V poslední době se stále častěji po shlédnutí televizního pořadu či přečtení novinového titulku musím podívat do kalendáře, abych se ujistil, že jsem se neocitl zpátky v dobách mého mládí před čtyřiceti či padesáti lety.
V právě proběhlém týdnu bylo takových skoků v čase do totalitní minulosti hned několik. Možná to způsobila ta rekordní úmorná vedra, ale pomyslný Rubicon mezi demokracií a stupidní diktaturou překročil tiskový mluvčí MV Jiří Korbel.
Pohovořil o tom, že jeho úřad eviduje zhruba stovku osobností, které šíří protistátní ideje. Neoficiální věstník vznikajícího Ministerstva pravdy a lásky, server Aktuálně.cz neváhal, a dal to klíčové spojení „myšlenky odporující zájmům státu“ do titulku přelomového článku. Protistátní jsou také alternativní weby, které tyto názory šíří. Svobodné hlásání myšlenek však vadí pouze totalitním režimům a z historie je dobře známo, že nejúčinnější nástroj pro politickou transformaci parlamentní demokracie v některou z forem totality představuje právě ministerstvo vnitra jako nástroj a symbol represe.
Nová doba si žádá nové postupy, a tak dva nejdůležitější orgány, které budou střežit ideologickou čistotu Internetu, tedy Hlavní správa internetového dozoru (HSID) a Myšlenková policie zatím fungují utajeně jako Nevládní neziskové organizace (NNO), ač nejsou ani nevládní ani neziskové. Vlastně jde o pobočky Centra proti terorismu a hybridním hrozbám. Společně pod záminkou obrany proti rozvratným desinformacím nám nejprve diktovaly, co si nesmíme číst, teď se posouvají o úroveň výše a budou nám vnucovat, co si nesmíme myslet.
Nejnebezpečnější na tomto plíživém pokusu zbavit nás svobody slova a myšlení je, že dává novou náplň starým schématům. Brežněvovu doktrínu o omezené suverenitě zemí socialistického tábora vystřídala Junckerova doktrína sdílené suverenity členských států EU (zvláště pak některých). Politbyro v Moskvě fungovalo na podobných principech jako dnes Evropská komise v Bruselu. Demokracie v jednotlivých členských zemích zachází na úbytě, protože všechny názory odporující eurooptimismu označily za extrémistické, jiná než jednotná eurolinie není tolerována.
Ve vnitřní politice dle mého názoru leží hranice mezi demokracií a totalitou ve vnímání opozice. Jen v totalitě pro ni totiž existuje termín protistátní. S takovou nálepkou to pak s jejími protagonisty nedopadá nejlépe. Něco o tom vím, na počátku sedmdesátých let jsem za účast v protistátní skupině dostal dva a půl roku vězení. Tehdy jediná povolená opozice existovala pouze v rámci vládnoucí koalice (tenkrát se jmenovala Národní fronta). Její pevnou a nerozbornou součástí vždy byli lidovci. Všechny ostatní názorové proudy nesly označení „protistátní“ se všemi možnými trestněprávními důsledky.
Zdá se, že evropská i česká politika prochází od pádu bipolárního světa vývojem od totality k demokracii a zase zpět. Od jedné bizarní ideologie k jiné, od proletářského internacionalismu k podobně koncipovanému multikulturalismu, přičemž praktické důsledky jsou velmi podobné. Proto nám při každé možné a nemožné příležitosti vnucují, co si máme myslet. A zase vytáhli slovo protistátní. Před volbami. Budou chtít, abychom volili takové politické strany, jejichž odvaha pojmenovat a řešit nahromaděné problémy nepřekročí hranice schématu „odvážné“ opozice uvnitř vládní koalice.
Zdroj: prvnizpravy.cz
Bašta Jaroslav