II. RANÁ CÍRKEV A ŘÍMSKÉ PRÁVO
V Římském světě nebylo manželství vnímáno primárně jako cesta k zajištění potomstva, ale jako dohoda mezi dvěma svobodně si volícími stranami. Římské právo specifikuje, že „dohoda, nikoli tělesný styk ustanovuje manželství“ (nuptias non concubitus, sed concensus facit) a definice zpopularizovaná Modestinem říká, že „soužití se svobodnou ženou je manželství, nikoli konkubinát“ – což vyjadřuje předpoklad, že otrokyně nemůže dát k manželství svobodný souhlas a tudíž styk s ní nikdy nemůže být manželstvím nazýván. Toto je samotný základ civilního práva ve všech pokrokových civilizovaných zemích. Podstata manželství je v souhlasu a ten tvoří podklad pro uzavření manželské smlouvy, smluvního poměru.
Fakt, že římské právo manželství považovalo za smlouvu mezi dvěma svobodnými stranami, s sebou přinesl – v porovnání s jinými starověkými civilizacemi – společenský pokrok. Poskytl zákonný podklad pro emancipaci žen a jejich zrovnoprávnění s muži.
Jako zákonná smlouva zahrnující pouze dva právní subjekty, manželství nepotřebovalo přítomnost třetí strany, aby smlouva nabyla právní moci. Státní zřízení nicméně vytvořilo instituci, která uzavřená manželství evidovala. Registrace sňatku stvrzovala jeho platnost a případně poskytovala podkladový materiál pro soudní řízení, pokud toto mělo rozhodovat ve věci konfliktů v jednotlivých manželských svazcích.
Římský zákon – stejně jako Zákon Mojžíšův – poskytoval možnost manželskou smlouvu zrušit. Podmínky rozvodu se výrazně lišily v době před a po Kristu.
Křesťanská Církev jak v době pronásledování, tak v době spojenectví s Římskou říší akceptovala římské právo upravující manželské poměry. Starověká definice manželství jako „smlouvy“ zůstala zakotvena ve státních zákonech a dokonce v církevním Nomokánonu i poté, co se křesťanství stalo převládajícím státním náboženstvím. Je zahrnuta také ve slovanské verzi Nomokánonu, nazývaném také Kormčaja kniga, který ve slovanských zemích tvořil základ církevního práva až do začátku devatenáctého století.
Stejný souhlas s římským konceptem a terminologií nalézáme také ve spisech ranných církevních Otců. Následující slova z Obhajoby k císaři Marcu Aureliovi pochází z druhého století a jejich autorem je Athenagoras (kapitola 33): „Každý z nás považuje za svoji ženu tu, se kterou se oženil „podle vašich zákonů.“ Sv. Jan Zlatoústý (r. 404) se odvolává přímo na „civilní zákon“, když popisuje manželství jako „nic jiného, než blízkost či spříznění“ (Homilie na Genesis 56, 2).
Podobných patristických citací lze snadno shromáždit velké množství. Neznamená to však, že by Církev k otázce manželství zaujala lhostejný postoj nebo že by jednoduše pasivně přijala převládající římské pojetí manželství jakožto smlouvy. Následující kapitoly nás přesvědčí, že opak je pravdou. Nikdy v celé své historii Církev neukázala jasněji, že do světa přináší naprosto novou a nikdy předtím nezažívanou Boží realitu a přítomnost, než tomu bylo právě v raném období své existence. A výše citované novozákonní texty dokazují, že tato nová zkušenost v sobě zahrnuje také nový postoj k manželství, postoj naprosto odlišný jak od judaistického tak i od římského konceptu.
Tato nová realita nebyla původně vyjadřována žádným zvláštním nezávislým svatebním obřadem a ve své podstatě se vůbec nesnažila stát vůči světským zákonům v opozici. Naopak, křesťané rozuměli významu římských pořádků a oceňovali pokrok, který některé zákony do oblasti mezilidských vztahů přinesly. A přesto – zatímco všechna vnější ustanovení respektovali, nikdy nezapomínali na zcela odlišnou a výjimečnou zkušenost a závazek, který přijali ve křtu a eucharistii. A proto nezáleželo ani tak na tom jakým obřadem se sňatek uzavírá, jako spíše na tom kdo do manželství vstupuje. Pokud zúčastnění byli křesťané, uzavřené manželství bylo považováno za křesťanské, a to včetně křesťanské zodpovědnosti a křesťanských povinností. Manželství pro ně znamenalo mnohem více, než pouhou dohodu, znamenalo sv. Tajinu ‒ svátost.
III. MANŽELSTVÍ JAKO SVATÁ TAJINA
„Toto je veliké tajemství; já však mluvím o Kristu a o Církvi“ (Ef 5,32).
V páté kapitole listu Efeským objevujeme odlišný význam křesťanského manželství – tu podstatnou část, která nemůže být omezena ani na judaistickou účelovost ani na římský legalismus. Křesťanské manželství, které – muži i ženě – dává možnost, ale také zodpovědnost, proměnit jejich svatební „dohodu“ v realitu Království.
Každý jednotlivec na této zemi má určitý společenský status, je občanem své země a členem své rodiny. Nemůže se vyhnout požadavkům spojeným s jeho fyzickou existencí a musí plnit své společenské závazky. Evangelium nepopírá povinnosti člověka vůči lidské společnosti.
Opravdové křesťanství nikdy nevyzývá k zapření či odmítnutí tohoto světa. Dokonce i mniši poskytují světu zvláštní službu tím, že neodmítají existenci a důležitost tohoto světa, ale pouze jeho snahy kontrolovat člověka a omezovat ho v jeho svobodě. Povolání člověka, tohoto „obrazu Božího“ ve světě, je především neohraničené, „božské“, svobodné užívání vlastních tvořivých schopností. Člověk je povolán k tomu, aby naplnil svou touhu po absolutním Dobru, po nejvyšších podobách Krásy, po opravdové Lásce, po možnosti skutečně zažívat tuto Dobrotu, protože Bůh sám je ta Dobrota, ta Krása, ta Láska a On sám miluje člověka.
K Němu se člověk může obracet, Jeho hlas může slýchat a Jeho lásku může zakoušet. Bůh pro křesťany nepředstavuje myšlenku, kterou je možné pochopit, představuje Osobu, se kterou je možné se setkat: „Já jsem ve svém Otci a vy ve mně a já ve vás.“ (J 14,20). V Bohu člověk objevuje své vlastní lidství, protože člověk byl stvořen k „obrazu Božímu“. Kristus jako pravý Bůh v sobě zjevil také pravé lidství. V něm vidíme božství jako opravdovou normu lidství.
Když je člověk pokřtěn a ve sv. eucharistii se stává „jedním tělem“ s Kristem, ve skutečnosti se stává plněji sám sebou. Takový člověk získává ryzejší vztah s Bohem a se svými bližními a je připraven se ujmout své zodpovědnosti vůči světu s celou Bohem mu danou neomezenou schopností kreativity, služby pro druhé a lásky.
Pokud sv. Pavel manželství nazývá „tajemstvím“ (či „svatou Tajinou“), myslí tím, že v manželství člověk neuspokojuje jenom potřeby pozemské a světské existence. V manželství člověk uskutečňuje také něco velmi důležitého, něco co se dotýká samotného smyslu, pro který byl člověk stvořen. Manželstvím vstupuje do Království věčného života.
V tomto světě má člověk k dispozici řadu obdarování a schopností – materiální, intelektuální, emocionální – ale jeho existence je omezena časem. Oproti tomu „být narozen z vody a Ducha“ znamená vstoupit do oblasti věčného života. Neboť okamžikem Kristova vzkříšení se nám tato oblast stala přístupnou. Již za tohoto života ji můžeme zažívat a mít na ní podíl. Sv. Pavel tím, že manželství nazývá „tajemstvím“ potvrzuje, že i manželství má své místo v Království věčnosti. Muž se se svojí ženou stávají „jedním tělem“, jedním bytím, stejně jako Syn Boží přestal být pouze Sám Sebou, tedy Bohem a stal se také člověkem, tak aby se společenství jeho lidu mohlo stát také jeho Tělem. To je důvod, proč evangelia často přirovnávají Boží Království ke svatební hostině. Tím se naplňují starozákonní prorocké vize o svatbě mezi Bohem a Jeho vyvoleným lidem Izraelem. A to je také důvod, proč pouze skutečné křesťanské manželství může být výjimečné – nikoliv kvůli splnění nějakých zákonů či etických měřítek – ale právě kvůli tomu, že se jedná o tajemství Království Božího: Jinými slovy manželství uvádí člověka do věčné radosti a věčné lásky.
Samozřejmě, že jako tajemství či sv. Tajina přichází křesťanské manželství do konfliktu s prakticky zakoušenou realitou „padlého“ lidství. Takto se křesťanské manželství jeví být stejně jako evangelium samotné - nedosažitelným ideálem. Ovšem mezi „ideálem“ a „sv. Tajinou“ je zásadní rozdíl. Sv. Tajina není utopická vize. Je to zkušenost, kterou člověk nezažívá sám, ale ve které jedná ve společenství s Bohem.
Ve sv. Tajině člověk vstupuje do vyšší reality Ducha bez toho aniž by přišel o plnost svého lidství. Naopak, jak bylo naznačeno v předchozích řádcích, stává se ve svém lidství autentičtějším a naplňuje své původní určení. Sv. Tajina je „přechodem“ do pravého života, cestou ke spáse. Otevírá dveře ke skutečnému, nefalšovanému lidství.
Sv. Tajina proto není magický úkon. Duch Svatý nepotlačuje lidskou svobodu, naopak – osvobozuje člověka z omezení hříšnosti. V novém životě se nemožné stává skutečně možným, pokud jen člověk svobodně přijímá to, co Bůh nabízí. A tento princip platí také pro manželství.
Chyby, omyly a dokonce vědomá rebelie proti Bohu, tedy hřích, jsou možné potud, pokud člověk žije v této přítomné, reálně zakoušené realitě „padlého světa“. Církev je si toho velice dobře vědoma, a proto v pravoslavné praxi není „tajemství“ Království zjeveného v manželství redukováno na soubor zákonných pravidel. Naopak – skutečné porozumění lidské slabosti a ospravedlňující shovívavost jsou možné jedině tehdy, pokud člověk přijme absolutní normu novozákonní nauky o manželství jako „sv. Tajiny“.
IV. MANŽELSTVÍ A EUCHARISTIE
Z předchozího textu jsme měli možnost pochopit, že raná církev vnímala manželství jako „Tajinu“ předvídajíce v ní radost Božího Království. Jak ale můžeme vysvětlit fakt, že raná církev pro posvěcení sňatku nepoužívala žádný zvláštní obřad nebo slavnost a namísto toho uznávala zákony světské společnosti a nikdy se zaběhnutou praxi ani zvyklosti nepokoušela zrušit či nahradit?
Odpověď pramení z odlišnosti mezi ne-křesťanskými a křesťanskými manželstvími. Ta první byla uzavírána dvěma nevěřícími lidmi, ta druhá spojovala dva věřící životy. Rozdílnost tedy není ve způsobu, jakým manželství bylo uzavřeno. Jednou z věcí, které sv. Pavel neustále připomínal, bylo, že Bůh nepřebývá v „chrámech učiněných lidskou rukou“ a že „naše těla jsou chrámem Ducha Svatého“. Pokud tedy muž a žena uzavřou sňatek a stanou se „jedním tělem“ a pokud jsou také součástí Těla Kristova, jejich jednota je zpečetěna Duchem Svatým přebývajícím v každém z nich jednotlivě.
Znovu si připomeňme, že je to eucharistie, která je uvádí do Těla Kristova.
Souvislost mezi manželstvím a Večeří Páně je nepřímo zmíněna v příběhu o svatbě v Káni Galilejské (Jan 2,1-11). Tato pasáž je také citována v našem současném církevním svatebním obřadu „korunovace“. Tento text je jedním z mnoha v Janově evangeliu, který poukazuje na křest a eucharistii: jako voda byla proměněna ve víno, stejně tak byl hříšný život člověka přítomností Krista proměněn do nové reality Království.
Raně křesťanští autoři – ti, kteří na jedné straně plně schvalují platnost civilních manželství uzavřených „podle zákona“ – zároveň prohlašují, že je to právě eucharistie, co manželství dává jeho křesťanský význam. Proto Tertulián (2. stol.) píše, že „manželství je sjednáno Církví, potvrzeno eucharistií, zapečetěno požehnáním a zapsáno v nebesích anděly.“ (Jeho ženě, II, 8:6-9). Každá křesťanská dvojice toužící uzavřít manželství nejdříve prošla formalitami civilního sňatku, které stvrdily jeho právoplatnost před světským systémem. Poté na nedělní bohoslužbě za přítomnosti celého místního společenství obdrželi biskupovo požehnání. A bylo to právě toto místo, kde se civilní dohoda stala také „přísahou“, „Tajinou“ mající věčnou platnost převyšující jejich pozemský život. Neboť byla také „zapsána v nebesích“ a nikoliv pouze v pozemských matrikách. Stala se věčným sjednocením v Kristu. Stejný postup je zmíněn také v dopisu známého biskupa-mučedníka Ignátia z Antiochie (asi 100 let po Kr.): „Ti, kdo vstupují do svazku manželského, musí být spojeni s vědomím biskupa, aby manželství mohlo být v souladu s Pánem a nikoli podle světských tužeb.“ (Polykarpovi 5,2).
To, co činí „Tajinu“, nemusí být nutně soubor zvláštních viditelných gest v přítomnosti pověřeného služebníka. Vždyť Církev samotná je tajemné sjednocení Boha s Jeho lidem – Tajina spasení (viz. Efezským III. kap.). Když člověk do tohoto sjednocení skrze křest vstupuje, je to skutečně „Tajina“, protože tajemství spasení se přímo dotýká osobního sebevydání se dotyčného člověka. A všechny tyto jednotlivé Tajiny „dochází svého naplnění“ v eucharistii, jak to čteme u Nikolase Kabasily, velkého pravoslavného mystika a theologa 14. století (O životě v Kristu, PG150, 585B). Sv. eucharistie je ve skutečnosti sama o sobě svatební hostinou, tak často zmiňovanou v evangeliích. Ve stejném duchu se vyjadřuje také Kabasilas: „Je to je nejvíce oslavovaná svatba, kdy Ženich vede Církev jako neposkvrněnou Nevěstu... když se stáváme tělem Jeho Těla a kostmi Jeho kostí“ (PG 150, 593D).
Křest byl v rané církvi slaven během sv. liturgie, stejně jako se až do dnešních dní v průběhu sv. liturgie světí diákoni, kněží a biskupové. A stejným způsobem bylo původně přistupováno i k uzavírání sňatku. Jedině tento přístup ke křesťanskému manželství jako k nedílné součásti Tajemství, jehož dokonáním je Tajina eucharistie, může poskytnout vysvětlení pro církevní kánony proti „smíšeným manželstvím“, proti „druhým manželstvím“ apod., jak dále uvidíme. Tato manželství nemohou být plně Tajinou. Ačkoli jsou naprosto „legitimní“ z hlediska civilního práva, nemohou být integrována do Tajiny eucharistie.
Řada nepochopení a zmatků ohledně manželství v naší současné pravoslavné praxi by mohla být jednoduše vyřešena, kdyby jenom došlo k obnově původního propojení manželství a sv. eucharistie. Pravoslavná sakramentální theologie, a to dokonce i ve svých scholastických příručkách, toto spojení alespoň teoreticky zachovaly (na rozdíl od římského katolicismu) v prohlášení, že kněz je „vysluhovatelem“ sv. Tajiny manželství.
Oproti tomu západní středověká theologie tím, jak přijala římský legalismus za základ sakramentální theologie, způsobila veliké zmatení (a to se týká celé řady dalších záležitostí). Manželství jako „smlouva“ je zde uzavíráno výhradně mezi mužem a ženou a ti jsou tudíž sami „vysluhovali“ uzavírané svátosti a kněz je pouze svědkem. Jako zákonná smlouva manželství zaniká smrtí jednoho z partnerů. Ovšem je nezrušitelná, dokud oba dva žijí. Ve skutečnosti nezrušitelnost – tj. zákonný koncept pojímaný jako absolutní – je to jediné, co v katolickém pojetí manželství pochází z křesťanství.
Manželství v západním pohledu je redukováno na lidskou smlouvu a končí smrtí. Manželství je zde chápáno pouze jako pozemská záležitost týkající se „těla“ a jako takové je tudíž nehodno vstupu do Království Božího. Můžeme se oprávněně ptát, zda takto chápané manželství může být ještě vůbec nazýváno „Tajinou“. V Pravoslaví je to však kněz, kdo je ministrantem manželství stejně jako je vysluhovatelem Tajiny eucharistie. Tím je manželství v Pravoslaví bezvýhradně zahrnuto do věčných Tajin; do míst, kde je hranice mezi nebem a zemí zrušena a kde lidská rozhodnutí a konání nabývají rozměru věčnosti.
(Přeloženo z angličtiny: John Meyendorff, Marriage an Orthodox Perspective, St. Vladimir´s Seminary Press, New York 2000, s. 16‒23).
Zdroj: orthodoxiachristiana.cz
Meyendorff John