Občas velmi pesimisticky prohlašuji, že rozdíl mezi politickou situací u nás a na Ukrajině jsou maximálně dvě volební období.
Česká politika se totiž pohybuje po velmi podobné trajektorii jako velká rozervaná země na východě Evropy. Potvrzuje to i letošní horké léto a předvolební kampaň do parlamentních a prezidentských voleb. Před deseti lety se na Ukrajině, stejně jako letos u nás, na kandidátkách všech politických stran a hnutí objevili oligarchové, v počtu dříve nevídaném.
Trochu mě děsí, že důvody, které je tehdy vedly ke vstupu do politiky, se zásadně podobaly těm, kvůli kterým čeští miliardáři dnes zakládají či podporují politické subjekty usilující o zisk mandátů. Ukrajinské boháče nemotivovala snaha se takto zviditelnit, ani touha po obdržení poslanecké imunity, ale poznání, že politická moc vítězí nad mocí ekonomickou. Pouze silné politické postavení se zdálo být zárukou toho, že si udrží své majetky získané v divoké privatizaci.
Předsedové politických subjektů toho tehdy okamžitě využili a nabídli místa na kandidátkách za úplatu. Samozřejmě, oficiálně šlo o příspěvek na volební kampaň, sumy odpovídaly místním poměrům – cena za volitelné místo začínala na pěti milionech dolarů. Následující roky pak televizní a novinové zprávy plnily zprávy o skandálech těch nových politiků, kteří svoji investici potřebovali dostat zpět rychle.
Následovala další etapa, v níž si politicky angažovaní oligarchové rozdělili mediální trh. Ten byl do té doby relativně svobodný, což paradoxně způsobilo všeobjímající korupční prostředí. Prosadit jakékoli téma vyžadovalo nevelký úplatek výkonnému personálu (málokdy vedení) jednotlivých televizí a novin. Sazby všichni znali a mlčky akceptovali. Když televize koupili oligarchové, toto skončilo a neexistovala suma, za kterou by se pozitivní zpráva o politickém konkurentovi mohla do médií dostat.
Po výrazné redukci svobody slova už nic nebránilo dalšímu vyostřování bojů mezi jednotlivými klany boháčů. Přispívalo k tomu i to, že většina politických subjektů vlastněných oligarchy se svými programy a rétorikou podobala jako vejce vejci. Lišily se jen názvy svých majitelů. Ke cti ukrajinských politiků je třeba dodat, že se ani nesnažili v tomto ohledu něco předstírat, většinou šlo o Blok toho a toho. Jediný, kdo přicházel s ideovými koncepcemi, byli extrémisté a radikálové. Politické strany hlavního proudu od nich ve volební kampani vždy pilně opisovaly, takže došlo k radikalizaci celého politického spektra. Začal souboj silných slov.
Stačilo sedm let od masového vstupu oligarchů do politiky a vypukla občanská válka. Logika oligarchického vládnutí je totiž velmi nesmiřitelná. Zejména opírá-li se o taková pružná opatření jako třeba boj proti korupci. Bývalý prezident Janukovyč stihl během jednoho roku trestně stíhat (většinou vazebně) 17 členů předchozí vlády poražené prezidentské protikandidátky Julie Tymošenkové (včetně jí samotné). Proto každý oligarcha potřebuje získat kontrolu nad orgány činnými v trestním řízení a vůbec všemi silovými rezorty.
Nepřipadá mi, že by se český předvolební boj (a následné povolební vyjednávání) od tohoto ukrajinského schématu příliš lišil. Odpočítávání možná už začalo.
Zdroj: prvnizpravy.cz
Bašta Jaroslav