THILO SARRAZIN - Německo páchá sebevraždu. Jak dáváme svou zemi všanc (výpisky z knihy, část první)

Zajímavá a podnětná kniha o sociální politice Německa a jejích destruktivních dopadech na společnost. Chcete vědět proč za 20 či 30 let bude stát Německo na prahu sociální katastrofy a násilí? Pak je nutné číst Sarrazina. Chcete vědět, proč sociální stát blahobytu a současný status quo vede ke své vlastni destrukci? Pak je nutné číst Sarrazina. Možná si řeknete, že takový úvod je poněkud přitažený za vlasy, ano, to do jisté míry, ale po přečtení Sarrazina zjistíte, že i příznivé varianty vývoje německé společnosti jsou celkem temné. Už dnes je do jisté míry pozdě. Přičemž Sarrazin ve skutečnosti není žádný radikál a ani člověk, který by chtěl odstranit stát blahobytu, naopak je to sociální demokrat. Možná o to je důležitější si jeho knihu přečíst. Tentokrát jsou výpisky kvůli závažnosti knihy zvlášť obsáhlé. I. Stát a společnost > s. 14 – kontinuální nárůst méně stabilních, méně inteligentních a méně zdatných vrstev obyvatelstva, - reálný příjem výdělečného občana již 20 let nevzrůstá, <img style="float: right; margin: 10px; border: 1px solid black;" title="Obalka knihy" src="/admin/upload_tinymce/3810.jpg" alt="Obalka knihy" width="310" height="406" />> s. 15 – v době politické kariéry hájil Sarrazin opačná stanoviska, dle něho v zodpovědné politické funkci není sice nemožné, ale je velmi obtížné a také neobvyklé vyslovovat nepříjemné pravdy, existuje zde nebezpečí politické korektnosti, > s. 17 – od roku 1950 do roku 1960 rostla německá ekonomika ročně o 8 %, nezaměstnanost klesla z 11 % v roce 1950 na 1,3 % v roce 1960, za 10 let stoupl reálný příjem na hlavu o téměř 70 %, roku 1952 předčilo Německo v hrubém sociálním (?) produktu na hlavu Anglii a roku 1955 ho mělo stejný jako Francie, > s. 18 – v osmdesátých letech Německo rostlo, ale pomaleji než v 60. a 70. letech, nezaměstnanost klesla, ale zůstala vyšší než dříve, > s. 27 – dle Sarrazina pád Římské říše nepřišel zevnitř, byl podnícen ze vnějšku, podporován nicméně vnitřními tendencemi – především dekadencí a nízkou porodností vládnoucích vrstev (komentář: to odporuje zlehčování peněz, vysokým daním, přivázáním lidí k půdě a profesím apod.), > s. 30 – podmínky stability a základy legitimity státu a společnosti: A) garantují jistotu míru vnitřní a vnější bezpečností, B) legitimita je založena na principech vně individua – na náboženství, na ideji vlády lidu či ideologii, jež je náhražkou náboženství, C) hospodářský a materiální úspěch závisí na jejich schopnosti poskytovat dostatek prostoru úsilí individua po materiálním zisku, > s. 31 – genetická výbava lidí všech zemí a národů je téměř identická, prokazatelné rozdíly jsou rozhodně podstatně menší než rozdíly v úrovni vývoje států, společností a národních ekonomik, na druhé straně však v mentalitě národů a společenství existují velké rozdíly, nejde jen o tradiční vazby náboženského a jiného druhu, jde také o vnitřní i vnější normativní směřování člověka, struktury loajality, o měřítka sociálního postavení, ale i motivaci k píli, iniciativě a materiální orientaci, II. Pohled do budoucna > s. 35 – v poměru počtu zaměstnanců se počet lidí nad 65 let zdvojnásobí: zatím co v roce 2005 připadalo na 1 zaměstnance 0,46 lidí nad 65, v roce 2050 připadne na 1 zaměstnance 1 člověk v důchodovém věku, > s. 36/7 – reálný příjem na hlavu je nyní v Německu nejméně pětapůlkrát vyšší než ve Spolkové republice v roce 1950, avšak růst se během desetiletí výrazně zpomalil a reálný příjem ve sjednoceném Německu tak nyní není vyšší než v západním Německu v roce 1990 (to je však vlivem sjednocení Německa), v někdejším západním Německu se reálné příjmy širokých vrstev za posledních 20 let spíše snížily (komentář: je zohledněna rozdílná kvalita výrobků a služeb – viz třeba auta před 20 lety byla jinde než ta dnešní, bohužel rozdílnou kvalitu nelze de facto do měření cenové hladiny promítnout), > s. 41 – jisté služby jsou v Evropě konány v rámci rodiny, zatímco v USA je po nich poptávka na trhu, tím se zvyšuje statisticky americký národní důchod, prý jde však o jev irelevantní při srovnání úrovně blahobytu, > s. 43-4 – grafy vývoje produktivity práce v Německu (historický vývoj a odhad do budoucna), ovšem budoucí vývoj zřejmě odvozen z minulého vývoje, > s. 47 – dle objasnění výsledků prognóz zátěž v důsledku stáří populace: a) při vývoji úrovně péče analogicky k HDP na obyvatele by obvodová kvóta měla vzrůst 35,7 % roku 2005 na 47,6 % roku 2050, b) při snížení úrovní péče o 5 % každých 5 let by měl klesnout důchod z 11 600 eur v roce 2005 na 7 350 eur v roce 2050, III. Znamení úpadku > s. 50 – podle srovnání provedeného OECD však absolvovalo v roce 2006 v oborech MINT (matematika, informatika, přírodní vědy a technika) studium 7,8 % jednoho ročníku. Německo a USA s 5,8 a 5,5 % procenta nedosáhly ani průměru, zatímco Švédsko s 10,9, Japonsko s 9,5 a Velká Británie s 9 % jsou výrazně nad ním, > s. 51 – počet zaměstnaných inženýrů nad 50 let je už dnes vyšší než počet těchto zaměstnanců pod 35 let - pouze 56 % mužů ve věku 55 až 65 let je v Německu výdělečně činných, u žen této věkové kategorie je to dokonce pouhých 40 %, > s. 55-6 – přistěhovalecké vlny do Německa: asimilace nebo návrat domů Jihoevropanů, integrování Východoevropanů, integrace Indů a Východoasiatů, hospodářsky výkonní a jejich děti jsou nadprůměrné ve škole, Afričané mají špatné vzdělání a zařazují se na okraj pracovního trhu, jádro integračního problému tvoří přistěhovalci z bývalé Jugoslávie, Turecka a z arabských zemí, potíže ve školství, na trhu práce a ve společnosti, problémy jsou kvůli ním samým a ne kvůli společnosti, zdařilá integrace (německých) vysídlenců, > s. 58 – Italové přicházeli zejména z jihu Itálie, vzdělanost u Italů zřejmě proto pokulhávala za vzdělaností Řeků a Španělů, podobně pokulhávali Nizozemci, - problémy migrantů z bývalé Jugoslávie v oblasti vzdělávání i ve druhé generaci výrazné integrační problémy, 14 % z nich nedokončuje školní vzdělání nebo se nevyučí a kvóta těch, kteří odmaturují nebo ukončí studium, je ve srovnání s Němci jen poloviční, skupina je značně heterogenní (bývalý hostující dělníci a jejich potomci a uprchlíci z Kosova), > s. 59 – u migrantů z Afriky 25 % neukončí školní vzdělání a jen 20 % z nich nastoupí do vyšších ročníků gymnázia, nelze pozorovat, že by se jejich integrace ve druhé generaci zlepšila, zčásti je dokonce horší, v této skupině je 35 % bikulturních manželství (většinou afričtí muži s německými ženami) a v nich jsou integrační ukazatele o něco vyšší, - nejvyšší kvótu neukončeného vzdělání (30 %) a nejnižší, pokud jde o vysokoškolskou kompetenci (14 %), má v rámci německého vzdělávacího systému obyvatelstvo tureckého původu, které nadto projevuje nejmenší pokrok u generací narozených v Německu, - sociální transfery, z těch se v Německu živí: 8 % domácí populace, 9 % migrantů z EU-25, 10 % migrantů z jižní Evropy, 12 % vysídlenců, 13 % migrantů z Dálného východu, 16 % migrantů z Turecka, 18 % migrantů z bývalé Jugoslávie a 24 % migrantů z afrických zemí (komentář: pozor, ale dohromady to nedává 100 %), - ten kdo žije ze sociálních dávek, neplatí daně ani odvody a jako každý občan má nárok na služby poskytované státem počínaje školou a konče bydlením a zdravotním pojištěním, > s. 60 – tři skupiny migrantů s nejvyššími deficity vzdělanosti s nejvyššími sociálními náklady jsou také skupiny s nejvyšší porodností, lidé s migračním pozadím Jugoslávie, Turecka, Blízkého a Středního východu a Afriky tvoří 6 % obyvatel Německa, u dětí pod 15 let je to však nejméně 11 % a ještě větší je u těchto migrantů podíl porodnosti, tyto skupiny rovněž vykazují nejnižší růst vzdělanosti v generaci zde narozených, > s. 61 – německá maturita má obvykle vyšší úroveň než mnohá ze zahraničních oprávnění k vysokoškolskému studiu, > s. 62 – kvóty akademického vzdělávání za rok 2006 země OECD a průměr OECD, - nízká německá kvóta absolventů v oborech MINT nesouvisí s nedostatkem kapacit na německých vysokých školách, uvedena i konkrétní vytíženost, vysoká nedokončenost studia na oborech MINT, o obory MINT je malý zájem, > s. 66 – testy německého koncernu BASF od roku 1975: úroveň testovaných se průběžně a postupně zhoršovala, > s. 69-71 – testy PISA (kompetence studentů k matematice, čtení apod.): roku 2003 a 2006 v nich dopadl Berlín katastrofálně a výsledkem byly politické tlaky na větší přesun peněz do vzdělávání a více učitelů do škol, přičemž autor dokázal, že na jednoho učitele zde připadá méně žáků než ve spolkových zemích, které v testech PISA dopadly nejlépe, poměr počtu žáků k počtu učitelů byl v Berlíně o 15 % příznivější než v celoněmeckém průměru, dopadl Berlín vedle Brém v testech nejhůře, školní výsledky byly paradoxně tím horší, čím více učitelů bylo vpuštěno do škol, Berlín patří ke špičce mezi spolkovými zeměmi, i pokud jde o objem výdajů na žáka; za rozdíly mezi spolkovými zeměmi nejsou zodpovědné rozdíly v materiálních vstupech do vzdělávání, srovnání výsledků v testech PISA za rok 2003 dle několika spolkových zemí, - špatnější žáci v horších zemích byli mnohem špatnější než špatnější žáci z Bavorska (lepší země), tento nápadný nepoměr pozorujeme i u žáků německého původu, nízké porozumění anglickému textu u berlínských žáků, kteří nedocházeli na gymnasium (86 % bylo v dvou nejnižších kompetenčních stupních), - průzkumy OECD obecně ukazují, že průměrné výsledky Německa mezi srovnávanými státy, nelze přičítat samotným finančním nákladům, - studie PISA z roku 2006 neukazuje na žádnou signifikantní souvislost mezi výsledky testů a výdaji na žáka ve vzdělávacím procesu, roli nehraje ani podíl migrantů, ale buď kvalita výuky a/nebo kvalita žáků (komentář: a co složení migrantů?), > s. 72 – nelze vyloučit, že existují systematické regionální rozdíly ve vzdělavatelnosti populace, na které jsou všechny navýšené výdaje na vzdělávání krátké, > s. 72-3 – Atlas sociálních struktur v Berlíně: obecně je registrována vysoká korelace mezi úrovní vzdělanosti, způsobem a délkou života a mnoha dalšími sociálním jevy; výmluvné jsou obzvlášť základní ukazatele u dětí na začátku školní docházky, např. pro rok 2007 jasná a zásadní souvislost mezi indikátory sociálního chování a jeho důsledky – například nadváha, péče o chrup, sledování televize, rozvoj jazyka, motorické nedostatky – na jedné straně a příslušnost k sociální vrstvě na straně druhé, tuto souvislost lze pozorovat ve všech berlínských obvodech a obytných čtvrtích, významné je přitom zjištění, že naměřené ukazatele sociálního chování nejsou závislé na výši příjmu; sledované ukazatele nicméně potvrzují, že zjištěné nedostatky silně korelují s příslušností k sociální vrstvě, > s. 73-5 – uvedeny tabulky indikátorů sociálního chování (čím chudší lidé tím méně o sebe dbají); z tabulek je patrné, že žádný z uvedených nedostatků nesouvisí s materiálním zajištěním rodiny (komentář: nadváha a televize znamenají spíše známku určitého blahobytu), dle autora tedy pozorované deficity v sociálním chování nejnižších vrstev sice úzce souvisejí s jejich materiálním statusem, avšak nemohou z něj být kauzálně vyvozeny, i rodina, která žije z podpory v nezaměstnanosti druhého stupně, může dbát na to, aby si děti pravidelně čistili zuby, nedívaly se bez dovolení na televizi, měly doma pravidelně teplé jídlo a stravovaly se zdravě a vyváženě, měly dostatek pohybu, knihy lze opatřit v knihovně (komentář: jde tedy spíše o lenost), - reformy G. Schrödera z let 2004 a 2005: velká část nejnižších vrstev vnímala slogan „podporovat a požadovat“ nikoli jako šanci, ale jako ohrožení a útok na svou životní úroveň, > s. 76 – zatímco z příslušníků nejnižší vrstvy (řadí se k ní 8 % obyvatel) jen 18 % věří, že možnost společenského vzestupu v Německu nezávisí na společenské vrstvě, u střední vrstvy (55% obyv.) je to 43 % a u nejvyšší 33 % obyv. nejvyšší a vyšší střední vrstvy) 46 %, přitom 43 % lidí z nejnižší vrstvy si myslí, že za občany by měl být zodpovědný hlavně stát, a 57 % z nich uvádí, že se příliš netrápí úvahami o tom, jak se společnost vyvíjí a jak by se měla vyvíjet; naproti ze střední vrstvy zaujímá toto stanovisko jen 23 % a v nejvyšší vrstvě 38 %, > s. 76-7 – napříč všemi vrstvami lidé sice z 95 až 99 procent soudí, že šance na úspěch a na lepší budoucnost (velmi) silně závisí na vzdělání, avšak jen 33 procent lidí z nejnižších vrstev pokládá za důležité, aby jejich dítě četlo či se věnovalo sportu; naproti u nejvyšších vrstev pokládá tyto aktivity za důležité 58 až 65 procent, > s. 77 – extrémně rozdílný je vztah k médiím: ve vrstvě prostých lidí vysedává 55 procent mládeže mezi 14 a 17 roky tři a více hodin denně u televize nebo u počítače, u vyšších vrstev je to 32 procent, - všeobecné nářky nejnižších vrstev nad jejich sociální statusem jsou jak vidět doprovázeny nápadně malým zájmem o všeobecné společenské otázky, pohodlnými životními stanovisky a nepatrnou účastí a nepatrnou účastí na výchově svých dětí, > s. 78 – malý podíl studentů z dělnických a nejnižších vrstev nemusí být dán nadměrným znevýhodňováním těchto vrstev, ale tím, že dochází k úspěšnému sociálnímu vzestupu (viz příklad z bývalé NDR před tímto), - jestliže 90 % ročníku odmaturuje a chystá se na vysokou školu, je mezi nimi i mnoho budoucích sester a vychovatelů, neboť tato povolání tam vyžadují vysokou školu, zatímco v Německu ne, zde stačí SŠ, - platí, že čím je systém vzdělávání průchodnější, tím dříve nejnižší vrstvy intelektuálně vykrvácejí, > s. 79-80 – nazývají-li se lidé žijící v Německu ze státem garantovaného příjmu chudými, nejde rozhodně o chudobu ve smyslu biblickém, ve smyslu křesťanského milosrdenství, či o chudobu slumů třetího světa, podporou v nezaměstnanosti II a základním zjištěním ve stáří jsou nyní nejnižší vrstvy materiální nouze uchráněny, mohou: důstojně bydlet, nájem a poplatky za vytápění jsou hrazeny, požívat nemocenskou péči, šatit se, jíst zdravou a na vitamíny bohatou stravu, od školky k maturitě poskytnout zdarma vzdělání, bezplatně alespoň v Berlíně navštěvovat veřejné knihovny a musea a využívat MHD, > s. 80/1 – státem garantovaný minimální příjem není v Německu povážlivě nízký, nýbrž povážlivě se blíží nejnižším pracovním mzdám, to sice činní propad do nejnižší vrstvy méně bolestivým a existenci v ní snesitelnější, na druhé straně to však podporuje její růst a upevňování a její postupnou separaci od ostatní společnosti, - vyučená prodavačka má 1200 eur čistého měsíčně a ze základního zabezpečení v nezaměstnanosti pobírá člověk bez rodiny 700 eur, pak prodavačka pracuje – přepočítáno na čistý příjem ze základního zabezpečení, který by pobírala, kdyby nepracovala (komentář: tj. 1200 – 700 euro)– za hodinovou mzdu 3 eura. Racionálně uvažující příjemce se nebude na pracovním trhu nějak namáhat, protože taková námaha nemá smysl, ledaže by byl obdařen neobvyklou dávkou vnitřní motivace, > s. 81 – ztráta kompetencí, které jsou pro sociální vazby důležité, u těch, kdo nemá potřebu se vystavovat požadavkům na trhu práce nebo tak dosud neučinil, to se týká především těch, které postihne nezaměstnanosti dříve než ve vyšším věku (komentář: to však může platit jen v systému práva na podpory v chudobě, jinak se člověk musí opět požadavkům trhu práce přizpůsobit, a to i tehdy pokud je to bolestivé), riziko separace dolní vrstvy, vliv na státní strukturu, společenskou stabilitu a schopnost jejího budoucího vývoje, > s. 82 – dle Inge Kloepfer podíl málo vzdělaných lidí žijících v relativní chudobě narůstá, tento nárůst díky potomstvu pokračuje; narůstající demografické problémy a klesající výkonost výdělečně činných osob budou časem naše zajišťovací finanční sítě přetěžovat, - kritika Amartya Seny, dle něhož je chudoba nedostatek elementárních realizačních šancí či nedostatek rozvoje, a že možnost rozvoje je v Německu silně závislá na materiálních poměrech, toto podsouvá názor, že kdyby se materiální poměry zlepšily navýšením státních transferových příjmů, mohly by se zlepšit i mimoteriální možnosti rozvoje chudých, dle Sarrazina, ale nepochybně lze vyjít z toho, že vyšší minimální příjem při nulovém výkonu nepodpoří iniciativu, píli a ochotu se namáhat, > s. 83 – dle Franze Waltera lidé ochotní podávat výkon a orientovaní na pracovní trh pro velkou část sociálně vyloučených nejsou příkladem: „Bije takřka do očí také to, že na rozdíl od průmyslového dělnictva z let 1890, 1920 nebo 1960 si dolní vrstvy v roce 2008 převážně většinou nekladou žádné dlouhodobější cíle a nevěří ani na to, že by si zvyšování kvalifikace mohly zajistit lepší individuální budoucnost.“ - diskuse v Německu ulpívají na povrchu, jsou založeny více na citech a soucitu než na jasných analýzách, často s oblibou poměry skandalizují, avšak vyrovnávat se s kauzalitami a možnostmi řešení je jim vzdálené, > s. 85 – ženy, které do trhu práce nejsou příliš nebo vůbec integrovány, podle výzkumů tendují více k plození dětí a mají sklon počet svých dětí ještě zmnožovat, > s. 88 – poznatek, že inteligence je zčásti dědičná, je těžko slučitelný s představami o stejnosti, podle nichž příčiny nerovností mezi lidmi je třeba hledat v sociálních a politických poměrech, > s. 90 – korelace inteligence jednovaječných dvojčat je dle empirických šetření kolem 86 %, pokud vyrůstala společně, ale jen 78 %, pokud byla po porodu separována, z toho lze spolehlivě odhadovat, že podíl dědičnosti je kolem 80 %, to se týká krystalické inteligence – tj. schopnosti aplikovat získané dovednosti, ale ne již fluidní inteligence, ta i u dvojčat vykazuje velké rozdíly, podíl dědičnosti se však mění v závislosti na stáří a variuje podle druhu inteligenčního výkonu, - současný stav bádání je takový, že ti, kteří kladou důraz na dědičnost, počítají s jejím podílem od 60 do 80 %, zatímco ti, kteří se zaměřují na vlivy prostředí, docházejí k podílu 40 až 60 %, > s. 91 – různé výzkumy obecně docházejí k závěru, že naměřená inteligence silně závisí na příslušnosti k sociální vrstvě, z horní a střední vrstvy pochází v Německu nejvíce vysoce nadaných, empirické studie dokládající celkem jednoznačně, že naměřená inteligence a životní úspěch měřený ukončeným vzděláním a výší příjmů jsou navzájem vysoce závislé, existuje například devadesáti procentní pravděpodobnost, že dítě z chudé rodiny patřící k dolní vrstvě, které má průměrně IQ 100, chudobě unikne, zatímco se může stát, že hloupější dítě ze střední vrstvy do chudoby upadne, - nárůst IQ v západních průmyslových státech o 2 až 3 % za 10 let od roku 1930 do osmdesátých let, k tomuto nárůstů však došlo podstatnou měrou díky lidem podprůměrné inteligence, zatímco vysoce nadaní se na tom nepodíleli; Flynnův efekt: přičítá se motivujícím faktorům moderní průmyslové společnosti, lepšímu vzdělání a kvalitnější stravě, tento efekt však dnes již nepůsobí, dokonce se pozvolna obrací dle výzkumů v Dánsku nebo Norsku. IV. Chudoba a nerovnost > s. 95 – podle konceptu OECD začíná riziko chudoby u 60 % čistého ekvivalentního příjmu (střední hodnota čistého příjmu přepočteného na hlavu vzhledem ke státními rozpočtu), v roce 2005 se toto riziko v Německu týkalo 13 % obyvatel, průběžně po 3 roky však tomuto riziku bylo vystaveno jen 7 % obyvatel, > s. 96 – práh rizika chudoby je dnes v Německu vyšší, než byl průměrný čistý příjem Němců na vrcholu hospodářského zázraku začátkem šedesátých let 20. století, > s. 97 – sociokulturní existenční minimum, které sociální stát zaručuje, má chránit před fyzickou chudobou a na skrovné úrovni umožnit podílet se na všeobecném životním standartu společnosti, sazba je stanovena podle skutečných spotřebních výdajů dolních 20 % domácností bez příjemců sociálních dávek, tyto výdaje jsou zjišťovány každých 5 let z kontrolních vzorků příjmů a spotřeby, > s. 98 – dle OECD je relativní hranice chudoby je dána 50 % čistého ekvivalentního příjmu, kdežto risiko chudoby je na 60 %, - v poměru ke jednočlenné domácnosti se poměry stanovují následujícím násobkem: 2 ,dospělí – 1.5 násobek, samoživitelka se 2 dětmi pod 14 let – 1.6 násobek a 2 dospělí se 2 dětmi pod 14 let – 2.1 > s. 99 – srovnání relativně chudého Japonce s relativně chudým Čechem, Japonec si toho může koupit dvakrát více, Američana s Turkem (5 x více), Itala s Polákem (2 x více) apod., dále tabulka srovnání kupní síly na hranici relativní chudoby (tj. na hranici 50 % ekvivalentního příjmu, > s. 100 – pokud hospodářský a příjmový růst nezpůsobí změnu přerozdělování, zvýší se práh relativní chudoby, tkví tedy v definiční povaze relativní chudoby, že jde o „krysí dostihy“, které nelze vyhrát, - subjektivní socioekonomické existenční minimum leží vždy kdesi těsně nad nebo pod vlastními aktuálními spotřebními výdaji, - dle Amartyi Seny: „Být relativně chudý v bohaté zemi může znamenat, že realizační možnosti individua jsou silně omezeny i tehdy, když je jeho absolutní příjem ve srovnání se světovým standardem vysoký.“, Senova definice, která směřuje k šancím na účast a realizaci, je velmi flexibilní, spočívá na diferencovaném obrazu člověka, s nímž je sympatizováno, a tematiku chudoby daleko přesahuje, pojem chudoby však v tomto obrazu ztrácí hranice, takže jeho okraje se rozplývají v přibližnostech, > s. 100/1 – koncept, který sází na více účasti a více příležitostí, není však nutno interpretovat jako požadavek rozsáhlejšího přerozdělování, neboť tyto transfery mohou podněcovat pasivitu a mít opačný účinek, nejlepším způsobem, jak zmnožovat šance, je proto aktivizovat síly každého člověka, strategie potírání chudoby, která je principiálně založena na přerozdělování materiálních statků, je z dlouhodobého hlediska nedostatečná, > s. 102 – čím víc se totiž transferové dávky přibližují dolní hranici příjmů získávaných prací, tím silnější má en, kdo pracuje, pocit, že jeho práce pozbývá hodnoty a že jeho sociální úroveň se snižuje, požadavek mzdového odstupu od sociálních dávek má být nejen tím, co příjemce sociálních transferů dostatečně motivuje k práci, ale také důležitým předpokladem k tomu, aby ti, kdo pracují, byli na svou práci náležitě hrdí, > s. 103/4 – ve formulaci EU je chudý zbaven odpovědnosti za svou situaci a osvobozen od morálního tlaku, aby na ní něco sám změnil, chudoba ducha a chování nemlže být vyléčena vyšším transferovými příjmy, > s. 105 – domácnost, která pobírá dávky ze základního pojištění, sociální podpory či z podpory v nezaměstnanosti II, může vydat za potraviny, nápoje (i alkoholické) a tabákové výrobky měsíčně v průměru 247 eur, pokud se bude orientovat podle spotřební struktury dávek, to je 86 % výdajů průměrné německé domácnosti, > s. 106 – autor vystoupil proti tomu, aby se u části populace špatná strava, zanedbávání dětí a mnohé jiné dávaly do kauzálních souvislostí s výší příjmů nebo s podílem příjemců sociálních dávek, > s. 108 – všechna šetření totiž dokládají, že příjemci podpory v nezaměstnanosti II, pokud náležejí k dolní vrstvě jsou nadprůměrně vybaveni elektronickými médii, - příjemci transferových služeb mají přirozený a pochopitelný zájem n stabilitě vyplácených dávek a jejich zvyšování, proto jakákoliv zmínka o tom, že částka je v tom či onom ohledu dostačující, je nevítaná, - sociální politikové, sociální svazy a vůbec celá vrstva funkcionářů, vědců publicistů, kteří v materiálním i morálním smyslu žijí ze starosti o slabší, reagují velmi citlivě a v obecné rovině odmítavě na jakýkoliv podnět či argumentaci, který naléhavost těchto problémů nějakým způsobem zpochybňuje, neboť tím je zpochybňována i jejich vlastní úloha a jejich vlastní význam, - jestliže sociální dávky umožňují vyváženou, pestrou a dostatečnou stravu, pak příjemci těchto transferů, kteří sami sebe ani své děti neživí zdravě a v každém ohledu adekvátně, mají problém nikoliv s příjmy či s chudobou nýbrž pouze se svým sociálním chováním, > s. 109 – k jedné zprávě autor uvádí, že vše vypadá jako otázka externího přídělu šancí a za něj jsou zodpovědní stát a společnost, pokud někdo upadne v chudobu nebo je jí ohrožen, vinu má nedostatek šancí, nikoli on sám, jiný názor je v Německu politicky nekorektní, > s. 110 – rodiče místo aby ovoce a zeleniny kupují alkohol a cigarety a nedbají na to, aby děti měly dostatek pohybu, což má za následek obezitu a zdravotní problémy, ty bývají diagnostikovány právě u dětí dolní vrstvy, - proč pak máme ty dlouhé fronty před výdejnami jídla (soukromá charita), jestliže dávky postačují? Odpověď je dosti prostá, co je zadarmo, to uleví rodinnému rozpočtu, kdyby se příjemcům dávek rozdávali zadarmo dévédéčka a zábavní elektronika, tvořily by se fronty ještě delší, - místo abychom bojovali s příčinami nesprávného sociálního chování, toto chování ještě utvrzujeme pěstujeme, > s. 111-3 – ke zdraví dolní vrstvy, stručně řečeno: problémem je nikoli chudoba materiální, ale chudoba duchovní a morální, > s. 113 – průřezové statistiky v zemích s různým životním standardem a dlouhodobé srovnávací průzkumy v Německu ukázaly, že subjektivní hladina štěstí ležící za hranicí opravdové materiální nouze je téměř nezávislá na objektivním životním standartu, vliv má naše relativní pozice na příjmové pyramidě, například u investičních bankéřů závisí lákadlo bonusů prokazatelně nikoli na jejich absolutní výši, nýbrž na jejich vztahu k bonusům a kolegům, > s. 114 – tím se diskuse o hranici chudoby v bohaté společnosti, jako je ta německá, stává zástupnou debatou, neboť nikterak nejde o materiální hodnoty, nýbrž o sociální postavení, - když někdo spadne pod hranici chudoby, tak mu tane na mysli, že patří k chudým a v sociálním rozvrstvení společnosti se tak ocitá až zcela vespod, vnímá jako ponížení, na druhé straně se může cítit spokojen, že mu stát garantuje jeho socioekonomické životní minimum, > s. 115 – srovnáme-li transferové příjmy s čistým příjmem plynoucím z jednoduchých a středně náročných zaměstnání na plný úvazek, s úžasem a potěšením zjistíme, že mnoho lidí pro svou obživu pracuje s velkým nasazením, ačkoli by n tom s programem Hartz IV a trochou práce na černo byli mnohem lépe, navíc zjistíme, že se tito lidé navzdory dřině cítí méně znevýhodněni než příjemci transferu odvedle, který má s trochou černoty totéž nebo i víc, - kdo je svobodný, kdo není závislý na státní podpoře, nýbrž sám se činí a ohání, ten je zpravidla šťastnější než ten, kdo od státu pobírá alimenty za nic nedělání ( komentář: viz srovnej s tvrzením Amartyi Seny s. 83 a 100), > s. 116 – diskuse Sarrazina s příjemkyní Hartzu IV v jednom berlínském bulvárním časopisu: příjemkyně se chtěla stát maskérkou, nenašla však místo, Sarrazin se ji ptal, zda se nechce vyučit prodavačkou, vedoucí prodejny Lidl, kde tato občas vypomáhá, se jí na to ptal již taky, ale ona nechce (komentář: na prodavačku se přece člověk nemusí vyučit, aby ji mohl dělat?) > s. 117 – nerovnost: chudoba se v Německu projevuje sociálním srovnáváním, ten, kdo má méně než ostatní, se cítí chudší, dle autora chudoba netkví jen v penězích (příklad se studentem), myšlenka, že šance lidí jsou rovné, je z tohoto pohledu absurdní: ten kdo je krásný nebo inteligentní, má jiné šance než ten, kdo je ošklivý a hloupý, a tato výchozí nerovnost neustále produkuje výsledky, které jsou ještě nerovnější, > s. 118/9 – A. Sen se vypořádává s míněním, že dokonalá spravedlnost nemůže existovat a ukazuje jinou pragmatickou cestu: stav spravedlnosti se ve světě zlepší tehdy, když se podaří zjevně křiklavou nespravedlnost zmírnit, nebo ji úplně vymýtit, spravedlnost dle Sena také nelze přesně kvantifikovat, lze nicméně v různých sférách sestavit stupnici spravedlivých a méně spravedlivých stavů, - Senova schopnost k účasti (actual capability) především znamená individuální schopnost a individuální kapitál, kapitál nikoliv ve smyslu, co vlastním, nýbrž ve smyslu toho, co dovedu a jaké zdroje jsou ve mně skryty, > s. 119/20 - schopnost k účasti, dle autora schopnost k účasti znamená individuální schopnost a individuální kapitál, kapitál ve smyslu toho, co dovedu a jaké zdroje jsou ve mně skryty, k tomu patří například vzdělání, výchova, osobní charakterové vlastnosti, sportovní dovednosti či umění hrát na hudební nástroj, schopnost k účasti se však u nás redukuje na možnost návštěv restaurací a kin, tedy na další zvýšení rozsahu přidělování „primary goods“, – stát by měl podporovat přednostně ony capabitilies, které člověka obdařují schopnostmi vést sebeurčující způsob života jenž ho naplňuje, čistě materiální podpora, ať je jakkoli velká, bude vždy dostačovat jen k životnímu standartu na dolním konci příjmové pyramidy a nemůže takto podporované nikdy učinit šťastnými, investice do lidského štěstí musí být investicemi do jejich hrdosti, to znamená podporovat rozvoj jejich schopností a jejich ochotu k úsilí, > s. 121 – vědecké koncepty spravedlnosti jsou buď utopické, neboť předpokládají intersubjektivní porovnatelnost a logickou konzistenci preferencí, která z čistě logických důvodů nemůže existovat, anebo jsou pragmatické ve smyslu social piecemal engineering, a pak vyžadují společenskou diskusi a demokratickou tvorbu vůle, pokud vyloučíme postavu vševědoucího blahosklonného diktátora; tím ale pojem spravedlnosti stejně jako z něj odvozená definice chudoby nabývá politického charakteru, > s. 122 – pokud jde o materiální chudobu v Německu, jedno je jisté: zdánlivé negativní důsledky chudoby jsou z 90 % důsledky nikoli příjmové chudoby samé, nýbrž jejich průvodních jevů, které však mají tytéž příčiny jako tato chudoba, > s. 124 – jaký dopad má rozdělování sociálních odvodů, jejichž výši 426.2 miliardy eur (rok 2008) je kvůli stanovené hranici a příspěvkové svobodě vykonavatelů svobodných povolání třeba jistě hodnotit jako spíše regresivní, pak použití těchto sociálních odvodů ukazuje na extrémně egalizující účinek: A) dlouhodobé plátci důchodového pojištění dostanou vyplaceno mnohem méně, než kolik činí hotovost jejich vkladů, B) zákonné zdravotní pojištění za příspěvky závisející na příjmu poskytuje služby, které na příjmu nezávisejí, C) 80 % plátců pojištění pro případ nezaměstnanosti se za své peníze nikdy nedočká jakékoli protihodnoty, > s. 126/7 – kolik stojí v Německu boj s chudobou: v Německu žije v úhrnu kolem 10 % obyvatelstva zcela nebo převážně ze základního zabezpečení (sociální dávky včetně zajištění ve stáří, roku 2008: 23.7 mld. eur a podpora v nezaměstnanosti II, roku 2008: 39.6 mld. eur, celkově jde asi o 8.2 % německého sociálního rozpočtu, potažmo 2.5 % HDP (komentář: v knize uvedená procenta moc nesedí), > s. 129/30 – charakteristickým znakem modelů základního příjmu, respektive občanského příjmu je odpoutání nároku na monetární zajištění existence od pracovního trhu, právo na občanský příjem existuje nezávisle na ochotě přijmout nabízenou práci, - Hegel klad důraz na samostatnost a důstojnost občanů, dle jeho názoru: „jako nejpřímější prostředek ... proti chudobě a zejména proti úbytku studu a cti, subjektivního základu společnosti, proti lenosti a plýtvání atd., z nichž povstává lůza, se osvědčilo ponechat chudé svému osudu a odkázat je na veřejné žebrání, - materiální vyloučenosti ze sféry socioekonomicky nepostradatelných statků a služeb lze zabránit základním zabezpečením (viz s. 126/7), avšak čím méně trváme na tom, aby každý přispěl svým dílem podle svých sil, tím více podporujeme netečnost vůči výměně pracovních výsledků ve společnosti a posilujeme rezignaci na zdroje oprávněné hrdosti, sociolog Heinz Bude řekl: „Přesvědčení, že sociální znevýhodnění lze vyvážit poskytnutím individuálních plateb, vedlo k pěstění závislostní kultury, která z lidí učinila klienty ústavů, místo aby je povýšila na pány vlastního života... Původní cíl poskytnout pomoc ku svépomoci se zvrátil ve svůj opak: byla upevněna závislost na dobročinnosti, Není třeba si namlouvat: ,ten, kdo žije z dobročinnosti,‘ psal Tocqueville v roce 1835, ,je bez bázně, avšak také bez naděje‘, - ve Švýcarsku a v USA, zemích bohatších než Německo, je množství placených pracovních hodin na obyvatele o 30 a 35 % vyšší než v Německu, > s. 130/1 – zastánce zaručeného příjmu E. Fromm roku 1966: lidské potřeby jsou neomezené, to ale znamená, že ti, kteří by žili na úrovni garantovaného příjmu, by se cítili frustrovaní a méněcenní, Fromm vnímal zaručený příjem jako nastolení společnosti, která omezuje materiální konzum, dalším rizikem dle něj bylo, že by se stát mohl stát matkou boží s vlastností diktátora, čemuž lze čelit pouze účinným zmnožením demokratických procedur ve všech oblastech společnosti (komentář: šlo by tedy o náhradu diktátorské kliky většinou voličů), > s. 132 – dle Warnfrieda Dettlinga: „Nic nemůže lidi poškodit trvaleji a nic je nemůže víc izolovat, než když jim nedáme šanci podílet se na pracovních vztazích. Novou sociální třídu vytvářejí nikoli levná pracovní místa, ale nová mentalita, která již od sebe nic neočekává, a systém sociální péče, kteří nic neočekávají od lidí. Daleko za hranicemi pracovního trhu, ať v pečovatelských ústavech, nebo v rodinách, si razí cestu poznatek živený zkušeností? Kdo podruhé dělá to, co mohou dělat oni sami pro sebe, jedná nesociálně. Ničí v lidech pocit kreativní individuality a respekt k sobě samým.“ (komentář: omezuje tedy jejich schopnosti k účasti), > s. 133 – minimální sociální zabezpečení, které ve světovém měřítku znamená bohatství, nevyžaduje ani základní školní vědomosti, ani určitou píli, ani zodpovědnost v rodinných a širších sociálních souvislostech, ba vlastně vůbec žádné vlastnosti a schopnosti, které jsou nad rámec čiré existence, pro lidi morálně a duševně slabší je tato situace velkým pokušením, pokud v životě zbaveném nároků setrvají déle, a to i pokud se v něm ocitli navzdory své vůli či je do něj přivedlo neštěstí, ztrácejí vedle vůle také schopnost z tohoto života opět uniknout, > s. 134 – avšak tam, kde schází hrdost, daří se špatně pohnutkám zaměnit pohodlný nynějšek za nejistoty úsilí, proto se tito lidé raději soustředí na n krátkodobé uspokojení, jež jim poskytuje alkohol, cigarety, konzum médií a fastfood, - čím je domácnost ve větší nouzi, tím vyšší je měsíční částka základního zabezpečení, manželský pár se 2 dětmi pobírá 1710 eur za měsíc, aby na tuto částku dosáhl výdělečně činný jednotlivec s povinností sociálního pojištění, musel by mít plat 2500 eur hrubého, s každým dítětem se částka základního zabezpečení navyšuje o 322 eur, - v tom, že podíl dětí v domácnostech příjemců transferů je vzhledem k těmto příjemcům samým zhruba dvojnásobný, tkví tedy jistá ekonomická logika, v Berlíně v současné době pochází 35 % školáků z domácností příjemců dávek, v Brémách je to 30 %, v Hamburku 25 % a v průměru ve Spolkové republice 16 %, + i s. 139, > s. 135 – systematické rozdíly ve fertilitě různých sociálních skupin způsobí během několika generací radikální přesuny ve struktuře obyvatelstva, - kdyby nebylo německého sociálního zabezpečení, velká část migrantů z Turecka, Afriky a Blízkého východu by sem nikdy nepřišla, neboť pracovní trh není k přistěhovalectví již 35 let důvodem, - základní zabezpečení má zároveň negativní účinek na ochotu migrantů z islámských zemí k integraci: sociální dávky jim zajišťují z jejich hlediska – ve srovnání se zeměmi jejich původu – bezpříkladně vysoký životní standart, ten je zbavuje nutnosti měnit svůj tradiční životní styl, naučit se jazyk, sehnat si práci a přiznat svým ženám více západní svobody, V. Práce a politika > s. 138 – jestliže připustíme, že nezanedbatelná část populace v produktivním věku do značné míry komfortně přežívá v pasivitě závislé na transferech, pak je třeba přiznat, že takto postiženým je činěno velké příkoří, a že poškozován je i duševní a duchovní vývoj dětí a mládeže vyrůstající v těchto strukturách, > s. 139 – kdysi bylo módou hovořit o odcizení způsobeném prací, šlo však o nedorozumění, neboť silou vůle a námahou úspěšně překonat nepříjemnosti a nepohodlnost toho, co nám právě není milé a co je spojeno s každou prací, je přece tím pravým zdrojem našeho osobního uspokojení, skutečné odcizení prožívá ten, kdo je přebytečný, neboť státní transfery mu umožňují zisk vysoce komplexních produktů světa práce, ve kterém jen on sám nepotřebným, jeho ponížení tkví v tom, že ho nikdo nepotřebuje (komentář: srovnej se s. 135, třetí odrážkou, práce je prostředkem socializace a stírá rozdíly mezi lidmi), > s. 141 – graf úspor z disponibilního příjmu domácností v Německu a USA: více méně dochází k poklesu, > s. 142 – dle autora jde o to, abychom nastavili rámcové podmínky tak, aby se výdělečná práce co nejvíce lidem vyplatila, to se však neslučuje s tím, že díky základnímu zabezpečení je v Německu na pracovním trhu práce implicitně stanovena minimální mzda, a proto není poptávka po takových mzdách, jejichž čistá výše nedosahuje alespoň 60 % středního příjmu; problém tedy představují lidé, jejich pracovní výkonnost nedosahuje alespoň 60 % střední produktivity, > s. 143/4 – v Německu vzrostl podíl zkrácených pracovních úvazků a podíl úzkých mezd, nedá se vyloučit, že zaměstnavatelé budou flexibilnější a budou nabízet ještě více různých příležitostí, například pro zkrácenou pracovní dobu a různá minizaměstnání, lepší je pracovat za nízkou mzdu než vůbec, a to i pro zúčastněné, - tabulka srovnání hrubé a časté mzdy a transferů s rozdílem proti základnímu zabezpečení, a to pro svobodné a ženaté s dvěma dětmi, > s. 144 – podle existujících odhadů je zhruba šestina národního produktu v Německu vytvořena černou prací (komentář: přesněji se na šestině produktu bude černá práce podílet), - nejde vůbec o to, zda někdo může ze své mzdy slušně žít, nýbrž jde o to, zda oficiální práce za mzdu je atraktivní, jestliže oddíl mezi mzdou a sociálním zabezpečením je nepatrný, zde i autorem navržená řešení, > s. 149 – není třeba pracovat, abychom v Německu pobírali 60 % středního čistého příjmu, o to se postará stát základním zabezpečením, > s. 150 – lidé s nízkou produktivitou se proto na pracovním trhu jako zájemci o práci vůbec neobjeví, i když čistě formálně jsou tomuto trhu k dispozici, a neobjeví se ani ti, kteří si spočítají, kolik si mohou vydělat na trhu neoficiálním, - základní zabezpečení proto na trhu působí jako implicitní minimální mzda, aniž je třeba takovouto mzdu speciálně stanovovat, > s. 151 – garantovaný příjem ve výši 60 % středního příjmu zasahuje tedy do organizace pracovního trhu hluboce ze dvou stran: A) racionálně uvažující lidé, kteří nabízejí svou pracovní sílu, odpírají jako příjemci základního příjmu jakoukoliv práci za mzdu, která nemá od tohoto základního příjmu jistý odstup, B) racionálně uvažující lidé, kteří nabízejí pracovní místa, nenabízejí taková místa, která jsou pro ně za implicitní minimální mzdu nerentabilní; obojí vede k tomu, že velká část lidí na dolním konci zaměstnaneckého potenciálu je takřka administrativní cestou vedena k nečinnosti, - teoreticky je základní zabezpečení nezaměstnaným poskytováno jen tehdy, pokud jsou ochotni nějakou práci přijmout, z praktického hlediska však lze tuto ochotu v německém právním státě těžko přezkoumat a její absenci lze dostatečnými právními prostředky jen stěží dokázat a sankcionovat, ten komu je milejší podpora v nezaměstnanosti než práce, najde si vždy cestu, jak toho dosáhnout, > s. 156/7 – v Německu pozorujeme již mnoho let, jak dolní vrstvy, velkou měrou nefunkční a nezaměstnané, pozvolna zapouštějí kořeny a rostou, a to z důvodů, které byly již popsány: relativně vysoký garantovaný příjem vhání tyto méně výkonné lidi do nezaměstnanosti a pevně je v ní váže, moderní sociální stát, a obzvláště ten německého ražením činí ještě něco pro to, aby ti méně kvalifikovaní a ti méně zdatní plodili více dětí než lidé kvalifikovaní a zdatnější: materiální starost o potomky neleží na jejich bedrech, nýbrž zcela ne bedrech státu, za každé dítě dostanou rodiče 322 eur měsíčně státem garantovaného životního minima, > s. 157/8 – příklad dlouhodobě nezaměstnaného manželského páru (jméno ženy zní německy: Carola Goetz) s osmiletou dcerou, kteří dostávají 1400 eur měsíčně. Jednou navštívila žena z tohoto páru Job Point: „Pro mě tam nic nebylo“, během 4 let ji pracovní úřad nabídl 6 pracovních míst, ale nechtěla ani jedno z nich, v Gelsenkirchenu, kde daný pár bydlí, je dle zprostředkovatele práce každých 20 minut uzavřena jedna pracovní smlouva, přes mnohé aktivity se mu nepodařilo Carolu Goetz v jejích 46 letech přimět k nějaké regulérní práci, kdyby nepobírala měsíčně 1400 eur od státu, jistě by už dávno do nějakého regulérní práce chodila, takových jako Carola Goetz jsou dle autora miliony, podle výzkumu dynamiky dle sociálního zákoníku (SGB II) 87 % příjemců sociální zabezpečení žilo koncem roku 2007 z tohoto zabezpečení již 24 měsíců, dle tohoto výzkumu: „Existuje dosti velké a zčásti značně pevné jádro jednak dlouhodobých příjemců, jednak těch, kteří ho pobírají opakované po dlouhá období, dle autora to dlouhodobě znamená v podstatě doživotně, > s. 159 – bezpochyby nejsilnějším povzbuzením k přijetí práce by bylo snížení základního zabezpečení (jisté kroky se v tomto směru provedly v USA a Velké Británii), > s. 160 – snaha rady expertů konceptu mzdového modelu z roku 2006, tj. návrh snížení podpory v nezaměstnanosti pro práceschopné příjemce dávek o 30 % narazil na intenzivní a dalekosáhlý odpor, > s. 161 – nikdo nechce, aby děti trpěly nouzí, avšak je třeba odstranit ty chybné motivující faktory, které tkvějí v tom, že dávky určené dětem subvencují životní standard rodičů, autor navrhuje dávky minimalizovat a ušetřené peníze vložit do zajištění celodenní péče o tyto děti, do školního stravování a do státního vzdělávacího systému, > s. 162 – příjmy ze sociálního pojištění pocházejí převážně z nízkých a středních platů, > s. 163 – koncept workfare z USA (komentář: v podstatě jde o nouzové práce), > s. 165 – prosazení non-couchingu je rozhodující pro aktivizační schopnosti člověka, již krátká období pasivní nečinnosti mají negativní důsledky pro veškeré schopnosti zvládat životní situace, v americké sociální reformě z roku 1996 byla stanovena celková doba pro pobírání dávek sociální péče v jejich úhrnu a zároveň byly zpřísněny podmínky pro poskytování této péče, tento program byl změřen především na matky samoživitelky, které měly být motivovány k tomu, aby začaly pracovat, obavy z toho, co bude s jejich dětmi, se ukázaly liché a naopak se ukázalo, že děti matek, které byly díky kombinaci tlaku a podpory přivedeny do práce, se vyvíjely lépe (komentář: matky mohou sloužit, jako vzor svým dětem), > s. 165/6 – vzdělávací a přeškolovací činnost by neměla být v centru aktivit směřujících k posílení zdatnosti příjemců základního zabezpečení, veškeré výzkumy totiž ukazují, že u této sociální skupiny taková opatření nemají na jejich zaměstnanost žádný prokazatelný efekt. (upraveno) <a href="/clanky/Spolecnost/thilo-sarrazin-nemecko-pacha-sebevrazdu-jak-davame-svou-zemi-vsanc-vypisky-z-knihy-cast-druha--6409">Druhá část.</a> Zdroj: <a href="http://www.bawerk.eu/clanky/vytahy-z-knih/nemecko-pacha-sebevrazdu--jak-davame-svou-zemi-vsanc--thilo-sarrazin--praha--academia-2011-.html">bawerk.eu</a>

Sarrazin Thilo