Jaká je role Ruské pravoslavné církve (RPC) ve společnosti? Co říci na to, že se někteří bankéři považují za „pravoslavné“, přitom ovšem kradou po miliardách? Co znamená „správná dobročinnost“? Nejen na tyto otázky odpovídá předseda Synodního oddělení pro styky s veřejností a médii RPC Vladimir Legojda.
Ve společnosti se rozhořela diskuse o nutnosti účasti církve v politickém životě. Většina si myslí, že by se církev politického života účastnit neměla. Je to ale reálné? Vždyť před politikou se nedá nikam utéci…
Středobodem politiky je otázka moci. Církev se straní politického boje, a proto se zápasu o moc neúčastní. Ovšem teze, že oddělení církve od státu neznamená odloučení od společnosti, myslím, již dnes ani nemusíme obhajovat. Církev sama je společností, její velkou částí. A to protože hovoříme o značném procentu našich občanů, kteří se označují za pravoslavné křesťany.
Pokud jde o čistou politiku, tj. o otázky týkající se voleb, pak toho se církev jednoznačně nezúčastní. Církev nemůže doporučovat lidem, aby hlasovali pro určitou osobu. Současně s tím ovšem církev plně podporuje samotnou ideu voleb a doporučuje věřícím, aby chodili k volbám. Patriarcha Kirill se voleb vždy účastní, stejně jako jeho předchůdce patriarcha Alexij II. Církev považuje otázku aktivního občanství za důležitou.
Obecně si lidé myslí, že hlavním úkolem církve je charita.
Hlavním úkolem církve je umožňovat společenství člověka s Bohem, a to především liturgické obecenství v církevních obřadech. Přesto vaše otázka není náhodná. V evangeliu se Kristus nikdy s nikým nesrovnává. Existuje pouze jedna výjimka. Jednou řekl učedníkům, že pokud pomohli někomu, kdo byl hladový nebo nahý, pomohli jemu samotnému. To znamená, že se identifikuje s těmi, kteří jsou nemocní nebo potřební. Dobročinná činnost tak má zvláštní postavení, jestli to mohu takto vyjádřit.
Opakuji – církev existuje především proto, aby lidé přicházeli k Bohu, nikoliv aby rozdávala jídlo bezdomovcům atd. Nicméně člověk, který našel Boha, považuje za přirozené, že se dobročinností zabývá.
Ovšem i v této oblasti může jít církev příkladem a inspirovat celou společnost. Například v zimě 2003–2004 v Moskvě umrzlo na 400 bezdomovců. Církev to podnítilo k myšlence pořídit si „charitní autobus“, který jezdil po hlavním městě a nenechal bezdomovce zemřít. V roce 2013 tuto iniciativu převzala moskevská radnice a nyní již 30 autobusů pomáhá bezdomovcům. Stát to nyní dělá sám a lépe. A bude tomu tak vždy, protože stát za prvé právě proto existuje, a za druhé má k tomu více nástrojů. Jenže pokud byl si církev žádný autobus nepořídila, nemusela by si je pořídit ani radnice. Jiný příklad: první ruský dětský hospic otevřel kněz Alexandr Tkačenko, nyní laureát státní ceny. Církev mění lidi a lidé mění život. Církev vzdělává lidi, kteří dělají dobré skutky...
Jak často dnes lidé chodí do kostela jen proto, že je to módní! Jednou rukou se křižují, druhou kradou…
Patriarcha Kirill opakovaně říká, mimo jiné i vysokým úředníkům, že pokud jste byli v neděli v kostele, vyznali hříchy a přijali eucharistii, a v pondělí jste vzali úplatek – nestojí vaše víra za zlámanou grešli. Člověk se později musí alespoň kát a dělat vše proto, aby se to neopakovalo… Nebo je pokrytec. Někteří si také naivně myslí, že své hříchy „vykoupili“. Říká se taková anekdota, skoro podobenství: zemřel podnikatel a přišel k bránám ráje. Říkají mu, že ale není na seznamech. Podnikatel je rozhořčen: „Postavil jsem tři klášterydeset chrámů, tolik peněz jsem dal církvi!“ Odpoví mu: „Pokud jde o peníze, ty vám vrátíme“…
Stále častěji se vynořuje otázka usmíření s ukrajinskou pravoslavnou církví. Máme naději, že se navrátí bratrské vztahy, jak tomu bylo s dříve neústupnou Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí?
Není to přesné. S Ukrajinskou pravoslavnou církví nemáme žádné problémy, jedná se o autonomní církev v rámci Moskevského patriarchátu, která má vlastního představitele – metropolitu Onufrije. To, o čem mluvíte, představuje ránu na těle církve, a sice rozkol. Hovořím zde o tzv. Kyjevském patriarchátu, struktuře, kterou neuznává žádná jiná pravoslavná autokefální církev na celém světě. V kanonické rodině pravoslavných církví tato struktura prostě neexistuje.
V této situaci je nám líto především věřících. Stovky tisíc lidí se staly oběťmi marnivosti a politických ambicí, mnozí si ani neuvědomují zvláštnosti kanonického systému a nerozumí skutečné situaci.
Srdce každého normálního člověka to zasáhlo. Když se tedy bývalý kyjevský metropolita Filaret, nyní ovšem samozvaný představitel struktury zvané „Kyjevský patriarchát“, obrátil listem adresovaným patriarchu Kirillovi a Radě biskupů, rozhodli se členové Rady vytvořit komisi, která se bude zabývat možnostmi dialog. Avšak dialog se může odehrávat pouze v rámci kanonického pole. Stejně jako každá láskyplná matka také církev vždy čeká na návrat dětí, které odešli „do vzdálených zemí“.
Další téma, které hýbe společností, je ustanovení posledního biskupského sněmu, o možnosti opakovaného manželství. Na jedné straně sněm zpřísnil pravidla pro křest dětí, na druhé dovoluje člověku mít více žen…
Několik žen, to je možné jen u muslimů… Jedná se o něco jiného. Především k žádným ústupkům zde nedošlo.
Od starověku církev využívá dvou principů pastorační praxe, tedy jak reagovat na to, co se právě v lidské společnosti probíhá. První se nazývá akribie – tedy přísné dodržování kánonů. Druhým principem – oikonomia – se rozumí možnost pastorační shovívavosti vůči člověku (s přihlédnutím k vnějším okolnostem). Církev samozřejmě jednoznačně preferuje jedno manželství, protože Bible říká: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Ale církev neukládá člověku, jak říkáme, „zátěž nesnesitelnou“.
Existují různé situace. Stává se, že manželství přestane existovat. Církev, která jde vstříc konkrétnímu člověku, pak může dát požehnání ke druhému, ba dokonce i třetímu sňatku. Nejedná se ovšem o normu, nýbrž, a to opakuji, o pastorační citlivost k určitým okolnostem. Sněm v těchto věcech nehlásá nic nového. Upřesnění se týkalo toho, o jaký druh manželství se v takových případech jedná: pouze o ta, v nichž byli manželé oddáni v kostele nebo i ta bez církevního sňatku, tedy zaregistrovaná pouze u státu. Bylo rozhodnuto, že se bude jednat o všechny sňatky. Takže lze naopak říci, že jde o jisté zpřísnění, protože dosud existovala praxe, kdy bylo možné vzít v úvahu pouze manželství uzavřená v kostele.
Sýrie vyhlásila vítězství ve válce. Takže místní křesťané se již mohou modlit beze strachu?
Bylo to úspěch, díky Bohu! Podařilo se zachránit křesťanské obyvatelstvo těchto míst, uchránit chrámy před znesvěcením, křesťany před smrtí a ponižováním. Vždyť syrské křesťany očekával osud křesťanů v Iráku, kteří ztratil 85% své křesťanské populace. Skutečnost, že se tomu podařilo v Sýrii zabránit, představuje historickou událost.
Operace ruské armády pomohly zabránit genocidě křesťanů v této starobylé křesťanské zemi. Nyní, když již byla téměř všechna území osvobozena, je cílem obnovit poklidný život a pomoci obyvatelům. V chrámech ruské církve organizujeme sbírky pro syrské křesťany, spolupracujeme se státem i nestátními organizacemi.
(překlad vlastní)
Originál: Юлия Тутина - Владимир Легойда: «Церковь не участвует в политической борьбе» – vyšel 10. ledna 2018 na aif.ru
Zdroj: aif.ru
-mp-