Nynější vlně bezvěrců v anglofonním světě – tzv. „nových ateistů“ – můžeme děkovat za to, že dostali diskusi o Bohu na titulní listy novin. Doléhají k nám jen vzdálené ohlasy bitvy, kterou rozpoutali – knihy „nových ateistů“ jsou překládány a vydávány i u nás v Rusku a staly se v jistých kruzích módním čtivem, ale zřejmě bychom se na samotnou bitvu měli podívat blíže. Co prohlašují „noví ateisté“? A co jim odpovídají křesťané?
Nový starý ateismus
Název „nový ateismus“ je spojen s hnutím, jehož nejvýraznějšími představiteli jsou „čtyři apokalyptičtí jezdci“ – biolog Richard Dawkins, filozof Daniel Dennett, neurofyziolog Sam Harris a nedávno zesnulý publicista Christopher Hitchens. Všichni tito autoři sdílí přesvědčení, že náboženství je nejen lživé, ale dokonce je zdrojem téměř všeho lidského zla a neštěstí. Nic nového v tom není – tím jsme si všichni prošli už v sovětských školách. Náboženství je „největší zdroj nenávisti ve světě“, „kořen všeho zla“, jde o „nebezpečné a nepřípustné pověry“, jež „ohrožují samotnou existenci lidstva“. V tomto ohledu se „noví ateisté“ podobají jiným ideologickým skupinám, jež objevily původ všeho špatného: ať už jde o terorismus, etnické konflikty, války, chudobu, vandalismus, znečištění životního prostředí, úbytek pitné vody, už předem známe diagnózu (za všechno může náboženství) a způsob léčby (je třeba se náboženství zbavit).
A jaký je nabízen pozitivní program? Rozum redukovaný především na exaktní metody – je třeba věřit pouze těm tvrzením o realitě, jež lze vědecky doložit (tato filozofická pozice je nazývána scientismus), a naturalismus, jejž jako světový názor jeden z „nových ateistů“, americký fyzik Victor Stenger, formuluje následovně: „představa, že vše je hmota a nic víc“. Ti z nás, kdo zažili sovětský „vědecký ateismus“, jsou zvyklí nazývat toto přesvědčení „materialismus“ (neboť „naturalismus“ byl tehdy spojován s milovníky živé přírody), nicméně řeč je o tomtéž. Proto zde budeme používat „materialismus“ a „naturalismus“ jako synonyma pro označení téhož světonázoru.
Podle Stengera a jeho stoupenců naturalismus „dostačuje pro vysvětlení všeho, co pozorujeme v kosmu – od těch nejvzdálenějších galaxií až po vnitřní činnost mozku, jež se projevuje ve fenoménu vědomí“.
Všichni ateisté nesouhlasí...
Co na tento hněvivý útok odpovídají křesťané? Hned o tom bude řeč, avšak začněme u námitek, jež proti „novému ateismu“ vyslovuje řada ateistů. Není nutné být věřící, abychom v tomto hnutí spatřili řadu do očí bijících defektů.
Například Michael Ruse, známý ateistický filozof, píše:
„Za prvé, ačkoli jsem nevěřící, si na rozdíl od „nových ateistů“ nemyslím, že náboženství je nutně špatná a zhoubná věc. Tvrdit něco takového je naprostý nesmysl. Boj s otroctvím, jejž vedlo mnoho křesťanů, byl inspirován právě jejich náboženstvím, stejně jako mnoho dalších dobrých věcí. Jistěže se jménem náboženství páchalo i mnoho zla, ale velmi často v mezilidských konfliktech není náboženství jedinou, a mnohdy ani ne hlavní příčinou. Za druhé na rozdíl od „nových ateistů“ pokládám za nutné studovat předmět, o nějž tu jde – a Dawkinsova kniha Bůh jako iluze ve mně vyvolává pocit studu, že jsem také ateista. Dawkins se prostě neobtěžuje tím, aby porozuměl křesťanským argumentům, jimž se domýšlivě vysmívá. Za třetí, jak může být někdo tak namyšlený? Nevěřím. Opravdu ne. Ale mnozí mí kolegové filozofové věří, například Alvin Plantinga (protestant) a Ernan McMullin (katolík). Myslím si, že se mýlí. Oni si myslí, že se mýlím já. Ale rozhodně to nejsou nějací hlupáci a darebáci... Já si nemyslím, že se mýlím, ale tváří v tvář kvalitám a celistvé osobnosti mnohých věřících jsem ve své nevíře skromnější.“ Dawkinsovi je podle Ruseho vlastní „nestydatá neznalost filozofie i teologie, nemluvě o dějinách vědy“.
Další známý ateista, Julian Baggini, píše, že „noví ateisté“ „chápou nesprávně jak ateismus, tak náboženství“. Jejich ateismus má podle tohoto autora čistě negativistický, parazitický charakter: „bez biskupa, na nějž může útočit, takový ateista nemůže existovat, stejně jako ryba nemůže být bez vody, v níž by mohla plavat.“ Baggini, stejně jako Ruse, obracejí pozornost na fakt, že „noví ateisté“ absolutně nerozumějí jevu, který tak zapáleně kritizují. Rovněž se domnívá, že domýšlivý a sebevědomý tón, užívaný „novými ateisty“ dělá bezvěrectví špatnou službu. Groteskní útoky na víru a věřící v kombinaci s neskromnou samochválou (např. webové stránky Richarda Dawkinse se jmenují Oáza čistého myšlení) působí spíše odpuzujícím dojmem.
Škodlivost náboženství a prospěšnost vodky
Proti „novým ateistům“ je vznášena ještě další kritika, totiž že ve vztahu k náboženství nedokáží dostát těm standardům vědeckosti, které sami tak vychvalují. Např. podle britského teologa Alistera McGratha je „jejich kritika náboženství založená na cizích výrocích a anekdotických příkladech místo seriózního bádání, takže je pro ni charakteristická spíše rétorika než racionalita“.
„Anekdotický“ v daném kontextu neznamená „směšný“, ale spíše vztahující se k jednotlivým případům, z nichž je nesprávné vyvozovat zobecňující soudy. Jako příklad uvedu výrok jistého člověka, jenž velmi promyšleně hájil svou ubohou vášeň. Říkal, že jeden jeho známý, jistý Péťa, už roky pije vodku a je zdravý jako býk, kdežto jiný jeho známý, Kosťa, abstinent, má chatrné zdraví. A Suvorovovi zázrační bohatýři, „jak každý ví“, pili všechno, co se jim dostalo do rukou, a jak poráželi nepřátele! Dokazuje to vše, že vodka je nápoj výjimečně prospěšný zdraví, jenž dává člověku velkou sílu a statečnost? Nikoli, lékařská statistika ukazuje naprosto opačné výsledky.
Antináboženská rétorika „nových ateistů“ (ostatně stejně jako těch starých) používá týž postup: předkládá příklady náboženských zločinců, bláznů a různých podivínů, „všem dobře známé“ hrůzy inkvizice a křížových výprav – a hotovo, dokázali jsme, že náboženství je zlo. V takové metodě je vědeckosti asi tolik, jako v oněch důkazech o užitečnosti vodky, jež uváděl můj známý. Pokud využijeme statistiku pro zjištění, jak náboženský život ovlivňuje štěstí lidí (a taková statistika byla mnohokrát prováděna), zjistíme pravý opak: aktivní členové církví žijí déle, méně často propadají alkoholismu a drogám, podstatně méně často páchají sebevraždy, vychovávají úspěšnější a zdravější děti. To jsou vědecká fakta, jimž přesvědčení „nových ateistů“ přímo odporuje.
Je zajímavé, že toto přesvědčení odporuje nejen vědě, ale obsahuje i vnitřní protiklady. „Noví ateisté“ se domnívají, že náboženské sklony člověka se vytvořily v průběhu evoluce: Daniel Dennett se ve své knize Breaking the Spell snaží vysvětlit, jak k tomu mohlo dojít. Evoluce je však velmi přísná a nesnese škodlivé nebo minimálně neužitečné formy chování. Z toho plyne, že náboženství musí poskytovat lidem nějaký podstatný prospěch, což podkopává tezi o jeho výjimečné škodlivosti.
Hlavní problém, s nímž se potýká teze, že „veškeré zlo pochází z náboženství“, ovšem představují kruté ateistické diktatury 20. století. Peter Hitchens, bratr „nového ateisty“ Christophera Hitchense, má diametrálně odlišný světonázor: je to konzervativní křesťanský novinář. Ve své knize Rage against God píše:
„Křesťané musejí přizna to zlo, jež bylo pácháno ve jménu náboženství. Lidé ho nepáchali proto, že byli věřící, ale proto, že člověk je hříšný. Ateisté naopak musejí uznat, že ateistické režimy a hnutí páchaly kruté represe a dopouštěly se krveprolití. Nedělají to, pokud tomu dobře rozumím, z nějakého nepochopení nebo přílišné horlivosti. Utopie lze totiž uskutečnit pouze prostřednictvím moře krve. To je podstatně větší problém pro ateisty než pro křesťany, neboť ateisté používají argument historických zločinů k tomu, aby ukázali, že náboženství danou situaci zhoršuje. Ve skutečnosti to dokládá pouze skutečnost, že náboženství nedokáže úplně zadržet lidský sklon páchat zlo. A co je ještě důležitější, ateistické státy projevují úpornou tendenci páchat masové vraždy ve jménu velkého cíle.“
Rozpory mezi ateismem a vědou
Jednu z klíčových tezí „nového ateismu“ (ostatně tak jako toho starého) představuje údajný svár mezi náboženstvím a vědou. Americký filozof Alvin Plantinga hovoří o tom, že skutečný konflikt existuje nikoli mezi vírou v Boha a vědou, nýbrž naopak mezi vědou a naturalismem. Úskalí naturalismu totiž spočívá v tom, že podrývá důvěru v naše poznávací schopnosti natolik, že z vědy činí krajně pochybný podnik. V rámci křesťanské víry nás Bůh stvořil k obrazu svému a dal nám schopnost poznat pravdu, kdežto v rámci naturalismu jsou veškeré naše poznávací schopnosti výsledkem evoluce. Sám o sobě proces evoluce rozhodně nepodporuje poznání pravdy – zajímá ho adaptivní chování, jež napomáhá přežití a dalšímu šíření vlastních genů, přičemž je naprosto nepodstatné, nakolik jsou naše představy o realitě pravdivé. Tento argument lze ilustrovat na příkladu člena polygamistické sekty, jenž má desítky žen a stovky dětí. Šířil tento člověk úspěšně své geny? Mimořádně úspěšně. Jsou jeho představy o realitě správné? Samozřejmě že ne. Brání mu falešné představy o realitě v šíření vlastních genů? Právě naopak, velmi mu pomohly! Jestliže jsou naše schopnosti poznání plně formovány procesem evoluce, pak nejsou spjaty s poznáním pravdy, nýbrž s hledáním potravy a samic, a schopnost našeho mozku vytvářet nějaké soudy o řádu světa nebo existenci Boží je více než pochybná. Jak řekl jeden nevěřící vědec, „jak se to mohlo stát, že mi evoluce dala mozek schopný uvažovat o kvantové mechanice?“ Opravdu, můžeme se spoléhat na naši schopnost uvažovat o kvantové mechanice, o vzniku vesmíru, o existenci Boží či o smyslu života, pokud nám takovou schopnost dal Bůh, jenž chce, abychom poznávali pravdu a žasli před zázraky Jeho stvoření. Pokud je však tato schopnost jen vedlejším efektem, vznikajícím v mozku, jejž evoluce zformovala pro zcela odlišné cíle (přežít a šířit vlastní geny), pak na ni sotva můžeme spoléhat v otázkách vědeckého a filozofického poznání.
Svoboda a odpovědnost jako iluze
Musíme být vděční „novým ateistům“ za to, že objasňují alternativu: v co bychom museli věřit, kdybychom nevěřili v Boha. Jako zapálení materialisté a naturalisté odhalují rozpory naturalismu lépe, než by to mohli udělat jeho kritici. Jeden rozpor je spojen s popíráním svobodné vůle.
„Noví ateisté“ nevěří, jak to jednoznačně vyplývá z jejich světonázoru, že člověk má svobodnou vůli. Pakliže je ve světě vše pouze hmota, jejíž pohyb je určován přírodními zákony, jsou rovněž naše myšlenkové pochody a úmysly učovány pohybem hmoty (elektrochemickými pochody v mozkové kůře), a tudíž jsou plně určeny materiální kauzalitou. Jak píše neurofyziolog Sam Harris, „v kauzálním řádu není místo pro svobodnou vůli“ a v rámci materialismu má naprostou pravdu. Hovořit o „svobodné vůli“ v materialistickém kosmu lze pouze za podmínky, že bude radikálně předefinován samotný termín, „bude odstraněn cestou předefinování“, jak to dělá např. Daniel Dennett, podle nějž svobodná vůle neznamená schopnost něco dělat, ale schopnost vědět, že se něco děje jménem dané osoby. Richard Dawkins píše o tom, že „vědecký“, tj. naturalistický pohled na člověka neponechává absolutně žádný prostor pro víru ve svobodu a odpovědnost. Podle Dawkinsona je hněvat se na zloděje stejně tak hloupé, jako se zlobit na stroj, který se nechce rozjet: „Odplata jako morální princip je neslučitelná s vědeckým pohledem na lidské chování. Jako vědci se domníváme, že lidský mozek sice nepracuje zcela stejně jako lidmi vytvořené počítače, nicméně přesto se nepochybně řídí zákony fyziky. Když počítače nefungují, jak mají, netrestáme je. Zjistíme, v čem je problém, a opravíme je většinou tím, že poškozenou součástku hardwaru či softwaru vyměníme. Koncept viny a odpovědnosti je spjat s tím, jakou míru svobody předpokládáme u zločince. Duševní poruchy či šílenství jsou chápány jako výrazně polehčující okolnost...
Cožpak ale skutečně vědecký, mechanistický pohled na nervový systém neukazuje nesmyslnost samotné ideje odpovědnosti? Cožpak jakýkoli zločin – jakkoli ohavný – není v principu jen důsledkem předchozích podmínek, působících skrze psychologii, dědičnost či okolí obviněného? ...
Přisuzovat komukoli vinu nebo odpovědnost je aspekt užitečné funkce, zabudované do našeho myšlení během darwinovské evoluce. Má základní myšlenka spočívá v tom, že nakonec z toho všeho vyrosteme a naučíme se tomu smát, jako se smějeme stejné hlouposti, že by byl stroj trestán za to, že se nerozběhne.“
Z takového názoru na svobodnou vůli vyplývají dva problémy. Za prvé na rozdíl od existence Boží, jež je předmětem víry, je svobodná vůle bezprostřední, námi všemi zažívaná zkušenost. „Nový ateismus“ od nás požaduje, abychom prohlásili za iluzi nejen mystickou zkušenost poznání Boha, ale i každodenní zkušenost svobodného rozhodování. Za druhé lidé uznávají svobodnou vůli v sobě navzájem, tj. kritizují nebo chválí jiné lidi, vycházejíce přitom z předpokladu, že jejich jednání je svobodné. A zábavná je přitom skutečnost, že texty „nových ateistů“ jsou přeplněné kategorickými morálními soudy a projevy nejostřejšího morálního nesouhlasu, jež jsou přitom v kontextu jejich světonázoru naprosto nesmyslné. Dawkins vysvětluje, že je stejně hloupé zlobit se na zločince a na nefungující počítač – a vzápětí je plný rozhořčení vůči religiózně orientovaným lidem a chce, abychom s ním sdíleli jeho hněv a rozhořčení, jako by hluboce věřil ve svobodu a odpovědnost, již právě před okamžikem popíral.
Je to tak: my všichni včetně těch nejzarytějších materialistů věříme ve vlastní a cizí svobodnou vůli. Pokud je tato víra neslučitelná s naturalistickým obrazem světa, tím hůře pro tento obraz.
Možnosti, nikoli urážky
Pro „nový ateismus“ je v mnohém charakteristický jeho hrubý, urážlivý, přepjatý tón – a snadno bychom mohli upadnout do podobně hněvivého tónu odpovědi. Pokud však nepodlehneme emocím a pohlédneme na tento jev klidněji, musí nás těšit jeho význam v tom směru, že lidem klade otázky o Bohu, spáse, smyslu a naději, což je vždy dobře, dokonce i když je kladou ateisté. Někdy se totiž právě ateistům podaří přimět lidi k tomu, aby se zamysleli, a když začnou uvažovat o těchto otázkách, velmi často dojdou k víře.
Pro křesťany je tak „nový ateismus“ další možností, jak hovořit o evangeliu. Mnozí západní křesťané této možnosti využívají a i my bychom neměli věnovat pozornost urážlivým a nespravedlivým útokům, nýbrž novým možnostem pro zvěstování evangelia.
Zdroj: foma.ru
Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.
Chudijev Sergej