Ve vztahu k migrantům nejde z naší strany jen o soucit či pocit sociální spravedlnosti, ale také o vztah k rodině a vlasti. Při zamyšlení nad dvěma roky od vypuknutí migrační krize upozorňuje spisovatel Vlastimil Vondruška, že její problém je věc ošidná a pro budoucnost velice nebezpečná. Nejen objektivně, čímž míní ztrátu bezpečnosti a hospodářskou recesi, ale je nebezpečná i subjektivně, protože nás rozděluje. Migranti strádají, ale trpí jen jejich tělo, jenže my strádáme jinak, ztrácíme svou duši.
Celkem v tichosti jistě proběhne neslavná vzpomínka na druhé výročí vypuknutí migrační krize, která otřásla důvěrou ve schopnost Evropské unie hájit zájmy a bezpečí jejích obyvatel, ale současně odhalila v plné nahotě naprostou neschopnost politiky světových velmocí rozumně řešit problémy jimi globalizovaného světa.
Vše začalo tím, že se v dubnu 2015 krátce po sobě potopilo ve Středozemním moři několik člunů s migranty a tato neštěstí znamenala více než 1 200 obětí na životech. Tehdy se začaly svolávat nesmyslné summity, které za dva roky dospěly k závěru, že je s tím třeba něco udělat. Zbožným přáním evropských politiků (alespoň těch bruselských) je systém přerozdělování uprchlíků mezi zeměmi EU.
O naprosté politické impotenci bruselských elit svědčí to, že bylo od začátku jasné, že tohle problém migrace nevyřeší, nicméně celé dva roky se o té věci stále politicky jedná a dodnes z ní pro migranty žádný viditelný efekt není a ani být nemůže. A obyvatele Evropy (alespoň tu pragmatičtější část) politici podobnými chimérami jen prudí, aniž Evropanům nabízejí nějakou vizi a jistotu, jak budou žít v nedaleké budoucnosti.
Prosadíme kvóty, ale zbude ještě dalších milion migrantů
O naprosté slabomyslnosti politických elit odpovědných za řešení migrační krize, svědčí fakt, že se na konci roku 2015, kdy se v rámci kvót na přerozdělování uprchlíků jednalo o tisících a desetitisících pro jednotlivé země, zaregistroval Eurostat 1,25 milionu žadatelů o azyl (takže reálné číslo migrantů bylo pochopitelně ještě vyšší). Dobrá, prosadíme kvóty. A co těch zbylých více než jeden milion migrantů?
Prosinec roku 2015 přinesl také první velký teroristický čin v Paříži, pod nímž byli podepsáni migranti, stoupenci islámské víry. Tehdy se evropští politici v Paříži sešli, uchopili se navzájem za ruce a za dohledu bezpečnostních sil demonstrovali svou odvahu a odhodlání. A svůj lid ujišťovali, že neustoupíme a zvítězíme. Od té doby se teroristické činy islamistů staly už téměř součástí evropského života a jsou vítanou hračkou politiků, aby nám neustále ukrajovali z občanských svobod a brali si stále více a více na daních, že prý nás tím ochrání. Téměř bych kacířsky řekl, že jim se migranti hodí jako strašák na své voliče.
Integrace migrantů, kteří azyl dostanou, stejně jako vyhoštění těch, kteří na azyl nemají nárok, je v naprostém nedohlednu. Maďarsko postavilo dvojitý pás hradeb, aby zabránilo nelegálním migrantům v postupu, a azylanty zavírá do táborů, kde mají čekat, než se jejich žádost vyřídí. Rakusko žádá, aby bylo ze systému kvót vyňato. Migranti byli jedním z důvodů, proč si Britové odhlasovali Brexit a odcházejí z Evropské unie. Smlouvy o vracení migrantů za peníze do Turecka a Libye zkrachovaly.
Stojí proti sobě obhájci tradiční Evropy a globalisté
V některých zemích přestává tamní administrativa situaci zvládat, migranti páchají řadu přestupků a zločinů, nechápou, že znásilňování žen není naše tradice. Nemají pracovní návyky a v drtivé většině žijí ze sociálních dávek (mnohdy tak štědrých, že našinec tolik nikdy nedostane). Lékaři varují před reálným nebezpečím nemocí, které k nám zavlékají. A tak bychom mohli vystavovat účet za poslední dva roky velice dlouho.
Pokud máme dospět k rozumnému řešení, pak by asi bylo dobré říci si, co lze a nelze od příchodu migrantů doopravdy očekávat. Jenže právě to je kamenem úrazu, proč si nechtějí a nemohou rozumět stoupenci a odpůrci migrantů. Právě proto, že si obě strany nerozumějí, nechápou se, nechtějí spolu komunikovat, nadávají si a zhusta se už i nenávidí, nelze najít spravedlivé, a hlavně reálné řešení. Společnost se rozdělila a smír v dohlednu rozhodně není. Samozřejmě že tenhle antagonismus má širší rozměry, migranti jsou jen jedním dílkem celého sporu o koncepci budoucnosti. V principu stojí proti sobě obhájci tradiční Evropy v nejširším slova smyslu a na opačném břehu stojí globalisté, kteří chtějí jednotnou Evropu rozšmelcovanou do amorfní masy, která má stejná lidská práva.
Ale kdo je v tomhle případě nekončících sporů obětí? Samozřejmě zástupy běženců, protože jsou mezi nimi lidé, kteří pomoc opravdu potřebují, stejně jako ti, které sem nalákaly sliby paní Merkelové, lidskoprávních aktivistů a pašeráků, a samozřejmě jsou mezi nimi i lotři a zločinci. Je těžké hledat spravedlivé řešení a oddělit zrno od plev, pokud budeme jednat jen ideologicky a nezačneme se k těm lidem chovat racionálně. Pak se stane, že nepomůžeme těm, kdo to opravdu potřebují (a to rozhodně nejsou všichni, ba dokonce je podle statistik zřejmé, že to je jen malá část běženců), a navíc ještě ohrozíme budoucnost našich dětí.
O nejrůznějších rizicích, spojených s nekontrolovanou a nekontrolovatelnou migrací, toho bylo již napsáno mnoho. Ale ta věc má i svou stránku subjektivní a emoční. Možná není od věci si ji právě při téhle příležitosti připomenout.
Konkrétní péče o migranty v terénu není vždy upřímná a nezištná
Pomoc trpícím je iracionální pocit, který vychází z obecné lidské psychologie. Podle výchovy a životních zkušeností je u někoho silnější, u někoho téměř chybí, nicméně patří k elementárním principům existence lidstva. Jde o velice silnou emoci, která se v mnoha případech nedá překonat žádnými argumenty, a dokonce ani represemi (to platí pro stoupence obou táborů!)
Z emocí vycházejí akce těch, kteří se starají o hladovějící a mrznoucí běžence, zvláště pak o ženy a děti. Tahle emotivní rovina má však dvě polohy.
Tou první je skutečný soucit, který je jedním z hlavních motivů lidí, kteří chtějí migranty do Evropy přijímat. Pohříchu mají tento pocit většinou ti, kteří se dívají na celou záležitost spíše zprostředkovaně přes média. Je jich hodně a jejich soucitu, byť má z mého hlediska často velice neracionální podobu, je nutné si vážit. Není to ovšem faktor stabilní, stejně jako jiné pocity, dá se snadno ovlivnit. Z historie známe desítky příkladů, kdy tíž lidé obrazně vítali osvoboditele, aby na ně po několika letech házeli kameny a plivali.
Druhou polohou, která se označuje jako soucit, je konkrétní péče o migranty v terénu. A tam si troufnu tvrdit, že tahle činnost není vždycky upřímná a nezištná. Netvrdím, že jsou všichni takoví, ale ve jménu migrantů inkasují různá sdružení peníze od státu a dárců, a nemalé! Určitě nejsou nepravdivá svědectví novinářů, kteří popisovali plýtvání v táborech pro běžence v Řecku. Stejně tak si určitě nevymýšleli novináři, kteří popisovali, jak musely německé děti uklízet v azylových centrech, zatímco se běženci váleli. Určitě je pravda, že se v některých táborech deky vyhazovaly po jednodenním použití (zatímco jinde chyběly).
Politici by měli říci, kde v hierarchii stojí naše povinnost živit migranty
Nejsem Bůh, abych kohokoli soudil. Ale každý by si měl sáhnout do svého svědomí sám a poctivě si přiznat, zda pomáhá jen proto, že mu to velí soucit, anebo je to zaměstnání a on pomáhá nikoli ve volném čase a ještě za to bere mzdu. Vážím si všech, kteří dávají ze svého, a je jedno, zda pomáhají migrantům či komukoli jinému. Ano, pomáhat bychom měli, pokud můžeme, ale v tu chvíli, kdy je z toho byznys, je to špatně.
Na strunu soucitu samozřejmě buší i ti, kteří z téhle činnosti vytloukají politický kapitál. Nepodléhejme iluzi, že politicky neupřímní jsou jen ti politici, kteří proti migrantům vystupují, stejně neupřímní jsou ti, kteří je hájí. I oni říkají fráze, aby sbírali pomyslné politické body. Političtí a ideologičtí stoupenci migrace se často ohánějí frází, že „to je naše povinnost“. Bylo by jistě užitečné nějak tuhle myšlenku rozvést a vysvětlit.
My, prostí lidé a voliči, máme spoustu povinností. Od povinnosti platit daně, pracovat, dodržovat zákony až po povinnosti vůči vlastní rodině a dětem. Jako společnost pak máme povinnost starat se o své důchodce, invalidní spoluobčany, nemocné, musíme zajistit fungování správní administrativy, údržbu komunikací, chod škol, kulturních institucí a já nevím čeho všeho ještě. Pokud je naší povinností přijímat a živit migranty, měli by politici říci, kde tahle věc v hierarchii našich povinností vlastně stojí.
Je módou nerespektovat demokratické volby, pokud výsledek nevyhovuje
Já tvrdím, že rozhodně není naší prioritou. Ale znám lidi, kteří ji za prioritu považují, a je to legitimní, pokud mají svůj hodnotový systém odlišný od mého. Proto ale existují demokratické volby, které by měly tyhle rozdílné názory kvantifikovat a určit, co je a není priorita pro většinu.
Není ostudou mít jiný názor než můj soused. Každý má právo na své hodnocení života, i když je v menšině, je ale ostuda, pokud si začne vynucovat násilím, aby většina jeho názor přijala. Dnes je taková fatálně škodlivá móda nerespektovat demokratické volby, pokud dopadnou jinak, než se mi líbí.
Je třeba si uvědomit, že migrační krize začala až po posledních parlamentních volbách (ty byly v roce 2013). Současné rozložení politických sil a dikce programů tedy nereflektuje tento fenomén. Při volbách 2013 politici nic o migraci neříkali a my jim tedy v té věci nedali žádný mandát.
Nelze si přestavit, že by matka upřednostnila cizí děti před vlastními
Pokud tedy současní politici tvrdí, že se to má s migranty zařídit tak či onak, je to jejich názor, který nemusí souhlasit s názorem voličů. Jasno budeme mít, až proběhnou nové volby, protože teprve v nich se tahle okolnost odrazí! Ani to však nejspíše nebude politicky definitivní tečka. Ten problém je příliš živý, budí příliš emocí a nabalil se na něj balast ideologických dogmat, frází a lží, takže racionální řešení letošní rok nejspíše nepřinese. Dále se budou hádat ti, kteří by rádi obnovili národní charakter správy věcí veřejných a upřednostňují zájmy svých dětí před migranty, s těmi, kteří chtějí otevřenou Evropu plnou migrantů. Obávám se, že řešení se bude hledat pomalu a bude to běh na dlouhou trať. Každé další parlamentní volby budou napjaté a lidé se budou do krve hádat o svou pravdu, protože realita může bolet.
Do emoční roviny našeho vztahu k migrantům patří i střet s jinými emočními hodnotami. Nejde jen o náš soucit či pocit sociální spravedlnosti, ale také o vztah k rodině a vlasti. Neumím si přestavit, že by nějaká matka upřednostnila cizí děti před vlastními. A prosím, zapomeňte na demagogické repliky typu, že všichni jsme si rovni.
Neumím si ani představit, že by někdo upřednostnil cizí víru před vírou svých otců.
Není hanebné, když mi jsou Čechy bližší než Sýrie nebo Brusel
Vlastenectví je pocit subjektivní, uznávám, že se nedá matematicky vyjádřit. Někdo svou vlast miluje, jinému je lhostejná, a je to jeho právo. Ale proboha živého, ať tihle lidé nespílají nám, kteří svou vlast ctíme. Tady veřejně prohlašuji, že Čechy jsou mi mnohem a mnohem bližší než Sýrie, Nigérie, Rusko nebo Brusel. Je to snad hanebnost?
Problém migrační krize je věc ošidná a pro budoucnost velice nebezpečná. Nejen objektivně, míním tím ztrátu bezpečnosti a hospodářskou recesi, ale je nebezpečná i subjektivně, protože nás rozděluje. Zahodit emoce a jednat rozumně je vždycky těžké a pro většinu lidí nemožné. Migranti možná ani netuší, jakou Pandořinu skříňku otevřeli. Stalo se však to, co se dříve nebo později stát muselo. Nastavili zrcadlo nám samotným, protože na rozdíl od nich nevěříme sami sobě. Oni strádají, ale trpí jen jejich tělo, jenže my strádáme jinak, ztrácíme svou duši.
Zdroj: parlamentnilisty.cz
Vondruška Vlastimil