NOVÁ KNIHA: překlad asketického spisu byzantského mystika Ióanna Klimaka Nebeský žebřík

Právě vyšel 32. svazek edice Pro Oriente (nakl. Pavel Mervart) - překlad spisu byzantského mystika Ióanna Klimaka Nebeský žebřík. Knihu z řečtiny přeložila A. Sarkissian.

„Nebeský žebřík“ („Scala paradisi“) byzantského mystika Ióanna Klimaka je dnes shodně považován za jedno z nejvlivnějších děl východní i západní asketiky. Spis se těšil mimořádné oblibě již od svého vzniku v 7. století a zanechal výraznou stopu v asketické literatuře i duchovním životě mnichů i laiků následujících staletí.

Předkládané vydání přináší vůbec první český překlad tohoto spisu do češtiny, a to včetně úvodní studie, komentářů a rozsáhlé obrazové přílohy.

S laskavým svolením nakladatele zde uvádíme ukázku:

Stupeň dvacátý pátý

O pokoře

Ten, kdo chce upřímně a cituplně vlastními slovy poučit o pocitu a účincích Boží lásky, náležitě o pokoře, pravdivě o blahoslavené čistotě, mocně o Božím osvícení, věrně o bohabojnosti, upřímně o jistotě srdce (1) někoho, kdo v tomto směru sám nezakusil osvícení, podobá se člověku, který chce poučovat o sladkosti medu slovy a příklady lidi, kteří med nikdy neochutnali. Takový člověk nadarmo řeční, ba skoro bych řekl, že žvaní. A platí to i v prvním případě, protože staví na odiv svou nezkušenost a ukazuje, že neví, o čem mluví, nebo že si nebezpečně zahrává s ješitností.

Tato rozprava před nás klade jako prubířský kámen poklad ukrytý v hliněných nádobách, tedy v našich tělech. Jeho povahu nelze popsat slovy. Nese nápis shůry, nepochopitelný, takže ti, kdo se jej snaží vyložit, zakoušejí velkou a nekonečnou námahu. Tento nápis zní „Svatá pokora“.

Ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím (2), nechť s námi vstoupí do tohoto duchovního a přemoudrého shromáždění a nesou v duchovních rukou tabulky poznání sepsané Bohem. Sešli jsme se, položili otázky a ověřili si moc onoho ctihodného nápisu. Kdosi řekl, že pokora znamená zapomenout na své úspěchy. Jiný tvrdil, že znamená považovat se za nejposlednějšího na světě a za největšího hříšníka. Jiný zase, že pokora je stav, kdy duch poznává vlastní slabost a bezmoc. Další, že to znamená dávat ve sporu přednost bližním, a tak vždy ukončovat sváry jako první. A další, že je to poznání Boží milosti a milosrdenství. Jiný, že je to pocit zkroušené duše a zapření vlastní vůle.

Když jsem všechny vyslechl a vše v duchu důkladně a střízlivě prověřil, zjistil jsem, že ten blažený pocit nedokážu pochopit jen ze slov. A tak jsem jako poslední ze všech, jako pes sesbíral drobky spadlé se stolu oněch blažených mudrců, tedy slova z jejich úst, a předložil vlastní definici: Pokora je nepojmenovatelný duševní dar (3), jehož jméno znají pouze ti, kdo s ním mají zkušenost. Je to nepostižitelné bohatství, jméno a dar Boží. „Učte se,“ řekl, a nemyslel tím od anděla, od člověka ani z knihy, nýbrž „ode mne“, tedy z toho, že jsem se ve vás usídlil, že jsem vás osvítil a že působím ve vašem nitru, „neboť jsem tichý a pokorný srdcem“, rozumem i myslí, „a naleznete odpočinutí“ od svárů a úlevu od hříšných myšlenek „dušem svým“.^[1]

Tato svatá vinná réva však vypadá jinak v zimě vášní, a jinak v jarním čase květů. A jiná je i v létě ctností, když se všechny její podoby sbíhají k jediné radosti a žni. Každá z nich proto svým způsobem naznačuje a dosvědčuje, že se blíží sklizeň. Jakmile v nás rozkvete vinná réva pokory (4), ihned začneme, byť s námahou, nenávidět všechnu světskou slávu a chválu a zapuzovat od sebe zlobu a hněv. Jak začne pokora, tato vladařka ctností, v naší duši duchovně dozrávat, tehdy začneme tím více pohrdat všemi dobrými věcmi, které jsme vykonali, ba dokonce je začneme považovat za hnusné. Začneme se domnívat, že každý den svému břemeni ještě nevědomky přitížíme nevědomým plýtváním, protože si budeme myslet, že nejsme hodni božských darů, které v nás přebývají, a že nás čeká jen více pekelných trestů. Náš duch tak zůstává bezpečně ukryt v arše zdrženlivosti, a přestože slyší klepání zlodějů a jejich rejdy, ničím z toho není pokoušen, protože zdrženlivost je nedobytná komnata.

Odvážili jsme se pár slovy rozjímat o tom, jak pokora, tento nevadnoucí plod, kvete a roste. Ale na to, co je nejvyšší odměnou za tuto posvátnou ctnost, se zeptejte vy, kteří jste blízko Pánu, samotnému Hospodinu. O její velikosti a podstatě totiž nelze nic říci a ještě těžší je sdělit něco o její kvalitě. Přesto se však o ní pokusíme říci vše, co jsme se dozvěděli.

Usilovné pokání, neposkvrněný pláč a ctihodná pokora se u začátečníků liší mezi sebou stejně, jako se při pečení chleba liší od sebe mouka a kvásek. Duše je hnětena a zjemňována usilovným pokáním. Dalo by se říci, že se sjednocuje a mísí s Bohem vodou upřímného pláče. Když se od něj blažená pokora vznítí ohněm Páně, mění se v těsto a zpevňuje se v chléb nekvašený, který se nepozdvihuje. Posvátný řetěz se v ní tedy splétá ze tří vláken jako duha a tvoří jednu moc a energii, ačkoli má své vlastní účinky (5) a jedinečné vlastnosti. Když promluvíš o vlastnostech některého z těchto vláken, zjistíš, že je to vlastnost i těchto dvou. Nyní se pokusím předložit důkaz o tom, co jsem právě stručně vyložil.

První a výjimečná vlastnost této dobré a podivuhodné trojice je, že když duše radostně přijímá pokoření, činí tak s rozevřenou náručí a vítá je jako léčebný prostředek, který spaluje její duševní choroby a velký hřích. Druhá vlastnost je úplné oproštění od hněvu a skromnost, když se utišil.

Třetí stupeň je nejkrásnější, totiž naprostá nedůvěra ke svým dobrým vlastnostem a neustálá touha po sebezdokonalení. „Konec zajisté zákona a proroků jest Kristus k ospravedlnění všelikému věřícímu.“^[2] Koncem nečistých vášní je ješitnost a pýcha, což platí pro každého, kdo si nedává pozor (6). Jejich zhoubcem je ona duchovní laň, tedy pokora střežící každého člověka, jenž s ní přebývá, před každým neblahým a smrtícím jedem. Kde se v pokoře projevuje jed pokrytectví? A kde jed pomluvy? Kde se v ní může skrývat jako had ve svém doupěti? Nebude snad vyňat z půdy srdce, aby byl usmrcen a zahuben?

Ve společenství pokory se neobjevuje žádná nenávist, svár či zápach neposlušnosti, snad až na otázky víry. Kdo se spojil sňatkem s pokorou, je za všech okolností pokojný, přívětivý, vlídný, milosrdný, vždy klidný, radostný, hodný, osvobozený od smutku, bdělý, činorodý a – nač o tom dlouze mluvit – je osvobozený od vášní: „Kterýž v snížení našem pamatuje na nás a vytrhl nás z nepřátel našich“,^[3] z našich vášní a naší poskvrny.

Pokorný mnich se nebude obírat věcmi, které zůstávají tajemstvím (7), zato pyšný mnich se obírá Božími soudy.

Jednoho z nejprozíravějších bratří chválili démoni a zjevovali se mu ve viditelné podobě. Mudrc jim pravil: „Kdybyste mě přestali chválit, myslel bych si, že jsem veliký muž, protože jste mě opustili, ale když mě nepřestáváte chválit, právě kvůli vaší chvále soudím, že jsem nečistý. ,Ohavností jest Hospodinu každý pyšného srdce.‘^[4] Buď tedy odejdete a hle, budu veliký, nebo mě budete chválit, a dostane se mi skrze vás pokory.“ A oni ‒ celí vylekaní bezvýchodností své situace ‒ zmizeli.

Ať se duše nestane prohlubní v životodárném prameni, hned plnou vody (8), hned vyschlou žárem pýchy a nadutosti. Ale ať je spíše pramenem osvobození od vášní, jenž se rozlévá v řeku chudoby. Věz, že taková údolí oplývají potravou a duchovními plody.^[5] Údolí, to je pokorná duše, jež uprostřed hory útrap a ctností vždy zůstává stálá a prostá pýchy. Nepostil jsem se, nebděl jsem a neležel na holé zemi, ale pokořil jsem se a Hospodin mi přispěl na pomoc.^[6]

Pokora pozdvihuje, pláč buší na nebeskou bránu a svatá pokora ji otevírá. To tvrdím a klaním se Trojici v jednotě (9) a jednotě v Trojici. Slunce osvětluje všechny viditelné věci a všechny věci konané s rozumem pak utvrzuje pokora. Když není světlo, všechno je temné, když chybí pokora, všechny naše skutky jsou zmařeny.

Na celém stvořeném světě je jediné místo, které vidělo světlo jedinkrát, a jediná myšlenka, která často zrodila pokoru (10–11). Je pouze jeden jediný den, kdy se celý vesmír zaradoval, a jedna jediná ctnost, kterou démoni nemohou napodobit.^[7]

Jedna věc je povyšovat se, druhá věc je nepovyšovat se a něco úplně jiného je být pokorný. První člověk stále posuzuje druhé, druhý je nesoudí, ale neposuzuje ani sám sebe, ale člověk nevinný stále soudí sám sebe.

Něco jiného je smýšlet pokorně, něco jiného je bojovat o pokorné smýšlení a jiná věc je oslavovat pokorného. To první svědčí o dokonalosti, to druhé o skutečné poslušnosti a to třetí se týká všech věřících.

Kdo je pokorného srdce, toho nezradí vlastní ústa. Co není v pokladnici, nemůže být vyneseno dveřmi.

Osamocený kůň si často myslí, jak rychle běží, ale až ve stádu pozná svou pomalost.

Když už se rozum nechlubí svými přirozenými dary, svědčí to o počínajícím uzdravování. Dokud je cítit pach ješitnosti, není cítit vůně myrrhy.

„Kdo mě miluje,“ pravila svatá pokora, „nebude mě pronásledovat (12), neodsoudí mě, nebude se snažit mě ovládnout, nebude předvádět svou moudrost, dokud nebude se mnou spojen v jednotu. Poté, co se spojí se mnou, už mu nebude ,uložen zákon.'“^[8]

Jednomu asketovi, který chtěl dosáhnout blažené pokory, zaseli prokletí démoni do srdce sebechválu, ale on, z Božího vnuknutí a díky zbožnému úskoku, dokázal nad hanebností oněch zlých duchů zvítězit. Vstal a na zeď své cely napsal seznam největších ctností, což jsou dokonalá láska, andělská pokora, čistá modlitba, neporušená čistota a tak dále. Kdykoli k němu přicházely myšlenky na sebechválu, řekl jim: „Pojďme k porotci!“ (13) Pak přistoupil ke zdi, přečetl jména ctností a obořil se na sebe: „Jakmile tyto vlastnosti získáš, poznáš, jak daleko jsi ještě od Boha.“

Nevíme, jaká je síla a podstata slunce. Jeho povahu odkrýváme z jeho účinků a vlastností. Pokora je božský přístřešek, který nám brání vidět své dobré vlastnosti. Je to propast vlastní nicotnosti, kam nepronikne žádný zloděj. Pokora je „pevná věž před tváří nepřítele“.^[9] „Nebudeť ho moci nuziti nepřítel, ani člověk nešlechetný trápiti. Nebo potru před tváří jeho protivníky jeho, a ty, kteříž ho nenávidí, porazím.“^[10]

Držiteli onoho velkého osobního bohatství jsou přiznány i jiné vlastnosti než ty, které jsme právě uvedli. Všechny až na jednu jsou zjevným a jasným dokladem tohoto bohatství (14). Budeš-li naplněn tajemným světlem a nevýslovnou láskou k modlitbě a získáš-li ještě předtím srdce, jež neodsuzuje cizí hříchy, poznáš a nezmýlíš se, že v tobě sídlí tato ctihodná vlastnost. Předchůdkyní právě řečeného je nenávist k ješitnosti.

Člověk, který poznal sám sebe a celou svou duši (15), zasel do dobré země. Není možné, aby těm, kdo takto nezaseli, vykvetla pokora. Kdo poznal sám sebe, pochopil i bázeň před Hospodinem a vkročil skrze ni do vrat lásky. Pokora je branou do nebeského království, jež uvádí dovnitř ty, kdo se k ní blíží. Myslím, že Pán mluvil právě o ní, když říkal: „Skrze mne všel-li by kdo (16), spasen bude“ bez obav o život „a vejde i vyjde, a pastvu nalezne“^[11] i rajskou zeleň. Všichni, kdo přišli jiným způsobem, jsou zloději a lupiči vlastního věčného života.

Ti, kdo chtějí pochopit, musí se neustále zkoumat; neustávejme, mějme za to, že náš bližní je neustále před námi. Tehdy je milost Boží blízko (17).

Ze sněhu nemůže vyšlehnout plamen; ještě nemožnější je, aby v heretikovi přebývala pokora. Tato ctnost náleží věřícím a zbožným (18), a to jen, jsou-li očištěni. Většina z nás se prohlašuje a zřejmě i považuje za hříšníky. Srdce je pak prověřeno ponížením (19).

Každý, kdo spěchá do klidného přístavu pokory, neustává a dělá vše, co může, svými slovy, myšlenkami, úmysly, hledáním, tázáním, způsobem života, všemi prostředky, modlitbami a prosbami, dokud díky Boží pomoci a pokornějším a poníženějším mravům neosvobodí loďku své duše od stále rozbouřené ješitnosti. Kdo se zbaví této vášně, tomu budou snadno prominuty i ostatní hříchy, stejně jako onomu celníkovi.

Někteří lidé ‒ aby rozvíjeli pokoru ‒ myslí na své někdejší hříchy i po jejich odpuštění, a to až do smrti, aby tak políčkovali marnou pýchu. Druzí rozjímají o Kristově utrpení a považují se za věčné dlužníky. Jiní sami sebou pohrdají pro své každodenní poklesky. Další získali matku všech ctností skrze náhodná pokušení, vlastní slabosti a pády. Jsou i tací – nemohu však říci, zda i nyní –, kteří se pokořují za dary získané od Boha (20) a nepovažují se za hodné takového bohatství, takže jim připadá, jako by denně zvětšovali svůj dluh. To je pokora, to je blahoslavenství! To je skutečná odměna! Kdykoli uvidíš nebo uslyšíš, že někdo dosáhl dokonalého osvobození od vášní jen za pár let, pak věz, že kráčel touto a ne jinou blahoslavenou a krátkou cestou.

Láska a pokora jsou svatý pár ‒ jedna povyšuje, druhá podporuje ty, kdo byli povýšeni, a nikdy nepadá.

Jedna věc je zkroušenost (21), jiná sebepoznání a jiná zase pokora.

Zkroušenost je potomek poklesku. Člověk, který klesl, se souží a nepřestává se modlit s chvályhodnou otevřeností, stejně jako zhroucený se opírá o hůl naděje a zahání s ní psa zoufalství.

Sebepoznání je jistota o vlastní povaze, pochopení i těch nejmenších poklesků a neochvějné pamatování na ně.

Pokora je Kristovo duchovní učení vedené jako nevěsta do svatební komnaty duše těch, kdo si to zaslouží. Nelze to však popsat lidskými slovy.

Člověk tvrdí, že ucítil vůni této myrhy; když pocítí v srdci sebemenší vzrušení, jakmile ho lidé chválí a uvědomuje si smysl této chvály (22), tehdy ať se nenechá mýlit – zbloudil. „Ne nám, Hospodine, ne nám, ale jménu svému dej čest,“^[12] slyšel jsem kohosi říkat. Znal lidskou povahu a věděl, že takto nezůstane bez úhony. „O tobě chvála má v shromáždění velikém“,^[13] tedy v budoucím životě. Dříve však nemohu tuto chválu bezpečně snést.

Je-li mezí, pravidlem a vlastností krajní pýchy předstírání ctností, které člověk nemá, kvůli pozemské slávě, pak důkazem nejhlubší pokory je přestárání slabostí, jež člověk ve skutečnosti nemá, aby se ponížil. To učinil člověk, který přijal (23) chléb a sýr.^[14] To učinil člověk, který svlékl svůj šat (24) a bloudil tak po městě, byť v něm nehárala žádná tělesná touha.^[15] Tito muži se nestarají o to, zda se okolní lidé nechají svést, protože svou modlitbou získali moc, jak jim všem neviditelně dát pocit jistoty. Kdo se totiž stará o to první (25), tedy o svody, pocítí nedostatek v tom druhém. Všude, kde je Bůh připraven vyslechnout prosby, tam všechno zmůžeme.

Chtěj zarmoutit spíše lidi než Boha. Raduje se, když nás vidí, jak vyhledáváme urážky, (26) abychom potlačili, ubili a vyhnali marnou domýšlivost. Zdrojem těchto ctností je dokonalé odcizení světu. A jen skutečně velicí lidé dokážou snést výsměch svých bližních. Nediv se tomu, co bylo právě řečeno: nikdo nedokáže naráz vyskočit až na vrchol žebříku. Všichni vědí, že jsme učedníci Boží^[16] a že nám nepodléhají ďábelské síly, ale „jména naše napsána jsou v nebesích“^[17] pokory.

Neplodnost zvedá větve citroníku do výše, zatímco větve skloněné k zemi se rychle obsypou plody. Rozumný člověk pochopí.

Ctihodná pokora zjednává přístup k Bohu třicetinásobně, šedesátinásobně (27) i stonásobně. Na posledním stupni jsou lidé osvobození od vášní, uprostřed lidé stateční. Na první stupeň dokážou vystoupit všichni; člověk, který poznal sám sebe, se nikdy nenechá pohnout, aby zkoušel to, co je nad jeho síly. Vykročil totiž na blahoslavenou stezku pokory.

Stejně jako se ptáci vylekají sokola, tak se asketové, kteří usilují o pokoru, vyděsí při zvuku hádky (28). Řada lidí dosáhla spásy bez proroctví, osvícení, znamení a zázraků. Nikdo však nevstoupí do svatební komnaty bez pokory, protože je strážkyní těchto darů (29). Bez ní tyto dary často přivozují záhubu lehkomyslným lidem. Protože sami nechceme být pokorní, (30) Hospodin to zařídil tak, že nikdo nevidí vlastní chyby stejně dobře jako chyby bližního. Díky za uzdravení je proto třeba vzdát nikoli sobě, nýbrž bližnímu a Bohu.

Člověk pokorného ducha se vždy obává vlastní vůle jakožto zbloudilé. Když prosí Bohu, přivykl si s neotřesitelnou vírou zjišťovat, co má dělat, (31) a podřizovat se tomu. Nevšímá si, jak žijí jeho představení, ale předkládá své starosti Bohu, který i Balaama ‒ skrze osla ‒ poučil o tom, co je třeba dělat.^[18]

Ať už takový asketa dělá, myslí si či říká cokoli, vztahuje se k Bohu a nespoléhá na svou vůli. Pro pokorného je sebedůvěra stejným ostnem a zátěží jako pro pyšného spolehnout se na cizí vůli (32).

Domnívám se, že andělům je vlastní nenechat se zlákat ke hříchu. A tu slyším pozemského anděla, jak říká: „Nebo ač do sebe nic nevím, však ne skrze to jsem spravedliv; nebo ten, ješto mne soudí, Pán jest.“^[19] Proto se musíme neustále posuzovat a kárat (33), abychom byli skrze dobrovolné sebeponížení ospravedlněni z nedobrovolných hříchů. Nečiníme-li tak, budeme za ně při odchodu z tohoto světa těžce potrestáni.

Kdo žádá od Boha méně (34), než si zaslouží, vždy dostane více. O tom svědčí i celník, který prosil o odpuštění, ale dostalo se mu spásy (35).^[20] A lotr po pravici prosil jen o to, aby byl vzpomenut v Království nebeském, ale jako první zdědil celý ráj.^[21]

Ve stvořeném světě není možné, aby oheň byl zároveň malý i velký. A stejně tak není možné, aby v neposkvrněné pokoře přetrvávalo něco z hmotného světa, tedy vášně. Když dobrovolně zhřešíme, chybí nám pokora (36), což svědčí o tom, že v nás přebývá něco z hmotného světa.

Pán a vládce ví, že duševní ctnost odpovídá vnějšímu chování (37), a proto vzal roucho a ukázal nám, jak kráčet cestou pokory.^[22] Duše se totiž připodobňuje potřebám těla, přizpůsobuje se tomu, co činí tělo, a přetváří se podle toho. Pýcha jednoho anděla plynula z toho, že byl vládcem, ačkoli proto mu vládnutí nebylo svěřeno. Jinak se chová člověk, který sedí na trůně, a jinak ten, kdo sedí na hromadě hnoje. Zřejmě i proto seděl jeden veliký spravedlivý, Jób, za městem na hnojišti. Když dosáhl dokonalé pokory, vyznal se z hloubi duše: „Pročež mrzí mne to, a želím toho“^[23] (38) a považuji se za popel a prach.

Manasse podle mne zhřešil jako nikdo jiný, protože poskvrnil Boží chrám a celou bohoslužbu modlami. I kdyby se kvůli tomu postil celý svět, nemohl by to odčinit, ale sílu vyhojit jeho nezhojitelné provinění měla pokora: „Nebo neoblíbil (39) bys oběti, bychť ji i dal,“ říká David Bohu, „aniž bys zápalu přijal“, tedy postící se těla. „Oběti Boží“ – a dál je to všem známo.^[24] Kvůli smilstvu a vraždě kdysi blahoslavená pokora zvolala k Bohu: „Zhřešilť jsem Hospodinu.“ A hned zazněla odpověď: „Tentýž Hospodin přenesl hřích tvůj.“^[25]

Pamětihodní otcové tvrdí, že cestou a základem pokory je tělesná práce. Připojuji k tomu poslušnost a upřímné srdce, protože jsou přirozeným protikladem pýchy. Jestliže pýcha dokázala z andělů učinit ďábly (40), pak pokora jistě dokáže z ďáblů učinit anděly (41). Ti, kdo zhřešili, nechť jsou tedy dobré mysli!

Vší silou spěchejme vystoupat na vrchol pokory, a ne-li, alespoň jí vylezme na ramena. Umdléváme-li, pak jí alespoň nevypadněme z náručí, protože kdo jí vypadne, jen stěží podle mne získá nějaký věčný dar. Pokora má své křižovatky a cesty, ale i svá znamení, (42) totiž chudobu, odchod ze světa, skrývání moudrosti, prostotu řeči, prosby o almužnu, skrývání vlastní urozenosti, odepření prostopášnosti, zákaz mnohomluvnosti. Nic však nedokáže učinit duši tak pokornou jako chudoba a živobytí z almužen (43). Tehdy se prokáže, že jsme milovníci moudrosti a Boha, když prchneme před povýšením, ačkoli je na dosah.

Když se obrňuješ proti jakékoli vášni, hledej spojence v pokoře: „Po lvu a bazališku choditi budeš, a pošlapáš lvíče i draka“,^[26] hřích a zoufalství, tedy ďábla a draka tělesnosti.

Pokora je nebeský vír, který dokáže vynést duši z propasti hříchu až do nebe (44). Kdosi spatřil ve svém srdci její krásu a v údivu se zeptal na jméno jejího rodiče. Ona se na něj radostně a pokojně usmála a odpověděla: „Proč spěcháš, aby ses dozvěděl jméno mého rodiče? Vždyť nemá jméno a ani já ti je neřeknu, dokud v sobě nebudeš mít Boha.“ A jemu budiž sláva na věky věků. Amen.

Stejně jako moře je počátkem pramene, tak pokora je počátkem schopnosti rozlišovat.

-mk-