DIALOG ČTVRTÝ. O CÍRKVI (část první)
Zpovědník: Nicméně, zůstává zde otázka, je-li bez Církve možné skutečné obcování s Bohem.
Neznámý: Jistě. Dokonce ani poté, co jsem tě vyslechl a nově si ujasnil pojem Církve, nejsem sto pochopit, proč nelze vnímat Boha a modlit se k Němu bez jakýchkoli prostředníků a vnějších ustanovených norem. Cožpak k tomu nepostačuje ona víra, kterou připouštíš u kohokoli, kdo „neztratil obraz a podobu Boží“, a ona mravnost „dobrého člověka“, která je podle tebe možná jako individuální výdobytek. Cožpak je i zde nevyhnutně nutné cosi nadpřirozeného?
Zpovědník: Ano. Rozhodně. Myslím, že v této otázce, lze stejně jako v otázce mravnosti náš spor objasnit tím, že hovoříme o zcela rozličných pojmech. Když říkáš, že obcování s Bohem je možné bez Církve, a já zas říkám, že možné není, pak pod slovy „obcování s Bohem“ rozumíme každý něco jiného.
Neznámý: Objasni mi tedy, v čem se odlišujeme.
Zpovědník: Vševědoucí Bůh ví o všem, co se děje v lidských duších. Ví také o těch modlitbách, jež k němu směřují od lidí, kteří se nacházejí vně Církve. Na straně druhé, i lidská duše, která do sebe nepojala plnost církevní Pravdy, neztratila obraz a podobu Boží, může také do určité míry pociťovat božský zdroj. To je také ono obcování s Bohem, o kterém hovoříš a které je možné i mimo Církev. Já ale hovořím o něčem jiném. Obcování s Bohem, o němž hovořím, není pouze modlitbou či nejasným cítěním Boha – je to tajuplné, bytostné sjednocení s ním. Takové sjednocení, tak živé, abych tak řekl, organické působení je možné pouze ve svátosti Eucharistie. Teprve účastníci na Těle a Krvi Páně se nacházejí v reálném, faktickém a opravdovém obcování s Bohem. A to je něco, co je mimo Církev nemožné. Pouze toto nejtěsnější organické církevní sjednocení ve svátosti Eucharistie může být nazýváno obcováním s Bohem v pravém smyslu slova.
Neznámý: Máš pravdu, pod „obcováním s Bohem“ jsem rozuměl něco jiného.
Zpovědník: Tady vidíš, jak je pro nevěřící obtížné pochopit lidi víry. Jak deformované je podle světských představ celé učení Církve. Šokovala tě má slova, že bez Církve není možná víra, mravný život a obcování s Bohem. Zdála se ti hloupá. Avšak jakmile se před tebou vyjevil – jakkoli v těch nejobecnějších a velmi nejasných rysech – pravdivý obraz Církve, nejenže jsi pochopil, že nejde o žádnou hloupost, ale také jsi uviděl, že víra, mravnost i obcování s Bohem se ve styku se zázračnou nadpřirozenou podstatou Církve stávají čímsi jiným. A co kdyby se ti odhalilo to, co vidí a pociťují lidé víry? Co kdybys prožil slovy nevyjádřitelný pocit splynutí s tímto tajuplným novým tělem Církve? Církev pak pro tebe nebude abstraktním teologickým pojmem, ale stane se zázračnou a zcela nepochybnou skutečností, kterou nejsi schopen postihnout rozumem, kterou však budeš vnímat celou svou bytostí. Budeš potom moci vyslovit o Církvi alespoň něco z toho, co říkají nevěřící lidé, pro něž je Církev obyčejným „dějinným jevem“?
Neznámý: Mluvíš přesvědčivě. Přesto cítím jakousi dvojakost. Na jedné straně se mi všechno, o čem hovoříš, zdá být blízko pravdě, na straně druhé se jen těžko zbavuji pochybností, o nichž jsem mluvil na začátku našeho rozhovoru. Mám teď před sebou jakoby dvě církve: jedna je ta, o níž hovoříš ty, druhá ta, kterou jsem byl zvyklý vidět před sebou já. A nijak mi nejde sjednotit je do jedné.
Zpovědník: Ano. Teď přišel vhodný čas promluvit si o tvých pochybnostech. Poskytne nám to příležitost, abychom pravdivé mínění o podstatě Církve, jež ti bylo odhaleno, oblékli do konkrétnějších vnějších forem. Může ti to pomoct sjednotit svou dvojí představu do obrazu jedné Církve.
Neznámý: Snad.
Zpovědník: Takže, na začátku našeho rozhovoru jsi řekl, že tě znepokojuje čistě pozemský charakter církevních dějin. Církev pro tebe byla lidskou organizací, která v sobě odrážela všechny běžné lidské slabosti a hříchy. Všechny změny v životě Církve bylo podle tvého možné objasnit vnějšími příčinami stejně jako kterýkoli jiný historický jev. Tuto zásadní myšlenku jsi poté potvrdil odmítnutím všech vlastností Církve, její jednoty, svatosti a obecnosti, a také pochybnostmi o její apoštolské posloupnosti. Já jsem ti na to odpověděl, že všechny tvé pochybnosti jsou založeny na neznalosti opravdového učení o Církvi a že od tohoto učení, od jeho ozřejmění je třeba začít. A skutečně, co vězí v základu všech těchto soudů o Církvi? Mylné chápání Církve jakožto normální lidské organizace. Představ si, že v člověku budeš spatřovat pouze jeho vnější život, pouze střídání vnitřně ničím nespojených faktů. Jakou biografii pak můžeš napsat? Ať už by fakty z historie, ze života takového člověka byly napsány jakkoli přesně, budou od začátku do konce nepravdivé. Něco podobného se děje i s těmi, kteří sice nevidí vnitřní život Církve, ale píší či studují její „dějiny“.
Církev je jevem nadpřirozeným a to jak svým původem tak i svým vývojem. Její dějiny jsou pouze vnějším, pozemským vyjádřením jejího nadpřirozeného obsahu. Dějiny Církve nelze opravdově pochopit, nebudeme-li vidět, neřku-li, budeme-li odmítat onen vnitřní obsah, jenž je přítomen za vnějším střídáním událostí. Skutečným historikem Církve může být pouze ten, kdo sám žije církevním životem a tudíž i vidí a chápe její vnitřní svátostný život. Tvé znepokojení bylo zcela pochopitelné, jelikož ona Církev, kterou sis představoval, by skutečně byla pouze lidskou organizací, nemohla by mít žádný vnitřní vztah k náboženskému životu a jako celek by ve svém vývoji byla určována rozličnými vnějšími podmínkami. Je lehké poukázat na dějinnou spojitost té či oné vnější události či těch nebo oněch vnějších podmínek s tím či oním jevem církevního života. Jádro celého problému však spočívá v tom, jak tuto spojitost chápat? A to lze různými způsoby. Vše závisí na celkovém názoru na podstatu a život Církve. Těm samým faktům se dostane různých výkladů a pojetí v závislosti na odlišnostech v postoji k zásadní otázce podstaty Církve. Události církevního živote lze nahlížet jako mechanický důsledek grandiózních politických a ekonomických faktorů, nebo je naopak možné nahlížet samotné změny vnější povahy v existenci světa jako působení neviditelných sil, jež jsou obsaženy v Církvi. Proto, abys pochopil dějiny Církve, není zapotřebí znát nějaké zvláštní, pro nás neznámá fakta. Fakta jsou stále tatáž. Naopak je zapotřebí věřit, že Církev není ustavena lidmi, nýbrž Bohem, že hlavou Církve je skutečně Pán Ježíš Kristus, že Církev je skutečně jeho tajuplným a nepostihnutelným živým tělem, že v ní skutečně přebývá a ji vede Duch svatý, pročež církevní dějiny nejsou ničím jiným než pozemskou cestou, jíž prochází nadpřirozená a nepostihnutelná Církev v přirozených, napohled zbadatelných podmínkách. Toto je odpověď na tvou základní otázku a tímto směrem se ubírá cesta k řešení tvých pochybností.
Neznámý: Nejsem si jistý, je-li v mých silách zaujmout tvé stanovisko. Teoreticky ale souhlasím, že v tomto skutečně spočívá jádro věci.
Zpovědník: Nyní budeme hovořit o vlastnostech Církve a ani na minutu neztratíme ze zřetele vnitřní obsah, jenž se nám odhalil. Při rozboru vlastností Církve tento obsah začne přijímat podobu dokonale živého obrazu, v němž nalezne své plné vyjádření jak vnitřní podstata Církve, tak i její vnější forma.
Neznámý: Teď už jsem částečně schopen uhadovat tvá slova předem.
Zpovědník: Výborně. Také v tom můžeme spatřovat potvrzení pravdy. Odkud ale své ospravedlnění Církve začneme? Nejspíš problémem její svatosti. Podle tvých slov je možné označit Církev za svatou jen výsměšně; stačí znát třeba jen trochu z její historie. Obviňoval jsi Církev z násilí, klamu a otevřených zločinů. Když ale takto mluvíš, máš alespoň představu o skutečném učení o svatosti Církve?
Cožpak svatou Církví míníme Církev, jež sestává ze svatých, dokonalých, hříchu prostých lidí? Cožpak těžké hříchy jednotlivých představitelů Církve, ať už by třebas náleželi k hierarchii, mohou být označeny za hříchy Církve? To nejsou hříchy Církve, nýbrž vina dotyčných před ní. Ukaž mi alespoň jedno ustanovení církevního Sněmu, jež by bylo „hříšným“ nebo by obsahovalo „lež, klam a zločin“! Svatost Církve není svatostí jednotlivců. Je to hojitelka, která svou svatostí léčí lidské duše, jelikož ji netvoří pouze dokonalí a svatí, ale i slabí a hříšní. Jak přijmout svatost Církve a současně i hříchy lidí, kteří ji tvoří? Jaký obraz nám odhaluje Symbol víry, kde je Církev nazývána svatou? Svatou je Církev proto, že její hlavou je Kristus; proto, že je nádobou, jež ve svých svátostech obsahuje požehnané dary Ducha svatého; proto, že lidské duši poskytuje vše nutné ke spáse a dosažení svatosti; proto, že je skutečným tělem Kristovým, kde jsou věřící spojeni ve svátostnou živou jednotu lásky; proto, že vše, co je svatého v nich, je obsaženo v těle Církve; proto, že Církev, aniž by od sebe odsekávala padlé duše, vede tyto duše k dokonalosti a ty, jež v každém svém hříchu odpadávají od ní, omývá a opětně sjednocuje ve svátosti pokání a v Božské Eucharistii. To, co nazýváš jako „hříchy Církve“, není slučitelné s pojmem svatosti: existují hříchy jejích jednotlivých představitelů, které však svatou Církev nemohou učinit hříšnou. Platí totiž, že nakolik jsou tito jedinci v hříchu, natolik jsou sami odděleni od Církve.
Neznámý: Ano, to už jsem pochopil.
Zpovědník: Neuznáváš také „obecnost“ Církve, a toto označení považuješ za lživé z toho důvodu, že Církev byla vždy služkou světské moci. Vyslovuješ-li tyto soudy, vidíš před sebou ta či ona zneužití, kdy byla světské moci poskytnuta možnost využít ve svůj prospěch církevní organizaci i její jednotlivé představitele. Nevidíš už ale skutečný obraz Církve a necítíš tudíž onu obecnost jejího vědomí ani skrze tuto obecnost v jejím životě působícího Ducha svatého. Nikoli „služkou“ světské moci, nýbrž nositelkou milosti Ducha svatého byla Církev, když si její obecný rozum uvědomoval dogmata a neodvolatelně stvrzoval nepostihnutelné pravdy víry. Tento obecný rozum definoval i veškerý vnitřní život Církve prostřednictvím svatých kánonů, které nejsou mrtvými literami lidského zákonodárství, nýbrž živými příkazy Ducha. Proto také nemohou být rušeny subjektivním aktem lidského vědomí a vůle, avšak současně, jako vše v Církvi živé a Duchem naplněné, obecným vědomím mohou být v jednotlivých případech doplněny, pozměněny nebo může být dočasně pozastavena jejich platnost.
Byla období, kdy nositelé tohoto obecného vědomí Církve a hlasatelé příkazů Ducha svatého zosobňovali v Církvi skličující menšinu, zatímco většinu představovali nositelé světských, subjektivních, necírkevních principů. I tehdy, řízením prozřetelnosti, se strůjcem osudu Církve nakonec stala tato menšina, jelikož právě ona byla ochránkyní církevní pravdy. Církev je obecnost nikoliv proto, že k působení světské moci byla vždy imunní a svými představiteli byla nerušeně vedena v souladu s regulemi sněmů, nýbrž proto, že nezřídka i pod strašlivým tlakem této moci se dále projevovala a rostla, jak v oblasti dogmatické, tak v oblasti svého vnitřního života, skrze obecné vědomí Církve působícím Duchem svatým.
Neznámý: Přijmout výše řečené je pro mě obtížnější, ale připouštím, že je to tak. Alespoň onu vnitřní stránku věci jsem si dříve vůbec neuvědomoval.
Zpovědník: O apoštolské posloupnosti církevní hierarchie jsi řekl, že je sice pochybná, ale že tuto otázku nepovažuješ za podstatnou. Proč pochybná? Historie i církevní tradice zde bezmála jmenovitě zachovala úplný řetězec biskupů, a to počínaje těmi prvními, kteří byli vysvěceni samotnými apoštoly. A tato otázka apoštolské posloupnosti má prvořadý význam. Zde tkví jeden z nejpodstatnějších příznaků pravé Církve, neboť v této posloupnosti spočívá záruka nepřetržitého pohybu Církve po cestě, na niž byla skrze apoštoly postavena Pánem Ježíšem Kristem.
Neznámý: Nerozumím tomu zcela, ale nebudu nic namítat ani zde.
Zpovědník: Pak se tě tedy na tomto místě zeptám: může být takováto Církev jiná než jedna? Mluvíš sice o „množství“ církví, ale co toto množství dokazuje? Ne snad to, před čím Spasitel varuje, když říká, „mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ,já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé“ (Mt 24: 5). Nenazval snad Kristus svou Církev „malým stádcem“? Neřekl snad: „...nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (Lk 18: 8). „Tehdy, řekne-li vám někdo: ,Hle, tu je Mesiáš nebo tam‘, nevěřte!“ (Mt 24: 23). Kolikeré bude odpadnutí, kolik překroucení, jaký vnější triumf bludů a lži bude slaven. Avšak skutečná Církev bude jen jedna. Kolik šlahounů zcela odpadne od kmene, kolik se jich bude sotva kouskem držet, ale pouze jedna skutečná Církev na něm zůstane jako zralý hrozen. Svatá, obecná a apoštolská Církev, ochránkyně pravdy a požehnaných darů Ducha svatého, nemůže být rozdělena na několik částí. Taková Církev může být toliko jedna.
Neznámý: Ale jak ji poznat? Každému se přece zdá, že jeho Církev je tou jedinou pravou Církví, o níž mluvíš i ty? Jaké jsou znaky takové Církve?
Zpovědník: Pravá Církev Kristova jak byla, tak i bude až do času, jenž „není z tohoto světa“. Duch Kristův se v ní nikdy nesmísí se světským duchem Belialovým, a proto bude vždy prosta světských živlů. Bude v ní trvale uchráněno vše, co je jí darováno milostí Ducha svatého: apoštolská posloupnost, obecnost církevního zřízení, čistota dogmat víry, neměnnost jejích svatých kánonů i věrnost její tradici. Tam, kde budou tyto znaky, bude i jediná Pravá Církev. A naopak, kde bude přerušena apoštolská posloupnost, nebo budou vneseny změny do dogmat víry, svévolně budou zrušeny svaté kánony, kde Církev bude přebývat v jednotě s Belialem či odmítne Kristovu svobodu i vedení Ducha svatého a vstoupí do otroctví světských sil – tam již nebude pravá Církev.
Neznámý: Je ale těžké přenést tvá slova, takříkajíc, na reálnou půdu, totiž, přejít od rozumového souhlasu ke skutečnému cítění.
Zpovědník: To může být pouze vnitřní zkušenost, kterou nelze získat z cizích slov.
Neznámý: Přece jen bych od tebe rád o této zkušenosti slyšel.
Zpovědník: Pociťovat Církev to znamená zakoušet blaženost, jež nám byla odhalena v zaslíbení, avšak započíná zde. A ať už by tě děsilo vědomí tvých vlastních prohřešků, ať už by byl tvůj život jakkoli zločinný a nečestný, ať už by ses před Bohem cítil jakkoli zavrženíhodně, vědomí, že i ty jsi účasten na jednom chlebu, že i ty svou vírou, pokáním, modlitbou, každičkou částí svého tlukoucího srdce a nepohasínající jiskrou svého svědomí, každým ušlechtilým hnutím duše, jež v tobě neutichlo – z velkého milosrdenství Božího představuješ součást tajuplného světlého Těla Kristova, takové vědomí tě neustále naplňuje pocitem úctyplného vytržení a radostného pohnutí. Neustále v sobě, kdesi v nejhlubších místech srdce, rozechvěle pociťuješ naději, že i tobě Hospodin vše odpustí a umožní ti, abys byl třebas i tou nejposlednější částečkou pravoslavné Církve. Ať už tě stravuje jakýkoli žal, ať už tě život staví do jakkoli poníženého postavení, vždy se cítíš jako vítěz, jelikož pořád prožíváš vítězství a slávu Kristovy Církve, které jsou přislíbeny a které jsou vidět očima víry. Nejsi osamělým poutníkem bloudícím světem. Stále cítíš onu plnost lásky, která tě objímá, spojuje se sebou a nedovoluje ti, aby ses utrhl a definitivně padl do obklopujícího dýmu světského života. Troufneš si modlit se za celý svět a ne pouze za sebe, protože se modlíš v Církvi, a ani tak neprosíš, jako spíš velebíš Hospodina, protože tvé osobní potřeby se před touto radostí a obecným triumfem zdají být tak nicotné. Jinak vidíš i samotný hmotný svět, neboť jeho věčný základ, jako nové nebe, nová země, je obejmut svatou Církví.
Pociťovat Církev to znamená pociťovat plnost života, pokoj z nazírání Pravdy, radost z naděje spásy a trvalé, vše prosvěcující a vše očišťující působení Boží Lásky. Vstup do Církve s otevřeným srdcem, a dá-li Pán Bůh, to vše ti bude poskytnuto.
Neznámý: Snad je to tak.
Zpovědník: Stát se věřícím člověkem a zůstat vně Církve to je stejné, jako být žíznivý, vidět před sebou nádobu s čistou vodou, ale nechtít zvednout ruku uchopit nádobu a přiblížit ji ke rtům.
Neznámý: Zřejmě máš pravdu. Nemohu se ještě nazývat věřícím, ale cítím už cosi podobného, o čem hovoříš. Je však možné říct: nechci, nemohu?
Zpovědník: Ne, jistě že nechceš, ačkoliv se ti zdá něco jiného. Chceš pouze jedním zákrutem své bytosti, ačkoli je třeba chtít bytostí celou. Je veliké štěstí mít víru. Jakým ale slovem vyjádřit to, co poskytuje cítění Církve?
Neznámý: Ano, rozumím ti. A možná, že bez svátostí, totiž bez nadpřirozených sil, je to skutečně cosi odtažitého, jakási nádherná, avšak nedosažitelná tužba.
Zpovědník: Zcela správně.
Neznámý: Vidíš, jak složitý je pro tak zvaného „vzdělaného člověka“ každý krok na této cestě. Opět se rojí otázky. Opět vyvstávají překážky.
Zpovědník: Které konkrétně?
Neznámý: Zrovna ve vztahu ke svátostem. Je tu pro mě mnoho nepřijatelného i nepochopitelného.
Zpovědník: Tím se neznepokojuj. Jsi už blízko poznání Pravdy. A co se nových překážek týče, pokusíme se je překonat.
Neznámý: Moc bych si to přál.
Zpovědník: Výborně. Příště spolu budeme hovořit o svátostech Církve.
DIALOG ČTVRTÝ. O CÍRKVI (část první).
Svěncickij Valentin Pavlovič