ROZHOVOR ČTVRTÝ. O CÍRKVI
Neznámý: Chceš mluvit o Církvi. Víš ale proč mě tak zneklidnila tvá slova o skutečné víře, mravním životě a styku s Bohem, jež jsou bez Církve nemožné?
Zpovědník: Nejspíš vím. Bude ale lepší, řekneš-li mi to sám.
Neznámý: Nemohu tvrdit, že bych se už po třech rozhovorech s tebou stal věřícím člověkem. Zdálo se mi ale, jako bych se k tomu přiblížil. Na každý pád jsem pocítil, že můj vnitřní svět i složitost okolního života jsou „blízké“ spíše náboženským „fantaziím“ než velice prostému, leč nic neobjasňujícímu světonázoru, jehož jsem byl dříve zastáncem. A najednou vyřkneš to nečekané slovo „Církev“... Nevyslovuješ ho, abys tak či onak ospravedlňoval lidské slabosti, nebo abys bránil vlastní víru, která nehledě na existenci Církve, zůstává pravdivou, nýbrž pronášíš ho v tom nejkladnějším slova smyslu, s poukazem na hlavní úlohu Církve v záležitostech víry. Tím jsem byl naprosto šokován.
Zpovědník: Věděl jsem, že tomu tak bude.
Neznámý: Ty jsi to věděl? Chápeš tedy, že v tvých slovech je cosi nemístného?
Zpovědník: To jsem na mysli neměl. Vím jen, že o Církvi si myslíš to samé, co drtivá většina nevěřících. Pokračuj ale dál. Poslouchám.
Neznámý: Co se pravd víry týče, měl jsem pochybnosti. Co se týče Církve, pochybnosti nemám žádné. Je to úplně něco jiného. V otázce Církve není nic „nepostihnutelného“, takže po této stránce nejsou ani žádné rozumové komplikace. Zato se zde objevují pochybnosti a těžkosti zcela jiného druhu. Mám přece jakés takés znalosti dějin. A právě v těchto znalostech tkví celá potíž.
Zpovědník: Co konkrétně tě zneklidňuje?
Neznámý: Čistě pozemský charakter vývoje Církve. Církev, to je lidská organizace, která si přitom neklade zdaleka jen náboženské cíle a odráží v sobě všechny běžné lidské slabosti a hříchy. V životě Církve lze všechny změny tak jednoduše objasnit vnějšími příčinami, že je až zhola nemožné dopátrat se v ní čehokoli „nadpřirozeného“. Dokonce i takové události jako triumf křesťanské víry nad pohanstvím, či vítězství ariánství nad ortodoxií a poté ortodoxie nad ariánstvím, nebo v moderní historii dejme tomu oddělení anglikánské církve od katolické a tak dále a dále – zkrátka, každý krok církevního života je podmíněn politickými, ekonomickými a všemožnými dalšími čistě vnějšími příčinami, jako obecně kterýkoli dějinný jev.
Jaký to vše může mít vztah k víře, mravnímu zdokonalování či obcování s Bohem? Z jakého důvodu je taková organizace „nutná“ pro „nadpřirozené“ i vnitřní cíle, o nichž hovoříš ty?
Zpovědník: Skončil jsi?
Neznámý: Ne. To je pouze to hlavní. Jsou tu ale ještě další věci, samy o sobě velmi významné a nepřímo potvrzující opodstatněnost toho hlavního. Církev označujete za jednu, svatou, obecnou a apoštolskou. Cožpak to není absurdní? Vždyť Církev nemá žádnou z těchto vlastností. Kde je ta vaše „jedna Církev“, když všichni dobře víme o existenci alespoň čtyř velkých Církví – pravoslavné, katolické, luteránské a anglikánské. A také o několika malých – gregoriánech, kalvinistech, husitech, a rovněž o nekonečném množství „sekt“, které se rovněž považují za „jedinou“ pravou církev. A svatá? To je ještě nesmyslnější? O jaképak „svatosti“ Církve bychom tu mluvili, když alespoň trochu známe její dějiny a zvlášť její současný stav? Jakého násilí, kolika lží, falše i výslovných zločinů se dopouštěla a dopouští Církev. Kde je ta svatost? Jak je vůbec možné vyřknout toto slovo bez výsměchu samotné svatosti i Církvi. A že je obecná? Opět lež. Možná kdysi, v předhistorických dobách její „sněmy“ něco znamenaly, ale počínaje tak zvanou „velkou epochou“ Všeobecných sněmů až do současnosti není Církev ničím jiným než služkou světské moci a nástrojem jejích rozličných pozemských cílů. No, a apoštolská? Sotva. Ale nechme tuhle stránku věci být: dokonce i v případě, že by vnější apoštolské následnictví bylo reálné, nepovažuji to za podstatné. A tak tedy, když vím o zcela pozemském, „příčinně-podmíněném“ charakteru dějin Církve, když vidím, že v ní není ani jedna vlastnost, o níž hovoří věřící lidé, tj. ani jednota, ani svatost, ani obecnost – přece jen mám věřit, že Církev je v záležitostech náboženského života vším? Tvá slova ve mně vzbuzují naprosté nepochopení. To, co se mi začínalo jevit jako pravda, se znova vzdálilo kamsi daleko do husté mlhy. To už raději nepostihnutelnost, s níž je možné se smířit než „zřejmost“, jíž je třeba si „nevšímat“.
Zpovědník: Říkáš, že v otázce Církve není nic nepostihnutelného, nic, co by představovalo komplikace pro rozum. A právě zde spočívá tvůj zásadní omyl. Učení o Církvi je jak tajuplné, tak nepostihnutelné. Tvá slova dokládají pouze fakt, že toto učení neznáš. Všechno, co sám pro sebe považuješ za skutečnou komplikaci, vše, co říkáš o dějinách Církve a absenci těch či oněch jejích vlastností, jež jsou obsaženy v Symbolu víry – to vše je rovněž založeno na tvé neznalosti učení o Církvi. Proto i má odpověď nebude taková, jakou snad očekáváš. Ještě než pohovořím o dějinném životě Církve, o jednotě, svatosti a obecnosti, vynasnažím se, abych ti odhalil, nakolik to jen bude možné, samotné tajemství učení o Církvi. A také zde, stejně jako při pojednávání všech skutečností víry, musíš se připravit na to, že uslyšíš mnohé, co zůstane rozumu nepostihnutelné.
Neznámý: Naslouchám ti obzvlášť pozorně. Ani trochu totiž nechápu, co může být o Církvi řečeno víc, než už je o ní známo všem.
Zpovědník: Kterým „všem“? Nevěřícím? Těm lze sdělit mnoho nového, jelikož o Církvi nevědí vůbec nic. A věřícím, těm neřeknu nic nového, protože nehodlám hovořit o nějakém svém vlastním učení, nýbrž o učení církevním, jež je odhaleno v Božím zjevení a jež je obsaženo v Církvi jako její dokonalé sebepoznání.
Neznámý: Cožpak i tady je příčinou všeho ono zvláštní a také svého druhu nepostihnutelné zaslepení nevěřících lidí?
Zpovědník: Bezpochyby. Mají sice oči, ale nevidí, mají uši, ale neslyší.
Neznámý: Možná je to tak, jak říkáš.
Zpovědník: Vnitřní podstata Církve je lidskému rozumu stejně nepostihnutelná jako tajemství Svaté Trojice, jejíž obdobou je.
Neznámý: Tomu nerozumím. Jaký vztah může mít organizace věřících, jakkoli jsou její cíle vznešené, k otázce podstaty Božstva?
Zpovědník: Církev svou podstatou vůbec není organizací, nýbrž organismem – živým a celistvým. Její dokonalá vnitřní jednota je při oddělenosti jejích složek stejně tak nepostihnutelné tajemství, jako kterákoli mnohost, postihovaná rozumem při absolutní jednotě, vnímané vírou.
Neznámý: To mi vysvětli.
Zpovědník: Viděl jsi už, jak zdánlivé a povrchní se ukázalo být tvrzení vrozeného rozumu, že je nesmyslné myslet tři Osoby Svaté Trojice jako svou podstatou jediného Boha. Uvědomil sis také, jak nicotné jsou útoky rozumu, jež se snaží odmítnout tajemství vtělení Syna Božího a dvě přirozenosti v něm: Božskou a lidskou, které nerozdělené a nesmíšené se nacházejí v jedné Osobě Bohočlověka. Viděl jsi, jak moudrost víry překonává moudrost rozumu. Nyní stojíš před tím samým tajemstvím a tím samým úkolem: přijmout svou podstatou jednotnou Církev při mnohosti a viditelné oddělenosti jejích údů. Tuto jednotu Církve je rovněž nemožné postihnout rozumem, aniž bychom se v ní utvrdili vyšší formou poznání – vírou.
Neznámý: Přece jen tvá srovnání nějak nechápu. Když jsi hovořil o trojičnosti jediného Boha, hovořil jsi o tom, jaké jsou vlastnosti jeho hypostasí, a o tom, že jejich trojičnost se tajuplně slučuje s jednotou Božské bytosti. Ale zde? V čem je ono tajemství? O jaké podstatě Církve mluvíš? Co má společného Církev a Svatá Trojice? Mnohost vidím. Ale kde je jednota?
Zpovědník: Abys pochopil, na co se ptáš, je nejdříve nutné patřičně si ujasnit charakter církevní jednoty. Jednotná Církev vůbec není tím, čím je organizační či materiální jednota viditelného světa. Rozdíl nespočívá v tom, že jedna jednota je větší, zatímco druhá je menší, nýbrž v tom, že církevní jednota má zcela jinou povahu. Říkáme-li, že jednota Církve je podobna jednotě Svaté Trojice, neužíváme zde jen prosté srovnání, ale stanovujeme faktickou analogii, jež nám objasňuje tajemství podstaty Církve.
Neznámý: Všechno je tak abstraktní, že jen stěží chápu, o čem právě hovoříš.
Zpovědník: Vzpomeň na slova Spasitele: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. ...Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás... Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno...“ (J 17: 11; 21–22).
Právě zde spočívá základ, podstata i tajemství jednoty Církve. Cožpak nevidíš, že tato jednota je tatáž jako jednota hypostasí Trojice, jež jsou zdánlivě rozdělené?
Neznámý: V čem je tedy podstata této jednoty?
Zpovědník: V tomtéž, v čem tkví podstata jednoho Boha, jenž má tři hypostase. Onou podstatou Božské jednoty je Láska. Láska také tvoří podstatu tajemné jednoty Církve. Jak je psáno: „...aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich. To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás“ (J 17: 26; 15: 12).
Neznámý: Cožpak se ale lidé vzájemně nemilují i vně Církve?
Zpovědník: Milují. Hovoříme-li ale o lásce jako podstatě Církve, hovoříme o něčem úplně jiném. Tady nejde o jednotlivé city jednotlivých lidí, nýbrž o celý živý organismus, utvářený lidskými znovuzrozenými dušemi. Do církevní jednoty není možné vstoupit svými vlastními silami, svým jakkoli láskou překypujícím srdcem. Proto, aby se člověk sjednotil s bytostnou jednotou Církve, je zapotřebí skrze nové zrození překonat svou přirozenou hříšnou povahu.
V základech Církve leží Kristova vykupitelská oběť, jež nám skrze víru, cestou nového zrození poskytuje možnost být spoluúčastnými lásky Boží, spoluúčastnými Boží podstaty. Proto, ačkoli život Církve probíhá v přirozených vnějších podmínkách a má viditelné vnější formy, svou podstatou je tato Církev nadpřirozená. To objasňuje ona slova, která Spasitel řekl o věřících a životě ve světě a která se nevěřícím zdají být tak podivná: „...svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa “ (J 17: 14). „Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí“ (J 15: 19). „Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě“ (J 17: 11).
A dále se v Božském zjevení ještě plněji odhaluje toto rozumem nepostihnutelné učení o vnitřní podstatě Církve a jejích vlastnostech. Tady je třeba otevřít srdce a bez jakýchkoli lstivých myšlenek číst to, co praví Hospodin ústy svého apoštola: „...nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách. Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal Ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. ‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou Církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest“ (Ef 1: 16–23). „Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo, a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem“ (1 Kor 12: 13). A jak je rovněž řečeno: „Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy“ (Ř 12: 4–5). „Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo“; „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů“ (1 Kor 12: 18–20; 27). „...Kristus je hlavou církve, těla, které spasil“ (Ef 5: 23). „...On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla – totiž Církve“ (Kol 1: 17–18). „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest Církev (Kol 1: 24).
Toto je zjevení o tajemství Církve. Toto je rozumem nepostihnutelná pravda. To, co víme nikoli díky moudrosti vezdejšího rozumu, nýbrž díky moudrosti omilostňující víry. Jak tedy odpovědět na tvou otázku: co je to Církev?
Církev je požehnaná, nadpřirozená, na základě golgotské oběti samotného Pána na zemi ustavená jednota znovuzrozených lidí, kteří tvoří tajuplné tělo Kristovo, jež je naplněno Duchem svatým a jehož hlavou je samotný Pán Ježíš Kristus.
Neznámý: Všechno, o čem jsi teď hovořil, je abstraktní teologie. Kde ale je ta Církev? Je ukrytá ve vašich disertacích, které nikdo nečte. V policích knihoven? V životě ji nalézt nelze. „Nadpřirozená láska“, „znovuzrození lidé“, „nepostihnutelná jednota“... Kde to všechno je? Vidím naopak jen strašlivé rozdělování, neustálé nevražení, a všichni ti „znovuzrození“ nejsou-li horší, jistě nejsou ani o nic lepší než nejobyčejnější lidé.
Zpovědník: Znovu nejsi schopen oprostit se od svých povrchních představ o Církvi. Nebrání ti znalost historie, jak se domníváš, ale stále ten stejný zvyk pozemskými měřítky vážit a měřit množství u jevů zcela jiné dimenze. Ano, hovoříš-li o lidském hříchu, vidíš zcela správně a těmito vezdejšími měřítky poměřuješ naprosto přesně. Konec konců, i věřící lidé mají málo lásky, mnoho hříchů a nečistého. Avšak nenahlížíš ani trochu správně, neměříš ani trochu přesně, mluvíš-li o Církvi: jelikož nečisté oněch jednotlivých duší stojí vně Církve jakožto těla Kristova.
Neznámý: No to už je mi skutečně jakási nadpřirozená aritmetika! Církev je shromáždění věřících; věřící jsou hříšníky, ale Církev, jež z nich sestává, s touto skutečností nemá co do činění – hříchy zůstávají „vně Církve“... Ničemu nerozumím.
Zpovědník: Pokusím se vysvětlit ti to. Před odpuštěním hříchů při zpovědi se duchovní modlí: „...dej mu pravé pokání, odpuštění a prominutí všech hříchů úmyslných i neúmyslných; smiř ho a sjednoť se svatou Církví svou v Kristu Ježíši, Pánu našem“.
Platí tedy, že je-li tu řeč o „sjednocení“, došlo i k „oddělení“? Ano, právě tak Církev pojímá hříchy svých údů. Každým aktem hříchu se věřící v tomto hříchu odděluje od Církve. Pokud člověk zhřešil, potud netvoří její tělo. Ptáš se, kde je Církev? Poslouchej, co v mučednických dobách říkali svatí: „Nazýváme se pravými syny Božími, jimiž vskutku jsme“ (Justin Mučedník)
O životě současných křesťanů něco takového říci nelze, avšak Církev je nyní stejná, jako byla i tehdy, neboť tehdy byla tělem Kristovým a jeho tělem zůstává a zůstane navždy. To není abstraktní teologická myšlenka, nýbrž naše živé, skutečné a bezprostřední vědomí. Proslulá epocha mučednictví byla prostupována Duchem svatým, a víra tehdejších křesťanů, jejich obětavá láska, jejich plamenné modlitby tvoří onu Církev, kterou ty nevidíš, kterou nazýváš abstraktním pojednáním a ptáš se, kde v životě je možné ji nalézt.
Jaké vítězství ducha nad živelnou tělesností, jaký triumf Božského principu nad naší povahou, jaké prozáření modlitbou vidíme v jeskyních, poustevnách a klášterech asketů – to je tělo Kristovo, nikoli abstraktní, nýbrž živá, skutečná, svatá Církev Kristova. Kolik světlých vznešených stavů, prosycených blahodárným působením Ducha svatého, bylo prožito členy Církve od dob apoštolů až podnes – to je svatá Církev. Kolik modliteb, pokorných slz, nevyjádřitelné lásky bylo přineseno lidským srdcem v pravoslavných chrámech – to je pravá Církev, tělo Kristovo. Ty se ptáš, kde je tato Církev, toto tělo Kristovo? Kde je tato nadpřirozená jednota? A co Božská liturgie? To je pro tebe také jen abstraktní teologie? Pro nás je to však živá a skutečná golgotská krev a skutečné tělo Kristovo, jež nám, padlým, nečistým a kajícným poskytuje onu jednotu lásky v Božském svátosti, v níž je reálně, ačkoli neviditelně, překonáváno veškeré naše rozdělení a veškeré sebeprosazování se, kde se sjednocujeme do jednoho těla a v jednu Církev: „Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu“ (1 K 10: 17).
Neznámý: Ano, odtud jsem na Církev nikdy nenahlížel. Spatřoval jsem v ní pouze určitou historicky proměnlivou náboženskou organizaci, která je podobná jakékoli jiné organizaci, jež si klade ty či ony společenské cíle.
Zpovědník: Právě. Zrovna tato neznalost skutečnosti tě přivedla k deformovaným soudům o Církvi. Pojďme však dále. Nyní budeš lépe rozumět mým slovům. Máme nyní společný základ, na němž stojíme. Církev, jejíž hlavou je Kristus, je jedinou ochránkyní absolutní pravdy. Žádné, ani to nejvyšší individuální vědomí, nemůže být z důvodu pokaženosti lidské povahy schránou absolutní pravdy. Tam, kde počíná individuální lidská moudrost, tam počíná i větší či menší deformování pravdy. Omezený lidský rozum je schopen obsáhnout pouze částečnou pravdu, a proto, aby mohla být odhalena a chráněna pravda absolutní, tedy není nutné vědomí individuální, jakkoli by náleželo tomu nejmoudřejšímu z lidí, nýbrž absolutní, dokonalé a nadpřirozené vědomí Církve. Odtud jasně vyplývá, že bez Církve není ani víra. To z toho důvodu, že nemůže být naplněna její první podmínka: proto, abychom mohli věřit, musíme vědět v co věřit.
Neznámý: Máme tu ale jakýsi začarovaný kruh: jak je možné, že na jedné straně je zapotřebí víra, abychom se stali členy Církve a na straně druhé, abychom měli víru, je nutné členem Církve už být?
Zpovědník: K tomu, aby se člověk stal členem Církve, je zapotřebí takového stupně víry, jenž je dosažitelný každé lidské duši, která neztratila obraz a podobu Boží. Tento stav je vyjádřen ve slovech Evangelia: „Věřím, pomoz mé nedůvěře“ (Mk 9: 24). Avšak víra, o které teď hovoříme my, to je něco zcela jiného – ta se odlišuje od víry vně Církve stejně, jako se individuální vědomí odlišuje od vědomí církevního. Pouze v Církvi dosahuje své plnosti spolu s možností nekonečného zdokonalování.
Neznámý: Vyjasnění otázky víry je pro mne velmi důležité, proto tě prosím, abys o tom promluvil co možná nejzevrubněji.
Zpovědník: Výborně. Už několikrát, bylo-li to zapotřebí, jsme se dotýkali pojmu víry. Hovořili jsme spolu o tom, že víra není jen prostá důvěra k cizím slovům, tedy povrchní, neověřené vědění. Víra – to je vyšší forma poznání. Vidí a cítí to, co nemohou vidět oči a pojímají vnější smysly. Je to zvláštní vnímání, tajuplné a nepostihnutelné, převyšující všechny ostatní formy poznání a do sebe je zahrnující. Za viditelným odhaluje neviditelné, jelikož neviditelné činí natolik reálným, jako by to bylo viditelné: neboť víra objímá ve své plnosti jak rozum, tak vnější smysly člověka, i veškerou jeho duši. Orgánem víry je celá vnitřní bytost člověka, jež je uvedena do svého patřičného uspořádání. Intelekt zde zaujímá své odpovídající skromné místo. Je-li rozum otráven lží a duše rozvrácena vášněmi, je pokaženo i ústrojí víry.
Víra bez Církve nemůže být dokonalá. Nejen proto, že k tomu je zapotřebí znát dokonalou pravdu, ale také proto, že je k tomu zapotřebí mít požehnání Ducha svatého. Vždyť pokud by celá věc byla jen ve znalosti pravd víry, pak by bylo možné si je osvojit, aniž by jedinec sám byl členem Církve, jež tyto pravdy ochraňuje. Avšak proto, aby člověk v tyto pravdy uvěřil a nikoli je pouze znal, je samotné jejich osvojení nedostačující; tyto pravdy musí být poznány vnějším poznáním víry. Bez Boží milosti je to nemožné. Jak praví apoštol: „...nikdo nemůže říci: ,Ježíš je Pán,‘ leč v Duchu svatém“ (1 K 12: 3). Pro víru je tedy nutné přijmout Ducha Utěšitele, jenž sestoupil na apoštoly v podobě ohnivých jazyků a doposud přebývá ve svátostech Církve. Toto je tedy víra a také důvod, proč bez Církve nemůže existovat.
Neznámý: S tím bych snad mohl souhlasit. Hůře už ale chápu, jaká je souvislost mezi Církví a mravním stavem člověka? Ty sám říkáš, že věřící hřeší. Církev tedy, bez ohledu na své svátosti nechrání před mravními poklesky. Pokud je tomu tak, potom konečnou instancí v otázce mravního života přece jen není Církev, nýbrž samotný člověk. Proč je tedy bez Církve nemožné mravní zdokonalování? Netroufám si už říct, že to odporuje zkušenosti běžného života – natolik jsi mne naučil pochybovat o skutečnosti – cožpak ale není pravda, že existuje velmi mnoho vysoce mravních, dokonale poctivých a čistých lidí, kteří nejenže nejsou věřící, ale dokonce se k Církvi staví nelibě? Mravní dokonalost člověka tedy zřejmě může být nezávislá na Církvi.
Zpovědník: Tuto otázku je třeba vyjasnit. Každý z nás nejspíš hovoří o něčem jiném, mluvíme-li o mravní dokonalosti. Každý člověk má mravní uvědomění. Mravní zákony, které určují jeho život, mohou být rozličné a závislé na těch či oněch vlivech a vnějších podmínkách. Nicméně všeobecnost mravních imperativů v člověku, ať už by stál na jakémkoli stupni vývoje, zůstává pevně daným faktem, který dosvědčuje přirozený původ mravnosti jakožto vlastnosti, jež je vlastní pouze lidskému vědomí.
Neznámý: Prozatím připusťme, že je to tak. Pak ale o to víc nelze Církev považovat za bezvýhradnou podmínku mravního vývoje.
Zpovědník: Počkej, až co vyplyne z dále řečeného. Přirozené či prvotní základy mravnosti ve svém souhrnu a na jistém stupni kulturního vývoje, kdy se společnost stává státem, definují minimum mravních požadavků ve formě zákonodárství. Kodex zákonů, jejichž narušení je nazíráno jako zločin,není v mravním smyslu ničím jiným než oním mravním minimem, které v sobě odráží morální vědomí dané společnosti, organizované do samostatného právního státu. Avšak kromě tohoto mravního minima, vymezeného zákonodárstvím, existuje tak zvaná individuální mravnost, která významně přesahuje morální minimum trestního zákoníku a nemá přísně definované, pro všechny závazné, normy. A zde se jednotliví lidé skutečně mohou povznést na velmi vysokou mravní úroveň.
Neznámý: Zatím jen potvrzuješ má slova.
Zpovědník: Jistě. Ale to není vše. Ono mravní zdokonalování, ona cesta spásy a skutečného života, kterou lidem daroval Kristus a na níž nelze vstoupit bez Církve – to není občanské zákonodárství jako minimum společenské mravnosti a není to ani individuální cítění jako dílo osobního lidského snažení.
O tomto zdokonalování by se za přirozeného stavu samotný člověk, díky pokaženosti své mravní povahy, nebyl nikdy dozvěděl. Pro rozum je nepostihnutelné a jako životní úkol nesplnitelné. Víme o něm díky Božímu zjevení, a víme, že se uskutečňuje toliko v Církvi: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5: 48). „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já“ (J 13: 15). „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši“ (F 2: 5).
O tom, jak hlubokým pochopením zdokonalování byla od dob starověku prodchnuta Církev, je možné si učit obrázek na základě slov křesťanského mučedníka Justina: „Všem lidem je propůjčena možnost stát se bohy a mít sílu být syny Všemohoucího“ (Justin Mučedník)
A právě toto chápeme pod pojmem „mravní zdokonalování“. Nejspíš je i tobě jasné, že takový úkol je nad lidské síly, neboť ty jsou omezené, zatímco onen úkol je neohraničený. Mravní zdokonalování se v tomto smyslu stává cestou k Boží dokonalosti.
Přirozená mravnost umožňuje, aby si člověk takovou dokonalost přál. Avšak sama tato dokonalost vyžaduje přerod, který by člověka učinil schránou nadpřirozených sil a zrnu přírodní morálky by umožnil vyrůst z individuálního rámce do neomezeného prostoru Boží dokonalosti. Pro lidi víry je mravní zdokonalování cestou ke svatosti. Po této cestě nelze kráčet vlastními silami. Je zapotřebí milost Boží. Je zapotřebí osvícení Duchem svatým, tedy to, co nazýváme „znovuzrozením“. To vše je možné pouze ve skutečné Církvi Kristově, protože Církev není jen ochránkyní pravdy, ale i pramenem milosti, ochránkyní darů Ducha svatého. Takto tedy chápeme mravnost, stvrzujeme-li pro nevěřící podivnou ideu, že bez Církve není možný mravný život. Je možná mravnost divocha, možná je i mravnost „dobrého člověka“, nemožná je ale ta mravnost, v jejímž základu leží nové duchovní zrození a jejíž vrchol tkví v dosažení svatosti z Boží milosti, svatosti, jež člověka činí Synem Všemohoucího.
Neznámý: Ano, z tohoto hlediska máš pravdu: je možné, že takový mravní úkol je bez Církve neuskutečnitelný.
Svěncickij Valentin Pavlovič