To, že nymfomanka nebo chorobní hráči mají všechna lidská práva neznamená, že nymfomanie a hráčská vášeň si jako styl života zaslouží uznání. Je to pochopitelné. A to platí rovněž ve vztahu k homosexualitě.
Zástupce šéfa výboru pro ústavní právo Rady federace Konstantin Dobrynin v rozhovoru pro Interfax řekl: „Můžete se smát, jak chcete nad Amerikou nebo tolerantní Evropou, ale je třeba přiznat si, že je svět globální a je pouze otázkou času – někde větší, někde menší – kdy menšiny dostanou stejná práva, která dnes nemají“. Pohovořme tedy o rovných právech a o globálním světě.
Diskusi bychom měli začít vyznačením oblasti souhlasu a já poukážu, v čem souhlasím s mými oponenty. Rozhodně souhlasím s tím, že všichni lidé disponují přirozenými právy a důstojností. Souhlasím, že v dobře uspořádaném státě by měli mít všichni lidé před zákonem stejná práva. Souhlasím s tím, že preference sexuálních partnerů stejného pohlaví nijak nečiní lidi lidmi v menší míře a nemůže být příčinou k absenci jejich práv. Souhlasím, že agrese proti komukoli, včetně homosexuálů, je špatná. Výtržník stejně jako zloděj by měl sedět ve vězení.
Lidé, kteří mě s úporností ujišťují, že homosexuálové jsou také lidmi a mají rovněž práva, se dobývají do otevřených dveří. Samozřejmě jsou lidé a práva mají. O tom není sporu.
Nyní přistoupíme k vzájemným neshodám. Rétorika příznivců „homosexuálních manželství“ obsahuje, podle mého názoru, dvě zásadní záměny. Zaprvé se rovnoprávnost lidí zaměňuje za rovnocennost životních stylů. Zadruhé je „právo uzavřít manželství“ zaměňováno za „právo vstupovat do manželství podle vlastního uvážení“.
Rozebereme si první záměnu. Všichni lidé mají stejná práva. Horliví pracující a povaleči, chorobní hráči a spořiví hospodáři, nymfomanky a ctihodné matky rodin, lidé vedoucí zdravý životní styl a lidé tíhnoucí k alkoholu a přejídání - všichni mají stejná práva a důstojnost. Tyto práva jsou založena na jejich lidské přirozenosti, a ne na jejich chování.
Z této teze ovšem nijak nevyplývá, že „všechny životní styly jsou si rovnocenné a zaslouží si stejné uznání a podporu.“ Z toho, že například nymfomanky nebo chorobní hráči mají stejná lidská práva, nijak nevyplývá, že nymfomanie nebo vášeň ke hře (jako životnímu stylu) si zasluhují uznání.
Člověk může mít stejná práva, ale jeho životní styl může být společensky nepřijatelným.
Platí to také ve vztahu k homosexualitě. Z toho, že homosexuálové (jako lidé a občané) mají stejná práva, nijak nevyplývá povinnost společnosti nebo státu schvalovat a podporovat homosexualitu (jako životní styl). Nymfomanka má všechna občanská práva, ale odtud nemůže vyplývat, že jsme povinni zavádět do škol lekce tolerance, v nichž budeme dívkám vysvětlovat, že v chování nymfomanky není nic nebezpečného a špatného a každá dívka, která v sobě pocítí tyto sklony, nechť se směle odváže.
Okamžitě mi samozřejmě namítnou, že nymfomanie je zcela jiná záležitost. Nemyslím si to, ale boj s nymfofobií není momentálně mým úkolem. Podstata argumentu spočívá v tom, že nemůžeme schvalovat čísi životní styl a zároveň pokládat ty, kdo ho vedou, za lidi a občany se všemi právy. Z toho, že jste plnoprávnými lidmi a občany nijak nevyplývá, že vše, co děláte, se setkává s veřejnou podporou.
Společnost podporuje více rodinu než nymfomanii, zdravější způsob života než nezdravý, omezuje reklamu na alkohol, tj. obrací se s různými styly života různě, něco podporuje a něco ne, a to spočívá v jiné rovině, než uznání, že mají všichni lidé stejná práva. Omezení prodeje alkoholu není diskriminací závislých občanů na alkoholu (přestože to u některých z nich způsobuje nemalé podráždění).
Druhá záměna je spojena s pojmem manželství. Stále slyšívám, že jde o to, aby bylo určité kategorii lidí umožněno vstupovat do manželství. Skutečně, pokud by se určité kategorii osob zakazovalo vstupovat do manželství, byl by to případ nerovnoprávnosti.
Ale v případě gay-аktivismu se setkáváme se zásadně jiným jevem – požadavkem (v řadě zemí úspěšným) změnit definici manželství. To jsou zásadně odlišné požadavky.
Něco je vyžadovat, aby měl člověk právo vstoupit do manželství, to jest zákonem uznávaný svazek mezi mužem a ženou; jiná věc je požadovat, aby status manželství znamenal zásadně jiný typ soužití mezi osobami stejného pohlaví.
Diskriminace, omezování práv – to je situace, kdy je jedna skupina občanů zbavena toho, co mají ostatní. Všichni občané mají právo vstupovat do manželství mezi mužem a ženou (a nikomu na matrice nepřijde do hlavy zkontrolovat, není-li náhodou ženich homosexuálem), což diskriminaci nevytváří.
Oficiálně mohu požadovat, že se chci oženit se svým jízdním kolem. Můžete považovat tento požadavek za opodstatněný nebo ne, ale jeho odmítnutí nebude aktem diskriminace, protože v rámci stávající legislativy se nikdo nemůže s jízdním kolem oženit. Nebude mi v tomto případě odňato něco, co mají ostatní.
To znamená, že z uznání osob s homosexuálními (a jinými) tendencemi plnoprávnými občany nijak nevyplývá uznání homosexuálních vztahů „manželstvím“ nebo „boj s homofobií“ ve školách.
A další otázka: proč vlastně nelze uznat jednopohlavní vztah „manželstvím“? Podle zřejmého důvodu, protože to ve své podstatě není manželství. „Muž a žena žijí spolu, v obecném případě zplodí a vychovávají děti“, a „dvě osoby stejného pohlaví žijí spolu“ – to jsou různé jevy podle přirozenosti. Muž nemůže být těhotným ne proto, že mu zákon neposkytuje takovou možnost, ale proto, že mu takovou možnost nedala sama příroda. Nemá k tomu vyvinuté potřebné orgány. Mužské těhotenství není možné ani ne tak právně, nakolik biologicky. Samozřejmě právně můžeme přirovnat mužské břicho k těhotenství, žijeme-li v éře rovnosti, ale na skutečnosti to nic nezmění.
Stejně tak nemohou dvě osoby stejného pohlaví vytvořit manželství – nemají k tomu potřebné orgány. Taková je přírodní danost, právně ji můžeme ignorovat, ale ne zrušit. Biologicky, psychologicky a jakkoli chcete – muž a žena nejsou zaměnitelní.
Společnost je zainteresována (z několika důvodů) v podpoře manželství. Pokud jde o soužití osob stejného pohlaví – nikdo jim nebrání, ale nikdo není povinen je v tom podporovat.
Nyní se podívejme na další úroveň argumentace – výzvu k USA, Evropě a vůbec k „civilizovanému světu“. Síla tohoto apelu tkví v tom, že Západní Evropa a Severní Amerika vytvořily přitažlivou společnost s vysokým životním standardem. Nicméně dělat z toho potřebu, následovat vládu USA, kam se jim zachce, by bylo chybou. Vysvětlím to na příkladu.
Představme si, že do indiánské vesnice přijíždějí bílí lidé – zástupci mnohem více technologické a pokročilé civilizace. Mají ostré ocelové nože (jistě v zemědělství užitečný nástroj), pušky (ještě více užitečná věc) a ohnivou vodu (kterou rádi pijí).
Je nutné, aby indiáni usilovně pili ohnivou vodu, aby se tak začlenili k bohatství a moci bílých? Bohužel, mnozí indiáni a se tak rozhodli, což jim nakonec nepřineslo ani bohatství, ani moc.
Je zřejmé, že se ohnivá voda nestala zdrojem bohatství a moci bílého člověka. Naopak, byla pro něj zdrojem trápení a úplnou katastrofou pro chudáky indiány.
Ideologie gayů získala takovou sílu teprve nedávno. Není zdrojem západní prosperity a myslet si, že uznáním právě této strany západní života budeme neobvykle vzkvétat, by bylo naivní. Se stejným úspěchem bychom si mohli myslet, že západní životní úroveň nám pomohou dosáhnout žháři aut (jako v Paříži), anebo masové rabování nákupních center (jako v Londýně).
Musíme vycházet ze zdravého rozumu – svůj limit sociálních experimentů jsme již vyčerpali v minulém století, ať se tím nyní zabývají jiní.
(překlad čtenářky serveru)
Zdroj: vz.ru
Chudijev Sergej