Zásadní projev Viktora Orbána

Ministerský předseda Maďarska Viktor Orbán vystoupil 26. července na XXV. letní univerzitě a studentském táboře v Bálványosi se zásadním projevem, který vzbudil velkou polemiku. Projev přinášíme v plném znění.

Když jsme se tu naposledy před rokem viděli, začal jsem svou řeč tím, že se nacházíme na posledním setkání v Tusnádfürdő před dalšími volbami v Maďarsku. Nyní mohu říci, že jsme na prvním tusnádfürdőském setkání po v Maďarsku proběhnuvších volbách a mohu vám všem oznámit tu dobrou zprávu, že jsme volby vyhráli. Ba dokonce jsme zvítězili hned dvakrát! Vždyť se konaly nejen maďarské parlamentní volby, ale také volby do Evropského parlamentu. A snad všichni zde přítomní vědí, že 12. října proběhnou v tomto roce i třetí volby; budou jimi maďarské volby do obecních zastupitelstev, které mají z hlediska maďarského státního života váhu a význam.

Dovolte mi, abych svou nynější řeč začal připomenutím jednoho momentu posledních parlamentních voleb, jemuž bylo neprávem věnováno málo pozornosti. Výsledkem těchto voleb bylo, že v Maďarsku vládnoucí občanská, křesťanská a národní síla, tedy Fidesz a Křesťanskodemokratická lidová strana, získala dvě třetiny parlamentních míst – tak tak, o jeden mandát. Pamatuji se, že jsme před lety mluvili o tom, jak hezké by bylo, kdyby došlo k tomu, že by ony politické síly, které v prosinci roku 2004 hlasovaly proti znovupřijetí Maďarů žijících vně dnešních maďarských státních hranic, došly zaslouženého trestu tak, že by v parlamentních volbách bylo vítězné většiny či dvou třetin mandátů dosaženo právě díky hlasům vně hranic žijících Maďarů. Oznamuji vám, že tu vzniká podezření, že v politice přece jen existuje morální rovnováha. Často o tom máme důvodné pochyby, občas však je nám to potvrzeno. Nyní například došlo k tomu, že hlasů zahraničních Maďarů a z nich pocházejícího mandátu bylo zapotřebí k tomu, aby v maďarském parlamentu měly národní síly dvoutřetinovou většinu. Děkujeme všem, jimž dík patří, Prozřetelnosti, voličům, maďarským zákonodárcům a nakonec vlastně musíme poděkovat i těm, kdož se postavili proti nám, neb poskytli příležitost k tomu, aby dobro přec jen zvítězilo, neb nebylo-li by zla, jak by pak mohlo mít dobro navrch?

To, o čem dnes budu mluvit, však nesouvisí s volbami. I pan předsedající nás představil jako ty, kteří změnili systém a učinil to tak, že připomněl změnu systému. To dobře ukazuje, že změna systému je pro naše pokolení oním generačním zážitkem, jímž vše poměřujeme a z něhož vycházíme při interpretaci všeho, co se kolem nás děje. To se zdá být přirozené. Zároveň je to však pro nás dnes již spíše nevýhodou, než aby nám to bylo ku pomoci. Změna systému je samozřejmě mimořádně cenná jako zkušenost, protože politika – na rozdíl od toho, co si člověk občas myslí – není spekulativním žánrem, nýbrž ji je třeba vytvářet z empirických faktů, ze zkušeností. A dnes je již situace taková, že tato zkušenost je samozřejmě cenná, mezitím však ve světě probíhá změna stejného významu, jaký měl zážitek změny systému. Proto je intelektuálně úkolem, jenž před námi stojí, to, abychom v souvislosti s pochopením budoucnosti a s diskusemi o cestách do budoucnosti vedoucích užívali změny systému jen jako zkušenosti, nikoli jako referenčního bodu.

Za východisko považujme mnohem spíše velké přeskupení sil v oblastech financí, celosvětového hospodářství a obchodu, moci a vojenství, jež se stalo zřejmým v roce 2008. V tom nám pomáhá to, že jsou na světě ti, kteří se narodili později než my. A jim již dlouhá léta působí potíže považovat změnu systému za referenční bod, protože tomu, kdo se narodil řekněme v roce 1985, bylo v době změny systému v roce 1990 právě pět let, pro něho to není zážitek jako pro nás, a proto často zůstává stranou politických diskursů proto, že ani nechápe, co znamenají odkazy, jež při interpretaci přítomnosti a budoucnosti činí ti, kdo jsou starší než my.

Myslím si, že by bylo užitečnější, kdybychom nyní již považovali změnu systému za uzavřený historický proces a zásobárnu zkušeností a ne za výchozí bod úvah o budoucnosti.

Pro budoucnost je důležité pochopit, co se kolem nás děje

Za výchozí bod úvah o budoucnosti, neboť – chápu-li to správně – je každý rok naším úkolem, abychom se společně pokusili nějak pochopit, co se kolem nás děje, abychom se zmocnili podstatných aspektů tohoto dění a z toho snad můžeme spatřit, co se s námi stane v budoucnosti. Zkrátka pokud je toto naším úkolem, pak navrhuji, abychom si krátce připomněli to, že ve 20. století došlo ke třem velkým světovým změnám systému. Po skončení první světové války, na konci druhé světové války a v roce 1990. Společnou vlastností těchto změn bylo – o tom jsem před vámi už snad jednou mluvil –, že když tyto změny nastaly, takřka ze dne na den bylo všem jasné, že budou žít v jiném světě, než v jakém jsme žili do té doby. Řekněme po Trianonu to bylo zcela zřejmé tady, ale také v Budapešti. Ale i druhá světová válka. Když se člověk rozhlédl a všude viděl okupační sovětské jednotky, pak věděl, že odsud teď už začíná jiný svět. A také v roce 1990, když se nám podařilo komunisty zlomit a vytlačit, bylo po prvních Parlamentních volbách jasné, že budeme žít v novém světě: padla berlínská zeď, jsou volby, to je už jiná budoucnost.

Tvrzením, jež má být výchozím bodem mé dnešní přednášky, je to, že dnes ve světě probíhá změna podobné hodnoty a váhy. To, že se tato změna stala manifestní, tedy že se stala zřejmou, můžeme ztotožnit se světovou, spíše však se západní finanční krizí v roce 2008. A význam této změny není natolik zřejmý proto, neboť ji lidé pociťují jiným způsobem než tři předcházející změny. V době západního finančního zhroucení v roce 2008 nebylo jasné, v jakém světě budeme od nynějška žít. Změna není tak ostrá jako tomu bylo u prvních tří světových změn systému, nýbrž se v naší představě jaksi pomalu rozplétá a tak jako mlha sedá na krajinu, tak se na nás pomalu spouští vědomí, že když se dobře rozhlédneme, jestliže budeme důkladně analyzovat to, co se kolem nás děje, pak je to jiný svět, než v jakém jsme žili před šesti lety, a pokud si procesy promítneme do budoucnosti, což má samozřejmě vždy svá rizika, nicméně i tak je to odůvodněná intelektuální práce, pak dobře vidíme, že změny budou ještě silnější.

Jen v zájmu toho, abych ilustroval hloubku této změny, jsem bez jakékoli systematičnosti shromáždil několik vět a myšlenek ze západního světa – jednu či dvě také z východního –, jež jsou zarážející. Jestliže se člověk na tyto věty dívá nebo je poslouchá z hlediska – zůstaňme při tom, že liberálního – pojímání světa z doby před rokem 2008, strne v úžasu. Jestliže se na ně však nedívá odtamtud, nýbrž vyčte z těchto vět, jak dlouhou cestu jsme za šest let urazili ve veřejné diskusi, v tématech, ve formulacích, pak tyto věty, jež budu citovat, napomohou pochopení toho, jaká změna dnes ve světě probíhá. Pouze stručně. V Americe americký prezident vícekrát a opakovaně mluví o tom, že Ameriku prostupuje cynismus a že úkolem je, aby celá americká společnost – v čele s americkou vládou – zahájila boj proti cynismu pocházejícímu z finančního systému. Před rokem 2008 by byl měl takový výrok za následek vyloučení z mezinárodního diskursu džentlmenů. Navíc by byl měl takový výrok kvůli specifikům finančního systému ještě i jakýsi nepříjemný osten, což by bylo činilo vyslovení takových vět nebezpečným. Oproti tomu se nyní pravidelně objevují v dnešním americkém tisku. Nebo americký prezident říká, že pokud tvrdě pracující Američan musí pravidelně volit mezi rodinou a kariérou, pak Amerika zaostane za světovým hospodářstvím. Nebo zas americký prezident otevřeně mluví o ekonomickém patriotismu. Říká takové věty, za něž v provinciální maďarské veřejné diskusi hrozí trest zmrskání a ukamenování. Například mluví otevřeně o tom, že velkofirmy zaměstnávající cizince mají platit přiměřenou část z daně. Nebo mluví otevřeně o tom, že je třeba podporovat především ty firmy, které zaměstnávají Američany. Toto vše jsou takové hlasy, myšlenky a věty, které by před šesti či osmi lety byly nepředstavitelné.

Nebo, abych pokračoval: podle jednoho velice známého analytika síla americké měkké moci upadá, neboť liberální hodnoty dnes ztělesňují korupci, sex a násilí, a tím škodí pověsti Ameriky a americké modernizace. Pak Nadace Otevřená společnost vydá publikaci – došlo k tomu ne tak dávno –, kde analyzuje západní Evropu a napíše větu, která zní tak, že západní Evropu zaměstnalo řešení situace imigrantů natolik, že zapomněla na bílou dělnickou třídu. Nebo zas britský premiér říká, že v důsledku v Evropě proběhnuvších změn se mnozí stali příživníky na zádech systémů sociálního zabezpečení. Nebo jeden z nejbohatších Američanů, jenž je jedním z prvních investorů firmy Amazon, tvrdí, že žijeme ve stále méně kapitalistické a mnohem spíše ve feudální společnosti a že pokud se nezmění světový ekonomický systém, pak střední třída zmizí a – jak on říká – bohatí budou napadeni vidlemi. Proto namísto hospodářského modelu budovaného zdola nahoru by bylo zapotřebí ekonomického modelu rostoucího ze středu. Nechci tyto myšlenky vysvětlovat, jen zde chci uvést novost těchto myšlenek, o nichž bylo před pár lety nepředstavitelné, že by se o nich mohlo otevřeně mluvit. Nebo obdobně z Ameriky: počet mladých nezaměstnaných drasticky stoupl, a proto v případě kariér slibujících dobrou hmotnou situaci mají děti ze zámožnějších rodin nevyrovnatelný náskok. To říkají v zemi mobilizace. Nebo říkají ještě něco dalšího: jiný analytik s velkou autoritou říká, že internet – liberálním světem dlouhá léta pojímaný jako symbol svobody – byl kolonizován velkými firmami, a netvrdí nic menšího než to, že v současné době je největší otázkou, zda se silám kapitalismu, čili mezinárodním firmám, podaří zlikvidovat neutralitu internetu. Pokračuji: uvedu vašim srdcím blízkou, milou, neočekávanou věc. Britský premiér, který se vždy úzkostlivě vyhýbá tomu, aby jeho vlastní hnutí bylo označováno za křesťansko-demokratické, se postaví před veřejnost a řekne, že mimořádně důležitou součástí britského systému hodnot je křesťanství a že Velká Británie je i přes multikulturalismus v srdci křesťanskou zemí, na což je třeba být hrdý.

Je to závod o stát, který učiní národ úspěšným

Otázkou je, zda lze spoustu změn, které kolem nás probíhají, v zájmu pochopení uspořádat popisem v celek, zda vůbec lze postihnout jeden, dva či tři podstatné momenty všeho toho, co se kolem nás děje. Samozřejmě lze, a o tom dnes velmi mnozí přemýšlejí a ještě více jich o tom píše. V souvislosti s tím vyšlo mnoho knih. A já bych tu chtěl vaší pozornosti doporučit jednu jedinou myšlenku vysvětlující světovou situaci. Nejprovokativnější a nejvíce vzrušující otázku, jaká se v uplynulém roce v západním společenském myšlení objevila, lze podle mě shrnout – nutně se zjednodušením – následujícím způsobem. Ve světě existující soutěž mezi národy, ve světě probíhající soupeření mezi silovými seskupeními a spojenectvími se rozšířilo o nový prvek. Neboť o světové hospodářské soutěži doposud mluvili všichni, globalizace a zmezinárodnění ekonomiky činilo nutným, aby se o tom mnoho mluvilo a psalo a aby to bylo analyzováno, a proto známe téměř všechny dílčí otázky světové hospodářské soutěže. Zhruba dokážeme říci, díky čemu jsou v mezinárodní ekonomice ten který národ či ta která ekonomická zájmová skupina nebo třeba i více národů zahrnující společenství jako Evropská unie konkurenceschopné a kvůli čemu svoji konkurenceschopnost ztrácejí. Podle mnohých – a já patřím k této skupině – to však dnes není hlavní otázkou. Zůstává to důležitou otázkou. Dokud člověk žije z peněz a z hospodářství, což se v dohledné době nezmění, potud to vždy zůstane důležitou otázkou. Existuje však ještě důležitější závod. Formuloval bych to asi tak, že je to závod o vynalezení takového státu, který je nejspíše schopen učinit národ úspěšným.

Jestliže stát není ničím jiným, než způsobem zorganizování lidského společenství, což je v našem případě někdy shodné se státními hranicemi a někdy ne – k tomu se ještě vrátím –, pak lze snad určující moment v dnešním světě formulovat tak, že probíhá závod o nalezení onoho způsobu organizace společenství, onoho státu, který bude nejspíše schopen učinit národ či společenství mezinárodně konkurenceschopnými. Tím lze vysvětlit, že dnes je šlágrem v myšlení téma pochopení těch systémů, jež nejsou západní, nejsou liberální, nejsou liberálními demokraciemi a snad ani demokraciemi a přesto činí národy úspěšnými.

V mezinárodních analýzách jsou dnes hvězdami Singapur, Čína, Indie, Rusko, Turecko. Myslím si, že naše politické společenství tuto výzvu před lety dobře vycítilo, správně vystihlo, a snad i intelektuálně zpracovalo, a vzpomeneme-li si na to, co jsme v uplynulých čtyřech letech dělali, a pomyslíme-li na to, co budeme dělat v následujících čtyřech letech, pak je to skutečně možno vyložit i z tohoto aspektu. Neboli – odpoutáme-li se od v západní Evropě přijatých dogmat a ideologií a učiníme-li se na nich nezávislými – vyhledáme, pokusíme se najít onu formu organizace lidského společenství, onen nový maďarský stát, který bude schopen učinit naši společnost v perspektivě desetiletí konkurenceschopnou ve velkém celosvětovém závodě.

K tomu, abychom toho byli schopni, jsme v roce 2010 a obzvláště nyní museli odvážně vyslovit takovou větu, jež obdobně jako zde již citované věty rovněž patřila v liberálním řádu světa do kategorie rouhání se. Museli jsme vyslovit, že demokracie nemusí být nutně liberální. Jestliže něco není liberální, ještě to může být demokracií. Ba dokonce bylo nutno a bylo možno vyslovit i to, že společnosti postavené na liberálně demokratickém principu státního uspořádání nebudou v následujících desetiletích moci udržet si svoji konkurenceschopnost ve světě a mnohem spíše budou zatlačeny do pozadí, pokud ovšem nebudou schopny podstatně se změnit.

Věc se má tak, že hledíme-li odsud na kolem nás probíhající události, pak si jako výchozí bod volíme to, že doposud jsme znali tři formy státního uspořádání: národní stát, liberální stát a pak stát sociální. A otázkou je, co teď bude následovat. Maďarskou odpovědí je, že může nastat epocha na práci založeného státu, my chceme organizovat na práci založenou společnost, jež – jak jsem již zmínil – na sebe vezme ódium, že vysloví, že co do charakteru není liberální. Co to vše vlastně znamená?

Znamená to, že se rozejdeme s liberálními zásadami a metodami uspořádání společnosti a vůbec s liberálním chápáním společnosti. Nyní se toho dotknu jen ve dvou dimenzích, nechci se pouštět do delší přednášky, chci se věci jen dotknout, aby bylo cítit její závažnost. Výchozí bod liberálního uspořádání společnosti v ohledu vztahu mezi dvěma lidmi je postaven na myšlence, že smíme činit vše, co neomezuje svobodu druhého. Na tomto myšlenkovém, ideovém výchozím bodu byl postaven maďarský svět celých dvacet let před rokem 2010 – s přijetím v západní Evropě obecného principu. Dvacet let však bylo v Maďarsku potřeba k tomu, abychom dokázali zformulovat problém, že je to intelektuálně sice velice přitažlivá myšlenka, že však není jasné, kdo řekne, kde je hranice, od níž něco porušuje moji svobodu. A protože to není dáno samo sebou, musí to někdo určit a rozhodnout. A protože jsme neurčili nikoho, aby toto rozhodl, neustále jsme se v každodenním životě setkávali s tím, že o tom rozhodoval silnější. Průběžně jsme cítili, že slabší bývá zadupán. Konflikty pocházející ze vzájemného uznávání svobody toho druhého nebývají rozhodovány podle nějaké odtažité zásady spravedlnosti, nýbrž se děje to, že pravdu má ten silnější. Vždycky silnější soused řekne, kde bude vjezd pro auta, vždycky silnější, banka řekne, jak vysoký bude úrok úvěru, a je-li jí toho zapotřebí, průběžně výši úroku mění, a mohl bych dále uvádět takové příklady, jež byly v uplynulých dvaceti letech častým zážitkem všanc vydaných, slabých, menší ekonomickou ochrannou silou disponujících osob a rodin. Na toto my navrhujeme – a pokusíme se na této myšlence budovat maďarský státní život –, aby výše uvedené nebylo organizačním principem, zásadou uspořádání společnosti. Toto nelze vtělit do zákona, teď tu mluvíme o duchovních výchozích bodech. Nesmí být organizačním principem maďarské společnosti, že je dovoleno vše, co nenarušuje svobodu druhého, nýbrž ať je jím toto: nečiň jiným to, co nechceš, aby činili oni tobě. A pokusíme se v maďarském společenském myšlení, ve školském systému, v chování nás samých a vlastním příkladem postavit na tento základ svět, který můžeme nazvat maďarskou společností. podíváme-li se na tutéž myšlenku ve vztahu mezi jedincem a společností – neboť doposud jsem mluvil jen o vztahu mezi jedinci –, pak vidíme, že vybudovaná maďarská liberální demokracie nebyla v uplynulých dvaceti letech schopna uskutečnit dost věcí. Pořídil jsem si malý seznam toho, co nedokázala.

Liberální demokracie zpochybňovala existenci národního zájmu

Liberální demokracie nebyla schopna toho, aby otevřeně vyslovila a – třeba ústavní silou – zavázala vlády k tomu, aby svou prací sloužily národním zájmům. A vůbec: zpochybňovala samu myšlenku existence národního zájmu. Neuložila vládám povinnost uznat příslušnost ve světě žijících Maďarů k našemu národu, k maďarskému národu a tuto soudržnost podporovat. Liberální demokracie, liberální maďarský stát neochránily veřejný majetek. Nyní sice slyšíme opak, jako by se v případě některých koupí – k tomu se ještě vrátím, protože právě posledně maďarský stát odkoupil i banku – rýsoval z jejich interpretací takový obrázek, jako by maďarský stát čím dál více získával a za veřejný označoval i takový majetek, v jehož případě to překračuje v Evropě přijaté zvyklosti. A přitom když se podíváme na to – a nedávno takový seznam uveřejnil list Financial Times –, jaký je ve státech Evropské unie podíl veřejného majetku, pak Maďarsko najdeme až na samém konci seznamu. Ve všech zemích – snad s výjimkou dvou – je podíl majetku ve veřejném vlastnictví vyšší než v Maďarsku. Můžeme tedy tvrdit, že maďarská liberální demokracie i ve srovnání s ostatními evropskými státy se projevila jako neschopná ochránit národní majetek, nutný k sebezáchově národa. Dále liberální maďarský stát neochránil zemi před zadlužením. A konečně neochránil ani rodiny – zde je možno pomyslet na systém devizových úvěrů. Neochránil rodiny ani před daňovým otroctvím. V důsledku toho může interpretace voleb v roce 2010 – zvláště pak ve světle volebního úspěchu v roce 2014 – znít tak, že ve velké světové soutěži, jež probíhá v zájmu vytvoření nejkonkurenceschopnějšího státu, očekávají maďarští občané od vedoucích politiků, aby nalezli, vypracovali, ukovali novou formu organizace státu, která po období liberálního státu a liberální demokracie - samozřejmě při respektování hodnot křesťanství, svobody a lidských práv – opět učiní maďarské společenství konkurenceschopným, a ony neprovedené práce a nesplněné povinnosti, o nichž jsem mluvil, dokončí a splní.

Neboli to, co nyní v Maďarsku probíhá, je možno interpretovat tak, že se politické vedení nyní pokouší o to, aby osobní práce a zájem lidí, které je třeba uznávat, byly v těsném spojení s životem národa, aby tento vztah zůstal zachován a aby sílil. Maďarský národ není pouhou množinou jedinců, nýbrž je společenstvím, jež je nutno organizovat, posilovat, ba i budovat. V takovémto smyslu je tedy nový stát, který v Maďarsku budujeme, státem iliberálním, tedy ne liberálním státem. Nepopírá základní hodnoty liberalismu, jakými jsou svoboda, a mohl bych uvést ještě několik, nečiní však tuto ideologii centrálním elementem organizace státu, nýbrž obsahuje odlišný, specifický národní přístup.

Nyní musím mluvit o tom, jaké překážky je nutno překonat, aby se toto vše mohlo uskutečnit. Lehce se může stát, že to, co řeknu, je v tomto okruhu evidentní, pokud je to však třeba pozvednout na úroveň politického programu a politické práce, pak tomu tak již vůbec není. Nebudu zde jmenovat všechny překážky, zmíním jenom několik, ještě přesněji dvě z nich, jež nemusí být nejdůležitější, jsou však nejzajímavější. Vztah profesionální politici versus civilové. Neboli stát musí někdo, tj. k tomu zmocnění zvolení politici, zorganizovat a řídit. Na okraji státního života se však vždy objevují civilní organizace. Civilní svět v Maďarsku dnes ukazuje velice osobitou podobu. Civil je totiž – na rozdíl od profesionálního politika – taková osoba, respektive taková komunita, jež se organizuje zdola, finančně stojí na vlastních nohou a samozřejmě je dobrovolná. Když se však nyní podívám na maďarský civilní svět, který pravidelně vystupuje na veřejnosti – a to teď ukázaly spory kolem norského fondu – potom vidím, že tu máme co do činění s placenými politickými aktivisty. A tito placení političtí aktivisté jsou navíc placeni ze zahraničí.

Jsou to aktivisté placení identifikovatelnými zahraničními zájmovými skupinami, o nichž je těžké si představit si, že to považují za sociální investici, mnohem odůvodněnější je představa, že prostřednictvím tohoto systému nástrojů chtějí v daném okamžiku a v daných otázkách ovlivňovat maďarský státní život. Je tedy velice důležité, že pokud znovu zorganizovat místo liberálního státu náš stát národní, pak je nutno učinit zřejmým, že stojíme nikoli tváří v tvář civilům, nejdou proti nám civilové, nýbrž placení političtí aktivisté, kteří se snaží prosazovat v Maďarsku zahraniční zájmy. Proto je velice správné, že v maďarském parlamentu vznikla komise, jež se zabývá průběžným sledováním, registrací a uveřejňováním snah o prosazování zahraničního vlivu, abychom všichni, i Vy, mohli přesně vědět, kdo jsou ty skutečné charaktery za maskami.

V Maďarsku rozhodovali lidé placení odjinud

Uvedu jiný příklad, který je další překážkou nové organizace státu. Když nyní zmíním Evropskou unii, nečiním tak proto, že bych si myslel, že uvnitř Evropské unie by nebylo možné vybudovat iliberální, na národních základech stojící nový stát. Podle mě to možné je. Naše unijní členství to nevylučuje. Pravda, vzniká spousta otázek a konfliktů, to jste mohli v uplynulých letech sledovat, je nutno vybojovat mnoho bitev, nyní však nemyslím na tohle, nýbrž na jiný jev, který vy pravděpodobně ještě v této formě nemůžete znát. Když skončila platnost smlouvy mezi Evropskou unií a Maďarskem, která upravovala finanční vztahy mezi unií a Maďarskem, a na pořad dne přišlo uzavření nové smlouvy pro období následujících sedmi let, což právě nyní probíhá, rozpoutala se diskuse. A já jsem si tehdy musel dát před sebe dost faktů a údajů, abych pochopil charakter toho sporu. A co jsem viděl? Viděl jsem, že ti lidé – mluvíme tu teď o několika stovkách lidí –, kteří se zabývají tím, že disponují Maďarsku patřícími – ne darovanými, nýbrž nám patřícími, na základě smlouvy nám patřícími – unijními zdroji pro rozvoj hospodářství a společnosti, dostávají své platy přímo z Evropské unie. Neboli v Maďarsku vznikla exteritorialita. Pak čísla ukázala, že ve srovnání s odměnami v maďarském vládním sektoru mají čtyř- až pětinásobné, v některých případech i osminásobné odměny. Neboli Maďarsko žilo sedm let tak, že o nejdosažitelnějších a největších zdrojích určených pro hospodářský a společenský rozvoj rozhodovali takoví lidé, kteří byli placeni odjinud a za tuto práci dostávali mnohonásobek platu zaměstnanců maďarské státní správy. A podobně: ze sta forintů, jež odsud šly do maďarského hospodářského a společenského života, bylo možno účtovat 35 % na náklady na oblečení. Tedy na to, co nebylo v těsném vztahu k cílovému úkolu, nýbrž se k tomu pojilo: příprava, analýza, plánování, různé věci, poradenství a tak dále.

Nyní vznikl spor mezi unií a Maďarskem proto, že jsme tento systém změnili, a vláda přijala rozhodnutí, že ten, kdo disponuje penězi Evropské unie, musí být v této nové státní koncepci, v koncepci iliberálního státu, zaměstnancem maďarského státu, a za vykonávanou práci nesmí dostávat více než ve stejném služebním zařazení pracující zaměstnanci maďarské státní správy. A není možné utratit třicet pět procent, pětatřicet forintů ze sta na náklady na oblečení, neboť ty mohou v následujících sedmi letech dosahovat jen 15%. Nanejvýš 15 forintů ze sta! Toto všechno jsou taková rozhodnutí, jež se sama o sobě jeví jako rozhodnutí politická, ve skutečnosti zde však nyní nejde o nějaká politická rozhodnutí, nýbrž o to, že probíhá nová organizace maďarského státu – na rozdíl od iliberální logiky státní organizace dřívějších dvaceti let nyní probíhá znovuuspořádání státu, vycházející z národních zájmů. Konflikty, s nimiž se setkáváme, nejsou náhodné, nepocházejí z hlouposti – byť mezi nimi někdy může být i takový –, nýbrž jsou to spory nutně provázející proces znovubudování a sebedefinování státu.

Závěrem bych chtěl říci, že jestliže si ohmatáváme budoucnost, pak Vám musím říci větu, jež se snad od člověka zastávajícího vysoký úřad bude zdát málem: Podstatou budoucnosti je, že se může stát cokoli. A cokoli je těžké definovat. Může se stát to, že ve vzdušném prostoru s Maďarskem sousedícího státu sestřelí dopravní letadlo. Může se stát, že z nepochopitelných příčin zahyne několik set lidí, řekněme v podstatě v důsledku teroristické akce. Může se stát, že ve Spojených státech – viděl jsem včerejší zprávu – snad Senát, ale možná že společně Senát a Kongres Spojených států rozhodly, že amerického prezidenta zažalují kvůli neustálému překračování pravomocí. A když pohlédnu za tyto zprávy, ukáže se, že jej nejen žalují, ale že amerického prezidenta pro překračování kompetencí již několikrát odsoudili... Představte si, že by v Maďarsku parlament obžaloval ministerského předsedu kvůli překročení kompetence a soud by ho odsoudil. Jak dlouho Bych mohl zůstat v úřadu? Tyto příklady uvádím jen proto, že žijeme v takovém světě, kde se může stát cokoli. Může se stát například i to, že až skončí příslušná soudní řízení, pak Maďaři dostanou od bank zpátky několik set miliard forintů, jež by od nich jinak nemohli získat. I toto se může stát! Tím jsem jen chtěl naznačit, že přesná či jen přibližně přesná předpověď událostí je takřka nemožná. Může se stát – abych závěrem řekl rovněž osvěžující příklad –, že ve volbách zvítězivší maďarská vláda předem oznámí, že alespoň padesát procent maďarského finančního systému musí být v maďarských rukou. Ne ve státních, v maďarských. Uběhnou tři roky od voleb a bude tomu tak. Neboť teď se stalo právě to. S ohledem na to, že maďarský stát odkoupil zpět takovou banku, která by mimochodem neměla nikdy být prodána cizincům, a tím podíl maďarského národního vlastnictví v bankovním systému překročí padesát procent.

Nyní je otázkou už jenom to – odpovědět zde však nepřísluší mně –, zda se takovéto situace, kdy se může stát cokoli, máme bát, nebo zda nás má spíše naplňovat vírou. Vzhledem k tomu, že nynější řád světa nám není právě po chuti, si myslím, že si máme myslet spíše to, že období „stát se může cokoli“, jež je nyní před námi, ač podle mnohých přináší mnoho nejistot a může z něho vzejít i neštěstí, má v sobě pro maďarský národ přinejmenším stejně tolik možností a šancí. Maďarské komunitě Karpatské kotliny a celému, ve světě v diaspoře žijícímu maďarskému společenství, tedy místo strachu, schování se do ulity a zalezení do doupěte doporučuji odvahu, myšlení dopředu, rozvážné, avšak statečné činy.

Protože se může stát cokoli, je docela dobře možné, že přijde i náš čas.

Zdroj: freeglobe.cz

-mk-