Vrátil jste se z Blízkého východu. Vaši výpravu doprovázelo heslo: „Už měl dost mediální propagandy, proto odjel do Sýrie, aby zjistil, jak tam je.“ Z čeho plynulo vaše přesvědčení, že mediální informace jsou ve skutečnosti propagandou?
Většina informací, které jsou nám předkládány, jsou ve skutečnosti propagandistickými hesly na způsob „ruské letectvo bombardovalo civilní budovy“ nebo „americká raketa zabila civilisty“. Takové texty často hodně vypovídají o sympatiích či spíše antipatiích autorů, ale málo o tom, co se v Sýrii skutečně děje.
Scházejí zevrubnější analýzy. Místo nich máme hádky, kdy se lidé tlučou po hlavách argumenty, které převážně nevycházejí z hlubších znalostí, ale pouze z emocí. Navíc na místě nejsou skoro žádní zahraniční novináři, a tak ilustrační materiály, zejména ty filmové, tvoří povětšinou zinscenované výjevy natáčené mnohdy daleko od Sýrie. Potom různí lidé na internetu „objevují“, že nějakých chlapeček byl už po šesté či po sedmé „zachráněn“ z hořící budovy. To vše jenom zvyšuje informační chaos.
Splnila cesta do Sýrie vaše očekávání?
Spíš jsem byl šokován. Jak už jsem řekl, v mediálním chaosu nebylo snadné zjistit, co se tam doopravdy děje. Přemýšlel jsem, jaké jsou asi škody. To, co jsem spatřil, přesahovalo moje nejčernější představy.
Ve městech jako Aleppo nebo Homs se celé čtvrti obrátily v moře trosek. Na vzdálenost mnoha kilometrů jsou stovky, tisíce rozbořených domů a nenajdete ani jeden, který by zůstal celý. Projížděl jsem vesnicemi, které zmizely z povrchu země. Míra zkázy je děsivá. Míra lidského neštěstí…
Ale zároveň jsem viděl sílu přežití. Viděl jsem lidi, kteří si v těchto krajních podmínkách dokážou poradit, snaží se opravit domy, které vypadají, jako kdyby měly každou chvíli spadnout. Ba, dokážou se radovat… Velký dojem na mě udělaly plné kostely a síla víry lidí, kteří tam žijí.
Co na vás nejvíce zapůsobilo, když jste pozoroval hrůzy války v Sýrii?
Osud dětí. Je tam obrovská spousta dětí, které si hrají uprostřed trosek. A přitom si dokážou opravdu vesele hrát…
Setkal jste se v té záplavě zkázy a lidského neštěstí také s něčím pozitivním?
Ano, jsou to plné kostely a soudružnost místních lidí, zejména křesťanů, protože hlavně mezi nimi jsem pobýval a o nich mohu ve skutečnosti něco více říct. Mluvil jsem mj. s velitelem křesťanské domobrany ze čtvrti Bab Tuma v Damašku a také se zástupci tamější křesťanské komunity. Říkali, že cílem vzbouřenců bylo přimět křesťany k útěku ze Sýrie, aby ji proměnili v jednolitou muslimskou zemi. Oni ale prohlásili, že se nedají. A nedali se! Dokázali se zorganizovat. Zmíněný velitel domobrany, člověk v mém věku [51 let – pozn. překl.], tedy už ne nejmladší, byl před válkou klenotníkem, měl zlatnickou dílnu a obchod. Jedním slovem, rozený civilista, který asi nikdy nečekal, že bude muset vzít zbraň do ruky. Když ale v roce 2011 vypukla vzpoura, křesťané se shromáždili v kostele a rozhodli se dát dohromady oddíl, který má dnes dvě stě členů. Požádali syrské úřady o zbraně a dostali je.
Dodám, že podobných oddílů domobrany vznikla v Sýrii spousta. Hlídkují na kontrolních stanovištích a zabezpečují týl regulérní syrské armádě. Představitelé křesťanské komunity z Bab Tuma se věnují rovněž rozdělování charitativní pomoci, která tam přichází, přičemž, jak mi řekli, dělí veškerou pomoc tak, že polovinu dostávají křesťané a polovinu muslimové. Nechtějí nikoho vylučovat ze společnosti a ujišťují, že pokud vzbouřenci složí zbraně, budou přijati s otevřenou náručí.
Co dnes Syřané nejvíce potřebují?
Mír.
Otázky kladla Agnieszka Piwarová.
Zdroj: tedeum.cz
-mp-