Druhý vzorec směšování: pozemské město jako nebeské město
Liberalismus se liší od ryzí a přímé nemorálnosti tím, že se zaměřuje vždycky na časnou prosperitu, ale nárokuje si za to také věčnou odměnu: „Nech žít, nech umřít, všechno nakonec vede k menšímu zlu pro pozemskou obec, a pokud jde o tu nebeskou, Bůh si ty svoje pozná.“ Ráj je zprvu prezentován jako guard-rail sobeckého soupeření a nakonec se stane jeho garancí. Všeobecně rozšířené pokrytectví, sociální nespravedlnost a primát komerce před hrdinstvím - to jsou tři slabůstky připouštěné ve jménu - na neurčito odložené - pravdy, spravedlnosti a slávy. Neplyne z toho, že náboženské nebe je pouhý únik před protivenstvími tohoto světa? A to tím spíš, že experimentální vědy všechno redukují na vypočitatelnou kvantitu a zužitkovatelnou hmotu a tváří se, že onen svět neexistuje.
Ernest Renan tento nově vznikající vzorec rekapituluje takto: „Zničili jsme ráj i peklo. Jestli jsme učinili dobře nebo špatně, to nevím. Ráj už vysázen nebude, peklo nevzplane. Netřeba zůstávat na půli cesty. Je zapotřebí přičinit se, aby ráj sestoupil na zem pro všechny. Ráj bude na zemi, budou-li všichni mít podíl na světle, dokonalosti, kráse a tím na štěstí“ (L´Avenir de la science, Calmann-Lévy, Paris 1890, str. 330). Jak jinak nazvat tuto lidskou snahu darovat všechno všem, ne-li TOTALITARISMUS? Pokusím se toto jméno vyskloňovat podle třech ambicí, odpovídajících zmíněným slabůstkám: Saint-Just atakuje pokrytectví, Marx sociální nespravedlnost a Hitler antihrdinskou zbabělost.
Prvním z této trojice je moralistní totalitarismus, který vyjevil ten nejvelkodušnější pathos Francouzské revoluce: lásku ke ctnostem a nenávist ke dvoru. Podle Saint-Justa se odmítnutí monarchie rovná odmítnutí přetvářky. Monarchické mravy spočívají pouze v etiketě. Jsou zdáním a maskou. Pranýřuje-li je La Fontaine nebo Moliere, není to nic jiného než nasazování jedné masky na druhou: mrzutost havrana baví pochlebníky, směšnost Tartuffa je směšná pobožnůstkářům. „Kde se cenzurují úsměšky, píše Sain-Just, tam je zkaženost. Kde se cenzurují neřesti, tam jsou ctnosti. První případ se týká monarchie, druhý republiky.“ Monarchie si vystačí s líčidly. Republika musí očistit naši krev od všeho, co ji špiní. Je třeba zrušit království přetvářky. Výbor veřejného blaha se stává tribunálem Posledního soudu.
Bohužel, politika se zaobírá pouze tím, co se vyskytuje ve veřejném prostoru, a nečerpá z hlubin duše. Člověk může svého bližního posuzovat na základě jeho vnějších skutků, avšak násilím z něj neučiní ctnostného. Čím větší je snaha vštěpovat pravou ctnost vyhrožováním, tím více se posiluje zdání ctnosti těch, kteří jsou bojácní. Pokrytectví se jeho vykořeňováním znásobuje. Přílišná snaha proniknout do srdcí dosáhne pouze toho, že se dají na útěk, a brzy přeroste v chuť je roztrhnout.
Ke skoncování s každou přetvářkou je třeba rozhodnutí sekat hlavy: „Válka proti pokrytectví transformovala Robespierrovu diktaturu na království teroru. Pro toto období je charakteristické, že vládci vyvolávají čistky sami mezi sebou (Hannah Arrendt, O revoluci, Oikoymenh, 2012). Mašinerie, kterou spustil Saint-Just a jeho soudruzi, se nemohla neobrátit proti nim. Copak ten, kdo mluví s takovou horlivostí o ctnosti, nemá nic, co by si sám vytknul? Stává se podezřelým do té míry, do jaké vystavuje na odiv svoji čistotu. Kdo se pokouší vynášet poslední Soud stává se jeho prvním odsouzeným.
Marx právem přenese pozornost z moralismu na socialismus. Ctnost se týká buržoazní introspekce. Záleží na materiální rovnosti. I tady se však objeví rajská obsese: „Zrušit náboženství jako ilusorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadavek vzdát se ilusí o svém postavení je požadavek vzdát se postavení, ve kterém je zapotřebí ilusí. Kritika náboženství je tedy v zárodku kritikou tohoto slzavého údolí, jemuž náboženství tvoří svatozář.“ (K. Marx, Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva). Marx se zlobí na liberální verzi křesťanství, kde je nebeský ráj opravněním pozemského běhu věcí. Víra, namísto přenášení hor, rezignuje v slzavém údolí. Touha po nebi je tedy „výrazem skutečné bídy“ a zároveň „protestem proti ní“. Působí jako opium, tedy utišující a halucinogenní prostředek, který zakrývá symptom, místo aby potíral zlo.
Komumismus udělá opak... Symptom se pod jeho vlivem stane ještě bolestnějším. Přitom je však třeba chápat, že je tomu tak proto, že opium bylo odňato a zlo se odstraňuje u kořene. Sověty nám tedy dávají zakoušet bídu naší situace ještě více?! Ano, a to je nejneomylnější znamení, že se uzdravujeme. Sověty mají totiž recept na pravý Eden. Popírat to znamená opětovně upadat do iluze. Podstatné je věřit ve Stranu. A vzhledem k tomu, že jde o realizaci ráje na zemi, je přece normální vytvořit někde poblíž také peklo. Avšak žádný strach. Oheň bude nahrazen sibiřskými mrazy.
Také Hitler chce být socialistou, ale přenáší problém na estetiku moci. Namísto dělníků preferuje Schwarzwaldské rytíře. Dokonalost nespočívá v rovnosti beztřídní společnosti, nýbrž v nadřazenosti hrdinské smrti. Kolikrát jen se v mládí zříkal pokrmu, aby jedl a pil jenom očima a ušima jako Lohengrin, Mistři pěvci norimberští, Tristan a Izolda? Zná jejich repliky nazpaměť. Sní o životě v plném rozletu. Jak vyznává roku 1939 Winifred Wagnerové, snaše geniálního skladatele, opera Rienzi, poslední z Tribunů inspirovala doslova celou jeho budoucí kariéru.
Někteří ochotníci by chtěli politickou aktivitou dát sociálnímu životu vznešenost jevištního vystupování: považují se za levičáky, ale ve své podstatě jsou to hitlerovci. Pro Hitlera je budování ráje především podmanivá hudba a velkolepá architektura. Prohlašuje to roku 1937 na sjezdu strany: „Jelikož věříme ve věčnost říše, pak v míře, s níž v rámci lidských kritérií můžeme počítat, mají být věčná také díla třetí říše, to znamená, že mají uspokojovat věčné požadavky nejenom velkolepostí svého pojetí, ale také zřetelností svých linií a harmonií svých proporcí. Náš stát nesmí být mocnost bez kultury, ani mocnost bez krásy“ (Joachim Fest, Les Maitres du III Reich, Grasset, Paris 1969, str. 239). Tato péče o estetickou účinnost spojuje ty nejvíce nesourodé aspekty nacionálního socialismu: eugenickou vědu a mýtus o Nibelungovi; blyštivý tank a sedmou Brucknerovu symfonii; Huga Bosse, který vyráběl uniformy jednotkám SS, a Himmlera, který je instruoval; operace Einsatzgruppen a výjezdy Berlínské filharmonie; ghetta a vyhlazovací tábory pro Židy a Romy spolu s dálničními podjezdy a nadjezdy budovanými na ochranu vysoké a ježků.
Fakt, že terčem jsou především synové Izraele, svědčí o utopické čistotě úmyslu. Židé jsou antihrdinové. Věnují se opovrženíhodným řemeslům obchodníků a bankéřů a jejich kočovnost jim brání být v kontaktu s pozemským potenciálem vlasti, avšak věří ve Jméno Páně víc než ve svoje vlastní síly. Jejich exodus je antiepopejí. Jejich kralování je pohromou. Svůj Chrám stavějí po výstraze před samolibostí a s hrozbou jeho zničení. Žid Ježíš Kristus žádá Petra, aby odložil meč, a přirovnává se k beránkovi, nikoli k orlu či lvu. Existence židů je jakýsi bug v obrovském softwaru. V dějinách představuje trhlinu, nemožnost zacelit se a netolerovatelnou nepoddajnost jakékoli snaze o totalizaci...
Z knihy Paradiso alle porte (saggio su una gioia scomoda), Lindau, Turín 2013, str.60-64 přeložil Milan Glaser.
Zdroj: radiovaticana.cz
Hadjadj Fabrice