Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!
Považuji za velmi důležité, abychom se v tento den, ve svátek sv. Řehoře Palamy, který žil před více než šesti staletími, zamysleli nad podstatou a smyslem Pravoslaví, nad tím, co odlišuje Pravoslaví od heterodoxních křesťanských konfesí. Je to zvláště důležité v době, kdy bující pan-hereze ekumenismu ohrožuje jedno ze základních orthodoxních dogmat: Pravoslavná církev je „kritériem pravdy“. Z čehož vyplývá, že drží historicky, theologicky a duchovně primát v celém křesťanském světě.
Tím, že si z Pravoslaví „zkopírujeme“ některé jeho mystické aspekty a transformujeme je, jak to mnozí dnes a zvláště v Americe dělají, do jakéhosi pseudo-mystického evangelikánství, ztratíme samotnou podstatu pravoslavné víry. Někdy nevědomky, někdy zase ve jménu misijního působení, přispíváme skrze ekumenismus k úpadku Pravoslaví v současném světě. Přizpůsobováním a zjednodušováním Pravoslaví, aby bylo stravitelnější pro nepravoslavné, stejně tak i ahistorickým a netradicionalistickým pohledem na naši víru zapomínáme na to, co odlišuje Pravoslaví od ostatních křesťanských konfesí.
Hlavním theologickým a duchovním rysem, který Orthodoxii odděluje od ostatních křesťanských konfesí, je jiný pohled na smysl křesťanského života. Cíl, který před nás klade Pravoslaví, není povrchní ani vnějškový. Jeho cílem není, abychom si dobrým životem na této zemi zasloužili nebe a tam se pak radovali ze všeho, co nebe poskytuje.
Naopak, smyslem Pravoslaví je dosáhnout naší proměny již za tohoto života. Jsme voláni k tomu, abychom skrzeProměnění Páně naši osobní proměnu již teď dopředu zakoušeli Parousii, tedy období Druhého příchodu Krista, tedy abychom byli svědky Kristovy vlády nad světem. Tím jak se proměňuje naše bytí, tím jak s pomocí milosti Boží přemáháme naše vášně, slabiny a nedostatky, tím jak skrze sjednocení s Kristem přemáháme naši padlou přirozenost, tím vším se v nás obnovuje božství, které do nás Stvořitel vložil. A odhalení tohoto božství potom proměňuje naše okolí, svět a celý vesmír v něco nového. Naše neutuchající a nadějeplná snaha o proměnu lidstva a světa kolem nás je úzce spojena s tajemstvím Parousie.
Toto naše obnovování - apokatástasis, jak to někteří svatí Otcové nazývali, je jádrem pravoslavné spirituality. Veškeré naše jednání je vedeno tímto principem: obnovit v nás realitu „jiného světa“ skrze naši proměnu v tomto světě. Nádhera našich bohoslužeb nám připomíná nádheru „jiného světa“. Vše v Pravoslavné církvi, všechny svátosti, jsou v Pravoslaví zacíleny k této veliké proměně: změny toho, co je lidské, v to, co je Božské; toho, co je vášnivé, v to, co je svaté, toho, co je dětinské, v to, co je dospělé, vznešené a posvěcené.
Sv. Řehoř Palama, náš velký učitel, vedl své žáky po mnišské cestě hesychasmu, což je cesta proměnění. Tato cesta nepřináleží pouze mnichům, ale i laikům. I laici, ačkoliv na to zapomínáme, žijí životem, který je podobný mnišskému životu, samozřejmě s mnohem menší rigiditou. Z toho důvodu i manželské páry žijí po část roku, v postních dnech a v postních obdobích, ve zdrženlivosti, stejně jako se postí od masa a dalších potravin.
Tímto způsobem zápasí o překonání svých vášní a snaží se o život, který má za svůj cíl dosáhnutí zbožštění člověka. Jak laici, tak i mniši (opravdoví hesychastičtí mniši) následují tento tradiční způsob života, o kterém sv. Řehoř Palama ve svých spisech podrobně a systematicky pojednal. Stojí tak v dlouhé řadě mnichů a svatých, kteří učili cestě proměnění a transfigurace člověka. Kappadočtí otcové, sv. Maxim Vyznavač, sv. Fótios Velký, sv. Cyril a Metoděj – velcí osvětitelé Slovanů a bezpočet dalších, žili tuto tradici zaměřenou na zbožštění člověka.
Pokud bychom to chtěli shrnout: To, co je potřeba ze všeho nejvíce zdůrazňovat na Pravoslaví a co sv. Řehoř Palama učinil základním kamenem svého mnišského a theologického učení, je skutečnost, že smyslem života na této zemi, je znovuobnovení toho, co jsme ztratili v Ráji po Adamově pádu. Milostí Boží dosáhnout zbožštění lidského bytí, a tímto způsobem se podílet nejen na proměnění lidí kolem nás, ale také na proměnění a zbožštění přírody a celého universa. Tím se stáváme skrze archetyp dokonalého člověka Pána Ježíše Krista „malými Ježíši Kristy“; skrze Něj v sobě oživujeme božství, a tak znovu ustanovujeme vládu božství ve světě a umožňujeme obnovování universa.
Toto je, jak už jsem výše zmínil, principiální rozdíl mezi Pravoslavím a ostanímy křesťanskými konfesemi. Spása je pro nás pravoslavné, jak to potvrzuje sv. Nikodém Svatohorec, osvícením a proměněním. Hřích není něco, za co Bůh trestá a co si musíme odpykat. Neexistuje nic takového jako „bůh“ trestající ze zloby a z odplaty. Existuje Bůh dokonalé lásky, který „kárá“ za účelem vedení svých dětí správným směrem. Ale to už není trest tak, jak ho běžně chápeme.
Hřích, v soteriologickém chápání Pravoslavné církve, je spíše chápán jako nemoc, kterou je Církev povolána svým působením a konáním léčit; a to zejména pomocí léku „nesmrtelnosti“ – sv. Eucharistií a dalšími sv. tajinami Církve. Proměnění člověka je ve skutečnosti léčbou jeho duchovní nemoci, to je hříchu, který je odchýlením od naší přirozené cesty vytýčené nám Bohem.
A samozřejmě, že naše pravoslavná tradice, tak jak ji učil také sv. Řehoř Palama, neučí, že lidé, kteří nedosáhnou tohoto obdivuhodného a velikého cíle proměnění našeho bytí milostí Boží, jsou odsouzeni na věky do pekla. „Bůh si nepřeje smrti hříšníka“. Naše tradice nám říká, že ti, kteří opustili cestu obnovení lidské přirozenosti, kteří se nestali tím, čím měli a čím byli zamýšleni býti, žijí v nekonečné agonii vystaveni plnosti Boží lásky – které je líto jejich stavu. Oni jsou však neschopni odpovědět na Boží lásku, neboť žili dle své svobodné vůle, shovívaví ke svým vášním následujíce cestu hříchu.
Jejich neschopnost odpovědět na to, co je svaté v tomto životě, je přivádí k neschopnosti odpovědět na záplavu energie Boží lásky na věčnosti, v životě příštím. Neboť, když odmítli bojovat s nedokonalostmi naší padlé existence, s těžkostmi a zkouškami, odsoudili se k životu zaměřenému na vášně, temnotu a egoismus. Jejich peklem je jejich vědomé odcizení se Božímu světlu, dokonalosti a lásce.
Bez vědomí nutnosti pracovat na proměnění lidské přirozenosti, bez zaměření se na to, co leží za obzorem našeho padlého já, žijeme pouze povrchní křesťanství, které v dnešních dnech útočí jako nebezpečná nemoc na mnohé pravoslavné křesťany neznalé podstaty naši víry. Žijeme křesťanství založené pouze na představě odměny a na zcela nepřijatelném pojetí, že se Bůh těší z toho, jak posílá lidi do pekla a jak je tam spravedlivě a věčně trestá. Tento druh křesťanství je absolutně cizí pravému křesťanství a nemá s Pravoslavím nic společného. Vychází z pojetí spásy, které zcela ruší Kristem přinesenou transformaci zákonů a nařízení Starého Zákona skrze triumf proměňující lásky. Lásky, která přínáší realizaci vnitřní zkušenosti starozákonních proroků.
Nebudeme si to schopni do hloubky uvědomit, dokud se pečlivě nezaměříme na to, co Pravoslaví skutečně učí o světě kolem nás a o proměnění nás samých, lidí kolem nás a celého universa.
A to je právě velkým přínosem sv. Řehoře Palamy: Dokázal věrně vyjádřit vnitřní podstatu, kvintesenci naši víry a její mystické a skryté tradice. Učí nás, jak můžeme spojit tento náš svět s „jiným světem“ a jak můžeme být v jednotě s těmi, kteří žili před námi, tím, že s nimi budeme sdílet stejný cíl pravoslavné spirituality: Dosáhnout spásu skrze proměnění našeho bytí pomocí Boží milosti.
A proto si dnešek, kdy slavíme svátek sv. Řehoře Palamy, který je občas nazýván čtvrtým theologem Církve, připomínejme jako den zacílený na primát, dokonalost a vznešenost filosofie Pravoslaví.
Sláva Bohu ve Třech Hypostazích.
Přeloženo z angličtiny: ORTHODOX TRADITION, vol. XXX, n. 2, 2013, s. 3-6.
Zdroj: orthodoxiachristiana.cz
Metropolita Chrysostomos