Učednická léta jsem prožila v disentu a byla to pro mě dobrá škola. Jedním z mých tehdejších přátel a současně učitelů byl slovenský spisovatel Dominik Tatarka, muž, který sám sebe nazýval posledním Čechoslovákem. Jeho promluvy působily téměř jako kázání. Dominik byl hluboce věřící, ta víra se ale vtahovala k lidem. Nejčastější slovo, které bývalo na počátku Dominikových evangelií (dobrých zvěstí), znělo – obcování. Po slovensky – obcovanie. Ale neradujte se předčasně, nešlo o sexualitu, přestože té se autor ve svém díle ani v životě rozhodně nevyhýbal. Pojem obcování však vnímal mnohem šířeji, totiž jako pole pro dozrávání lidských duší k odpovědnosti a obecné prospěšnosti.
Počátky obcování, jak je vysvětloval Dominik Tatarka, prožilo dítě v rodině, pak jeho výchovu ovlivnila místní lidová škola, ale i kterýkoli soused, jenž měl nepsanou povinnost dohlížet nad každým děckem v obci, aby nezbojničilo a nevyrůstalo pro šibenici. Dnešníma očima působí takové obcování poněkud těsně, a přesto v něm bylo dost místa pro individuální rozvoj a podporu talentů. Jinak by Dominik, poslední z osmi dětí rolnické rodiny nevystudoval po gymnáziu i Karlovu univerzitu a nedostal se až na Sorbonnu. Stipendia pro nadané chudé žáky většinou vyřizovali učitelé, kteří kromě vyhlédnutých sponzorů museli přesvědčovat i rodiče, že jejich potomek je zvídavý a rozhleděný a že by byl hřích neumožnit mu vyšší vzdělání. Republika byla tehdy mladá a vnitřně nesourodá, navíc svým tvarem připomínala křehkou rybí kůstku. Proto kromě armády na obranu hranic stát intenzívně podporoval i vzdělávání svých občanů, aby tu páteř a celou kostru republiky zpevnil. Ten záměr nebyl tak naivní, jak se dnes někteří vykladači našich dějin domnívají, neboť obecný smysl pro pěstování národní inteligence měli Češi, Moravané i bratři Slováci takříkajíc v genech, jako kolektivní sebezáchovný pud.
Ve dvacátých letech minulého století můj čerstvě dostudovaný dědeček Přemysl odjel s novomanželkou Marií, uvyklou na městský život v Olomouci, ihned po honosné svatbě do skrovné slezské vesnice poblíž Českého Těšína, aby tam založil dosud chybějící českou školu. Traduje se, že před začátkem školního roku obešel všechny české rodiny ve spádové oblasti a věnoval budoucím žáčkům oblečení za příslib, že je rodiče nezapíšou do školy polské. Prvního září pak s ustrnutím sledoval, jak prvňáčky v jeho nových gatích a šatičkách vedou maminky k polské konkurenci. Babička Marie prý teprve tehdy pochopila, jakého si vzala nepraktického snílka. Nevyléčil se z toho. Ve své moderní škole, jejíž stavbu sám projektoval, dal vybudovat i divadelní sál a coby režisér nastudoval několikrát ročně představení, v nichž kromě žáků a jeho vlastních dětí musela účinkovat i paní řídící, moje nebohá babička. I toto souvisí s obcováním, tedy prací pro obec.
Dominik Tatarka a můj děda Přemysl byli téměř vrstevníci. Oba vzdělanci a vlastenci se pak během války účastnili odboje. Dominik jako slovenský partyzán přežil, dědečka Přemysla zavraždilo gestapo. A tak jsem jej nepoznala. Z raného dětství si pamatuji jeho fotografii zavěšenou na zdi babiččiny kuchyně, přes levý růžek měla podobizna trikolóru.
Emocionální základy člověka se utvářejí do pěti let jeho věku. Obsah a pořadí mravních hodnot si dítě ozřejmuje a ukládá do počátku puberty. To rozpoznal už Komenský, biskup Jednoty bratrské.
Můj druhý dědeček, z otcovy strany, žil v Ivančicích u Brna. Jmenoval se Alois. Jemu se vyššího vzdělání nedostalo, celý život pracoval na poli a v maštali. Nicméně to byl právě on, kdo mě v dětství naučil vnímat krajinu a její zákonitosti, sázet stromy, milovat řeky, ctít půdu. Ale i dějiny národa. Na fasádě ivančického domku každoročně obnovoval symbol tří kalichů. Od něj jsem poprvé slyšela, co to byla Jednota bratrská, která v Ivančicích měla své sídlo a vytiskla tu první část bible, dokončené pak v Kralicích. Dědeček Alois byl ateista a Jednotu bratrskou vnímal z vyššího hlediska než náboženského. Totiž jako společenství lidí spřízněných volbou. Společenství, které se stalo půdou, zeminou pro pěstování a šíření vzdělanosti bez ohledu na majetkové poměry studentů. Svými mravními principy s prvky demokracie a pacifismu předstihla Jednota bratrská svou dobu a tudíž byla rozptýlena a násilně potlačena. Potlačit ale neznamená pokořit, a tak zazimovaná setba vzklíčila v době národního obrození.
Víra v to, že i malý národ může být veliký svou kulturou a vzdělaností, se později stala hybnou energií při obnovení a budování suverénního státu. Naše dějiny tedy nejsou seriálem o zázracích zmrtvýchvstání, ale svědectvím o životnosti národa, který dokázal i v dobách zlých opatrovat rezervoár své vnitřní síly.
Dominik Tatarka mluvil o kultuře jako o obcování napříč časem. Přesvědčil o tom i mě. Když ale dnes obhlížím naši současnou kulturní obec, nevidím v ní řady vysokých stromů, které by zamezily sesuvům půdy a zadržovaly vláhu. Místo větrolamů je naše kulturní krajina poseta billboardy, které nabízejí vysokoškolské tituly rychle a snadno, těm, co na to mají. Nikoliv vlohy, ale prachy.
Velmi ráda cituji nadčasový výrok Karla Havlíčka Borovského: „Jsou toliko dvě politické strany na světě. Strana poctivých a strana nepoctivých. Poznáte je podle toho, kterak školství podporují.“ Karel Havlíček byl jedním z oněch vysokých topolů, či rozložitých dubů nebo buků, které nám dnes v naší kulturní krajině tak chybějí. Vykáceli jsme i lípy, tedy národní paměť. Uprázdněná místa po stromořadí necháváme zarůstat pláňaty a křovím, aby to pole dědičné alespoň z letadla nepůsobilo jako Sahara.
Kam až někdejší národ protestantů a buditelů v degradačním procesu sklouzl, lze v nadsazené zkratce shrnout do tří bodů:
Nechci tady ale působit jako plačka na pohřbu. Můj příspěvek není nekrologem, ale chce být námětem k přemýšlení, co s tím a jak tu klinickou smrt národní kultury přežít bez trvalého postižení oběhového systému.
Národ a stát není totéž. Z historie víme, že zánik státu nemusí znamenat zánik národa, pokud ten je schopen si svou kulturu udržet. Teprve ztrátou společné řeči, která je kódem kolektivní paměti, zaniká národ definitivně. Na toto téma jsem kdysi napsala básničku.
Jsme tu,
ale dlouho tu nebudem.
I náš hrob rozfoukne kosmický van.
A jenom tomu kusu země se nějaký čas
bude říkat Čechy.
Nikdo už nebude vědět proč.
A v cizí hranaté řeči uvízne
slovo j a v o r
(název pro punčochy
zdobené pestrými pentlemi).
Ale i oni příští
budou nad našimi mrtvými hlavami
žít jen tak dlouho,
dokud i je neposedne přizpůsobivost.
A z jejich řeči se zachová slovo s t ů l
a bude znamenat v jazyku
tamtěch dalších vodu.
Ta oprášená básnička, kterou jsem v jakémsi věšteckém rozpoložení napsala před mnoha lety, působí pořád docela aktuálně a varovně.
Ne proto, že naše vlast se osudově nachází na nepohodlné křižovatce vlivů a střetů. To lze brát s pokorou jako danost, která určuje náš společný takříkajíc domácí úkol. Aktuálnost mé staré věštby vidím v tom, že jsme ten domácí úkol přestali brát vážně a s ním i ty, co se jej dosud drží. Pokud je dnes vlastenectví nepochopeným pojmem, může se zítra stát předmětem posměchu a pozítří už třeba paragrafem v novele trestního zákoníku. Na tento neblahý vývoj bychom se měli připravit a věnovat se, dokud je ještě čas, důkladné výchově těch budoucích zločinců, tedy vlastenců.
Proto jsem přišla na myšlenku založit pro ně školu. Nejprve ovšem musíme vytvořit společenství lidí spřízněných volbou, které by po vzoru někdejší Jednoty bratrské zbudovalo onu národní školu a v ní vychovávalo nadané žáky k budoucím úkolům. Nepůjde o to chytat se ostatků, na ostatky má ostatně copyright církev svatá se svou zavedenou praxí vytvářet legendy z kdejakého zubu či skeletu. Národní škola, o které přemýšlím, by neschraňovala vzorky DNA, ale zachraňovala kód, tedy živou řeč, obecnou paměť a vzdělanost našeho národa, napadeného virem přizpůsobování se cizím záměrům a konečným cílům na vyprodukování univerzální biomasy. Myslím si, že by to měla být internátní škola, jakési intenzívní víceleté gymnázium, kde by se vyučovala i logika, etika, základy filozofie, necenzurovaný dějepis, zdravověda a hospodářství.
Lidský život je krátký. Přesah našich životů je v našem díle a v našich dětech. Obcování, tentokrát ve smyslu sexuálním, je nejen potěchou, ale i počátkem odpovědnosti za vývoj potomků. Když naše setba zplaní, není to její vina, ale naše.
Národní škola, o které sním, by ve vyšších ročních měla volitelné předměty, a tak by z žáků, podle jejich vloh a individuálních zájmů, vychovávala budoucí zemědělce, ekonomy, umělce, vědce i politiky. Tím, že by vedla učedníky ke kritickému myšlení, dokázali by své vlohy rozpoznat, a k jejich dalšímu rozvoji a uplatnění užívat vůli.
„Kéž se vláda věcí tvých k tobě navrátí, ó lide český!“ zpívala kdysi Marta Kubišová. K. Její modlitba, přestože tehdy byla obecně sdílená, nedošla naplnění. Slovo KÉŽ vyjadřuje pasívní naději. Stejně jako slova dej, dejž to, budiž, nechť… a další podobná zklidňovací zaříkávadla. Lepší osud si ale nikdo z nás, ani žádný národ nevymodlí. Pro ten musíme všichni něco sami udělat. Promyšleně a trpělivě. S vervou, která neochabne při první překážce. Založení školy, o které sním, vyžaduje kromě disciplinovaného nadšení i finance.
Na takovou národní českou školu nám EU zřejmě žádný grant nedá. A tak budeme muset oslovit naše zdejší grandy a vysvětlit jim, že jejich investice do toho národního podniku musí být mnohem zásadnější než položky na nové gatě pro studenty prvního ročníku. Také musíme našim grandům po pravdě přiznat, že plodů té setby se oni sami možná nedočkají. Stejně tak se ani my, lidé spříznění volbou, zřejmě nedožijeme chvíle, kdy první absolventi školy, o které sním, uplatní svou získanou vzdělanost a mravní principy a vytvoří základ skutečné národní elity. Každý na místě, kam patří podle svého talentu a zájmu. Je to běh na dlouhé trati, ale otálením se ta štreka nezkrátí. Takže termín startu lze vyjádřit jediným slovem: IHNED!
(Příspěvek Lenky Procházkové na semináři v Litoměřicích 24. 9. 2016)
Zdroj: internetové servery
Procházková Lenka