 1,23. Ale proč vykazují evropské ženy malou nebo žádnou porodnost? Protože děti nechtějí?
Podle průzkumů chce 55 % britských žen 2 děti, 14 % – 3 děti, 5 % – 4 a více dětí, ale nemohou si to dovolit kvůli dle obecně sdílených měřítek nedostatečné (a také díky přílivu migrantů reálně klesající) životní úrovni.
Ponížení Evropané
Desetiletí „měkkého totalitarismu“ orwellovským způsobem vycepovalo většinu Evropanů, aby se situovali do role ponížených: události v Kolíně a v dalších evropských městech to prokázaly zcela jasně, navíc přesně k výročí událostí v Kolíně migranti s posměchem na adresu Němcům a ostatních Evropanů zopakovali své sexuální útoky v několika evropských městech: Augsburg, Innsbruck atd. Je třeba poznamenat, že události v Kolíně ničemu nenaučily evropský intelektuální mainstream: když 31. ledna 2016 v novinách Le Monde francouzský spisovatel Camel Daoud zveřejnil poctivý článek o sexuálních útocích v Kolíně, vrhl se na něho s kritikou celý sbor sociologů, historiků a publicistů, kteří ho obviňovali z islamofobie a pravicového extremismu.
Ti, kdo zastávají principiální postoj k otázce islamizace Evropy, jsou napadáni ze dvou stran: od islamistů a od migrantofilů – multikulturalistů. A jde doslova o smrtící útoky: v Nizozemsku byli zabiti Pete Fontain a Theo Van Gogh; Nemálo hrozeb obdržela i Oriana Fallaci. V Německu jsou kritici saláfismu, například Hamed Abdel-Samad, nuceni žít pod ochranou policie.
V ideologické rovině jsou útoky na kritiky multikulturalismu vedeny ze dvou směrů. Prvním je „tyranie viny“ (viz Pascal Bruckner – Tyranie viny: esej o západním masochismu). Zastánci multikulturalismu zobrazují předkoloniální svět Asie, Afriky a předkolumbijské Ameriky jako ráj, do něhož vtrhli lupiči. Jejich masochistická teze přikazuje, že Evropané musejí činit pokání za své dobývání a kolonialismus. Zde okamžitě vyvstává otázka: Arabové a Turci se za své dobývání Evropy a obchod s otroky kát nemusejí?
Měkkou verzí tohoto směru je snaha výrazně povýšit význam arabské kultury v dějinách Evropy a představit muslimské chalífáty Andalusie jako svět tolerance a rozvoje vědy. V takovém přístupu je mnoho přehnaností a lží, které upoutaly pozornost Silvie Guggenheimové, francouzské historičky specializované na středověk Evropy . V jednom ze svých esejů ukázala, že starověké řecké texty byly skutečně zachráněny Araby, ale nikoliv muslimy, kteří neznali starověký řecký jazyk, ale syrskými křesťany. Na Guggenheimovou se okamžitě snesla kritika, byla jako obvykle obviněna z islamofobie. Avšak její oponenti nepřinesli žádné skutečné argumenty, naproti tomu ona sama přesvědčivě dokázala pochybnost řady lživých a falešných schémat, jejichž cílem bylo poskytnout historické ospravedlnění multikulturalismu.
Druhý směr diskreditace oponentů je pokus vytvořit analogii mezi záchranou migrantů a záchranou Židů, a tedy mezi negativním postojem vůči migrantům a antisemitismem. Zde se však migrantofilové chytili do vlastní sítě. Problém je v tom, že všude v Evropě, zejména ve Francii, úměrně nárůstu počtu migrantů sílí také antisemitismus. Avšak ani to nezastavilo zastánce násilného zavádění multikulturalismu a multietnické společnosti. Jak je to možné?
Odkud vítr vane
Pro multietnické rozmělnění identity Evropanů existuje několik důvodů. První (podle pořadí, ale nikoliv podle významu) má taktickou povahu: je to neschopnost západoevropských vlád a Evropské unie vyřešit problém imigrace, a to i kdyby takové přání existovalo. Když špičky Evropské unie pochopily, že přistěhovalci se nehodlají vrátit do svých zemí, a kromě toho jejich větší a stále rostoucí část nemá zájem se integrovat do evropské společnosti, snažili se přesvědčit Evropany, že Evropa by se měla stát multietnickou a multikulturní společností, protože... no prostě pro to, že „je to dobré“.
Za touto pozicí stojí neschopnost vlád zvrátit proces přistěhovalectví, neschopnost ochránit své občany před imigranty, neochota připustit své chyby, bez níž není možná jejich náprava. Jako aktivní zastánce imigrace musela členka labouristické vlády Sarah Spencerová přiznat: „... neexistovala integrační politika. Pouze jsme věřili, že se integrují.“ Při čtení takovýchto výroků se připomíná východní přísloví: „Divo-lázeň: tam i tady vodu sítem nalévají, holičem je jim velbloud.“ Prostí evropští občané mohou jen plakat nad úřadováním „velbloudů“ a „kozlů“ s lidskou tváří.
Druhý důvod pro nastoupený kurz k vytvoření multietnické společnosti má sociální rozměr. Zvýšení porodnosti ve „staré Evropě“ by vyžadovalo zvýšení životní úrovně sociálně nižší poloviny evropské populace. Jenomže právě snižování této úrovně je podstatou neoliberalismu, ekonomického směru osmdesátých let minulého století, přičemž nejde o nic jiného, než o super-exploatační fázi globálního monetarismu.
Zvýšení životní úrovně domorodých Evropanů v dolní a ve středně nižší části sociálního spektra předpokládá určité přerozdělení příjmů ve prospěch sociálně slabší poloviny společnosti, jako tomu bylo v letech 1945 - 1975, jež ve Francii Jean Fourastié s lehkostí ruky sociologa a futuristy nazval „les trentes glorieuses“ – „slavné třicetiletí“. Nicméně celá sociálně-ekonomická politika v Evropě v průběhu posledních – neslavných – čtyřiceti let byla zaměřena na převrácení této situace, na přerozdělování ve prospěch horních vrstev - tedy na zvyšování nerovnosti.
Strůjci apokalypsy
Pro zajištění vyšší úrovně příjmů a vyšší porodnosti Evropanů nestačí kosmetické úpravy, ale jsou nutné skutečné sociální reformy, na něž současná elitní vrstva po čtyřiceti tučných letech za nic na světě nepůjde. Když na konci třicátých let stála americká podnikatelská třída před volbou: „sociální reformy s částečným přerozdělením příjmů ve prospěch nižších tříd, nebo světová válka“, zvolila si světovou válku. Příznačné je, že Franklin Roosevelt začal používat pojem „světová válka“ šest měsíců před nástupem Hitlera k moci.
A v téže Americe v roce 1935 zavraždili člověka, který volal po přerozdělování příjmů a v celé zemi zakládal společenství pod heslem „Rozdělme se o své bohatství“ („Share Our Wealth“ – k výzvě se přidalo 8 milionů lidí). Zabili ho tak, jak je už obvyklé pro USA, rukama ne zcela příčetné osoby. Zakladatel sítě „Share Our Wealth“ guvernér Louisiany Huey Longbyl skutečnou hrozbou pro Roosevelta v prezidentských volbách roku 1936 (a stal se předlohou pro knižní postavu guvernéra Willieho Starka v románu Roberta Penn Warrena „Všichni jsou zbrojnoši královi“. Román líčí proměnu idealistického politika v demagoga a zkorumpovaného diktátora. Kniha, rovněž příznačně, obdržela Pulitzerovu cenu a byla úspěšně zfilmována v letech 1949 a 2006.)
Stručně řečeno: elita spíše zvolí válku, nežli by se dělila o majetek. Přistěhovalecká politika Evropské unie je ve skutečnosti sociální válka vyšších tříd proti vlastním národům. Je snadnější pozvat cizí přistěhovalce rozkládající civilizaci, společnost a její etnické složení, než vyjít vstříc svým náročným pracovníkům a nižším vrstvám střední třídy. Migrace navíc řeší ještě jeden problém: vytváří vrstvu, která na sebe váže sociální podrážděnost a navíc ji tlumí svým agresivním chováním. Takže přistěhovalci se stávají doplňkovou nebělošskou zbraní, která umožní globalistům udržet na uzdě bílou populaci: sociální otázka je pro ně důležitější než etnická a kulturní.
Přitom je z hlediska politické ekonomie potřeba rozlišovat mezi nepracujícími běženci a těmi imigranty, kteří pracují, tj. jsou podrobeni exploataci: Turci a Kurdové v Německu, Arabové a Afričané ve Francii, Pákistánci a Arabi ve Velké Británii atd. Jejich využívání je exploatací periférie centrem systému, tentokrát v samotném centru. Tato exploatace hraje velkou roli jak pro centrum, tak pro periferii a pro systém jako celek.
Účelný migrační tok z periferie do centra
Pro periférii, přesněji pro její místně vládnoucí oligarchii, řeší migrace pracujících do zahraničí dva problémy. Zaprvé, za prací jezdí z jihu na sever nejaktivnější muži. Čili osoby s potenciálem bojovat za svá práva. Jejich odchod ze země zjevně snižuje tlak na vládnoucí špičky a sociálně-politické napětí. Za druhé, část výdělků posílaných migranty do vlasti (někdy dosahuje 20 až 30 % HDP jejich domovské země) umožňuje přežít značné části zbývajícího obyvatelstva, což snižuje jejich odhodlanost aktivně se zapojit do společenské aktivity.
Nepochybně, to vše funguje pro udržení mocenských struktur v jižních zemích s klanově oligarchickými režimy mafiánského a parazitního typu. Zvláště patrné je to v zemích tzv. frankofonní Afriky, které se vyznačují úzkým spojením francouzského kapitálu a státní byrokracie s vládnoucími skupinami v bývalých koloniích Francie.
Migranti současně řeší důležité úkoly pro upevnění klanově-oligarchické plutokracie post-západu. Za prvé, jelikož jsou imigranti připraveni pracovat za nízké platy v mnohem větší míře než západoevropané (nebo severoameričané, pokud jde o USA), vytlačují dolní a nižší střední vrstvu z oblasti jejích ekonomických zájmů. Navíc imigranti mají mnohem méně rozvinuté společenské vědomí a v nových podmínkách jsou nuceni spoléhat se na jiné formy organizace a svépomoci (občina, klan, kmen, kasta), proto v roli „vykořisťovaných“ ve skutečnosti vyklízejí zónu boje (v přísném slova smyslu) proti „vykořisťovatelům“. K tomu všemu spatřují svého hlavního nepřítele v bílých Evropanech ze spodních a nižších středních vrstev. Jen proto lidé začínají apelovat na pravicové politiky a podporovat je (k „pozvednutí“ průmyslových pracovníků ve vyspělých zemích, něco jako Trumpova podpora „rezavého pásu“ v amerických prezidentských volbách 2016 atd.).
Za druhé, v důsledku výše uvedeného nastupuje namísto boje mezi sociálními skupinami ve spodní části pyramidy boj na rasově etnickém a etnicko-náboženském základě, přičemž nižší vrstvy jsou rozpolcené podle etnických linií a ztrácejí mnoho „třídních“ charakteristik, především vědomí sounáležitosti a solidaritu. To opět posiluje pozice nejvyšších a umožňuje jim přesměrovat společenský protest do jiného řečiště.
A ještě jedna věc. Pokud na periferii současného ekonomického systému, v tomto případě na Jihu, odliv migrantů umožňuje život a reprodukci těch nejdivočejších futuro-archaických režimů, neschopných jakéhokoli vývoje, a tyto konzervuje, potom příliv migrantů do centra systému na Severu umožňuje elitám další monetizaci. A jelikož se nijak zvlášť nestarají o vědecký a technologický rozvoj, nemusí se tím ani příliš znepokojovat: levná pracovní síla tento zpomalený rozvoj do značné míry kompenzuje. Pozdní Řím nepotřeboval stroje – všechno udělali otroci. Stroje navíc byly hrozbou pro systém a technický vývoj byl ve skutečnosti zablokován. A tehdy namísto strojů přišli barbaři.
Bezohledná a krátkozraká politika mocných
Vládci post-západu, pokud jde o uhašení a oslabení těchto bojů, spoléhají na migranty, přitom jsou lhostejní k možným následkům v podobě civilizační vraždy (sebevraždy), genocidy bílé rasy atd. Nicméně takový přístup, ačkoli řeší krátkodobé problémy, vytváří neřešitelné problémy v dlouhodobé, ale i ve střednědobé perspektivě.
Názorný příklad z ruské historie: Ruská vláda zrušila v roce 1861 nevolnictví, což zasáhlo rolníky i sedláky, aby předešla revoluci evropského typu v Rusku a prodloužila život samoděržaví. Život mu skutečně prodloužila – o 66 let (posledních 15 - 16 let to však bylo utrpení) a zabránila revoluci evropského typu. Ale nezabránila revoluci ruského typu, k níž směřoval celý reformní a post-reformní vývoj. A tato revoluce nakonec zlikvidovala jak samotné samoděržaví, tak i jeho pány.
Historii oklamat lze, ale ne na dlouho, a vždy následuje krutý trest.
Rozdělováním společnosti podle rasově etnického principu („fragmentace společnosti“, jíž mají tak rádi post-západní sociologové) vytvoří elity namísto „dělnické třídy“ obrovskou vrstvu „prekariátu“, spodinu, „podtřídu“ velmi připomínající svým postavením a charakteristikou chudinu, která byla předchůdcem proletariátu ve staré Západní Evropě. Mluvíme o takzvaných „nebezpečných třídách“ (1750 - 1850), jejichž sociální vzpoury otřásaly Evropou v první polovině 19. století: od Francouzské revoluce v letech 1789 - 1799 po celoevropskou revoluci v letech 1848 - 1849.
Tyto „nebezpečné třídy“ byly onou údernou silou, která rozdrtila starý řád. Poté, co byly „nebezpečné třídy“ domestikovány a začleněny do systému průmyslové výroby a národních států, boj mezi vrstvami se stal stabilizátorem západní Evropy.
Sociální časovaná bomba
Dnes, když globální systém nepotřebuje ani národní státy, ani průmyslovou výrobu, zbavuje pracující vědomí své sociální příslušnosti, a to i prostřednictvím etnické segregace pracovní síly v jádru systému, čímž znovu vytváří situaci „nebezpečných tříd“ - přeměnou na proletariát starověkého římského typu. Jenomže současné „nebezpečné třídy“ jsou pro Evropu mnohem nebezpečnější, než byly ty předchozí, protože jsou zastoupeny vůči Evropanům cizím rasovým, etnickým a náboženským typem, který se postaví i proti samotné civilizaci.
Post-západní elity vytvořily sociální rozbušku pro zásadně jiný společenský výbuch, pro totální vzpouru spodiny, „podtřídy“, kde se třídní mísí s rasovým a etnickým, což budoucnost nasytí větším množstvím krve, než „třídní revoluce“ Západu s jejím respektem k soukromému vlastnictví a kultuře. S pomocí migrující pracovní síly si klanově oligarchické režimy kupují prodloužení života, ovšem bez další perspektivy.
V této situaci je nemožný projekt budoucnosti jako takový, existuje pouze jediné: vzhůru do minulosti. Zaplatí za to jejich děti a vnuci, kteří budou čelit této minulosti a zakusí situaci, již popsal Arnold Toynbee jako destruktivní a vše zničující vzpouru spojeného vnitřní a vnější nižší třídy (v římském smyslu) proti systému, na jehož místo nastoupí cosi futuro-archaického. Připomeňme si, jak v jedné z her Friedricha Dürrenmatta vcházejí Němci do Říma s transparenty „Pryč s otroctvím! Ať žije svoboda a nevolnické právo!“. A vítá je římská spodina (Underclass).
Dopuštění evropského chalífátu
Jedním z cílů multikulturalismu je vytvoření masové „podtřídy“ zbavené národních kořenů a národní kultury, a proto snadno manipulovatelné, neschopné vzdorovat a bojovat. Proto i navzdory krizi a narůstající nespokojenosti obyvatelstva jsou elity v EU připraveny na to, co vypadá jako příští kapitulace před muslimskými imigranty (tato kapitulace je prostředkem k dosažení jiných cílů), a to až do úplného zničení evropské identity, víry a dokonce i práva, na němž byl Západ vždy postaven.
V roce 2016 vyzval německý ministr financí Wolfgang Schäublek k vytvoření „německého islámu“. Ještě dál (před deseti lety) šel nizozemský ministr spravedlnosti Piet Hein Donner. Řekl, že pokud muslimové, až se stanou většinou, budou chtít změnit demokratickými prostředky zákony Nizozemska na šaríát, mohou to udělat. A je jen otázkou času, kdy se z muslimů stane v Evropě většina – nanejvýš během dvou nebo tří generací.
Koen Geens, ministr spravedlnosti Belgie (v této zemi je 700.000 muslimů, přičemž marocká část žije téměř v centru Bruselu), prohlásil při svém vystoupení 25. dubna 2016 v Evropském parlamentu, že muslimové brzy přečíslí Evropany: „Evropa o tom ještě neví, ale je to realita“. Nicméně dál podobná konstatování nejdou, aniž by se osmělily položit otázku: co bude potom?
Podobni Kloboučníkovi z „Alenky v říši divů“ mumlají evropští vysoce postavení zřízenci cosi jako „Oh, o tom nebudeme mluvit.“ A to i přesto, že už v roce 1974 prezident Alžírské republiky Houari Boumédiene otevřeně vysvětlil Evropanům, co bude dál a jaký osud je čeká: „Jednou milióny lidí opustí jižní polokouli této planety, aby se vydali na sever. Ale ne jako přátelé. Protože tam vtrhnou, aby dobyli tuto polokouli svými dětmi. Zvítězíme dělohami našich žen.“ Od té doby uplynulo téměř půl století a k vnějším migrantům z Asie a Afriky se přidala nepřizpůsobivá vnitroevropská etnika: cikáni z Albánie, Rumunska a Bulharska, a situace se dál zhoršuje. Jak se říká, kdo není slepý, ten vidí. Ale Evropané masírovaní svými elitami nechtějí vidět. Jeden klasik řekl: „Hloupý tučňák plaše skrývá své tučné tělo za útesem“.
Sergej Chelemendik se k tomu již v roce 2003 vyjádřil ostře, ale správně: „Naši vypasení evropští bratři už všechno prospali! Tento závěr jsem si opakoval mnohokrát, když jsem se procházel po hlavním frankfurtském bulváru nazvaném „Zeil“. Už zakončili svoje bytí v historii, už neexistují. Zatímco sedí ve svých bankách a počítají šustící papírky, jejich ulice již ovládli Albánci zpozdilí ze staletí starého jeskynního incestu a šťastní, že konečně mohou zředit svoji příliš hustou krev. [...]; Naši vypasení evropští přátelé se obešli bez svého Gorbačova a dokonce i bez perestrojky. Babylonské zmatení národů na ulicích jejich měst začíná. Přitom nechápou, co se stalo. Skutečně nechápou, že to nemá žádné demokratické, nebo dokonce mírové řešení.“
Dokud barbaři nevyplení tuto zemi
Někteří vědci – a tady se dostáváme k třetí příčině – vysvětlují takovou „slepotu“ Evropanů sociálně kulturními faktory, kulturní demencí, starobou společnosti a etnik, konečnou fází vývoje systému s charakteristickými změnami v sociální psychologii spojenými s neschopností bránit vlastní dům. Stručně řečeno, barbaři zničí stárnoucí a oslabenou říši.
Takový argument je hoden prozkoumání. Němce označují vědci jako „unavené historií“ (Geschichtsmüde). V celoevropském měřítku se konstatuje, že obě světové války zkompromitovaly nejen nacionalismus, ale i vlastenectví – takový pohled rozvíjel Jean-François Revelv knize „Ani Ježíš, ani Marx“. Zde však okamžitě vyvstává otázka: proč historickou únavou trpí jen západní Němci, ale východní nikoliv?
Ve skutečnosti lze o současných západoevropanech, kteří mají stejný postoj ke gotickým chrámům a renesančním palácům, jako současní Arabi k pyramidám a sfingám, říci slovy jednoho z hrdinů románu Jean-Christophe Grangé toto: „Jsou to nová pokolení, která nezdědila sílu svých předků, ale naopak se u nich nahromadila těžká únava; společnost, která se nakonec oslabila nakažena západní rozežraností.“
Ale opakuji: proč východní Evropané (Poláci, Maďaři, Chorvaté, Srbové) se k migrantům staví jinak, než Britové, Francouzi, Němci a Švédové? Proč nejsou ochotni dobrovolně položit hlavu na špalek? Přitom v Polsku, Maďarsku a v bývalé Jugoslávii byl dopad dvou světových válek mnohem krutější, než ve Velké Británii a ve Francii, kde bylo mnohem více kolaborantů, než příslušníků odboje, a tím spíše ve skandinávských zemích s jejich sympatiemi ke Třetí říši.
Oslabené vlastenectví v Západní Evropě je výsledkem cílené politiky globalistů. Evropská unie nepotřebuje národy, a tudíž ani vlastenectví není zapotřebí. Potřebuje mozaikový svět menšin s dvojitou až trojitou identitou (regionální, sexuální atd.). A rasově a etnicky smíšenou populaci.
Jinde jsem se zmínil o de Marenchesovi a jeho řeči o vybudování tunelu pod Gibraltarem, který usnadní přesun migrantů z Afriky do Evropy. Prioritní v ní nebyly ekonomické otázky. Veškeré řeči o tom, že hlavním důvodem přísunu migrantů z Asie a Afriky je řešení problému nedostatku pracovních sil, jsou vesměs lživé a stojí proti nim jednoduchý argument: proč nepovolají nezaměstnanou mládež ze Španělska, Portugalska a Řecka, čili z jihu samotné Evropy? Mládež, která je relativně vzdělaná, má kořeny v místní tradici a na rozdíl od Afghánců, Arabů a černochů chce pracovat.
Ubrání se alespoň Východní Evropa?
Nicméně hlavním důvodem oslabení vlastenectví v Západní a Střední Evropě je účelový propagandistický a politicko-ekonomický kurz. Nemělo by uniknout pozornosti, že i přes tlak vyvíjený „bruselskými byrokraty“, tvrdý postoj vůči přistěhovalcům a problému migrace demonstrují bývalé socialistické země, kde kromě internacionalismu dřívější vlády aktivně rozvíjely jakési socialistické vlastenectví, a toto dědictví přetrvává do dnešní doby.
To lze pozorovat i v kontrastu mezi východní (NDR) a západní částí Německa: postoj k migrantům je různý, různé jsou i ochota vzepřít se i počet mešit. Lze říci, že energie minulého socialismu a sociálního systému se stává pro ty východní Evropany, kteří nejsou ochotni „jít se svými souvěrci“ do soudného „ráje“ post-západní Evropy, doplňkovým faktorem odporu umožňujícím východu Evropy, zejména v případě obratu směrem k Rusku, aby se ubránil mnoha tragédiím.
Podle některých analytiků se může na západě Evropy zachovat evropský způsob života, kultura a světonázor pouze ve venkovských oblastech, kam se imigranti netouží dostat. Domnívám se, že taková možnost může nastat například v horských oblastech Skotska, Španělska, Švýcarska, Německa, Rakouska, nebo v oblastech, které mají přirozenou ochranu. Všechny ostatní oblasti jsou připravené zóny pro činnost mstitelů a záškodníků z měst připomínajících hory odpadků, na něž se změní místa, kde dochází k nakupení imigrantů, kteří nechtějí pracovat. Samozřejmě, ne všichni imigranti odmítají pracovat, ale studie ukazují, že vždy představují absolutní menšinu. Mnoho evropských muslimů raději odejde bojovat na straně ISIL nebo podobných organizací.
Otevřená zůstává otázka: Je současný Evropan, žijící nejen v postreligiózním, ale i v postsekulárním a v postnacionálním světě, schopen alespoň nějakého odporu? Výsledek uvažování seriózních evropských analytiků o migraci a o budoucnosti Evropy je tragický a burcující: vylučují totiž variantu „měkkého přistání“ při řešení migrační krize.
„Zdá se, že Evropané nemají uspokojující odpovědi na otázku budoucnosti,“ říká Douglas Murray. A jeho odpověď zní: „Záleží už jen na tom, jak bude nanesen fatální úder.“ A zdá se to být pravda, zvláště pokud vezmeme v úvahu, že značná část Němců (a dalších Evropanů), je nadále zombifikováoi propagandou Evropské unie, pranýřují hnutí PEGIDA a podporují imigrační politiku Angely Merkelové. Je to, jako v té básni Valerije Brjusova „Hunové přicházejí“: „Vás, kdož mě hodláte zničit / vítám pozdravným hymnem.“
Hleďte, kdo přišel – Hunové. Tehdy, za války, Britové nazývali Němce „agresivními Huny“.
Čeho jsme to svědky? Absence vůle, nebo sociálně kulturní demence stárnoucí civilizace upadající do marasmu?
Zdroj: protiproud.cz
Fursov Andrej