Nedávná moskevská výstava amerického fotografa Jocka Sturgese, který je známý snímky dospívajících nahých dívek, vyvolala skandál. Našlo se však i nemálo obhájců jeho „umění“. Což je vlastně pochopitelné...
Existují poměrně jednoduché a dobře známé psychologické triky. Nehledě na to, že o nich všichni ví, jsou i nadále s úspěchem využívány v reklamě, v obchodě, v politické rétorice a samozřejmě nejenom tam.
Jedním z triků je donutit člověka říci „ano“ několikrát po sobě, aby poté odpověděl na další otázku rovněž „ano“. Pomáhá to třeba v prodeji zboží, které by člověk jen stěží koupil. Například, když na tyto všechny zjevné dotazy:
- Jste unavení z práce?
- Chtěli byste mít více volného času?
- Chtěli byste věnovat více času svým blízkým?
- Chtěli byste mít více příležitostí k provozování koníčka?
člověk odpovídá „ano“, pravděpodobnost, že odpoví na poslední otázku:
- Chcete si koupit kuchyňský robot od naší firmy? - „Ano“, je mnohem vyšší.
Dalším trikem je přimět člověka udělat volbu ‒ lidé jen neradi berou svá rozhodnutí zpět. Tento marketingový trik je používán převážně při prodeji drahého zboží, třeba aut. Prodávající ukazuje kupujícímu v salonu auto, dovoluje mu usednout si za volant a ujistit se o pohodlí sedačky. Dohodnou-li se na ceně, začne kupující podepisovat kupní smlouvu a v ten moment si prodávající na minutku odskočí, aby pak s „nešťastnou“ tváří informoval kupujícího, že cena za vybraný vůz je o něco vyšší, ale ne až tak ve srovnání s cenou základní. Kupující by určitě nekupoval auto hned za tuto cenu, šel by se podívat i jinde. Ale již se rozhodl a v myšlenkách se už vidí majitelem tohoto vozu, mávne rukou a zaplatí o něco více.
Podobně to funguje i v politice. Zavázal-li člověk nějaké straně, bude jen stěží své rozhodnutí brát zpět, a čím více se člověk angažoval emocionálně, finančně či vložil svou reputaci do nějakého politického projektu, tím více bude nakloněn delikátně ignorovat nebo naopak se zápalem podporovat věci, které by u něj ještě nedávno vyvolaly hrůzu, odpor a bouřlivý protest. Svou roli hraje navíc pocit příslušnosti ke skupině ‒ všichni úspěšní, bohatí lidé mají přeci poslední model ifonu, všichni v našem okolí jsou oddanými stoupenci strany A a darebáky z politické strany B zásadně nevolí.
Při vší jednoduchosti a očividnosti podobných psychologických mechanismů, jsou však pozoruhodně účinné. Tendenci říkat „ano“, tendenci setrvávat v již přijatém rozhodnutí, tendenci setrvávat ve skupině, k níž se člověk již jednou připojil, to je to, co může donutit člověka překračovat jeho zásady a přesvědčení, které dříve považoval za posvátné. Obvykle si k tomu ovšem najde ospravedlnění.
Liberální kulturní revoluce, kterou spatřujeme v USA a v západní Evropě, se v mnohém opírá o tyto mechanismy, a s jejich pomocí motivuje liberalismus lidi přijímat věci, které by ještě nedávno považovali za zcela nepřijatelné.
Předchozí zkušenost poukazuje na již zřejmý vzorec ‒ liberálové prosazují jev A a konzervativci tvrdí: vždyť je to z principu ohavnost, která vede k další ohavnosti B! Liberálové v tom ale spatřují zlou pomluvu a morální paniku – ach, ti konzervativci mají chorobnou představivost! Uplyne však nějaká doba a liberálové říkají: vy jste proti jevu B? A konzervativci: „Ano, nejenom že je B odporný, vede ještě k větší odpornosti C.“ „Ach, ty vaše pomluvy, temné představy!“, odpovídají liberálové, dokud se u nich ohavnost C neobjeví na praporu.
Konzervativní postoj znamená, že ty věci, které člověk považoval před dvaceti lety za špatné a nepřijatelné, považuje za nepřijatelné i dnes. Liberální znamená opak: dnes vášnivě obhajuje to, co ještě před pěti lety považoval za ohavnost, o které by bylo hanebností i přemýšlet, a za následujících pět let bude zaníceně podporovat to, co považuje za odporné dnes.
Když se začínalo hovořit o eutanazii, konzervativci poukazovali na to, že její aplikace se bude postupně rozšiřovat až k usmrcování těch, kdo se v nouzi cítí na samém dnu. A liberálové odpovídali, že přehání. Dnes stejní liberálové nevidí na usmrcování takových lidí nic špatného. Když se hovořilo o legalizaci potratů, konzervativci tvrdili, že brzy přijde řada i na již narozené děti ‒ jaký je rozdíl zabít dítě vně nebo uvnitř těla? Liberálové říkali, že přehánějí a zastrašují, dokud o „postnatálním potratu“ nepromluvili v liberálním kruhu vážení lidé ‒ Peter Singer nebo představitelé Planned Parеnthood.
Když probíhaly debaty o povýšení homosexuálních partnerství na manželství, stále opakovaným sloganem bylo ‒ jak vám to může ublížit? Jaká práva a svobody jiných lidí mohou utrpět v důsledku toho, že páry homosexuálů získají uznání statutu manželství? Později se ukázalo ‒ a konzervativci před tím varovali ‒ že to povede k trestnímu stíhání všech, kdo jsou přesvědčeni, že manželství je svazkem muže a ženy, popř. by se chtěli vyhnout obsluhování homosexuálních „svateb“. Liberálové vám nyní vysvětlí, že „svoboda není svobodou diskriminovat“. Všechny tyto procesy procházely řadou dílčích kroků podle již zmíněného schématu ‒ a navíc po téměř stejných rétorických stádiích. I když je nazveme „Overtonova okna“ nebo jinak, smysl se nezmění. Hranice přijatelného se posunují pomalu, nejprve jako by se studem a s rozhodností jsou odmítána podezření, a poté se smělostí a otevřeně se tato podezření utvrzují.
Nejedná se přitom o rozšíření, ale o posunutí hranic a některé věci, dříve hanebné a zakázané, získávají podporu a jiné věci, dříve ctihodné, se stávají odsouzeníhodnými a dokonce i pronásledovanými ‒ například podpora obyčejného manželství mezi mužem a ženou.
Kontroverzní výstava je dalším příkladem posouvání hranic s podobnou rétorikou. Je příkladem toho, co by bylo ještě včera považováno za nepřijatelné, a dokonce i trestné. Dnes se to k nám opatrně dostává, ovšem pod jiným názvem – umění fotografie. Umění má své zákony a pokud je nechcete pochopit, jste člověkem necivilizovaným a nemáte ponětí o vysokých skutečnostech. Chcete snad pronásledovat umění, vy tmáři?
Ale vždyť je to dětský pornograf, podívejte se na jeho „dílo“ na internetu – rozhořčují se oponenti. V následné výměně názorů se vyvíjí docela předvídatelná „racionalizace“ komunikace: Nelze změnit postoj člověka, on sám musí vystoupit z liberálního proudu a vzpamatovat se. Zvažte ovšem „racionalitu“ této komunikace. Lidé tvrdí, že se jedná o pornografii a pokud to u vás vyvolává fyziologickou reakci, znamená to, že máte problémy. My v tom naopak spatřujeme čistou krásu.
Vždyť přece bývají lidé natolik čistí, že ani na pornografických stránkách, které jsou tak označovány, nespatřují žádnou pornografii – dívají se očima tříletého dítěte a spatřují jakési krásné, veselé a přívětivé tety, které se zabývají jakýmisi nepochopitelnými věcmi. Stává se to. Nevinné dítě nechápe, co to znamená a proč, ale jejich nevinnost nic nemění na tom, že cílem pornostránek je dávat zákazníkům fyziologické podněty. Žijí z toho. Když nám dospělí lidé vyprávějí o tom, že nevidí na fotografiích nahých dospívajících nic špatného, a přitom samotným autorem předurčených právě ke stimulaci oněch fyziologických reakcí, lze to možná považovat za dojemnou nevinnost tříletého dítěte. Stává se to. Anebo to nelze považovat za dojemnou čistotu, což bývá častěji. Pornografie nespočívá v očích pozorovatele ‒ jedná se o záměr tvůrce produktu. Z hlediska zdravého rozumu pak muž-fotograf, který fotí nahé dospívající dívky, vtahuje snímky prohlížející muže do aktivity, kterou nelze uznat čistě estetickou.
Lidé, kteří i nadále trvají na tom, že se jedná o čisté nevinné umění a nejde zde o žádný sex, se mohou obrátit na slova samotného fotografa, který se domnívá, že věk k souhlasu je třeba snížit na 13 let, ale nevadilo by mu, aby i mladším dětem „nebránili v tom, aby se staly smyslnými“. Ano, člověk souhlasí s tím, aby bylo možné legálně souložit s 13-letými dívkami a nebránit dětem mladšího věku „být smyslnými“.
Píše například: „Homo sapiens je v podstatě erotický a smyslný v té či oné míře od narození...“ Jsem poněkud v nesnázích citovat další Sturgesovyvýroky o dětské sexualitě kvůli jejich extrémní upřímnosti, ale ty, které to zajímá, si mohou přečíst anglický originál: https://www.nearbycafe.com/loveandlust/davidsteinberg/1998/03/06/light-shadows-an-interview-with-jock-sturges/.
Lidé, kteří se o tom přesvědčí, obvykle neřeknou: mýlili jsme se. Zde bohužel pracují již zmíněné psychologické mechanismy, a lidé se prostě přesouvají na následující, naprosto předvídatelné stádium: A co je tak strašné ve snížení věku k souhlasu se sexem? Hlavní věc je, aby nedošlo k násilí!
Zde mohu pouze každého požádat, aby vystoupil z proudu a řekl „ne“ těm, kteří ho chtějí vtáhnout dál do pekel. Aby našli půdu pod nohama a zatvrdili se – ne, s pedofilií nesouhlasíme! To je už příliš!
Toto rozhodnutí je mnohem lepší, než jít s proudem a ospravedlňovat věci, které by se vám ještě docela nedávno zdáli odpornými.
(překlad čtenářky serveru)
Originál: Выскочить из потока vyšel 27. září 2016 na radonezh.ru.
Zdroj: radonezh.ru
Chudijev Sergej