Když jsem si přečetla informaci, že se stal biskup Václav Malý nositelem Ceny Arnošta Lustiga (viz článek Biskup Václav Malý a hambatý Playboy. O ztracené sebeúctě katolíků), abych řekla pravdu, udivilo mě to.
Jak může představitel katolické církve přebírat ocenění od člověka se spornou minulostí? Nechci rozebírat všechny důvody mého údivu, ty si i tak čtenář najde v jeho biografii. Staré přísloví přece říká: o nebožtících jen dobré. Vím, že to měl pan Lustig v životě těžké, byl vězněn ve fašistických koncentračních táborech, jejichž nelidské podmínky málokdo vydržel. Přesto měl štěstí a podařilo se mu zachránit si život.
Vzpomněla jsem si však, jak tento světově proslulý prozaik poskytl krátce před svou smrtí interview Literárním novinám, v němž mě doslova šokoval odpovědí na dotaz: Jak se dnes cítíte a jak se vám jeví vaši současníci? Pan Lustig tehdy odpověděl: „Jsou, i když se to zdá nadsazené, dva druhy lidí. Obyvatelstvo civilizovaných zemí, ke kterým se počítáme, a ostatní, na „kterých tolik nezáleží“. Dozvíte-li se, že v Indii nebo Pákistánu, v Číně nebo Zimbabwe bylo zemětřesení, nebo vybuchla továrna, plyn otrávil tisíce lidí a statisíce zranil, jako v Bhópálu, nezvedne se hladina vaší lítosti tak vysoko, jako kdyby to postihlo Francii, Anglii nebo Spojené státy, Itálii. Lidský život má jinou hodnotu tady a tam.“
O tomto člověku se tvrdí, že byl humanistou, ale tato jeho slova odhalují někoho jiného. Skutečný humanista by se tak nikdy nemohl vyjádřit. Dle opravdového humanisty je život každého člověka cenným, nezávisle na národnosti, vyznání, místě bydliště. Vždyť i on sám prožil peklo na zemi. Avšak nehledě na toto utrpení, nepovznesl se nad vyšší hodnoty než ty ze Starého zákona. Mimochodem se zmínil v tomto posledním rozhovoru, že ,,jediná kniha, která drží rekord, protože je stále nejčtenější, je Starý zákon.“ Tedy ne Nový zákon, nechávající ten Starý v pozadí.
Je udivující, že biskup Malý ani trochu nevzdoroval převzít cenu nazvanou po této kontroverzní osobnosti.
Redakce