DOGMATICKÝ RIGORISMUS A POSTMODERNISTICKÁ DEKONSTRUKCE PROTI DANIILU ANDREJEVOVI, kapitola II (část pátá)

Příchod antikrista

S ohledem na rozsah stati se nyní zaměříme na formální stránku procesu spojeného s příchodem antikrista, aniž bychom se zaobírali rozborem Epštejnových primitivních falzifikací. Bude dostačovat, poukážeme-li na bezchybnou logiku Andrejevova textu.

Duchovní procesy, jež otevírají cestu hromadnému projevu temné stránky lidské povahy, byly objasněny výše. O formální příčině – liberalizaci zákonodárství ve smyslu odmítnutí norem tradiční morálky, bylo rovněž pojednáno. Zopakujme jen, že „právě to otevře široký přístup předchůdcům velkého zplozence tmy k lidským srdcím“[1].

Kníže tmy by se nemohl chopit moci, pokud by se mu nedostávalo masové podpory, což implikuje, že jeho vtělení se stává možným až v době zániku Růže Světa, ne dříve.

Dočasně by skrýval svou podstatu, prokazoval by okázalou dobrotu, přijal by hodnost v Růži Světa a stal by se „jakoby druhým člověkem v lidstvu“[2]. To vše by sloužilo získání věhlasu.

Zdůrazněme však, že stát se legálně nejvyšším duchovním učitelem by se mu nepodařilo, a to z důvodu formálních omezení, která by byla zavedena, aby takovému běhu událostí předešly. D. Andrejev jasně definuje, že

„… takové hodnosti by nemohlo vyhovovat ani mládí, ba dokonce ani zralý věk; pouze stáří. Pokušení a vlnobití vášní již musí být dávno překonány“.[3]

Antikrist ale nemůže čekat, až zestárne. To jasně vyplývá jak z obecných představ, tak také z toho, že transformaci vlastního těla, kterou musí provést a která mu poskytne bezmála úplnou nezranitelnost a neomezenou délku života, nemůže uskutečnit ve stáří. Ovšem i kdyby se mu jakýmsi způsobem podařilo uchopit vládu legálně, byl by jí Nejvyšším sněmem Růže Světa zbaven hned, jakmile by vyšlo najevo ono „vychýlení z cesty“, jež by si, jak D. Andrejev píše, vyžádalo „předání moci tomu, kdo si to více zaslouží“[4]. Neboť dokonce i v podmínkách duchovního úpadku poloviny lidstva by vnitřní kruhy Růže Světa, a zvláště pak její Nejvyšší sněm, mnohem lépe zachovaly vůli a schopnost postavit se antikristu.

Jestliže legální uchopení moci nejvyššího duchovního učitele antikristem je buď formálně nemožné, či zbavené smyslu z důvodu nebezpečí sesazení; jestliže transformace nemůže zůstat nepovšimnutou a její uskutečnění vylučuje naděje na legální uchopení moci, logika takové situace diktuje, aby byl činný nejvyšší duchovní učitel zavražděn a proběhlo „zfalšované referendum“[5]. Kníže tmy se tedy neujme vlády se souhlasem Nejvyššího sněmu, nýbrž v důsledku převratu, jenž jeho působení vyváže z etické kontroly Nejvyššího sněmu Růže Světa.

Polovina lidstva, zvláště pak národy Asie, odmítne uznat uzurpátora a zvolí si jiného nejvyššího duchovního vůdce. Druhá polovina se však před uchvatitelem skloní jako před absolutním vládcem, odpadne od Růže Světa a obnoví instituce politického a společenského násilí.[6]

Od Růže Světa postupně odpadnou všechny země – některé dobrovolně, jiné v důsledku násilí či klamu. Anti-Logos ve svých rukou soustředí veškerou moc nad celou planetou.“[7]

Z výše řečeného plyne závěr, že epocha Růže Světa oddaluje ustavení vlády knížete tmy nad světem, zkracuje lhůtu jeho panování. V okamžiku, kdy dynamický proces utváření Růže Světa pozbývá vliv na značnou část lidstva, kníže tmy se přece jen ujímá vlády. To se však neděje se souhlasem Růže Světa, nýbrž následkem převratu.

Působení Růže Světa a různorodost náboženství

Existuje ještě řada dalších příkladů Epštejnových falzifikací a domněnek, a to v části, která se snaží vytvořit až ad absurdum pokřivený obraz působení Růže Světa.

„Andrejev je mimořádně vzácným příkladem poctivého a úctyhodného dvojího myšlení: skrze podobu proroka- mučedníka, jenž sám na sobě zakouší útlak ideokracie a jenž proniká do tajemství zla, pojednou prosvítá tvář fanatického vizionáře, který svatě věří v budoucí bratrstvo vysokých idejí, v jehož zájmu je nutné připustit i násilí, ovšem pouze v krajní nutnosti a v těch nejmírnějších formách“.

Žádné násilí pro všelidskou Církev-bratrstvo však D. Andrejev nepřipouští:

Z toho všeho je zřejmé, že činitelé Ligy a jejích národních stran budou moci bojovat pouze slovem a vlastním příkladem, a to pouze s takovými ideologiemi a doktrínami, jež se snaží uvolnit cestu pro jakékoliv diktatury nebo udržet tyto diktatury u moci.“[8]

V podmínkách té nejvyšší ideové a kulturní svobody však nebudou mít v rukou žádnou jinou zbraň kromě slova.“[9]

[…] Epštejn se chápe Andrejevovy myšlenky o zmírnění násilí státního aparátu ve vztahu k obyčejným zločincům a celou věc pak prezentuje tak, jako by se týkala ideologických oponentů.

A zde je další příklad Epštejnova vlastního metafyzického schématu, jež je čtenáři podsouván:

„Interreligie Růže Světa převádí všechna náboženství na společného jmenovatele a tím v nich likviduje to hlavní, kvůli čemuž Bůh připustil jejich existenci ve světě – jejich rozdílnost a vzájemnou neslučitelnost“.

[…]

Růže Světa neeliminuje rozdílnost, a naopak zachovává různorodost náboženských forem. Za prvé, nevylučuje paralelní existenci jiných náboženství, s nimiž se snaží vstoupit do svobodné unie. A za druhé, obsahuje jakousi geograficky nestálou národně-náboženskou složku, která se mění v různých historických kulturách. O této složce D. Andrejev hovoří jako o „čtvrté hierarchii“ v rámci všelidské Církve-bratrstva.

Níže Epštejn projevuje velkou péči o separaci lokálních náboženství, které jsou bezmocné vůči světové ideologii neoliberalismu:

„Dokud jsou církve rozděleny, ani jedna z nich nemůže představovat Boha v Jeho plnosti, žádný nejvyšší hierarcha nemůže vystupovat jako zástupce Boží na zemi a nahrazovat tak Jeho vůli vůlí svou“.

Jak už jsme ukázali, Růže Světa není systémem moci, nýbrž etické kontroly demokratické vlády. A žádná „vůle Boha“ na zemi nepůsobí, pokud ovšem nepřijmeme vážně Epštejnem podsouvanou metafyziku Boha – rozsévače strádání a smrti.

Myšlení D. Andrejeva a vědecko-technický vývoj

Dalším objektem Epštejnových výpadů se stává idea využití techniky v mysteriálech. Slova D. Andrejeva:

„… specifikum techniky, její racionalita, účelovost a bezduchost se však nepřekonají jen tím, že před technikou budou postaveny vznešenější úkoly a jejím metodám bude vnucena etická kontrola. Tato vnitřní bezduchost a utilitárnost se uchová do té doby, než přijdou tyto vlastnosti techniky vhod vtělenému antibohu“,[10]

Epštejn komentuje takto:

Je přece naprosto jasné, že dokud je technika omezena sférou racionality a účelovosti, nemůže se dotknout lidské svobody, ale jakmile se jí začne ‚vnucovat‘ etický úkol duchovní transformace lidstva, pak začne vykazovat i démonické vlastnosti“.

Těžko říct, komu a proč má být „jasné“, že se technika nedotýká svobody, jestliže je využívána utilitárně. Právě za účelem utilitárního a eticky nepřípustného budování efektivního mechanismu totalitního řízení společnosti může být vytvořen systém sledování a kontroly psychiky. A jak se ukáže dále, kontrolu techniky nad psychikou hájí i sám Epštejn, který tvrdí, že všechna nebezpečí totalitarismu jsou odstraněna a není se tudíž čeho obávat!

Způsob jak zabraňovat podobným nebezpečím spočívá v etické kontrole vývoje a využití techniky. Pokud budeme hovořit o uplatnění nových technických prostředků v divadelních inscenacích nového typu, včetně mysteriálů – divadel mystérií[11], je možné konstatovat, že při takovém využití, spřaženém s duchovně tvůrčími cíli, se skutečně zmírní duchovně pustošivé působení techniky na člověka, přicházejícího s ní do těsného kontaktu.

Pro Epštejna je důležité zdiskreditovat hlavně společenskou ideu Růže Světa, díky čemuž si může (kvůli kontrastu), dovolit dokonce pochválit některé jednotlivosti obrazu transfyzické reality:

Jakmile se dotýká čehokoli, co je spojené s politikou, s praktickým řízením společnosti, ať už je to církevní, sociální, ekonomický či vzdělávací problém – tón jeho díla upadá do těch nejplošších a nejobecnějších poloh, do banalit nejen nedůstojných jeho pera, ale i nepřístojných pro okruh inteligence. Je až nepochopitelné, že ta samá ruka, která líčila světy odplaty či duchovnost přírodních živlů, mohla doopravdy vytvářet taková ubohá, cizí slova jako ‚oslabit vykořisťování nemajetných majetnými‘, ‚rozšíření vysoké kulturní úrovně na obyvatelstvo všech zemí‘ či ‚jak dosáhnout sociální harmonie s co nejnižším počtem obětí?‘“.

Jako už obvykle […] je zapotřebí zohlednit kontext:

„… papežský úřad, který se usilovně snažil uzavřít středověký chaos přehradami hierokracie, nedokázal oslabit vykořisťování nemajetných majetnými ani snížit pomocí rozsáhlých reforem sociální nerovnost ani celkově zvýšit blahobyt.“[12]

Jedná se o charakteristiku, jež je zcela adekvátní historickým faktům. Epštejn z ní vytrhl pouhou část, kterou pak čtenáři předkládá jako abstraktní Andrejevovo heslo, a nikoli jako popis historické skutečnosti.

D. Andrejev má zrovna tak pravdu v tom, že věda není schopna poskytnout „vědeckou odpověď“ na otázku: „Jak dosáhnout sociální harmonie s co nejnižším počtem obětí?“[13], takže tuto odpověď je nutné hledat v nábožensko-etické oblasti.

Není ani nic „plochého“ na úsilí o sociální harmonii, o „rozšíření materiálního blahobytu a vysoké kulturní úrovně na obyvatelstvo všech zemí“[14]. Jistě, nejsou to ony cíle, které by vzbudily alespoň minimální zájem postmoderního neoliberála (zvláště co se týče kulturní úrovně v tom smyslu, jak ji pojímá D. Andrejev). Pochopitelná je konec konců i nevykořenitelná nevědomá antipatie prozápadního disidenta sovětské epochy ke všemu, co jen trochu připomíná rétoriku oněch let. A co do „okruhu inteligence“, do nějž se Epštejn implicitně počítá, bylo by na místě hovořit spíše o jevu, který A. I. Soženicyn v protikladu k dřívější ruské inteligenci označuje jako „středovou obrazovanštinu“.

Epštejn se ani dále nepřestává se čtenářem dělit o své specifické pojímání Andrejevovy knihy:

Snad v tom se projevuje skutečná síla ducha, který Andrejeva vedl při jeho metahistorickém putování: onen obraz ‚překrásné budoucnosti‘, jenž by rád vytvořil, se neprojevuje ničím jiným než unylostí a banální velkolepostí“.

Před sebou máme jednoduše různé, dualisticky neslučitelné typy chápajícího vědomí. Ti lidé, jimž […] čistý a vznešený stav duše není cizí, se obyčejně setkáním s obrazy D. Andrejeva nechávají inspirovat. Samozřejmě, pokud tomu nebrání jisté rozpory světonázorového a nábožensko-dogmatického charakteru, což bohužel často platí. Fenomén, kdy nižší pochopení popírá vyšší skutečnosti, je možné jednoduše vysvětlit nedostatečností představivosti, citu, nejrůznějšími příčinami zdůvodněným apriorním nepřátelstvím apod. Souhlas je naopak možné vysvětlovat jednou jako schopnost pochopení, podruhé jako naivitu. Jsou ale naivní všichni, kteří D. Andrejeva přijímají, i když se hloubka jejich myšlení ověřuje v jiných situacích? A pokud nejsou, co potom?

Myšlení D. Andrejeva a otázky víry

Ve chvíli, kdy se Epštejn pokouší pojednat o tématu, jež je blízké bohosloví, jeho úvahy jako obyčejně sklouzávají k podsouvání tezí, které neodpovídají zkoumanému předmětu:

Projekt všeobjímající víry, sjednocující lidstvo do obecného kolektivního těla, patrně vyplývá z nedostatku osobní víry a může být ospravedlněn logickou představou, že ona osobní víra je ještě příliš slabou, omezenou formou. Je mnohem svůdnější požadovat upevnění křesťanského principu, bez výjimky, ve všech formách reality, než hledat a soustřeďovat jej do svého malého srdce. Je přece vždycky lehčí milovat lidstvo, než jednoho člověka. A stejně tak je lehčí utvrzovat víru v celém lidstvu najednou než postupně v sobě samém“.

Otázky víry, zvláště pokud víru pojímáme jako dogmatický systém, nezaujímají v koncepci D. Andrejeva významné místo, jelikož zde nefiguruje učení o „spáse skrze víru“, které z epištol sv. Pavla přešlo do ortodoxního křesťanství a které protiřečí některým evangelijním výrokům Ježíše Krista. Proto si také Růže Světa neklade za cíl unifikaci víry a připouští jak vnitřní mnohotvárnost, tak svobodnou unii s jinými náboženstvími pravé ruky. Hlavní cíl je ale jiný – totiž sjednotit úsilí všech konfesí a stran ve snaze o vybudování společenského uspořádání, jež by napomáhalo vzrůstu dobra, duchovnosti a tvorby, z důvodů zmenšení strádání a odvrácení budoucích nebezpečenství, z důvodu zmenšení počtu obětí v epoše vlády antikrista.

Část první.

Část druhá.

Část třetí.

Část čtvrtá.

Část šestá, závěrečná.

Kolcov A. V.

[1] Růže Světa, s. 576.

[2] Růže Světa, s. 577.

[3] Růže Světa, s. 37; (viz i výše).

[4] Růže Světa, s. 37.

[5] Růže Světa, s. 578.

[6] Růže Světa, s. 578.

[7] Růže Světa, s. 578.

[8] Růže Světa, s. 27.

[9] Růže Světa, s. 576.

[10] Růže Světa, s. 573.

[11] Růže Světa, s. 554.

[12] Růže Světa, s. 32.

[13] Růže Světa, s. 30.

[14] Růže Světa, s. 34.