V současnosti je módní záležitostí hovořit o spiritualitě: nejasný, mlhavý pojem vytržený z vlastního novozákonního kontextu, poskládaný do beztvaré změti čehokoli, co je spojováno s takzvanou „duchovní kulturou“ či „duchovními hodnotami“. Do této změti byl rovněž zahrnut pojem „náboženská spiritualita“ – pojem stejně nejasný jako ty předešlé. Ve skutečnosti však není náhoda, že se současní náboženští liberálové všech směrů pevně drží právě konceptu „spirituality“ jako společného jmenovatele. Jedná se totiž o koncept, který jim poskytuje neomezené možnosti pro jakýkoli druh obskurního theologizování.
Obdobným způsobem byl mnoha vrstvami vedlejších významů zatížen také výraz tradice. Došlo to tak daleko, že hrozí, že pojem tradice ztratí téměř vše ze svého původního patristického významu. Na vině není jenom jeho hovorové používání až zprofanování, ale také fakt, že v theologickém užívání ztratil svoji jasnost.
Abychom mohli o pravoslavné spiritualitě mluvit jako o živé tradici, musíme překročit výše zmíněné moderní koncepty a hodnoty, na kterých stojí. Pokud jsou totiž vydávány za pravoslavnou spiritualitu, zamlžují její hloubku, její ryzí formu a znemožňují chápat Pravoslaví právě jako živou tradici. Naopak představují Orthodoxii jako jednu z „mnoha forem“ „křesťanské spirituality“ nebo jako nějaký mrtvý kulturní fenomén.
Jsou zde ovšem i další překážky v porozumění Pravoslaví v jeho ryzím významu. Zmiňme například dnešní povrchní zájem o náboženství a jeho “duchovnost“. Moderní „náboženský“ samouk je okouzlen elegancí nebo jistou vznešeností, které náboženství obklopují, nicméně duchovní hledání, jež je ve své podstatě namáhavé, omezuje na jistý druh intelektuálského koketování s duchovními věcmi.
Dovolte mi předložit několik bodů o tom, jak je Orthodoxie a její spiritualita vnímána, ve světle převažujících intelektuálních trendů v různých oblastech intelektuálního bádání, včetně theologického, a také ve světle západního křesťanství:
1. V širším slova smyslu je Pravoslaví v této zemi, i přes historická omezení své role, uznáváno jako stavební prvek a opěrný pilíř bulharského národního a kulturního vědomí. A jeho celistvý význam je často tímto způsobem zjednodušován. Poslání Orthodoxie ve formování národní identity je bezpochyby významné. Nicméně jsou zde i jistá omezení, v rámci kterých Orthodoxie může být, s přihlédnutím k místním pravoslavným církvím organizovaným podle národních privilegií, ztotožňována s charakteristickými rysy konkrétního národa. Pravoslavný Východ vždy toužil přijmout a skrze milost duchovně proměnit ty prvky národní kultury, které mohou přispět k duchovnímu začlenění jednotlivých pravoslavných zemí do širšího rámce nadnárodního Pravoslaví. Ovšem vlivem sekularizace v Evropě v 19. století byl náš vlastní hodnotový systém rozrušen. Národ a jeho zájmy se staly cílem o sobě. Nakonec hodnoty spojené se světskými národními zájmy zvítězily a převážily nad duchovními a církevními hodnotami a tak světský duch pomalu přemohl vědomí pravoslavných národů.
2. Pravoslaví a pravoslavná spiritualita představují pro sekulárního badatele v oblasti humanitních věd historický a kulturní fenomén, jehož prvky snad mohou být zahrnuty do celkového hodnotového systému národa, neslouží však žádnému jinému účelu.
3. Naneštěstí řada představitelů pravoslavné theologie skutečně uvěřila, že theologické myšlení je jistý druh svobodné intelektuální aktivity. Omezili tak Pravoslaví na pouhý myšlenkový systém, na způsob rozumového hloubání podobného filosofii – společensky „svobodné“, „tvořivé“, „předkládající otázky“, avšak vzdálené pravoslavnému duchovnímu životu a navíc často poznamenané komplexem méněcennosti vůči světským znalostem a jejich „důležitosti“.
Ve skutečnosti ten, kdo zná pravoslavnou theologii, je ten, kdo žije ve shodě s její naukou. Princip poznání podle Nového Zákona je následující: „Kdo Boha miluje, ten zná Boha“ (viz. 1. Jan 4:7-8). Zná Ho skrze poznání, které přesahuje intelektuální schopnosti. Je to poznání, ve kterém člověk ve své pravé podobě obrazu Božího a oddaný Bohu, zaujímá aktivní část. Kategorický příkaz Nového Zákona totiž zní: „Usilujte o to, abyste Ho poznali“. A proto je theologem v „existenciálním významu slova“ pouze ten, kdo žije v Kristu skrze Svatého Ducha.
4. Viděno z pozice římsko-katolické „theologické diplomacie“, zaujímá Pravoslaví a jeho spiritualita na stupnici duchovních a theologických hodnot uznávanou, ale přesto pouze proviční pozici. Na vrcholu této stupnice se nachází papežský primát a absolutní svrchovanost latinské církve jakožto „matky a učitelky všech církví“. Odvěká nenávist Vatikánu vůči opovrhovaným „schismatikům“ Východu na sebe v současnosti obléká šat utkaný z neupřímného slovníku ekumenismu. Od šedesátých let pravoslavní nejsou více nazýváni „schismatiky“, nýbrž „odloučenými bratry“ a dnes již jen „bratry“ – kteří, bez ohledu na to, jak se nazývají, zůstávají předmětem římského proselytismu, který se přizpůsobuje převládajícím tendencím.
5. Současní luteránští a kalvinističtí theologové, neochvějně zakotvení v protestantském principu „dostatečnosti Písma“ a neuznávání čehokoli, co vychází ze svaté Tradice, považují Pravoslaví jako celek za konzervativní větev ne-latinského křesťanství a jako takové za fenomén zastaralý a zkostnatělý ve své liturgické obřadnosti. Nehledě na některé vyjímky se protestantismus, formovaný a rozdrobený extrémním, někdy až hystericky náboženským individualismem, dívá na pravoslavné duchovní zkušenosti téměř nevyhnutelně jako na zastaralý způsob duchovního života a na Pravoslaví ve své současné prezentaci jako na formu původního náboženského provincialismu.
Jak tedy za tohoto stavu můžeme nalézt cestu, která nás dovede k pochopení pravoslavné spirituality jako živé tradice, cestu, která nám umožní tuto tradici žít a pocítit její nadpozemskou duchovní krásu?
Za prvé: tato cesta je k nalezení pouze v rámci jedné, svaté, obecné a apoštolské, pravoslavné Církve Kristovy. Ovšem za předpokladu, že Církev nevnímáme jako pouhý systém abstraktních theologických a filosofických konceptů nebo naopak jen jako systém vnějších administrativních aktivit či praktických sociálních funkcí, ale že na ni nahlížíme jako na základní prostor, ve kterém je žita pravoslavná spiritualita a theologie, která tuto spiritualitu odráží.
Za druhé: živý kontakt s pravoslavnou spiritualitou vyžaduje osobní nasazení, boj za „odložení dřívějšího způsobu života a starého člověka“ (Efezským 4:22), duchovní zápas, mysl modlitebně vztaženou k „poznání Božího tajemství Krista“ (Koloským 2:2), nikoli k „lidským tradicím“, k „principům tohoto světa“, ale ke Kristu (viz. Kol. 2:8).
V kontextu, který zde představujeme, nemůžeme chápat svatou Tradici jednoduše jako něco, co je uchováno v lidské paměti, nebo jako systém obřadů a zvyklostí, ale především jako neustálé působení Ducha Svatého v Církvi. Svatá Tradice je živá přítomnost Církve, přítomnost, jež každému údu Kristova Těla umožňuje slyšet, vnímat a poznávat Pravdu v jejím vlastním světle a nikoliv prostřednictvím přirozeného světla lidského rozumu: „Nikdo nemůže říct, že Ježíš je Pán, jedině v Duchu Svatém“ (I. Korintským 12:3). Tato tradice není závislá na žádné „filosofii“ ani na čemkoliv, co je „založeno na lidské tradici, na principech tohoto světa, a nikoliv na Kristu“ (Koloským 2:8). Řečeno slovy metropolity Filareta Moskevského: „Pravá a svatá Tradice není jen faktické a slovní předávání nauky, pravidel, předpisů a obřadů, ale také neviditelné a skutečné přijímání Milosti a posvěcení“. A tak ve svaté Tradici existují dvě různoběžné a přesto vzájemně neoddělitelné úsečky: jedna horizontální a jedna vertikální: tou vodorovnou úsečkou je souhrn „nauk, pravidel, předpisů a obřadů“ předaná Kristem Spasitelem skrze Apoštoly a svaté Otce; tou svislou je neustálá přítomnost Ducha Svatého, „Milosti a posvěcení“ v každém slově Bohem zjevené Pravdy. Ve své vertikální dimenzi svatá Tradice nepostuluje pouhé formální, vnější záruky pravdivosti naší víry, ale také činí zjevnou jejich vlastní hodnověrnost. Není to samotné slovo obsažené ve zjevení, ale nebeské světlo, které to slovo prostupuje, životodárný dech Posvěcovatele, který nás uschopňuje slyšet jak slovo samotné, tak „ticho, ze kterého slovo přichází“, řečeno slovy Sv. Ignatia Antiochijského.
Bytostným jádrem pravoslavné spirituality jako živé tradice je právě Svatý Duch, třetí Osoba Trojjediného Boha a milost, kterou na nás vylévá – nestvořená Boží energie, jenž se rozličnými, podivuhodnými způsoby projevuje v těch, kteří jsou pokřtěni v Pravoslavné církvi. A projevuje se v nich úměrně k jejich vědomé horlivosti a snaze rozvíjet svůj duchovní život přeměňováním své pravoslavné víry ve skutky. Jak napsal svatý Symeon Nový Teolog: „Bůh Slovo vzal na sebe tělo a stal se člověkem, aby ti, kteří v Něho jako v Bohočlověka uvěří, mohli do svého nitra přijmout Svatého Ducha jako svoji duši… a tak být skrze Jeho milost oživeni, obnoveni a očištěni ve svém myšlení, svědomí a představách… Každý křesťan je zavázán ke konání pokání, milodarů a dalších ctností, aby tak dosáhl milosti Svatého Ducha a skrze tuto milost žil ryzí život v Kristu.“ Podle svatého Makaria Velikého milost Svatého Ducha „v člověku nepřetržitě zůstává, zapouští kořeny a chová se jako kvásek… a tak se tento „obyvatel“ v člověku stává jeho přirozenou součástí, něčím nepostradatelným, nezbytným, jakoby by byl součástí jeho podstaty.“
Do živého vztahu s pravoslavnou spiritualitou vstupujeme skrze asketické žití naší víry, skrze evangelijní víru pevně se držící svědectví Apoštolů, spolu se svědectvím svatých Otců.
Patristická theologie je jak duchovním a intelektuálním výkladem Vyznání víry, tak také výsledkem zkušenosti vycházející z milostí naplněné pravoslavné spirituality. Dogmatické výroky a spisy církevních Otců jsou ve své podstatě tím stejným společným svědectvím, které bylo jednou provždy předáno samotnými Apoštoly. Toto apoštolské svědectví není v Církvi pouze uchováno, nýbrž spočívá zde jako „neustále se rozrůstající depozitář“, řečeno slovy sv. Irenea z Lyonu. Patristická theologie jakožto plod tohoto depozitáře apoštolské tradice je rovněž platným kritériem pravoslavné víry, nejvyšším měřítkem její pravosti. A právě z tohoto důvodu je třeba více odkazovat k Otcům, nežli hledat historické důkazy z minulosti. V pravoslavné theologii je dovolávání se k Otcům neméně důležité jako dovolávání se ke svatému Písmu. Kromtoho nemohou být tyto dvě věci od sebe nikdy odděleny. Otcové samotní vždy byli služebníky hypostatického Slova a jejich theologie je tudíž ryze exegetická.
Jedním ze základních charakteristických rysů patristiky je také její existencionální povaha. Otcové theologizovali – slovy sv. Řehoře Theologa „apoštolsky“ (doslovně jako „rybáři“) a ne aristotelovsky. Svoji theologii tvoří tak, jakoby psali „epištoly“ v novozákonním smyslu tohoto slova, tedy jako představení apoštolského svědectví, ovšem v jejich případě jazykem helénistického myšlení, jazykem přetvořeným a proměněným v táborském Světle. Při bližším pohledu je zřejmé, že předmětem patristické theologie je víra, duchovní interpretace víry, nikoli neutrální, intelektuální víra. Theologie bez života v Kristu postrádá svojí závaznost a váhu. Pokud je oddělena od živé víry, může snadno zdegenerovat do nicotného řečnění a mnohomluvnosti beze smyslu. Patristická theologie ale vždy byla zakořeněna v živé víře a v živé duchovní zkušenosti. A právě z tohoto důvodu zůstává jedinou cestou vedoucí k živé pravoslavné spiritualitě.
Theologie svatých Otců nemá smysl sama o sobě, není to žádná vědní disciplína, která může být zahrnuta do systému argumentů v aristotelovském slova smyslu, pokud se ovšem neopírá o duchovní oddanost těch, kteří žízní po Bohu a Jeho Pravdě. Tento druh theologie může být „zvěstován“, ne však „vyučován“ školským či akademickým způsobem. Ozývá se ve slovech církevních modliteb; vykresluje se v ikonách; žije uvnitř našich bohoslužebných obřadů; pulsuje rytmem života vycházejícího ze svatých Tajin Církve. Tento druh theologie nemůže existovat mimo život modlitby, mimo svůj řádný liturgický kontext a bez osobního asketického růstu v křesťanských ctnostech. Fakticky není žádná theologie bez duchovní zkušenosti, bez horlivosti po dosažení evangelijní dokonalosti. „Výšiny čistoty jsou místem, kde začíná theologie,“ říká sv. Jan Klimak.
Na druhé straně má theologie pouze přípravnou funkci. Jejím konečným úkolem je slovem i skutkem svědčit o tajemství živého Boha. Theologie samotná není cíl, pouze k cíli ukazuje. Představuje specifický způsob vykreslení Bohem zjevené Pravdy, její rozumové vyjádření, které je bezpochyby nezbytné; přesto však pouze dech čisté evangelijní víry je schopen theologii obdařit oživujícím významem. A tak docházíme k závěru, že pouze patristická theologie – díky své čisté víře, díky ryzí zkušenosti života v Kristu skrze Ducha Svatého – je tou cestou, prostřednictvím níž můžeme dosáhnout reálné zkušenosti s pravoslavnou spiritualitou; tedy je nástrojem, kterým se můžeme skrze milost účastnit života pravoslavné Církve; nebo jinými slovy: je to stezka, na níž se můžeme setkat s pravoslavnou spiritualitou jako živou tradicí.
(Přeloženo z angličtiny: Bishop Photii, Orthodox Spirituality: A Living Tradition, in: Orthodox Tradition, vol. XII, no. 2 (1995), s. 2‒7).
Zdroj: orthodoxiachristiana.cz
Triadický Fotij