Prohlížím si obrazy tzv. hypermalířů. Svou technikou dosahují naprostého vrcholu a jejich díla jsou od fotografie takřka nerozeznatelná. Hypermalíř věnuje péči miniaturním detailům a vykresluje kdejakou nerovnost či nesouměrnost. Jde nesporně o talent.
Jenže, k čemu takový talent, k čemu ty hodiny úsilí naučit se věrně zachycovat realitu, když náměty ztvárňují často dekadentní, vulgární či zcela banální témata?
Dva příklady za všechny:
Ze světa bez řádu se vytrácejí kritéria skutečné krásy i u talentovaných lidí, jejichž duchovním posláním by mělo být povznášet obyčejné diváky k duchovním výšinám, pěstovat u nich cit pro ušlechtilou krásu.
Avšak není-li v nich Bůh přítomen, chápání dobra a zla, krásy a ošklivosti atd. se všemožně míchá a proplétá.
Současný svět si libuje v krajnostech a všechno je dovoleno.
Mnozí „artmakeři“ si vůbec neuvědomují, k čemu svůj talent dostali do vínku. Často ho propůjčují se k absolutně nesmyslné a slaboduché hlouposti, ba nebojím se přímo říci, ke zlu.
Pokaždé, když se na takové nesmyslné dílo, i když s precizností vytvořené (a nemusí to být jen obraz) v duši pláču a vybavuji si tyto verše:
Jak mnoho sil utrácíme neuváženě
Ivan Blagoj
Jak mnoho sil utrácíme neuváženě.
Na hlouposti a na odpornou práci,
a svůj talent v sobě nesem netknutě,
jak velbloud nese nevědouce hrb.
A tento hrb si vezmeme do hrobu,
a neznáme jeho vyšší smysl.
Jak je málo těch, kdo tvůrčí síly
životodárným deštěm prolil.
Čtenář/čtenářka