Zpovědník: Ptáš se tedy, co je to pokrok? V čem, z církevního pohledu, spočívá smysl světových dějin? Toužíš vědět, zda snad kultura, věda a umění – jednoduše všechno, co stvořil svět, není jen bezobsažnou komedií? Chápu-li tě správně, právě takto stavíš svou otázku, že ano?
Neznámý: Ano, pochopil jsi správně. A zdá se mi, že tato otázka je současně i tou nejzásadnější námitkou proti křesťanství.
Zpovědník: Proč?
Neznámý: Protože vzniká rozumově bezvýchodná situace. Buď musíme světové dějiny uznat za bezobsažnou komedii, a pak se vše, čemu Církev učí, ukáže jako pravda. Nebo jako nesmyslné přijmeme křesťanské učení, a potom se pravdivým ukáže to, co stvořil svět. A protože je velikost křesťanství přece jen více neživotná a méně hmatatelná, než velikost toho, co jest stvořené světem, je zcela jasné, že člověk volí druhou možnost.
Zpovědník: Máš pravdu, drtivá většina se skutečně zachová takto. Zavrhne pravdivé učení Církve a přijme světský klam, avšak z jiného důvodu, než si myslíš. Ona „bezvýchodná situace“, o níž hovoříš, ve skutečnosti neexistuje. Světové dějiny z křesťanského hlediska absolutně nejsou „nesmyslem“. A chyba nevěřících vůbec nespočívá v tom, že uznávají smysl dějinného vývoje, nýbrž v tom, že ho chápou mylně.
Neznámý: Proč je tedy ona drtivá většina nucena bezpodmínečně odmítnout pravdu?
Zpovědník: Na to najdeš ve Slově Božím zcela přesnou odpověď.
Neznámý: A to?
Zpovědník: „...Neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži“ (2 Te 2: 10 – 11).
Neznámý: Budiž. Tím se mi ale církevní učení o smyslu světových dějin nejeví o nic víc srozumitelněji.
Zpovědník: Jistě. Hodlám ti ho také vysvětlit. Nejdřív mi ale odpověz na otázku, zda samotný pokrok, tedy jakýsi proces, v němž se zdokonaluje život, považuješ za nepochybný fakt?
Neznámý: To se rozumí.
Zpovědník: Co je vlastně pokrok z hlediska nevěřících? V čem tkví smysl světových dějin, jestliže neexistuje nic, vyjma matérie, a všechny životní projevy nejsou ničím jiným než fyzicko-chemickými procesy, v nichž podle neměnných zákonů probíhají kombinace atomů hmoty?
Neznámý: Nevěřící na otázku po smyslu světového pokroku nacházejí odpověď v postupném zlepšování života.
Zpovědník: Co je mírou zlepšení či zhoršení života?
Neznámý: Požitek. Kultura posiluje moc člověka nad přírodou, umožňuje vytvoření většího komplexu potřeb a poskytuje úplnější možnosti k jejich uspokojení. To činí život stále příjemnějším a obsažnějším. Kulturní statky sice dosud nejsou dostupné všem, avšak následující pokrok zlikviduje nerovnost, načež přístup k požitkům bude pro všechny stejný. Smysl pokroku tedy spočívá v postupném zmnožení životních požitků a v postupném zničení nerovnosti při jejich distribuci.
Zpovědník: Tento příznak „zlepšení“, o němž hovoříš, je zcela nedostatečný.
Neznámý: Nevěřícím lidem se zdá být dostatečný.
Zpovědník: Dostatečný je pouze pro praktické úkoly, jež si většina klade, ale ne pro účinné objasnění smyslu pokroku. Většina neusiluje o dosažení vyššího duchovního jmění, nýbrž o uspokojení svých vášní. Zmnožení těchto vášní a možnost jejich efektivnějšího uspokojování se proto přirozeně této většině jeví jako „pokrok“, tj. jako „zlepšení“ života.
Neznámý: Proč by zvětšení požitků nemohlo poskytnout smysl světovému pokroku?
Zpovědník: Ze třech příčin. Za prvé je třeba teprve dokázat, že kultura skutečně společný souhrn požitků zmnožuje a nezmenšuje. Vždyť spolu s růstem požitků roste i strádání. A teoreticky je jen stěží možné doložit, že zmnožení požitků se odehrává rychlejším tempem než prohlubování strádání. Za druhé, pojem „požitků“ je krajně subjektivní. Život ve velkých městech, kde je možné využívat všechny požitky kultury, se mnohým jeví jako strašný, pročež před ním utíkají k životu méně kulturnímu, pevněji však provázanému s přírodou. Užívání si kulturních výdobytků tedy nemůže být znakem obecně závazným. A za třetí, pokud bychom i uznali, že zmnožení požitků je nepochybně a s všeobecnou platností svázáno s rozvojem kultury, existence světa by tím nenalezla svůj smysl ze stejného důvodu, z jakého i ty nejrafinovanější požitky nemohou vysvětlit život jednotlivého člověka.
Neznámý: Zdá se, že jsme dospěli tam, kde jsme začali.
Zpovědník: Ano, a je to naprosto přirozené. Vždyť světový život je utvářen životy jednotlivých lidí. A všechno, co jsme spolu o člověku probírali, má přímý vztah k lidstvu. Viděli jsme, jaký význam má v otázce smyslu života idea nesmrtelnosti. Pokud je smrt koncem bytí vůbec, pak se lidský život, jakožto zbavený ospravedlnění ve vyšším cíli, jeví bezúčelným a tudíž i nesmyslným. Takovým cílem, jenž kterékoli řadě jevů, z nichž sestává život, poskytuje smysl – takovým cílem může být pouze věčnost. Pouze věčnost jako neohraničenost totiž může být cílem sama o sobě. To vše platí v plné míře rovněž o životě lidstva. Také tomuto životu může poskytnout smysl pouze vyšší cíl, ležící za hranicemi proměnlivé řady jevů. Odlišnost tkví pouze v tom, že mluvíme-li o jednotlivém člověku, je nesmyslnost jeho života zcela očividná, jelikož nevyhnutelnost smrti mají všichni před očima. Pokud však namísto „člověka“ postavíme „lidstvo“ či ještě širší pojem „světa“, začne se nevyhnutelnost smrti posunovat do nejasné vzdálenosti a bezúčelnost se proto skrývá za jakýmsi oparem. Avšak ať už sčítáš nul kolik chceš, výsledek bude stále nula. Stejně můžeš i bezúčelnost posunout jak daleko chceš, nikdy se ale nestane cílem. Pokusy implantovat do ateistického učení o pokroku morální moment jsou zhola beznadějné. Zde, jakož i v otázce osobního života platí, že pokud je vše redukováno na fyzicko-chemické procesy, nemůže být o jakékoli morálce řeč. Jestliže jednotlivcům chybí svoboda volby, jsou-li jen „kombinací atomů“, jestliže každá jejich činnost, podobně jako kterýkoli jev hmotného světa, je příčinně podmíněna, pak i světové dějiny jsou týmž mechanickým procesem, v němž nejsou spravedliví ani viníci, kde není smysl ani cíl, progres ani regres, nýbrž kde existuje pouze mechanické střídání příčinně podmíněných faktů.
Neznámý: Možná, že máš pravdu. Konec konců, ani trochu teď nemám sklon k obhajobě materialistického chápání dějin. Přesto, neopodstatněnost jedné teorie ještě nedokazuje opodstatněnost druhé.
Zpovědník: To jistě nedokazuje. Není to také důvod, proč ti o nesmyslnosti chápání pokroku z hlediska materialistického světonázoru povídám. Chtěl jsem pouze dokázat, že jakékoli kladné řešení otázky smyslu světových dějin musí být neoddiskutovatelně náboženské. Možné neshody pak mohou existovat pouze v chápání tohoto náboženského smyslu.
Neznámý: To připouštím.
Zpovědník: Křesťanské chápání pokroku není ani trochu podobné chápání světskému. Proto je třeba začít tím, že se plně oprostíme od všech obecně přijatých pojmů, slov, soudů a hodnocení. Zapomeňme na domýšlivé a nic neříkající fráze o „vítězném pochodu lidstva na cestě pokroku“ o „velikosti lidského génia“ o „triumfu vědy a techniky“, o jakýchsi „nadpozemských úspěších kultury“. To vše jsou prázdná slova, nakolik zde hovoříme o smyslu pokroku. Lidé mohou létat v letadlech jako ptáci, mohou ze svých pracoven vidět a slyšet, co se děje tisíce kilometrů daleko, svůj život mohou proměnit ve fantastickou pohádku, v níž stačí mávnutí kouzelné hůlky a objeví se ty nejvybranější pokrmy i nejrafinovanější požitky, avšak celá tato ohromující kultura nebude ani v nejmenší míře sama o sobě „pokrokem“, ani v nejmenším nebude schopna poskytnout smysl dějinnému procesu. Vyslovit otázku po smyslu pokroku může toliko křesťanské učení, poněvadž pouze ono jediné zná konečný cíl bytí vůbec, tudíž může v souvislosti s tím či oním významem dějinného procesu pro dosažení tohoto cíle hovořit o pokroku a jeho smyslu.
Za křesťanskou teorií pokroku stojí velké pravdy víry o stvoření světa a člověka, o prvotním hříchu, Vykoupení, Církvi, mravním zdokonalování, Prozřetelnosti, zákonu a milosti, o posledním čase, zjevení antikrista, o slavném druhém příchodu Ježíše Krista. Poskytnout účinnou odpověď na otázku co je pokrok a jaký je jeho smysl nemůže lidský rozum – toho je schopno pouze Bohem inspirované křesťanské učení ve své celistvosti.
Neznámý: Jakou ale poskytneš definici samotného chápání pokroku? Myslím, že toto chápání je stejné, ať už by za ním byl jakýkoli sdílený světonázor.
Zpovědník: Ne, sdíleným světonázorem je určováno i samotné vymezení pojmu pokroku.
Neznámý: Tomu nerozumím.
Zpovědník: Hned to pochopíš. Vzpomeň, jak jsi o pokroku hovořil z pohledu nevěřících: pokrok je postupným zmnožováním životních požitků a postupnou likvidací nerovnosti při jejich distribuci.
Neznámý: Přesně tak. Jedná se současně o definici pojmu pokroku i odhalení jeho smyslu.
Zpovědník: Správně. Podívejme se nyní, jak je chápání pokroku vymezeno z perspektivy křesťanského učení. Pokrok je podle něj takovým procesem proměny života, v němž je dosahováno obecného cíle stvoření. Jak vidno, jde o něco zcela jiného, než o čem jsi hovořil ty. Z této definice vyplývá, že pochopit smysl pokroku značí pochopit tento konečný cíl stvoření a vysvětlit, za jakých podmínek vede pokrok světového života k jeho dosažení. Souhlasíš s takovou formulací?
Neznámý: Absolutně.
Zpovědník: Je třeba dodat ještě několik slov o tom, proč konečný cíl stvoření nemůže spočívat v jakýchkoli materiálních proměnách života. Vždyť takové proměny jsou, jako všechno materiální, svázány s pojmy času a prostoru. Připustíme-li tudíž, že smysl pokroku tkví v dosažení nejvyššího stupně materiálního blaha, pak další přibližování k tomuto zatím nedostupnému ideálu musí být nutně ve zjevné závislosti na dalším pohybu času.
Uběhne ještě tisíc let, lidé se stanou ještě učenějšími, ještě pevněji budou vládnout přírodě, sestrojí ještě několik desítek obdivuhodných přístrojů, a tehdy se přiblíží ideál plného pozemského blahobytu. Taková závislost pokroku na množství uplynulého času je zjevně nesmyslná. Při odmítnutí stvoření světa Božskou mocí docházíme v minulosti k nekonečnosti času. To znamená, že ať už by pro vyšší úspěchy v materiálním proměňování světa bylo zapotřebí jakéhokoli času – ten už by byl dán v oné nekonečnosti, a tudíž ta či ona nedokonalost nemůže být vysvětlována jeho nedostatkem. Nelze říci: uběhne ještě tisíc let a my dosáhneme něčeho takového, čeho by nebylo možné dosáhnout před jejich uplynutím. Nelze něco takového prohlašovat z toho důvodu, že tyto i veškeré další tisícovky let nutné pro materiální příčinně podmíněné jevy už byly v nekonečnosti minulého. Je naprosto jasné, že vně závislosti času může stát toliko mravní cíl stvoření, z čehož plyne, že možný je jenom mravní význam pokroku. Mravní moment totiž není podmíněn příčinným řetězením jevů. Jako absolutně svobodný akt vůle se nenachází v nižádné závislosti na množství uběhlého času, a proto nekonečnost v minulosti k němu nemá žádný vztah. Ať už by dějiny čítaly tisíciletí kolik by chtěly, dokud v daný moment nebude uskutečněn svobodný akt vůle, nebude dosaženo ani toho, co si ke svému docílení tohoto svobodného aktu žádá. Jestliže se svět, nehledě na věčnost, stále proměňuje, pak to nesvědčí o tom, že uběhlo nedostatečné množství času k dosažení materiálních cílů, nýbrž o tom, že význam všech změn probíhajících v existenci světa leží v oblasti mravní, na čase nezávislé, s časem nespojené. Takovýto cíl stvoření spolu s tímto smyslem pokroku nám odhaluje křesťanské učení.
Ve shodě s křesťanským učením tkví konečný cíl stvořeného světa i jednotlivého lidského života v dokonalé obnově jednoty s Bohem, narušené prvotním hříchem, a to v obnově skrze víru v Ježíše Krista. Neboť „kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch“ (1 K 6: 17). A do této jednoty nevstoupí jednotliví, ničím mezi sebou nepropojení lidé, nýbrž ti, kteří jsou sjednoceni v Kristově Těle, ve svaté Církvi. A tato jednota v Bohu se netýká pouze člověka, ale celého života, neboť „i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích“ (Ř 8: 21). Toto má být jednota nejen celého života, ale i celého vesmíru, jelikož „podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost“ (2 P 3: 13). Krátce, „tak bude Bůh všecko ve všem“ (1 K 15: 28). Právě toto stojí na konci života světa, právě toto poskytuje smysl dějinnému procesu a právě přiblížení k takovému cíli nám dává oprávnění nazývat tento proces pokrokem.
Pokrok, to nejsou letadla, rádio, zázraky techniky a rafinované požitky; to je strašlivý boj se světovým zlem, jež brání dosažení konečného cíle stvoření – jednoty s Bohem.
Zaměřme se nyní na samotný proces dějinného života a na to, jak je v jeho rámci dosahováno konečného cíle. Dějinný proces – to je na jedné straně utvářející se Kristovo království, svatá Církev; na straně druhé – království antikrista.
Neznámý: Co ty sám chápeš pod pojmem antikrista – konkrétní osobu, či všeobecný mravní stav světa?
Zpovědník: Živoucí osoba antikrista v procesu světových dějin ještě není přítomna, jakož není přítomen Kristus, přicházející ve slávě. Avšak duch antikrista působí ve světě a postupně uchystává takový stav zla, v němž bude moci dojít i ke vtělení onoho ducha do konkrétní osoby. „…je to duch antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a který již nyní je na světě“ (1J 4: 3). Smysl všech světových změn tkví v procesu morální diferenciace, která definitivně oddělí království Kristovo od království antikrista.
Neznámý: Ale vždyť už v prvotním křesťanství byla tato diferenciace přítomna. Sám jsi hovořil o tom, že Církev a svět jsou vzájemně odděleny neprostupnou zdí. K čemu potom „proces“?
Zpovědník: Ano, Církev a svět byly v prvotním křesťanství skutečně ostře rozhraničeny. Bylo ale vše, co do sebe mohla Církev pojmout, odděleno od světa? Bylo snad ono rozetnutí absolutním oddělením veškerého světského života? Není snad nutný dlouhý proces, aby celý svět prošel skrze toto rozdělení? Vzpomeň na Pavla, jenž praví: „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“ (2 P 3:9).
Kladeš-li otázku, zda bude pozemský vývoj završen blahobytem, pak ti Církev odpovídá kategorickým odmítnutím. Ve shodě s jejím učením, se bude život světa ve smyslu pozemských blah zhoršovat, dokud nedospěje ke katastrofě. Pozemského štěstí lidstvo nedosáhne nikdy. V tomto smyslu žádný pokrok neexistuje. Zde je celá ta propast mezi materialistickým a křesťanským světonázorem.
Křesťanské učení o pokroku tedy dějinný proces nechápe jako postupné dosahování materiálního blahobytu, nýbrž jako postupné vnitřní sebeurčení dobra a zla.
Pokrok není budování materiálních statků, ale rozdělení antagonistických mravních principů. Vnější dějiny světa jsou prostým následkem těchto vnitřních střetů, tohoto boje. Zmíněný proces rozdělení se týká především vzájemného vztahu Církve a světa. Diferenciace zde vede k jejich rozhodnému a plnému protikladu. Dále se tento proces týká Církve samotné, kdy je oddělováno zrno od plev. A daný proces pak prochází také skrze celý světský život, a zde jedny, na základě fyzického zdokonalování, přibližuje ke spáse, kdežto druhé uvrhá do propasti definitivního rozkladu. Proto se tento proces dotýká každé lidské duše, v níž se smíšené principy dobra a zla stále ostřeji a ostřeji rozdělují a s prohlubující se zuřivostí vedou vzájemný boj. Ve svých vrcholných stádiích tento proces definitivně ruší spojení mezi Církví a světem, Kristem a Belialem. Církev pak dospívá k čistotě apoštolského věku; svět k definitivnímu mravnímu pádu. Každá jednotlivá duše si nutně musí zvolit svého pána.
Teprve když prozkoumáme všechny cesty tohoto procesu, můžeme dospět ke správnému chápání konce světových dějin, zjevení antikrista, finální katastrofy a druhého Hospodinova příchodu, jelikož to vše je odhaleno v Božím zjevení.
Neznámý: Hovoř, prosím, o všem, co považuješ za potřebné k tomu, abys mi, co možná nejplněji, odpověděl na mou otázku.
Zpovědník: Dobrá tedy. Církev a svět – to je zásadní rozdělení v procesu dějinného rozvoje. Je to první i poslední diferenciace dobra a zla, neboť „nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“ (Mt 10: 34).
Původ Církve je nadpřirozený; její podstatou je svátostné tělo Kristovo. Jejím životem je požehnaný život v Bohu, poněvadž: „moje království není z tohoto světa“ (J 18: 36).
Vnitřní život je postaven na skutečné svobodě, milosti, duchovní jednotě a mravní autoritě. Plně je v něm překonáváno jakékoli násilí, nerovnost a egoismus. „Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi…“ (Mt 20: 25 – 26). „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho“ (Gal 5: 1). „Bylo za vás zaplaceno výkupné, nebuďte otroky lidí!“ (1Kor 7: 23).
V rámci dějinného procesu nedošlo ve vztazích Církve a světa k žádné principiální změně, ačkoli fakticky nezůstaly neměnné. Smysl všech dosavadních faktických změn spočívá v postupném rozdělení Církve a světa, jež je nutné k dosažení konečného cíle univerza. Prvotní Církev byla od světa oddělena silněji než Církev pozdějších staletí. Z perspektivy plnosti sebeurčení všeho církevního a světského by se tak mohlo zdát, že dějinný proces nelze v tomto smyslu nazvat „pokrokem“, že diferenciace se neprohlubuje, nýbrž oslabuje, hranice mezi Církví a světem jakoby zmizela a Církev že viditelně podléhá zesvětštění.
Proces však nelze brát v jeho jednotlivých stádiích, nýbrž v celém jeho souhrnu, pročež se i hodnota přechodných stavů ukáže ve zcela jiném světle. Jako i v životě jednotlivého člověka, kdy jsou mnohé aktuální události, námi samotnými posuzovány negativně, nicméně později, na konci života, se odhaluje jejich pozitivní význam – tak se i v procesu dějinného života mnohé, co je považováno za regres či odbočení, nakonec, v obecném toku dějin vyjeví jako pokrok. Prvotní Církev, tento „klášter ve světě“ dosáhl dokonalejšího rozdělení se světem než Církev následující epochy. Svět nicméně nebyl dostatečně diferenciován na církevní a necírkevní, tudíž, ještě před dosažením definitivního sebeurčení všeho církevního a všeho světského, bylo zapotřebí mnohého, Evangelium muselo být rozšířeno po celé Zemi, do sféry církevního života mělo vstoupit mnoho národů. Třebaže tento proces s sebou nesl i jisté zesvětštění pozemské Církve a ze světa do Církve prosáklo mnohé, o čem jest psáno: „ne tak bude mezi vámi“. V obecném toku dějin se však tento proces jeví proto pokrokem, protože skrze něj je připravováno definitivní rozdělení všeho světského a všeho církevního, nutné to podmínky k dosažení konečného cíle stvoření.
Podobně svět, svým vlastním způsobem, prodělal ve vztahu k Církvi totožný proces. I on začínal na silném odmítání Církve. Epocha pronásledování byla epochou plného rozdělení světského a církevního principu. Tento tlak na Církev postupně zeslábl, čímž se oslabila i hranice oddělující svět od Církve. Pozvolným splýváním s Církví svět započal usilovat o moc v požehnaném království, jež není z tohoto světa. I tento proces, uchopíme-li jej v jeho izolovanosti, se z pohledu čistoty oddělení světského principu a Církve, může jevit jako pohyb zpět. Neboť Církev zde získává možnost ovlivňovat světský život, ale i ona sama se dostává do jeho vlivu. Ve výsledném porovnání s epochou pronásledování se vytrácí rozdělení světa a Církve. V obecném toku dějin však i toto slouží dílu konečného rozdělení dobra a zla, světa a Církve, neboť vede k tomu nejzuřivějšímu odmítání Církve, a tudíž, i k úplné diferenciaci.
Neznámý: Rozdělení mezí Církví a světem je mi jasné. Jasný je mi rovněž proces, jímž toto rozdělení probíhá. Má otázka nicméně do značné míry vyplývá právě z onoho nepochybného rozdělení. Proto je pro mne důležité, abych si vyjasnil – nikoli proces rozdělení Církve a světa, nýbrž diferenciaci každého z nich jednotlivě.
Zpovědník: Rozumím, ale obecný obraz světového vývoje z pohledu Církve by byl neúplný, pokud bych se o tomto zásadním rozdělení nezmínil.
Neznámý: Jistě, to je samozřejmé. Mluví ze mě má netrpělivost. Hovoříš-li o rozdělení Církve a světa, shoduje se to zcela s mými představami daného problému. Avšak pokud zmiňuješ diferenciaci Církve, zejména pak samotného světa, má představivost zcela selhává. Nenech se ale rušit a pokračuj tak, jak sám uznáš za vhodné. Je to konečně základní podmínka našich rozhovorů.
Zpovědník: O rozdělení Církve a světa jsem už vše řekl. Přejděme nyní k posouzení téhož procesu v životě samotné Církve, a zde uvidíme tentýž boj dobra a zla, totéž rozdělení protikladných principů, téhož ducha Krista i antikrista. Spasitel svým učedníkům pravil: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé“ (Mt 24: 4 – 5). Jeho slova se začala naplňovat hned od prvních dnů života Církve. Už za života apoštolů se objevili heretici. Ti, o nichž Jan řekl: „ jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů… Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi“ (1J 2: 4 – 5).
Byla to antikristovská pýcha rozumu, jež se snažila znetvořit křesťanské učení. V následujících dějinách Církve započaly strašlivé vnitřní otřesy, mnohem silněji rozrušující, než všechny vnější výpady, jež proti ní vykonal svět. Co leželo v základu oněch vnitřních útoků? Duch antikrista. Úsilí vytvořit napodobeninu pravé Církve, falšovat Krista. Jednalo se o naplnění Spasitelových slov: „…mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš‘“ (Mt 24: 5).
Co činila Církev ve snaze překonat tyto útoky? Vymezovala se vůči antikristu, očišťovala se v tomto procesu vnitřního boje. Byla to ona diferenciace, v níž Církev dosahovala stále většího a silnějšího sebeurčení. Stačí, vzpomeneme-li padesát let trvající období boje s ariánstvím či celé století zápasu s ikonoborectvím, abychom si v dokonale konkrétní podobě mohli představit význam tohoto procesu. Duch antikrista je duchem sebeprosazení, pýchy, jáství, závislosti, lži a vášní. To vše tvořilo podstatu oněch vnitřních vzpour proti pravé Církvi.
Ariánství se pokoušelo nahradit nepostižitelné Bohem zjevené pravdy víry rozumem uchopitelnou lží. Církev s herezí nebojovala silou zbraní, nýbrž silou vyznání víry. To ariánská pronásledování nebyla o nic méně krutá než pohanská. Křesťané jim však vzdorovali trpělivostí, svatostí, oddanou věrností pravé Církvi Kristově. A nebylo snad pro Církev plodem tohoto boje právě rozdělení Krista a antikrista?
A ikonoborectví? Cožpak i tato hereze nebyla jen „padělkem“? Cožpak pod zástěrkou boje s pohanstvím a ve jménu „pravé Církve“ neusiloval antikrist skrze strašlivý útisk, lež a klevety o pokažení pravdivého učení Církve? A co bylo výsledkem tohoto procesu vnitřního zápasu s herezí, když ne prosetí zrna od plev? A čím je vlastně celá epocha Všeobecných sněmů, když ne bojem Krista a antikrista v útrobách samotné Církve?
Tento zápas však neustal po Všeobecných sněmech a neustane do posledních dnů pozemského bytí Církve. Mění se pouze podmínky tohoto zápasu v závislosti na změnách vnějších podmínek života, mění se příčiny boje v závislosti na tom, na co konkrétně útočí nepřítel, jenž je stále lstivější a jeho nápodoby jsou tudíž hůře a hůře rozpoznatelné, avšak duch a podstata oněch útoků zůstává táž. Ať už bude boj veden ve jménu čistoty pravé víry nebo čistoty uctívání Boha, ve jménu kanonického uspořádání Církve či vnitřní svobody Kristovy v ní – ve své podstatě to stále bude boj Krista a antikrista, bude to proces oddělení pravé Církve od její falzifikace, jehož výsledkem vždycky bude stále silnější sebeurčení pravé Církve a prosetí čistého zrna od plev.
Proto také tento proces můžeme nazvat pokrokem. Ve strašlivých mukách a žalu tohoto boje, připravena odpovídat trpělivostí na násilí, vyznáním víry na na lež, bude svatá Církev zachovávat svou bezúhonnou čistotu k posledním dnům světa.
Lžicírkev bude existovat do konce historického procesu. Vnějškově bude silnější a početnější nežli Církev pravá. „Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné“ (Mt 24: 24). Nikoli však tato domněle mocná lžicírkev, nýbrž pronásledovaná, světem opovrhovaná a do pouště vzdálená Církev bude skutečnou Církví Kristovou.
Svěncickij Valentin Pavlovič