Protojerej Valentin Svěncickij - ROZHOVOR SEDMÝ. O MNIŠSTVÍ (část druhá)

(část první)

Neznámý: Znamená to tedy, že Církev byla pouze v klášteře?

Zpovědník: Ne. Jedna Církev byla jak ve světě, tak i v klášteře. Klášter však představoval zcela nezdolnou záštitu její svatosti.

Neznámý: Jestliže ale klášter představuje starobylou apoštolskou Církev v její čistotě, odkud se pak vzali „igumenové“, „starci“ a „novici“, ony speciální klášterní pravidla, klášterní modlitební „pravidla“, stovky modliteb a poklon – zkrátka, celý ten způsob klášterního života? Nač? Vždyť „klášter ve světě“, jak nazýváš apoštolskou Církev, se bez toho všeho obešel.

Zpovědník: Odchodem ze světa a započetím uzavřeného, netoliko vnitřně ale i vnějškově odděleného duchovního života, nemohl klášter zůstat takovým, jakým byl v apoštolských dobách. Existovaly jiné vztahy se světem, jinak probíhal vnitřní zápas, utvářel se zcela odlišný způsob života. A klášter začal vytvářet vlastní metody vedoucí k dosažení duchovních cílů, a to jak vzhledem k novým podmínkám uzavřeného církevního života, tak i vzhledem k novému vnitřnímu rozpoložení lidí, kteří zpřetrhali i vnější spojení se světskou existencí. „Mnišské regule“ – bohoslužebné, postní i týkající se společného soužití, všechna pravidla a celé vnitřní uspořádání mnišského života – to vše bylo vytvořeno duchovní zkušeností, modlitbou, askezí. V klášteře má vše svůj původ ve vnitřním životě, a nikoli v rozumu. Ve všem jest vanutí Ducha Boží milosti, která bohatě nasytila vyvolené Kristovi vojáky. V těchto nových podmínkách prošli cestu křesťanského zdokonalování a každý z nich v pokladnici klášterních pravidel zanechal svůj vklad.

Neznámý: Můžeš mi ale podrobněji vylíčit, co konkrétně, ve smyslu metod vedoucích k dosažení duchovních cílů, klášter vytvořil?

Zpovědník: Modlitba, půst a poslušnost je to, čím mnišství žilo. A jestliže Církev jako celek vytvářela bohoslužebná a postní pravidla a upevňovala principy poslušnosti, pak to bylo mnišství, které se na této tvorbě podílelo především. Vždyť Církev a klášter nejsou vzájemně protikladné nebo svou podstatou odlišné věci. Klášter je určitou částí pozemské Církve. Konec konců Církev ve světě i Církev v klášteře, každá vedla boj s nepřítelem spásy, každá dělala své, svými vlastními silami řešila vlastní úkoly.

Neznámý: Rád bych, abys o modlitbě, půstu a poslušnosti promluvil detailněji.

Zpovědník: Dobře. Začněme modlitbou.

Modlit se, to znamená nacházet se v onom zvláštním vnitřním stavu, kdy duchovní princip člověka vstupuje do tajuplného a bezprostředního kontaktu s Bohem a nadpřirozeným neviditelným světem. Tohoto stavu je možné docílit za všech vnějších podmínek. Avšak protože mu brání vše světské, za nejvhodnější podmínky pro modlitbu je třeba považovat samotu. Náš Pán Ježíš Kristus sám stanovil tuto modlitební cestu. Odcházel před zástupy i svými učedníky, aby v čase modlitby zůstal samotný. Jindy odcházel před zástupy i se svými žáky. Slovy evangelisty Lukáše: „On odcházíval na pustá místa a tam se modlil“ (Lk 5: 16). Podobně hovoří i evangelista Marek: „Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil“ (Mk 1: 35). Na jiném místě pak evangelista Lukáš zmiňuje osamocenou modlitbu společně s učedníky: „Když se o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci...“ (Lk 9: 18).

Samota tedy představuje vnějškově příznivé podmínky pro modlitbu. Světský ruch ruší zvenčí. Existují nicméně i překážky vnitřní. Jakýsi ruch vnitřní. A ten je v nás tvořen světským ulpíváním a tělesnými vášněmi. Proto za hlavním dílem mnišství – modlitbou – stojí vnitřní neviditelný boj s pokušením a také ctnosti s tímto bojem spojené: nezištnost, sebeobětování, vyrovnanost. Mnišství svou zkušeností prošlo cestu nezištnosti, sebeobětování a vyrovnanosti, a ne jinak než svou zkušeností vytvářelo dokonalý modlitební život. Vše, co poskytlo bohoslužebným pravidlům i všechno co se obtisklo do podoby „pravidla modlitebního“, nebylo kabinetním výmyslem, nýbrž výsledkem mimořádné modlitební praxe. Modlitba naplňovala bezmála celý život kláštera. Tvořila učiněné nebe na zemi. Mnich žil v chrámu a opouštěl ho pouze pro ty či ony pozemské starosti, jež nesl trpělivě, jako cosi, co je pro člověka oděného do pozemského těla nevyhnutelné. A vykonání těchto pozemských záležitostí nestačilo rozptýlit to, co naplnilo jeho duši v chrámu.

Potřeba „nepřetržité modlitby“ stvořila zvláštní druh modlitebního usilování, provádění Ježíšovy modlitby: „„Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou!“ Tato modlitba, která se v Církvi dle tradice objevuje už od dob apoštolských a kterou dříve pronášeli všichni věřící lidé, se později stala základem modlitebního života mnichů. Modlitební řád by se bez této modlitby stal pro mnicha prostě nemožným. Neustále ji měl na rtech, v mysli i v srdci. Doprovázela ho všude. Doplňovala modlitbu v Církvi, změkčovala srdce a otevírala ho prožitku bohoslužby, modlitba mu nahrazovala chrám, šel-li plnit své povinnosti a musel se zaobírat svými pozemskými záležitostmi. Přebývala s ním v jeho cele, zaháněla stesk, sebelítost a tužby. Koncentrovala bloudící mysl a rozptýlené vnímání, byla tou nejsilnější zbraní v boji s vášněmi, zvláště v případě nutných kontaktů se světem.

Ježíšova modlitba poskytovala lidské duši možnost cítit se trvale před zraky Boha. V hloubi srdce stále pociťovat dojetí z vědomí nekonečného milosrdenství, jež nám projevil za naše hříchy trpící Pán Ježíš Kristus, rmoutit se nad hříchy a chovat naději na spásu. A to vše jako jeden společný cit, který se usídlil v srdci, přežíval tam trvale, dokonce i tehdy, když nebyly pronášeny slova modlitby a ochraňoval duši před poskvrněním a svody světa.

Jako vše v duchovním životě, má i modlitba svou cestu a své úrovně vzestupu. Ne vždy je člověku poskytnuta schopnost modlitby v její naprosté plnosti. Podobně jako v mravním životě, i zde závisí mnohé na usilování samotného člověka, avšak to hlavní je uskutečňováno skrze milost Boží, skrze dar Ducha svatého. V mravním životě je každý dobrý čin čímsi pozitivním na cestě zdokonalování, poněvadž za ním stojí dobrá vůle. I v modlitebním životě je již každé modlitební slovo, i když jen pouhými ústy pronesené, modlitebním skutkem, poněvadž svědčí o přání modlit se. Proto také klášter tak přísně vyžadoval dodržování, třebas i formálního, modlitebního pravidla. Tak nežádala „litera zákona“. Zde byla obsažena veliká moudrost. Litera modlitebního pravidla představovala nutný stupeň, jenž bezpodmínečně absolvovali i ti největší asketové. Pravidlo bylo to, co se žádalo ode všech. Další vzestup po vnitřních úrovních modlitebního zdokonalování byl přenechán milosti Boží a hrdinskému úsilí každého člověka.

Mnišství, které pokračuje v díle našeho Spasitele, jeho svatých apoštolů a prvních křesťanů, tedy díky svému mimořádnému úsilí a Boží milosti vytvořilo dokonalou formu modlitebního řádu a skrze zkušeností absolvování modlitební cesty ukázalo všem, kteří hledají spásu, jak po této cestě kráčet.

Dalším, čím žije mnišství je půst. Asketové označují modlitbu a půst za dvě perutě, bez nichž se nelze povznést nad světský a vášněmi prosycený život. Někteří z nich považovali postní usilování za nejsprávnější měřítko úspěšného absolvování duchovní cesty. Půst je asketickou praxí, jež je nasměřována na boj s našimi vášněmi. Za ním stojí ctnost vyrovnanosti. „Vydej krev a přijmi Ducha“ prohlašuje otec Longin, přičemž „krví“ rozumí utrpení asketické cesty. Pod postem je třeba rozumět nejen zdrženlivost v jídle, ale soubor všech asketických prostředků v boji s vášněmi. Jeho prvním a základním stupněm je odepření si určitého složení jídla, jeho hojnosti a slastných chutí, zatímco další stupně se týkají vnitřních úkolů: vyvarování se jakéhokoli poskvrnění obecně.

Názor Církve je vyjádřen těmito slovy: „Postíme se bohumilým půstem. Opravdový půst je vzdálení se od zlého, zdrženlivost jazyka, výmluvnosti odložení, chtíče zapuzení, odsouzení lži i pomluvy. Odsouzení zlého je skutečný a bohumilý půst“. Přejít okamžitě k takovému půstu, překročit první úroveň „postního řádu“, je stejně tak nemožné, jako se okamžitě povznést až k modlitbě srdce, aniž bychom absolvovali první úroveň modlitby ústní. To není teoretické bohosloví, nýbrž pravda daná zkušeností prožitého usilování, a všechny řeči o tom, že „lepší než se postit, je nehněvat se, neurážet a nezávidět“, jsou jen prázdná slova.

Duchovní život bez půstu je nemožný. Tato pravda není bohosloveckou teorií, ale jako vše v mnišském životě i ona je získávána skrze usilovné konání, a platí se za ní krví. Vnější řád není dokonalým půstem a tudíž se nelze omezit jen na něj. Avšak vnitřní vyšší úkoly půstu nejsou možné bez dodržení vnějšího postního řádu.

I zde, svou lidskou stránkou, Spasitel ukázal význam půstu. Odřekl se jídla v průběhu čtyřiceti dnů v poušti, apoštolové setrvávali v modlitbách a postech, půst uplatňovala celá starověká Církev. A mnišství, jež pokračovalo v díle Spasitelově, apoštolů a prvních křesťanů, skrze zkušenost usilování vytvořilo dokonalý postní řád jakožto nejlepší cestu k dosažení cílů vnitřní vyrovnanosti. Zde je modlitba neoddělitelně spjata s půstem a půst s modlitbou.

Nyní přejděme k poslušnosti. Jedná se o hlavní fundament mnišství. V mnišském pojímání stojí poslušnost výše než půst a modlitba. Na ní spočívá celá veliká klášterní stavba. Poslušnost proniká každým pohybem mnišského života, je vyšší kýženou ctností každého mnicha. Za poslušností stojí vše – modlitba, sebeobětování, vyrovnanost, pokora i praktické úsilí. Ne nadarmo svatí otcové nazývají poslušnost dobrovolným mučednictvím.  A tuto cestu dobrovolného mučednictví absolvuje každý mnich. Zříká se své vůle a svěřuje ji igumenovi a svému duchovnímu otci. Na kříž přibíjí svou vůli, samolibost a pýchu. Rozum, tužby, vědomí – vše se poddává poslušnosti. Poslušnost, to není souhlas s autoritativním míněním ani podřízení se z principu, je to vnitřní odmítnutí jakéhokoli samostatného konání. Odmítnutí nikoli proto, že „je třeba poslouchat, i přes vlastní nesouhlas“, nýbrž proto, že žádný „nesouhlas“ neexistuje, neboť nic nevíš a vše to, co bys měl udělat, ví tvůj duchovní otec.

Neznámý: Počkej. A co když se duchovní otec mýlí. Není přece Bůh. Nebo je snad zapotřebí plnit i zjevně chybné či nesmyslné požadavky?

Zpovědník: Ano, asketové říkají, že třeba je plnit i takové požadavky, které se novici mohou zdát jako odporující spáse. A to je pravda. Neboť kde je kritika a nesouhlas, tam je i vlastní vědění, vlastní vůle, vlastní rozhodování, jež jsou protikladné vědění, vůli a rozhodnutí starce. Avšak ten, kdo je skutečně poslušným nic neví, vlastní vůli nemá a rozhodnutí nečiní.

Neznámý: A bude-li starec požadovat něco, co protiřečí učení Církve, odpadne-li od pravé víry, i potom je třeba projevovat mu poslušnost?

Zpovědník: Pochopitelně, ne. Odpadne-li zpovědník, znamená to jeho smrt, a smrtelnému neradno se podřizovat.

Neznámý: Cožpak ale chybné požadavky, způsobené neznalostí či hříšností duchovního otce, nemohou zahubit i novice?

Zpovědník: Nemohou. Opravdová poslušnost pro něj vše učiní spásným. Chyby v duchovním vedení jsou nebezpečné pro ty, kteří pozbyli opravdovou poslušnost, takové mohou zmást či dokonce zahubit. Avšak, kdo je poslušný bezezbytku, ten je mimo nebezpečí. Poslušnost vše překryje, vše přetvoří v dobro. To nejméně rozumné a škodlivé promění v moudré a užitečné. Neboť poslušnost – to je pokora, sebeobětování, vyrovnanost a láska. A tyto ctnosti jsou vždy správnou cestou ke spáse. Poslušnost jako oheň sežehne všechny světské zvyky, sebevědomí, sebeprosazení a povýšenost. Poslušnost osvobozuje srdce od světské libovůle, jež otroctví vášní vydává za svobodu, a odhaluje cestu ke skutečnému stavu svobody, jenž je dán pouze milostí Boží Jeho pokorným sluhům. Bez poslušnosti není mnišství. Její duch prostupuje celou stavbou mnišství, veškerým řádem a uspořádáním mnišského života. Bez poslušnosti neexistuje ani hrdinské usilování a všechny domnělé mnišské ctnosti jsou jen sebeklamem. Svévole přivádí vniveč modlitbu, půst i boj s vášněmi a jakoukoli askezičiní neplodnou ba dokonce nebezpečnou. Tam, kde chybí poslušnost, začíná strašlivá duchovní nemoc, mnišským jazykem označovaná jako klam. Askezebez poslušnosti je cestou k pýše, která je během chvíle schopna zničit plody dlouhéhousilování. Mnichem je ten, kdo ze všeho nejvíc projevuje poslušnost.

V tomto smyslu byli apoštolové žáky Spasitele. Na základě poslušnosti vůči apoštolům se utvrzovala prvotní Církev, a poslušností, modlitbou a půstem je tvořen klášter. Poslušnost, jakož i modlitba, půst a kterákoli ctnost, má své úrovně vzestupu, svou cestu rozvoje. Člověk nemůže být okamžitě schopen modlitby srdce, ani se nemůže okamžitě stát vyrovnaným asketou zbaveným vášní. Nemůže ani ihned dosáhnout vyšších úrovní poslušnosti. Klášter učí modlitbě, půstu a poslušnosti. Nic neláme a nežádá silou, ale zachraňuje duši.

To je tedy mnišství. Nejdokonalejší výtvor křesťanství, nikoli jeho překroucení. Záštita křesťanství. Opevnění před zlými silami světa. Zlatý apoštolský věk, bedlivě ochraňovaný v pravoslavných klášterech a v neporušeném stavu pronesený skrze dlouhá staletí světových dějin.

Neznámý: Musím se tě ale znovu zeptat: znamená to, že všichni mají být mnichy?

Zpovědník: Ne, všichni ne.

Neznámý: Proč?

Zpovědník: Předně proto, že mnišství odešlo ze světa za kamennou hradbu a mnišská cesta je tudíž cestou bezpodmínečného závazku života bez manželství. Ty však víš, že tento závazek není obecně závaznou cestou spásy, a platí pouze pro ty, kteří jsou schopni ji absolvovat. Za druhé je to proto, že bojující Církev má ve světě své úkoly. A stejně jako ve válce nemusí všichni bojovat v pevnostech, třebaže jsou považovány za hlavní záštitu, tak i bojující Církev vítězí nad světem nejen klášterní askezí, ale i službou společnosti. Každému co jeho jest. Jedni musí bránit pevnost, jiní bojují na otevřeném poli. Jedny Hospodin povolává do kláštera, aby absolvovali cestu spásy v podmínkách osamělého mnišského života, jiné povolává ke službě týmž vyšším ideálům zdokonalování a k boji s týmiž vnitřními překážkami, avšak už v jiných podmínkách, v jiných vnějších formách, nikoli v klášterním, nýbrž světském životě.

Neznámý: Ano, to je mi jasné. Vzniká ale otázka, týkající se budoucnosti. Klášter očividně spěje k úpadku, ne-li k zániku. A jestliže má zaniknout to nejsilnější, to, co nazýváš záštitou Církve,  neplyne z toho, že zaniknout musí i to méně silné, tj. světská Církev? Jak může něco takového Bůh dopustit?

Zpovědník: Vnější, nám známá forma klášterního života možná bude vnějším historickým systémem zničena, avšak mnišství jako takové nebude zničeno nikdy. Ohromujícími, vpravdě prorockými slovy odhaluje osud mnišství svatý Antonín: „Přijde doba, mé drahé děti, kdy mniši opustí poustevny a vydají se do bohatých měst, kde v náhradu za osamělý život v jeskyních a těsných celách zbudují pyšné stavby, jež budou moci soutěžit s královskými paláci; namísto chudoby poroste láska k hromadění bohatství; pokoru vystřídá pýcha; mnozí se budou pyšnit věděním, avšak prázdným a zbaveným dobrých skutků, které z opravdového vědění pramení; láska zchladne; zdrženlivost bude přehlušena sílícím obžerstvím, a mnozí z nich budou projevovat nemenší starost o přepychová jídla než samotní světští lidé,od nichž se nebudou odlišovat ničím než   řízou a kloboukem; a nehledě na to, že zakotví ve světě, sami sebe budou označovat za osamělé [mnich, monachos je ve vlastním slova smyslu osamělý]. A přitom se budou pyšnit a říkat, „já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi,“ [1 K 1: 12] jakoby všechna síla jejich mnišství spočívala v důstojenství jejich předchůdců: budou se pyšnit svými otci, jako to činili Židé se svým otcem Abrahámem. Avšak v těch dobách budou i tací, kteří se osvědčí mnohem lépe a dokonaleji než my; neboť ten, kdo se mohl prohřešit, ale neprohřešil se, kdo mohl činit zlé, ale neučinil [srov. Sír 31: 10], si zaslouží větší blaženost nežli ten, kdo byl k dobru přitahován masou o totéž usilujících horlivých zastánců.“  

Neznámý: A jak se tobě jeví budoucnost nového mnišství?

Zpovědník: Je zcela zřejmé, co zde svatý Antonín myslí oním mnišstvím ve světě. Už nebude zvnějšku chráněno před svody světa, jak tomu bylo v dřívějším klášteře. Tito noví asketové budou žít ve světě, kde by se „mohli prohřešit“, ale neprohřeší se, kde by „mohli činit zlé“, ale neučiní. Zde se nemluví o vnitřních pokušeních ani vnitřním spáchání zla, jelikož tento vnitřní rozklad hrozil mnichovi i v dřívějších klášterech a poustevnách. Svatý Antonín svými prorockými slovy staví proti bývalým mnichům ty budoucí a říká, že posledně jmenovaní budou blaženější, poněvadž jejich úkol bude těžší. Očividně se zde hovoří o blízkosti a dostupnosti pokušení, o lehkosti, s jakou je možné se „prohřešit“ a poddat se jim, protože ona pokušení jsou hned zde, na dosah ruky, a nikoli za zdí, ale ve světě, v němž bude žít tento budoucí asketa. A také je jasné, že toto asketické úsilí nebude organizováno do společenství, nýbrž bude individuální, jelikož touto cestou hrdinského usilování nepůjde „masa usilujících“ o spásu, ale jednotlivci. Dějiny jakoby dovrší kruh a znovu dojde na pronásledování i na klášter prvotního křesťanstva.

Poslechni, co se v Písmu praví o pronásledováních před koncem světa. Svým učedníkům na Olivové hoře Ježíš Kristus o nadcházejícím osudu světa řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech. Ale to vše bude teprve začátek bolestí. Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno“ (Mt 24: 7 – 9). A evangelista Lukáš zmiňuje tato Spasitelova slova: „Zradí vás i vaši rodiče, bratři, příbuzní a přátelé a někteří z vás budou zabiti“ (Lk 21: 16). Pronásledování pochopitelně znemožní existenci viditelného kláštera a sama Církev bude uvržena do stavu, v němž se ocitalo i prvotní křesťanství. Avšak bude to Církev, která absolvovala celou svou skvělou pozemskou cestu a budou v ní obsaženy všechny poklady, jež na této cestě získala. Tato Církev bude „klášterem ve světě“, jako jím byla i Církev apoštolská, ale nikoli proto, že se zřekne všeho, co za dvě tisíciletí získala skrze omilostňující působení Ducha svatého, nýbrž kvůli svému duchovnímu stavu a kvůli svému vztahu ke světu.

Jednotliví lidé budou jako dříve přijímat mnišský stav a činit sliby pohlavní čistoty a tím jakoby ustavovat duchovní pouto se slavnou minulostí mnišství. Avšak ti, kteří mnišské postřižení přijmou, i ti, kteří je nepřijmou a vstoupí do manželství – ti všichni budou, jako v prvotní Církvi, žít ve světě a nikoli v klášteře.

Svatý Jan Zlatoústý nám ukázal jeden z hlavních duchovních fundamentů tohoto budoucího kláštera. V promluvě O zkroušenosti srdce říká: „Poustevnictví nehledejme pouze na určitých místech, ale i v samotné vůli, a ze všeho nejdůležitější pak je uvést do neobydlené pustiny svou vlastní duši.“

Právě tato vnitřní pustina bude základem kláštera ve světě. Do ní se nebudou ubírat pouze mniši, nýbrž všichni věřící. A budou to zase všichni věřící a nikoli jen mniši, kteří vstoupí na cestu poslušnosti a duchovního života. Znovu jako v době apoštolů se Církev vnitřně ohradí od světa a postaví se mu. Budou vztyčeny neviditelné zdi, které trvaleji, než zdi kamenné, ochrání svatou Církev před světem, jenž spočívá ve zle. Tyto stěny budou vystavěny modlitbou, půstem, poslušností, vyrovnaností a hrdinskýmusilováním. Všichni věřící jako ve starověké Církvi se opět  budou modlit Ježíšovu modlitbu, znovu se vrátí ke stálému přijímání těla a krve Kristovy. Opět, jako kdysi v Jeruzalémě, budou „všichni shromážděni na jednom místě“ a ve světě se budou cítit jako ve vyprahlé pustině bez vody. A noví hrdinovépředčí ty dřívější. A Církev, stejně jako Církev zlatého věku, bude naplněna omilostňujícími dary Ducha svatého. Tato plnost milosti byla ve starobylé Církvi proto, že žili lidé, kteří sami pohlédli do tváře našeho Pána a vše jakoby bylo prozářeno jeho nedávnou přítomností mezi lidmi. Budoucí Církev zas bude touto milostí naplněna  proto, že bude prostoupena předtuchou slavného druhého příchodu Krista a posvěcena jeho blízkostí.

Neznámý: Mluvíš, jakoby to vše bylo otázkou nejbližších dní.

Zpovědník: Nikoli. Není nám dáno, abychom věděli dne nebo hodiny. Avšak klášter ve světě je již budován, nevidět to mohou jen slepí.

Neznámý: Ano, tvá poslední slova vyjasnila mnohé. Jakoby se otevřela společná veliká cesta, kterou Církev urazila od dob apoštolských až do nynějška a kterou od dnešních dnů až k těm posledním, rovněž jakoby apoštolským časům, bude ještě muset urazit. Koloběh je završen. A tato dovršenost rázem stvrzuje pravdivost veškerého celku. Ano, je to tak. Je to pravda. Avšak mé otázky jakoby nebraly konce, jako bych se neměl nikdy vyléčit ze svých pochybností, které nazýváš neřestí. A tak jsem tedy opět nucen žádat tě o odpověď na mou novou otázku, žádat tě, abys zmírnil mé pochybnosti.

Zpovědník: Vynasnažím se. Na co se chceš zeptat?

Neznámý: Ve všem, o čem hovoříš – o cestě spásy, vnitřním zápasu, asketickém úsilí, sebeobětování, odchodu ze světa a konečně i odpovědnosti před Bohem – vidím uznání „svobodné vůle“. Církev však mluví o Boží Prozřetelnosti, o tom, že vše se děje podle vůle Boží. Že ani vlas z hlavy nespadne bez vůle Otce. Já však ani za nic nejsem schopen smířit toto učení s učením o svobodě vůle. Obávám se, že tato otázka zůstane neřešitelnou, či alespoň mně se tak jeví. Jestli můžeš, pomož mi.

Zpovědník: Dobrá. Příště spolu budeme hovořit o Prozřetelnosti a svobodě vůle.

Neznámý: Pak už budu mít jen jednu otázku.

Zpovědník: Nepředbíhejme. Vše má svůj čas.

Rozhovor první.

Rozhovor druhý (první část).

Rozhovor druhý (druhá část).

Rozhovor třetí (první část). 

Rozhovor třetí (druhá část).

Rozhovor čtvrtý (první část).

Rozhovor čtvrtý (druhá část).

Rozhovor pátý (první část).

Rozhovor pátý (druhá část).

Rozhovor šestý (první část).

Rozhovor šestý (druhá část).

Rozhovor sedmý (první část).

Svěncickij Valentin Pavlovič