Obrovské emise uhlíku, odvodněná krajina, umrtvená půda, to jsou složky katastrofy, kterou si na sebe šijeme sami. A ještě jsou na to dotace.
Prudký nástup předčasného léta naznačuje, že s klimatem se opravdu něco děje. Když to však vyjádříme čísly, orosíme se ještě víc, než z vedra venku. Jak uvedl ve slovenské tiskové agentuře klimatolog Marian Lapin z matfyzu na Univerzitě Komenského, za posledních 40 až 50 let se ve Střední Evropě oteplilo skoro o dva stupně.
Dva stupně? To je nějak moc! Vzpomeňte si, jak se na klimatické konferenci v Paříži bojovalo o to, aby globální růst teplot do konce století nepřesáhl dva stupně. My tu máme dva stupně už teď. Co nás čeká do konce století?
Údajům Martina Lapina lze důvěřovat, ještě za Československa byl naším prvním reprezentantem v Mezivládním panelu OSN pro klimatickou změnu. Působil tedy ve skupině, u které se sbíhaly výsledky odborných studií pro potřeby pravidelných zpráv, vydávaných v pětiletých intervalech.
Poskytl ještě horší číslo - v Arktidě se už oteplilo dokonce o tři stupně. Nechme stranou, proč se to stalo, ale Arktida je svým způsobem důležitá i pro nás, protože pohání motor počasí. Dokud fungoval, vrchní vrstvy atmosféry přijímaly sluneční energii a rozváděly ji kolem planety rychlými kruhovými větry nazývanými tryskové proudy. O jejich polohu a pravidelný tvar pečoval velký teplotní rozdíl mezi tropy a arktic kými oblastmi. Když se však tento rozdíl snížil, motor kašle a občas nejde vůbec.
Poznáme to podle toho, že se nějaká meteorologická situace usadí na určitém místě a nehodlá se pohnout, jak to teď bylo s extrémně teplým a suchým počasí nad Českem. Oběh tryskových proudů už vůbec není kruhový a občas se dokonce extrémně vychýlí. Pak dokáže zanést arktický vzduch do Afriky stejně jako africké teplo do Grónska. Nejdrsnějším projevem klimatických změn tedy není stabilní zvýšení teploty, ale rozvrácení obvyklého průběhu sezón se stále častějšími ničivými extrémy všeho druhu.
Jenže klimatické změny jsou až druhou vrstvou potíží. To, co teď vnímáme jako katastrofické sucho, nevypadá všude stejně. Třeba u nás na zahradě, kterou jsem dosud nekosil, je pořád relativně zeleno, zatímco tam, kde se seká od března, už mají rozsáhlé hnědé fleky. A kde je půda holá, tam je prostě Sahara.
Odolnost krajiny vůči výkyvům srážek je závislá na našem zacházení s půdou a vegetací. Půda s dostatečným množstvím organického obsahu je dokonalá nádrž, která pojme 600 litrů na každý kubický metr. Zato mrtvá půda po desetiletích spoléhání na minerální hnojiva, pesticidy a těžké stroje je udusaná jako beton a má jímavost asfaltového parkoviště. Voda odteče a ještě sebou vezme vrstvu ornice. Česká ornice se pak usazuje v údolí německého Labe nebo maďarského Dunaje. Česká spodní voda mizí v moři.
„Pod každým čtverečným metrem půdy chybí u nás několik set litrů vody, ta je v oceánu,“ burcuje veřejnost třeboňský biolog Jan Pokorný, který se tématu věnuje na mezinárodní úrovni. Jako poradce australské vlády nebo v rámci skupin ozeleňujících vyprahlá území v Indii nebo v mezinárodním vědeckém týmu ve Východní Africe, kde jsme s ním natáčeli pro pořad Nedej se (ČT2).
Tohle píše Pokorný o suchu na Neffově Neviditelném psu:
„Náprava je možná jedině soustavným zadržováním vody v krajině na plochách, v půdě na půdních blocích a podporou trvalé vegetace. Zemědělská produkce klesnout nemusí, zemědělská produkce klesá následkem sucha. Nejsušší oblasti jsou právě tam, kde je odvodněná zemědělská půda, to platí i pro Slovensko a území východního Německa. Potřebujeme zadržet dešťovou vodu a ochladit území výparem vody přes vegetaci, potom se bude voda do chladné krajiny vracet. Suchá území vysychají dále, ale krajina ochlazovaná vegetací přitahuje dešťové srážky. Veřejnost musí žádat od vědců jasná vysvětlení a vědci by se měli zodpovídat z toho, co hlásají. Zatím vysycháme a opakujeme chyby předchozích civilizací.“
Zdůrazním ještě jednou to hlavní:
· Krajina ochlazovaná vegetací přitahuje dešťové srážky.
· Vodu je třeba zadržet, aby odtékala co nejpomaleji. Zatím jsme dělali vše proto, aby odtékala co nejrychleji – z drenáží do napřímených říčních koryt. To zvýšilo naši zranitelnost suchem.
· Když chceme tuto zranitelnost snížit, musíme zacházet jinak s vodou i s krajinou. Velké přehrady nás nespasí.
· Řeky by se měly vrátit do někdejších zátočin. Spoustu terénních dolíčků lze proměnit v rybníčky nebo nechat vodu problesknout v mokřině.
· A půdu je třeba oživit přísunem dostatečného množství organických látek, protože jen tak obnoví svoji jímavost a udrží víc vody než sebevětší přehrada.
Voda v krajině a živá půda, to vypadá jednoduše. Jsou tu nějaké překážky? Bohužel je jich mnoho. Věnuje se jim přednáškový cyklus v Národním zemědělském muzeu příznačně nazvaný Voda a půda jako společenské téma. Navštívil jsem tam přednášku Úroda versus úrodnost, na které Miroslav Florian z Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského (ÚKZÚZ) probíral vliv dotací a povrchních podnikatelských přístupů na kvalitu půdy. Také zde se jedná o autoritativního odborníka. Ostatně, občas v Bruselu zastupuje ČR v odborných grémiích v situacích, kdy se politici nemohou dohodnout.
Říká, že půda je strategický zdroj, protože nikdy nevíme, kdy budeme závislí pouze na tom, co si sami vypěstujeme. Takové situace už tady v minulosti byly. Vidět však v půdě pouhý zdroj potravin a přehlížet její ekosystémové funkce, to je hrozné zjednodušení, jehož důsledky teď vidíme kolem sebe.
Mohou za to zemědělské dotace? Do jisté míry ano. Na dotacích se vyplácejí desítky miliardy korun ročně, a z toho část jen na plochu, bez ohledu na to, co se na té ploše pěstuje. Dotační politika má určitou národní část, kterou by tedy šlo ovlivnit, ale chtělo by to velkou politickou odvahu. Říká se, že mocné síly, které působí na zemědělství, prý zválcují veškerou další snahu, veškerá protiopatření, včetně osvěty.
Úplně bezmocní však nejsme. Nejsilnějším hráčem je podle Floriana spotřebitel. Pokud preferujeme za všech okolností jen nejnižší cenu, dáváme trhu signál, jak se má chovat. Jiný signál vyšleme, když začneme preferovat regionální a české potraviny či biopotraviny. Pokud spotřebitel ukáže jednoznačným směrem, tak to tam půjde. S tím už pak nikdo - vláda, ministerstvo, parlament, úředníci – nic neudělá. Chování spotřebitele, stejně jako chování voliče a občana, to je to, co hraje klíčovou roli.
Šance tedy jsou, ale společnost zatím jde jinam:
· je málo hospodářů, a tak se zapomnělo na povinnost předat půdu další generaci ve stejném nebo lepším stavu
· tento vztah je narušen i faktem, že 80 procent zemědělské výroby se odehrává na pronajaté půdě
· změny v půdě nejsou na první pohled patrné, postupují pomalu, dlouho to vypadá normálně
· vymírání bílých nosorožců prožíváme, ale v půdě se odehrává totéž, jen to nelze tak dramaticky natočit
Půda je důležitá pro uchování života na Zemi, není to tedy jen nějaký základní výrobní prostředek. A ani samotné zemědělství není podnikání jako jiné. Plynou přece do něj miliardy korun veřejných prostředků. Stát i veřejnost proto mají právo říci, co za ty peníze chtějí.
Co dělat s půdou, která už přestala být produktivní? „Hypotéz je spousta, mě by se líbilo, kdybychom udělali dotaci na obnovu úrodnosti,“ říká Miroslav Florian.
Znovu, je to na nás, zdůrazňuje. Jako spotřebitelé i jako voliči bychom si měli uvědomit, co vlastně chceme. Jestli chceme udržovat ten strašný tlak na životní prostředí. Druhá otázka je, jestli opravdu potřebujeme ještě levnější potraviny. Pokud zemědělec zvedne svoji efektivitu, sníží cenu vstupů, sníží své náklady, najde se deset lidí, kteří budou vědět, jak z něj ty peníze zase dostat.
Slovo efektivita je přitom v zemědělství velice ošemetné. Pokud se soustředíme jen na hodnotu zisku, tak vám jednoznačně vyjde, že nejlepší budou obrovské lány, obrovská mechanizace, žádná zvířata a minimum lidí. Rychle obdělat, a pryč. Zisk pak může být až pohádkový. Tam, kde se to odehrává, na venkově, to však znamená, že tam moc pracovních míst nebude. Proto se taky venkov vylidňuje. A maximální zemědělskou efektivitu odnáší i půda, která ztrácí životně důležité ekosystémové funkce.
Jak Florian dál připomíná, Česká republika se velmi často orientuje na pouhé zemědělské komodity. Je to smutný model, když vypěstujeme obilí a přivezeme chleba a sušenky. Vyvezeme kulatinu a přivezeme nábytek. Velké množství mléka se vyváží do Německa, abychom dovezli jogurty. Většina přidané hodnoty a většina peněz pak zůstane v zemích, které naše suroviny zpracovávají.
Pokud tedy zvýšíme produkci obilí na hektar, společenská hodnota tohoto úspěchu malá a negativní dopady, které to přinese, budou značné.
Je péče o krajinu luxus? „Máme krásnou a bohatou zemi, ve které se krásně žije,“ je přesvědčen Florian, „a tak stojí za úvahu, jestli bychom trochu těch peněz neměli raději dát na to, abychom republiku udrželi ve stavu, který se nám víc líbí.“
A tak k těm dotacím. Měly by pomáhat, ne škodit.
„Připadá mi strašně nefér,“ říká Florian, „že když udeří sucho, tak ti, kdo se o půdu starají dobře a mají menší ztráty, nedostanou pomoc, ale ti, kdo se nechovají nejlíp a mají nehorší ztráty, dostanou nejvíc. Jako první přitom obyčejně natáhnou ruku ti, kdo se na těch polích chovali jako na dobytém území.“
Nabízí další návrhy:
Podniky se zvířaty by měly být zvýhodněny, protože bez zvířat je to mnohem snazší a výnosnější. A zvýhodněni by měli být i výrobci kompostu, protože toho se musí víc používat tam, kde nemají živočišnou výrobu a hnůj. Podporu si zaslouží i ekologičtí zemědělci, kteří se řídí tím, co je správné a půda potřebuje.
Na to nejsou potřeba nové peníze, stačilo by je sebrat těm, kdo hospodaří špatně.
Nemá smysl dotovat velice výnosnou řepku nebo kukuřici, to je jako dotovat herní automaty. Stejně tak by se neměly dotovat podniky, které trpí suchem hlavně kvůli své špatné péči o půdu. Lepší by byl jiný přístup. Dotace by dostala celá oblast s nedostatečnými srážkami, a ten, kdo dokázal i v těchto podmínkách sklidit, ať dostane dotace také. Ať je nedostávají jen špatní hospodáři, kteří nesklidili.
Když Miroslav Florian svůj výklad skončil, vrátil jsem se k jeho nápadu, že by měly být dotace na obnovu úrodnosti půdy, a zeptal jsem se, zda by se to dalo nějak změřit. Existuje nějaký ukazatel, třeba obsah organické hmoty v půdě, podle kterého bychom okamžitě věděli, kdo si dotace zaslouží?
Takový ukazatel neexistuje, odpověděl Florian. Každý se dá nějak zpochybnit. Na druhou stranu, víme, jaké postupy jsou dobré. Ať tedy jsou peníze za dobré postupy. Ať se platí jen to, co se dělá navíc.
Zdroj: vasevec.cz
Fiala Zbyněk