O TVOŘIVOSTI NA ZEMI I V JINÝCH SVĚTECH (část sedmá)

Prostor jako formující faktor ruské duše

Nedozírné ruské prostory už nejednou ovlivnily běh dějinných událostí, příkladně války v roce 1812 či 1941–1945. A sestoupíme-li hlouběji do minulosti, můžeme si připomenout Puškinova slova:

Rusku bylo určeno vysoké poslání… Jeho nedohledné roviny pohltily sílu Mongolů a zastavily jejich vpád na samotném pomezí Evropy; barbaři se neodvážili zanechat ve svém týlu porobenou Rus a vrátili se do svých východních stepí. Rodící se vzdělanost byla zachráněna rozdrásaným a hynoucím Ruskem…“

                                                                      A. Puškin, O ničtožestvě litěratury russkoj[1]

Ruské země sice představovaly záchranu, sami však potřebovaly záštitu a řád: „překonání rozlehlosti“, o němž hovořil již Gogol. Jak si všímá Jevgenij Trubeckoj ve své stati z roku 1909: „Co nám Gogol sděluje o Rusku? Rusko je pro něj především synonymem čehosi nedozírného, bezmezného, je to ‚nezměřitelná ruská země‘. Bezmezný však není obsah, nýbrž forma národní existence. Abychom nalezli Rusko, je zapotřebí překonat rozlehlost, naplnit jeho bezmezný prostor tvůrčí činností [zde kurzíva A. A.]. V Gogolově poezii nacházíme člověka v boji s rozlehlostí. V tom je její základní síla, její hluboce národní zdroj“ (Gogoľ i Rossija ve sborníku Dva Zverja).

V podstatě o tomtéž je řeč i u Berďajeva:

Že je Rusko tak obrovité, není jen historickým úspěchem ruského národa a neplyne z toho jen prospěch, ale zároveň i celá tragédie ruského osudu. Za velikost ruské země bylo třeba přijmout odpovědnost a nést její tíži. Nezměrnost ruské země ruského člověka chránila, avšak také on sám ji musel budovat a chránit. Vznikala nezdravá hypertrofie státu, který lid dusil a často jej i týral. […] Obrovská rozloha Ruska však není náhodná. Tato velikost je dílem prozřetelnosti a souvisí s ideou a posláním ruského národa. Velikost Ruska je jeho vlastností metafyzickou, nikoli jen součástí jeho empirických dějin“ (Ruská idea)

O tom, že filosofův intuitivní předpoklad o metafyzickém významu ruského prostoru je zcela oprávněný, svědčí pojednání Daniila Andrejeva. V něm nacházíme odpovědi na otázky: proč byly Rusku tyto nedozírné země svěřeny, v čem spočíval jejich vyšší smysl.

Jaké impulsy vytvářely ten gigantický geografický celek, ten podivný konglomerát pouští, tunder, úrodných a hustě osídlených oblastí, obrovských měst a nekonečné tajgy, který je v obecných rysech totožný s hranicemi ruského národa?“ (Růže světa).

Daniil Andrejev, který si všímá expanzí nadnárodů – arabského, románsko-katolického a severozápadního, jež daly vzniknout celým epochám světových dějin a jejich vývoj posunuly novým směrem – zaměřuje svou zvláštní pozornost na ruskou expanzi konce 16. a celého 17. století, směřující na Východ. Klade si otázku:

proč a za jakým účelem, jakými sociálně ekonomickými příčinami byl ruský národ, který byl i beztoho příliš roztroušen na rozlehlé a dosud neosídlené Východoevropské rovině, nucen k tomu, aby asi tak během stovky let zaplavil – přičemž v žádném případě úsilím státu, nýbrž výlučně úsilím soukromých osob – prostory, jež třikrát převyšovaly území jeho vlasti, prostory drsné, chladné, neútulné, téměř neobývané, bohaté pouze kožešinami a rybami [obrovská nerostná naleziště zde byla objevena až mnohem později; A. A.], aby pak v dalším století překročil Beringovo moře a dosáhl Kalifornie?“ (Růže světa)

Podle Andrejeva se v tomto případě jednalo o působení jakéhosi „iracionálního faktoru“, jenž je ve svém „vyzývavě zjednodušeném pojetí obvykle opovržlivě [nazýván] faktorem psychologickým“:

Ano: přebytek tělesných sil a zmužnění národního ducha, který dokonce neztratil vnitřní celistvost, probouzí touhu jít dál a dál – tak se v psychologické rovině zkoumané epochy projevuje onen iracionální faktor“ (Růže Světa)

Avšak pouhým „psychologickým faktorem“ tyto veliké skutky objasnit nelze. Daniil Andrejev je přesvědčen, že za tímto „faktorem“ se skrývá „demiurgická involtace ‚člověka z davu‘“, „strašlivé volání Podvědomého“, „volání beze slov“ demiurga ruského nadnároda, což bylo bezprostředně spojeno se světovým posláním Ruska:

„… činy, které demiurg vnukal objevitelům nových území, se omezovaly jen na jedno, to ‚jedno‘ však mělo rozměry vskutku titánské: silami několika stovek bohatýrů pro ruský nadnárod dobýt a upevnit grandiózní prostorové rezervy veškeré prázdné území mezi masivy nyní na Zemi existujících kultur. Samozřejmě, ani jeden kozák, ani jediný z hrdinů sibiřských objevitelských a dobyvatelských expedic tohle nechápal ani jen přibližně. Každý měl před sebou nikoliv tento obecný historický cíl, nýbrž cíl drobný, speciální, konkrétní: bojovat o svou existenci tím, že se vydá na Východ, aby lovil hranostaje, veverky, soboly. V již dobytých územích byla všeho toho hojnost; z jakéhosi důvodu se však nebylo možné zastavit“ (Růže Světa)

Je těžké odolat a neocitovat ony pozoruhodné řádky, prostoupené opravdovou poezií – před sebou tu máme vskutku prozaické vyjádření básníka, pojednávající o tom, jak probíhalo toto působení a proč bylo nemožné zastavit se v tomto pohybu, směřujícím dál a dál na Východ:

Bránily tomu divoké vůně neznámých krajin Východu, jež udeřily do nozder a opájely jako víno. Bránil tomu křik jeřábů, troubení jelenů – napjaté, vášnivé, svobodné hlasy zvířecího světa. Bránil tomu modravý opar, jenž zamlžoval na východě dřímající lesní obzor. Bránily tomu noclehy pod širým nebem, ohně, tváře a vyprávění kamarádů, písně, odvážný život. Bránilo tomu i samo slunce, jež se pozvedalo nad tajemnými východními prostory, jakoby mlčky ukazujíc cestu a cíl. A co bylo hlavní – bránila tomu vlastní krev, jež právě takto učila chápat hlasy větru a slunce, zvířat a ptáků, krev šířící žilami naléhavou mimorozumovou výzvu jít dál a dál – výzvu Prozřetelnosti“ (Růže Světa).

Cíl tohoto grandiózního putování byl jeden: přeměna Rusi:

„… z okrajové východoevropské země na ohromnou euroasijskou velmoc, která bude vyplňovat celý prostor mezi severozápadní, románsko-katolickou, muslimskou, indickou a dálněvýchodní kulturou (čili mezi téměř všemi kulturami, jež v současnosti existují).

Lze se domnívat, že to mělo vztah ke světodějnému předurčení Rusi a že tyto prostorové rezervy měly posloužit jako aréna pro tvůrčí činy nadnároda, které spatří 21. či 22. století. Kultura, jež je povolána, aby přerostla v interkulturu, může uskutečnit své předurčení jenom tehdy, když se bude těsně vzájemně stýkat se všemi kulturami, které má asimilovat, sjednotit a přetvořit v planetární jednotu. Je-li nadnárod předurčen se stát katalyzátorem procesu, v němž se on sám a všechny ostatní nadnárody světa mají transformovat v duchovně jednotné Lidstvo, pak pro něj musejí být připraveny prostory, odpovídající rozmachu jeho boje, jeho idejí a tvořivé práce.“ (Růže Světa)

 

DANIIL ANDREJEV – BÁSNÍK ZVĚSTOVATEL. O TRADICÍCH A BÁSNÍKOVĚ NOVÁTORSTVÍ

 

Byli to lidé jako z vosku,

to oni zahořeli jako chrámová svíce.

A ve světle mihotavého záblesku,

chvěli se jako duše omilostněná.

 

Proč ti lidé shořeli tak rychle zas?

Buď je vysála duševní síla,

nebo svíčku horečnatý výstřel zhas,

či Boží dech plamen uhasil?

 

Avšak nepráchnivějícími byly zpívající svíce,

jakoby je čísi ruka zapalovala směle.

Stoupaly do výše prosvětlená slova,

na zemi i na nebi vše svátečně pělo, znova a znova.

                                                               V. Blažennych, Básníci

 

Mé knihy, které jsem napsal či píši v čistě poetickém duchu, jsou založeny na osobní zkušenosti metahistorického poznání. Koncepce, jež je základem těchto knih, je zcela odvozena z této zkušenosti.

D. Andrejev, Růže Světa

Básník, esejista a filozof Vladimir Mikuševič je přesvědčen, že „ve 20. století bychom jen sotva našli jiného básníka, tak silně zakořeněného v tradici, jako byl Daniil Andrejev. V tomto smyslu je možné srovnávat ho snad pouze z A. Blokem.

Tradice, jíž byl Daniil Andrejev věrný, vystupuje v ruské poezii zcela zřetelně.

Nepochybně k ní náleží Lermontov se svým Andělem i Démonem. Samotný Daniil Andrejev jmenuje ‚takového skvělého, byť ne geniálního básníka, jako je A. K. Tolstoj‘… […]

Avšak skutečným pramenem básnické tradice byla pro Daniila Andrejeva pravoslavná liturgie: „Duše vzplanula touhou po Chrámu, po liturgii vonné“ – psal Daniil Andrejev v Leningradské apokalypse, kde se rovněž přiznává: „Ne tu liturgii slyšel jsem v hrůzách bitvy světové“.[2]

Ze shodných pozic hodnotí tvorbu Daniila Andrejeva i Boris Romanov: „Andrejevovy básnické svazky jakoby se zjevily odnikud. To proto, že jedině vladimirský vězeň si ve 40. a 50. letech mohl dovolit být tak svobodný. Jak tedy určit Andrejevovo místo v ruské poezii, jestliže z ní tak silně vystupuje? Vždyť aby z úplného literárního nebytí povstal básník takového duchovního rozměru – to u nás, zdá se, nemá obdoby.

Vadim Andrejev se nikoli neodůvodněně domníval, že jeho bratr Daniil Leonidovič je ‚u nás v Rusku jediným básníkem-vizionářem‘. Jeho tvorba patří současně k tradici niterné ruské literatury – k duchovní poezii, jež je spojena s prameny domácí kultury.

Není to pouze duchovní, nýbrž i liturgická poezie – hymnografie, sylabická poezie – od Rýmovaného žaltáře Simeona Polockého po duchovní písně Dimitrije Rostovského, duchovní ódy od Lomonosova po Bogdanoviče, poezie těchto předchůdců Děržavina, jehož ódou Bůh, dle Daniila Andrejeva, počíná velká ruská literatura. […]

Právě v této ódě jsou bohoslovecké, filozofické a kosmogonické básníkovy představy o Tvůrci a stvoření vyjádřeny jako by ‚univerzálním‘ básnickým jazykem. Nejsou to snad obdobné cíle, mohlo by se zdát, že pro poezii nedostižné, jež si často kladl sám Andrejev? […]

Jeden z hrdinů zničeného románu Poutníci noci touží vytvořit text liturgie. Kdo z básníkových současníků mohl pojmout takový záměr? V Andrejevových verších nalezneme přímé citáty i aluze na liturgické i modlitební texty. Co je však hlavní, do jeho poetiky vstupují samotné principy modlitby.

Konečně, v mnoha ohledech jsou tradice ruské duchovní poezie Andrejevem přijaty a osvojeny skrze básnickou kulturu počátku století, jíž je prostoupena jeho tvorba. Mnozí v ní proto mohou zahlédnout paralely s V. Ivanovem či Gumiljovem, Blokem i A. Bělým. […]

Daniila Andrejeva neminula ani zkušenost se sovětskou poezií. Ta byla osobitě využita v kapitolách Ruských bohů, vykreslujících Moskvu 30. – 40. let. Jeho obdivuhodná poéma Symfonie městského dne je skutečnou čtyřdílnou symfonií; v jejích tónech jsou patrná témata sovětské poezie od Asejeva po Selvinského, kteří opěvovali industrializaci, obnovu apod. V poémě však tato témata přijímají zcela jiný, strašlivý, smysl. Vysoký patos i nebojácný pohled osvěcují pravdu událostí pro nás nezvyklým duchovním světlem. A básník v osamění vladimirské věznice (je to rok 1950) pokračuje:

Pokračovat v souboji s Člověkobohem,

až v těch nejzazších, tvůrčích světech…![3]

Tradice, jak známo, není opakováním, nýbrž rozvíjením základních principů národně-kulturního archetypu. Zakořeněnost v ruské básnické tradici byla Daniilu Andrejevovi bezpochyby nápomocna k tomu, aby se projevil jako novátor dokonce i v organizaci svého „básnického hospodářství“, což vyjádřil ve své práci Nové metro-strofy. Neomezoval se přitom pouze na vytváření nových básnických rozměrů, ale vybudoval i nový žánr „básnického souboru“ (ansámblu) a rovněž novou metodu „pronikavéhorealizmu“ či „metarealizmu“, v jehož základu leží výklad našeho planetárního kosmu jako systému navzájem se prostupujících a vzájemně na sebe působících vrstev (sakuál). Naše pozemská vrstva je pouze jednou z nich: „Tyto reality, rozmístěné jakoby ve vrstvách a vzájemně si hierarchicky podřízené, vůbec nejsou tak uzavřené a izolované, jak se to může jevit stoupencům jiných světonázorů. Tyto vrstvy se navzájem, jedna skrze druhou, prostupují, z čehož plyne i navrhované označení […] stylu“.[4]

Pouze práce má milovaná, světlý, přísný,

zákon verše, je přikázána mi,

jsa přikován k horoucí zemi,

jako oráči u ohnivé cesty…

                                         (z básně Nemereča)

Opravdové, hluboké studium Andrejevovy poezie, a obecně celé jeho tvorby, je bezesporu úkolem, který nás ještě čeká. Přesto, jak se domníváme, je už dnes vyřčeno to nejpodstatnější.

Jedním z prvních, kdo hluboce a bystře ocenil nejen poezii, ale celou tvorbu Daniila Andrejeva, byl Vladimir Grušeckij, autor předmluvy k prvnímu vydání dramatické poémy Železné mystérium (vydané roku 1990, mimochodem nákladem padesáti tisíc výtisků!).

„Nikdo nečekal, že v Rusku na začátku padesátých let našeho [tj. 20.; A. A.] století se objeví básník takové síly a takové mimořádné oduševnělosti […] Andrejev, od prvopočátku prodchnut náboženským cítěním, avšak naprosto bez exaltace, organicky pojímající velikou ruskou kulturu v jejích nejlepších, nejvýsostnějších vzorech, zoufale zamilovaný do Ruska, slyší mocnou, nepřemožitelnou výzvu k tvorbě, jež mu zaznívá v duši. Je básníkem, jak se říká, z Boží milosti. Jeho poetický jazyk je svobodný a čistý.“ […]

Železné mystérium, stále ještě čekající na své badatele a vykladače, je částí grandiózního triptychu, či „velkého souboru“ (ansámblu), jenž zahrnuje traktát Růže Světa i knihu poezie Ruští bohové, jejíž obsah v úvodu definuje samotný autor. V Železném mystériu, dvánáctiaktové poémě je vykreslena historie i metahistorie Ruska od počátku 20. století až k budoucím skvělým světlým časům přetvoření Země:

Sláva! Rozsvěcuje se

                           souhvězdí

                                          Trikerionu!

Sláva! Mizí

                          a prosvětluje se

                                                     hmota!

Tak se

                            v dokonalosti

                                              rozpouští historie!

Tak dochází

                                  konce ‒

                                              železná mysterie!

Abychom si vytvořili představu o velikosti básnické tvorby Daniila Andrejeva, uvedeme ještě dva příklady. Prvním z nich je hodnocení jeho poémy Leningradská apokalypsa, vyslovené Vladimirem Mikuševičem: „Jestliže v tvůrčím odkazu Daniila Andrejeva převládá poezie, pak centrální místo v ní zaujímá Leningradská apokalypsa. Konec konců už sám název udivuje svou prorockou přesností. Slovo ‚Leningrad‘ zde odhaluje svůj pravdivý význam. Apokalypsa může být pouze leningradskou, nikoli petrohradskou, stejně jako byla leningradskou a nikoli petrohradskou blokáda. Je načase, abychom uznali, že Leningradská apokalypsa je největší poémou o Velké vlastenecké válce. Musel to být až Daniila Andrejev, účastník války, aby vyřkl to, co nejasně pociťovali, ale tak či onak zamlčovali jeho talentovaní současníci a co se skrývalo za hřmotnou rétorikou propagandistických hesel. […]

Daniil Andrejev odhalil náboženské pozadí sovětského patriotizmu, když označil toho, k němuž se modlili vojáci obětující se za vlast, a v liturgickém tónu k němu provolává:

Ó, andělů vyšší světlo!

Vůdce překrásný, Jarosvěte!

V další své práci Mikuševič nejenže toto své hodnocení opakuje, ale ještě ho umocňuje: „Před dvaceti lety […] v Litěraturnoj gazetě Kožanov publikoval svůj zajímavý článek, kde tvrdil, že Velká vlastenecká válka zatím nebyla v ruské literatuře opravdově ztvárněna, přičemž poukazoval na paralelu s románem Vojna a mír, jenž byl napsán až několik desítek let po Vlastenecké válce roku 1812. Tehdy jsem s Vadimem Valerjanovičem naprosto souhlasil.

Tehdy jsem ale neznal poému Daniila Andrejeva, Leningradská apokalypsa. Jedná se o vrchol ruské poezie 20. století. Dle mého názoru, je to vrchol toho, co vůbec bylo o válce řečeno. Vytvořena byla někdy na začátku 50. let (datována roky 1949 – 1953) pořád v téže vladimirské věznici a virtuozitou svého verše se jí nic nerovná. Mezi současníky Daniila Andrejeva prakticky nikdo neovládal verš s takovým mistrovstvím“.[5]

Druhým příkladem, dosvědčujícím velikost básníkovy tvorby, je skutečnost, že jméno Daniila Andrejeva se už nejednou ocitlo ve společnosti takového velikána, jakým byl Dante, že jeho Železné mystérium je srovnáváno s poémami Danta a Miltona. Takovým svědectvím je i citlivá poznámka protojereje Valentina Dronova: „[…] Hospodin před ním [D. Andrejevem] odkryl Oponu tajemství a provázel ho, jako svého času Danta, kruhySvé nezbadatelné, nekonečné a blahoslavenéMoudrosti“ (viz též stať Duchovní básník ruského pravoslaví, pozn. red.).

A je to i připomínka velkého Florenťana v situacích, kdy se hovoří o takových dílech „současníků jedné epochy“, jakými jsou Souostroví GULAG a Růže Světa, kterou nalezneme v rozhovoru, publikovaném v Litěraturnoj gazetě: „Gennadij Sitěnko: ‚Když už jsme se jednou dotkli Solženicyna, rád bych se zeptal na váš vztah k Souostroví GULAG. Vždyť Růže Světa i Souostroví…, to jsou dvě knihy, za nimiž jakoby stál Dantův stín. Ve všech zmíněných případech vidíme kruhy pekla, do nichž autoři sestupují nejen v metafyzickém smyslu, ale i naprosto reálně. A to vše je předáno skrze náboženské prožívání skutečnosti, skrze hlubokou antitezi království Tmy a Světla.‘

Alla Andrejevová: ‚Ano, to je velice správně řečeno. Je překvapivé, že tato dvě, svým duchem dantovská díla, jsou vytvořena takřka ve stejnou dobu. Rusko nejspíš ve 20. století muselo prožít takový těžký úsek dějin, aby za svými zády zaslechlo Dantův dech […]‘“[6]

Alle Alexandrovně náleží i následující hluboký postřeh: „Mezi básníky tohoto založení [tj., básníky vizionáři, mystiky; A. A.] je vždy jako první jmenován Dante, po čemž následuje srovnání Daniila Andrejeva s ním. A je to srovnání oprávněné. Ráda bych zmínila ještě jednu shodu, která mezi nimi panuje. Dante byl vyhnancem, jenž v plné míře okusil hořkost cizího chleba i břímě schodů cizího domu. Z nich ho Vergilius provázel po schodech pekla a očistce a Beatrice po schodech ráje. Daniila Andrejev byl zase vězněm, jehož ti, které nazýval druhy svého srdce, vyprovázeli z vězeňské cely do prostorů jiných světů. Aby zaslechli, pochopili a splnili shůry danou povinnost – bylo jednomu souzeno vyhnanství, druhému vězení“.[7]

Vladimir Mikuševič současně s obsahovými shodami, jež lze mezi dvěma velikými vizionáři vysledovat, poukazuje i na jejich „nejpodstatnější rozdíly“: „U Danta jsou pekelná muka stálá, neodčinitelná a věčná. Tím nejstrašnějším v pekle je fakt, že zde není naděje. Světy odplaty jsou však u Daniila Andrejeva světy odčinění. Dante vidí Jidáše navěky uvězněného v Luciferově chřtánu, u Daniila Andrejeva dokonce i Jidáš vykupuje svůj hřích. Daniil Andrejev jakoby se vracel od Danta k proroku Danielovi, svému starozákonnímu jmenovci, jenž řekl: ‚Mnozí se vytříbí, zbělí a budou vyzkoušeni…‘ (Dan 12: 10)“

Tentýž postoj zaujímá i Světlana Semjonovová, jedna z nejvnímavějších a nejpronikavějších badatelek v oblasti Andrejevovy tvorby: „Daniila Andrejeva s oblibou srovnávají s Dantem: oba jsou viděni jako dva metageografové [kurzíva A. A.], dva proroci hlubin – té nejnižší, i té nejvyšší – jako dva vizionáři a básníci. Avšak jak je náš ruský Dante svým skrytým významem, svým duchem odlišný od svého velkého kolegy! Západ prostřednictvím svého génia, vyčíslil, vybudoval a upevnil neochvějnou stavbu konečného rozuzlení lidského údělu: do výšin povznesl sféry logicky jasné rajské odměny, do země zašlapal kruhy podzemí, kruhy bezvýchodného pekla. Vše je přesně vyměřeno, vítězí symetrie, číslo, pracuje se s morálním kružítkem – a nikdy a nic už nelze změnit. U Andrejeva nacházíme finální apoteózu dobra, totálního spasení, znovusjednocení všech s Bohem, ‚pro společnou radost s Ním a společnou práci s Ním, při tvorbě vesmírů a vesmírů‘; zde je vše ráj, zde se všichni nacházejí v ráji nesmrtelného tvůrčího života“.

Vrátíme-li se k výroku Vladimira Mikuševiče o proroku Danielovi, můžeme v této souvislosti podotknout, že badatel jméno „starozákonního mystikova jmenovce“ nezmiňuje náhodou, ale odkazuje k vynikající práci otce Pavla Florenského Jména, jejíž autor píše: „‚Podle jména i život‘ zní stereotypní formule Žitij; podle jména – život, ale nikoli naopak. Jméno je Církví a následně i celým pravoslavným lidem hodnoceno jako typ, jako duchovní konkrétní norma individuálního bytí, jako idea, a svatý jako její nejlepší představitel, jenž svou empirickou existenci naplnil tak, že skrze něj nám svítí nejušlechtilejší světlo daného jména“.

Vladimir Mikuševič naprosto správně spatřuje mimořádně hluboké sepětí, „udivující soulad“ vizionáře a jeho jména: „Daniil Andrejev, pojmenovaný na počest ctihodného Daniila Perejaslavského, vyjevuje svým životem, který je možno nazvat žitijem, udivující soulad se svým tajemným biblickým předobrazem, prorokem Danielem. A co víc, bez této shody můžeme jen stěží poskytnout správný výklad proroctvím, tvořícím někdy odhalenou, jindy skrytou podstatu všeho, co Daniil Andrejev napsal.

Jméno Daniel znamená doslova „jménem Božím odhalující Jeho vůli“, tj. soudce a zvěstovatel Boží. Samotným jménem Daniil mu byl tedy předpovězen hrdinský skutek zvěstovatelství: idea, jejíž zformulování už bylo hrdinstvím.

Zdůrazněme, že Daniil Andrejev se s obrovskou silou dokázal vyjádřit nejen prostřednictvím verše, ale, jak správně poznamenal literární vědec Stanislav Džimbinov, byl schopen „se plně realizovat ve všech literárních rodech, v poezii, v dramatu i próze, což v ruské literatuře bývá jevem zřídkavým. Domnívám se,“ pokračuje badatel, „že něco takového uměl pouze Puškin, Lermontov a Alexej Konstantinovič Tolstoj. A je naprosto přirozené, budeme-li předpokládat, že tato schopnost obecně je vlastností aristokratického ducha, že pouze aristokratické múze je podřízena zároveň lyrická i epická poezie, drama i román“.[8]

Avšak měli bychom mít na paměti, že ustálené a rozšířené slovní spojení – „vyjádřit se“ – vztahující se k tvůrčímu člověku, si v daném případě vyžaduje zásadní upřesnění. O tom hovoří Alla Andrejevová: „ […] za celá ta léta, za celý život, bezezbytku věnovaný tvorbě, se u tohoto mimořádně velkého básníka a člověka ani na okamžik neprojevilo přání ‚vyjádřit sebe sama‘. Vždy a ve všem sebe sama chápal jako nástroj v rukou Božích, předávající lidem to, co viděl a slyšel tam, tj. jeho terminologií, vnímal sebe sama jako zvěstovatele. Tím je naplněna Růže Světa.

A verše? Zde jsou ty z dávného, dávného mládí:

Tužeb vysokých svobodný otrok,

já pouze jí své verše věnuji…

                                   (Plavanije k Nebesnoj Rossii)


Část první.

Část druhá.

Část třetí.

Část čtvrtá.

Část pátá.

Část šestá.

Část osmá.

 

Akimovová A. N.

[1] Puškinův náhled na mongolsko-tatarský vpád je nám, popravdě, bližší a zdá se být věrohodnější než kupříkladu názor Lva Gumiljova a jeho současníků badatelů. Uveďme jeden z typických soudů: „My, Velkorusové jsme hájili svou náboženskou svébytnost, a Horda nám v tomto smyslu poskytla mimořádnou pomoc“ (Alexandr Dugin, Koroli i žreci, Litěraturnaja gazeta, 2004, č. 10; viz také práci téhož autora Russkaja vešč). Navíc, Daniil Andrejev ve svém traktátu odhaluje metahistorické pozadí a vykresluje transfyzický obraz této ruské tragédie, který se plně shoduje s Puškinovým výkladem (viz Růže Světa, Kniha VII., kap. 1.).  

[2] O plamennom chore, kotorogo nět na zemle, Novyj mir, 1996, č. 10.

[3] Tamtéž.

[4] Několik poznámek k versologii (Некоторые заметки по стиховедению).

[5] „Rossianstvo Daniila Andrejeva“, v knize Daniil Andrejev v kulture XX věka, 2000.

[6] Rukopisi govorjat! Beseda s Alloj Andrejevoj, Litěraturnaja gazeta, 2001, č. 1–2.

[7]  A. Andrejevová, Růže Světa, v knize Daniil Andrejev v kulture XX věka, 2000.

[8] Daniil Andreje i sovremennosť, v knize Daniil Andrejev v kulture XX věka, 2000.