Autor přináší pohled již značně dezorientovaného amerického konzervativce na situaci na Blízkém východě a ptá se, zda jeho země se svojí armádou vůbec ještě ví, co vlastně chce.
V neděli sestřelil sršeň – stíhačka amerického námořnictva F-18 Hornet – stíhačku syrských ozbrojených sil. Znamenalo to bojovou akci vůči národu, jemuž Kongres Spojených států nikdy nevyhlásil válku, ani s ní nesouhlasil.
Washington tvrdí, že syrské letadlo bombardovalo „rebely”, podporované Spojenými státy. Damašek odporuje, že letadlo útočilo na pozice ISIL.
Jasná odpověď
Putinovo ministerstvo obrany na to šlo zpříma a bez rukaviček: “Opakované bojové akce amerického letectva, maskující se jako protiteroristické zásahy, míří proti legitimním ozbrojeným silám země, která je členem Spojených národů. Takové jednání je neslýchaným porušením mezinárodního práva a de facto je vojenskou agresí vůči Syrské arabské republice.“
Zpráva americké stanice ABC se zdá tvrzení Moskvy nasvědčovat: “Během posledních čtyř týdnů americké letectvo celkem třikrát zaútočilo na prorežimní jednotky podporované Íránem, které se přesunuly do demilitarizované zóny kolem města Tanf v jihozápadní Sýrii, kde také leží koaliční výcviková základna sil bojujících s ISIS.“
Rusko v odpověď vyhlásilo konec spolupráce na zamezení leteckých střetů v syrském vzdušném prostoru a dalo najevo, že bude sledovat a sestřelí jakékoli narušitele prostoru jeho vzdušných operací západně od řeky Eufrat. To samozřejmě znamená i americká letadla a průzkumné drony.
Pokud Moskva neblafuje, řítíme se možná konečně k americko-ruskému střetu v Sýrii.
Co vlastně chceme?
Nedělní sestřelení nepřátelského letounu bylo prvním v celé syrské válce. Následuje poté, co prezident Trump nechal odpálit hromady střel na syrské letiště v dubnu. Tehdy americká strana tvrdila, že letiště slouží jako základna pro letadla, podnikající na civilní obyvatelstvo chemické útoky.
Už šest let zabředáme stále hlouběji do bažiny náboženského a občanského konfliktu daleko od našich hranic. A to, co sledujeme nyní, je dost možná první výstřel další fáze konfliktu – opravdové bitvy o kontrolu nad tou částí syrského území, kterou opustí po pádu Rakká umírající „chalífát” ISIS.
Zdá se, že se armáda prezidenta Asada snaží znovudobýt co může nejvíce svého území. Podporuje ji v tom Rusko, íránské vojenské síly, šíitské milice z Iráku a Afghánistánu a Hizballáh.
Asad a jeho spojenci, kteří bojují proti ISIL se ovšem nyní dostávají do střetu s amerikou podporovanými „syrskými demokratickými silami” – které také bojují proti ISIL. Skládají se z arabských povstalců a kurdských syřanů z takzvané Strany demokratické unie (PYD).
Jenže jestli je Amerika nyní odhodlána sestřelovat syrská letadla útočící na námi podporované „rebely”, pak riskuje střet s Ruskem a mnohem širší, nebezpečnější a smrtonosnější válku.
Jak bychom podobnou válku mohli vyhrát bez masívní ofenzívy do Sýrie? Je to opravdu náš cíl? Je to to, co chceme?
Na rozcestí uprostřed pouště
Znovu je třeba zopakovat, že Kongres podobnou válku neschválil a zdá se, že na tom, kdo kontroluje Rakká a blízké okolí nemáme žádný důležitý národní zájem – snad s výjimkou toho, že chceme vyhnat ISIL. Během své kampaně prezident Trump dokonce mluvil o spolupráci s Ruskem, vedoucí k tomu, aby byl ISIL zničen.
Jenže pak, jak se to alespoň jeví, odjel do Saúdské Arábie a tam náhle změnil názor směrem ke schvalování neoficiálního paktu přezdívaného „Arabské NATO” - jehož principem je, že Spojené státy respektují Rijád jako hlavního vůdce koalice národů Perského zálivu, které soupeří o regionální hegemonii se šíitským Íránem.
Po Trumpově návštěvě Saúdové – podporovaní Egyptem, Spojenými arabskými emiráty i Bahrajnem – uzavřeli hranice s Katarem, který má naopak vazby na Írán. Ačkoli Katar shodou okolností hostí největší americkou leteckou základnu v regionu, al-Udeid, Trump budil dojem, že izolace Kataru je jeho vlastní nápad.
Zdá se, že prezident Trump i jeho země stojí na rozcestí.
Kdo s kým a za koho?
Pokud po pádu ISIS v Rakká použijeme americké síly k tomu, abychom upevnili postavení „rebelů” a kurdů na úkor Damašku, můžeme jednoho dne zjistit, že jsme v ozbrojeném střetu s koalicí Sýrie, Ruska, Hizballáhu, Íránu - a dokonce i Turecka.
Turecký prezident Erdogan totiž kurdské povstalce považuje za spojence Strany kurdských pracujících (PKK), označované v Turecku za teroristickou organizaci.
Během volební kampaně Trump coby kandidát zabodoval především závazkem spolupráce s Ruskem na zničení společného nepřítele. Jenže až ISIL ze Sýrie zmizí, co pak? Pokud se rozhodneme, že naším národním zájmem je střetout se s Asadem, nutně se ocitneme uprostřed války nejméně regionálních rozměrů.
V Iráku mají Spojené státy a Írán stejného nepřítele, ISIL, a stejného spojence - vládu v Baghdádu. I v Sýrii máme společného nepřítele. A čelíme zásadní otázce: Kdo „zdědí“ vše, co padne vítězům do klína, až ISIL v Rakká nevyhnutelně padne?
Spojené státy by nyní měly jednat diplomaticky - postavit hranici postupu syrských kurdů a hovořit s Ruskem, Sýrií i Íránem.
Nesmíme dovolit našim přátelům z Blízkého východu a Perského zálivu, aby v tomto pokeru sázeli za nás. Již z minulosti totiž víme, že až příliš často mají tendenci nás nutit, abychom za ně bojovali jejich války.
A ty nejsou vůbec válkami našimi.
Zdroj: protiproud.cz, buchanan.org
Buchanan Patrick