Myšlení D. Andrejeva a Vl. Solovjova ‒ pokračování
Epštejn se v rámci své falzifikující dekonstrukce pokouší narýsovat domnělé paralely mezi popisem nejvyššího pověřence[1] Růže Světa a antikristem Krátké legendy:
„Ve své apologii nejvyššího pověřence Růže Světa se Andrejev takřka doslovně řídí solovjovovským popisem Antikrista, jemuž právě souhrn jeho ctností a nadání dal oprávněnou moc nad sjednoceným lidstvem“.
O skutečnosti, že se Andrejev ničím takovým doslovně neřídí, pojednáme později, nicméně problém „dobrého“ či spíše „ne-zlého“ antikrista u Solovjova skutečně existuje. Hranice je tu, takříkajíc, tenká. Podle D. Andrejeva by se u antikrista mohla vnějškově projevovat „okázalá dobrota k lidem“ jako potřeba v okamžiku nutnosti maskovat svou zlověstnou podstatu. „Zvenčí podoben beránku, jsa uvnitř vlkem“ píše Hippolyt Římský ve svém Demonstratio de Christo et Antichristo. Nikoli ctnosti (včetně jejich vnějších projevů), nýbrž jedině jeho nadání by daleko přesahovala hranice toho, čím by mohl disponovat „blahoslavený“ nejvyšší pověřenecRůže Světa (darem zvěstovatelství, uměleckou genialitou).
U Solovjova je tento moment popsán značně dvojsmyslně, což ve své době vzbudilo kritiku ze strany G. P. Fedotova, člověka k mravním otázkám obzvláště vnímavého. Ve své stati rozebírá církevní představy o antikristu, uvádí citace církevních otců a činí následující závěry:
1. V církvi neexistuje jednotná, obecně závazná a ve všem shodná tradice týkající se antikrista.
2. Jeden ze dvou proudů církevní tradice má sklon vidět antikrista jako čisté zlo.
3. Druhý, převládající proud spatřuje ve ctnostech antikrista prostou faleš, prostředek uchvácení moci nad světem, od něhož je upuštěno vzápětí poté, co je dosaženo cíle. Následná tyranie a zločiny antikrista jsou zde vykreslovány stejně jasnými barvami jako v případě autorů první skupiny.
Z výše uvedeného plyne, že Andrejevovo vykreslení antikrista souhlasí s tradičními představami, zatímco Solovjovovo vyobrazení je poznamenáno určitým nesouladem s nimi. V této souvislosti si Fedotov všímá jasně zbadatelnépohnutky, jež Solovjova při tvorbě antikristovy podoby poháněla:
„Ze subjektivního hlediska, soudě dle tématu všech „Třech rozhovorů“ a autorovy předmluvy k nim, si Solovjov při vytváření obrazu antikrista vzal za cíl demaskovat necírkevní dobro v učení a životě Lva Tolstého.“
Lev Tolstoj – křesťan nesdílející víru v Ježíšovo vzkříšení a odmítající celou evangelijní mystiku – byl filozofovým oponentem. Pro Solovjova se polemické nepřátelství stalo příčinou nesprávného důrazu v pojetí a výkladu vlastní mystické zkušenosti, v níž se mu odhalovala jedna z neblahých možností budoucnosti. Této chyby se chytil Epštejn: aby ne – pak je totiž možné formálně demonstrovat, že ctnost nemá žádnou hodnotu, že s sebou nese zlo. To ale není pravda. Ze Lva Tolstého lze antikrista učinit jen stěží. D. Andrejev se vyjadřuje o Tolstého omylech v náboženské oblasti, pranic ale nepochybuje o vcelku světlé orientaci jeho tvorby, ani o jeho posmrtném vstupu do Nebeského Ruska.
Nyní se však vraťme k domnělé shodě v líčení antikrista. Navzdory určitému překřížení ona shoda, jíž se pokouší najít Epštejn, přece jen neexistuje:
„Andrejev zdůrazňuje, že na rozdíl od předcházejících tyranů ‚nejvyšší pověřenec musí stát na takové morální výši, aby láska a důvěra vůči němu nahrazovaly jiné metody vládnutí‘. Takový je však i Solovjovův Antikrist – objevitel ‚nekrvavých cest‘, jehož první manifest začíná těmito slovy: ‚Národy země! Svůj pokoj vám dávám! […] Věčný světový mír je zabezpečen‘“.
[…] V Krátké legendě o antikristu neobjevíme onu výjimečnou morální velikost, kdy by „láska a důvěra vůči němu nahrazovaly jiné metody vládnutí“. Cožpak zde antikrist nedobývá jednotlivé státy, jež mu vzdorují, vojenskou silou? Cožpak neužívá násilí vůči křesťanským protivníkům, kteří ho usvědčují? A o jaké důvěře k antikristu bychom mohli u Solovjova hovořit, když:
„K pánu světa projevoval nový papež nedůvěru a nelibost, zvláště poté, co zesnulý papež cestou na koncil na císařovo naléhání jmenoval kardinálem říšského kancléře a velkého světového mága, biskupa dalekých zemí Apollonia, kterého Petr považoval za pochybného katolíka a nepochybného podvodníka.“[2]
V této stati uvádíme pouze některé Epštejnovy falzifikace, zatímco jiné zůstávají nepovšimnuty – nicméně s tou zdůrazněnou výhradou, že text tohoto autora představuje jedno souvislé obelhávání. Bez ověřování kontextů všech citací a bez hlubokého pochopení autorem citovaných myšlenek zde nemůžeme věřit vůbec ničemu.
Epštejnův dekonstrukční klam
Postup, při němž se pokoušíme rozrušit základní strukturu Epštejnovy dekonstrukce, je nutné doplnit pozitivním popisem nábožensko-společenského ideálu, obsaženého v Růži Světa. Živnou půdou dekonstrukční falzifikace, obdobně jako dalších – jak pro, tak contra – diletantských „studií“ (procentuálně, bohužel, převládajících), není nic jiného než nepochopení bezchybné, pro vnímání běžného čtenáře však nijak jednoduché vnitřní logiky Andrejevovy Růže Světa.
Pokud bychom se pokusili vyvrátit Epštejnův dekonstrukční klam, dotýkající se společenského ideálu Růže Světa, pomocí jedné věty, zněla by takto: hlavní funkcí Růže Světa jako všekřesťanské Církve není moc, nýbrž etická kontrola nad demokratickou společností.
Takového statusu je dosahováno demokratickou cestou. O převzetí celosvětové etické kontroly D. Andrejev píše mnohokrát, úkol a cíl spočívá…
„ve zjevení Růže Světa, čili takové nábožensko-mravní instance, která by ukazovala příklad neposkvrněné čistoty, estetického bohatství a širokého kulturního vzájemného porozumění, získala by nejvyšší autoritu v očích národů světa, skrze celosvětové referendum by na sebe převzala etickou kontrolu nad činností všech států– členů Světové federace, postupně by formovala rozmanitou soustavu kulturních prostředků pokolení lidí zušlechtěného typu, čímž by vytvořila předpoklad již nezměkčení, nýbrž úplného přetvoření samotné podstaty státu v bratrství všech lidí“.[3]
Hierokracie nebo demokracie?
Růže Světa jako všelidská Církev se v základu liší od hierokracie, tedy systému, kde církevní hierarchie řídí společnost a ignoruje při tom principy demokracie. Epštejn nicméně předkládá tvrzení, že „je zde v podstatě předpokládáno právě pohlcení státu církví, při němž velekněz, ‚nejvyšší duchovní učitel lidstva‘ bude rozhodovat o všech církevních a světských záležitostech“.
Tuto falzifikaci lze lehce vyvrátit citací Daniila Andrejeva:
„Zřízení, o kterém mluvím, je přímým protikladem každé hierokracie […]. Křesla v nejvyšších orgánech zákonodárných, výkonných i kontrolních obsazuje nikoliv nejvyšší církevní hierarchie, nýbrž nejlepší představitelé všech národů, všech konfesí, všech společenských vrstev, všech profesí.“[4]
Nejvyšší duchovní učitel (nejvyšší pověřenec) proto nebude „rozhodovat o všech světských záležitostech“, neboť existují ještě zákonodárné, kontrolní a výkonné orgány, z nichž duchovnímu učiteli mohou být podřízeny (pochopitelně v rámci zákona) pouze posledně jmenované. Jde o analogii vlády nejvyšších představitelů demokratických států.
Tuto moc nedostává nejvyšší duchovní učitel automaticky, nýbrž je stvrzována referendem, potvrzujícím rozhodnutí Nejvyššího sněmu, bez jehož kladného výsledku se učitel nemůže stát hlavou světské moci ani usednout do čela Růže Světa. Ke sloučení obojího statusu pak dojde jen potud, pokud takový systém potvrdí kruhy Růže Světa a demokratická volba národů světa. D. Andrejev popisuje také takovou alternativu, kdy se vedení Růže Světa i světské výkonné moci stává kolektivní záležitostí:
„Lze si velmi snadno představit i jinou možnost: takové vedení Růže Světa, takový vzájemný vztah se zákonodárnými orgány a vládou Federace, kdy princip kolektivity nebude nikým a ničím omezen.“[5]
A je-li tomu tak, jsou všechny Epštejnovy falzifikace zdá se k ničemu.
V rámci kterékoli varianty funguje systém demokratických voleb zákonodárného shromáždění a lídrů místní výkonné moci rozličných úrovní. Růže Světa by na všech těchto úrovních formovala výbory etické kontroly (jejichž činnosti by se mohli účastnit i představitelé jiných konfesí). Taková kontrola by vylučovala neřesti neoliberální demokracie: moc peněz, „nečisté volby“, nadvládu tzv. politických technologů, korumpování moci, „prolínání kriminálních a mocenských struktur“.
Když D. Andrejev charakterizuje podstatu činnosti jednoho z nejvyšších duchovních učitelů těmito slovy: „Právě takovému člověku a pouze takovému může být svěřeno neobyčejné a v historii doposud nevídané dílo: etická kontrola nad všemi státy Federace a vůdcovství nad národy na cestě transformace těchto států na bratrstvo všech lidí.“[6] Má na mysli to, že „etickou kontrolu nad státy Federace“ (dokud Federace existuje) duchovní učitel vykonává jako hlava Růže Světa a národy vede jako hlava sekulární vlády.
O postavení nejvyššího duchovního učitele v Nejvyšším sněmu Růže Světa a rovněž o kontrole Růže Světa nad činností nejvyššího duchovního učitele se D. Andrejev vyjadřuje takto:
„Samozřejmě, že v Nejvyšším Sněmu by byl tento vyvolený pouze prvým mezi sobě rovnými [vydělil A. K.; tak i níže v citaci]. Ve všem by se opíral o společnou spolupráci a toto společenství by kontrolovalo jeho vlastní aktivitu. Na svůj mimořádný post by se mohl dostat pouze po přísném prověření. Takové hodnosti by nemohlo vyhovovat ani mládí, ba dokonce ani zralý věk; pouze stáří. Pokušení a vlnobití vášní již musí být dávno překonány. Co se týče samotné volby, ta se má, dle mého názoru, uskutečnit pouze tou či jinou formou plebiscitu. Ale i v letech vlády nejvyššího pověřence by Sněm kontroloval jeho činnost. Jeho vychýlení z cesty by znamenalo předání moci tomu, kdo si to více zaslouží. Vůbec veškeré s tím spojené otázky by musely být důkladně promýšleny, nebezpečí předvídána, rozhodnutí pozorně zvážena a poté zdokonalena.“[7]
Zde je zapotřebí osvětlit Andrejevovu frázi: „vložit do rukou takového člověka otěže duchovní a světské moci není nebezpečné“[8]. Epštejn totiž, ve snaze vytvořit dojem, že se jedná o ideu neomezené moci, vytrhává tuto větu z vlastního kontextu (v němž však není myšlena absolutní moc, nýbrž plnost individuální vlády ve srovnání s variantou vlády kolektivní). Avšak právě výše ocitovaný začátek téhož odstavce ukazuje, že plnost duchovní moci značí pouze moc „prvého mezi sobě rovnými“, jenž je těmito „sobě rovnými“ kontrolován. Obdobně je na základě všech ostatních Andrejevových vyjádření pochopitelné, že sekulární mocí nejvyššího učitele se rozumí strukturní analogie nejvyššího představitele demokratického státu, který koná v rámci zákonů, přijímaných nejvyšším zákonodárným shromážděním.
Reformy jako nutný prostředek pokroku
Všechny reformy, o nichž D. Andrejev píše – včetně reformy vzdělávání, soudní reformy i reformy ekonomického systému – by byly přijímány a uskutečňovány pouze prostřednictvím demokratických procedur. Rámec kolektivní demokracie přesahuje toliko etická kontrola, k níž by Růže Světa byla na neomezenou dobu delegována referendem, schvalujícím vstup každého jednotlivého státu do Světové federace.
Demokratičnost a nezávislost zákonodárné moci na moci výkonné D. Andrejev nepřímo dosvědčuje, když hovoří o soumraku epochy Růže Světa:
„Pod tlakem krajně levicových kruhů společnosti budou nakonec nepozorovaně sňaty poslední zákazy, které svobodu slova ještě omezovaly: zákaz porušení norem společenského studu a zákaz rouhání. Právě to otevře široký přístup předchůdcům velkého zplozence tmy k lidským srdcím.“[9]
Konec konců, původcem takových opatření by nemohla být ani Růže Světa, ani nejvyšší duchovní učitel. Co se výše zmíněných odvolávaných zákazů týče, neuškodilo by hledat shody s fakty a tendencemi „liberalizace“ naší doby a vyvodit patřičné závěry.
Šíření myšlenek Růže Světa a konec Zlatého věku
Nyní je nejvhodnější chvíle, abychom přezkoumali důležitou otázku, proč D. Andrejev – poté, co odkryl možnosti příznivého směřování metahistorie, kdy by ideje Růže Světa dosáhly maximálního rozšíření a triumfu v celosvětovém měřítku – přechází k vizi nevyhnutelného konce Zlatého věku, k vizi nastolení vlády knížete tmy, v jehož moci se lidstvo následně zvrhá do stavu ďáblolidství.
Epštejnova dekonstrukce nutí čtenáře, aby uvěřili dalšímu lživému vysvětlení […], jež protiřečí textu i logice Růže Světa:
„Ke cti autora a k radosti jeho čtenářů lze v RůžiSvěta nalézt také jistý pohyb od omamujícího teokratického projektu ke střízlivému uvědomění jeho démonické podstaty. Pravda, tento pohyb je převážně nevědomý, samotným autorem neprobádaný a neodhalený, pročež kniha celkově působí rozdvojeným dojmem“.
Především, o žádném „teokratickém“ projektu nemůže být řeči, jelikož u D. Andrejeva je na rozdíl od V. Solovjova sám princip „moci Boha“ odmítán, přičemž odmítajícím je zde samotný Bůh. Ideál nespočívá v tom, že Bůh vládne světu a všichni se podřizují příkazům shůry, ale ve svobodné spolutvorbě Boha a všech živých bytostí, jejichž jednota není zajišťována vnější nutností, nýbrž vnitřní oddaností každé osobní vůle jedinému sjednocujícímu principu všeobecné lásky.
Myšlenky o „nevědomém pohybu“ D. Andrejeva, stejně jako „čtenářská radost“ u Epštejna vznikají díky neadekvátnímu, postmodernisticky fragmentárnímu pojímání, s jehož využitím lze jen stěží sledovat logiku autora Růže Světa. Za příčinu onoho „rozdvojeného dojmu“, jenž Epštejn zakouší, lze označit nábožensko-filozofickou pologramotnost, elementární neschopnost rozpoznat metafyziku etického dualismu s její centrální idejí vzájemného antagonismu dvou polárních transfyzických sil v metahistorii. Právě tak je možné vysvětlit v lidských dějinách rozpoznatelný dualisticky-paralelní progres tendencí nejen světlé, nýbrž i temné povahy.
Epštejn by rád čtenáře své stati přesvědčil, že nálada mas, o níž se bude moci antikrist opřít, je D. Andrejevem ztotožňována s čímsi ne až tak závažným a(pozor) dokonce ani s čímsi jakkoli špatným:
„A právě tyto dva rysy, nuda a touha po silných dojmech, dle Andrejeva připraví Antikristův příchod“.
Výraz „touha po silných dojmech“ u D. Andrejeva nefiguruje, nicméně v daném kontextu se tu vyslovuje toto: „Touha po moci a touha po krvi se tajně chvěje na dně mnohých duší“ – a to bez spojení s nudou. Když D. Andrej pojednává o té polovině lidstva, jež bude antikristovi oporou, vyčleňuje vlastně tři kategorie:
„Touha po moci a touha po krvi se tajně chvěje na dně mnohých duší. Nenaleznou-li uspokojení v podmínkách sociální harmonie, dají popud k vytvoření doktrín, hájících takové sociální a kulturní přeměny, které by v budoucnu slibovaly ukojení těchto nepřekonaných vášní. A jiné bude trápit nuda. Přestane být hostem a stane se hospodářem v příbytku jejich duší, a kolizí zbavené společenské bytí se bude zdát fádním. Se smutkem, rozčilením a závistí se budou tyto avanturistické povahy dozvídat z knih o životě jiných epoch, nasyceném dobrodružstvími, střety, zločiny a vášněmi. Zároveň s těmito individualitami se v lidstvu objeví ještě jedna vrstva: čím bude existence těchto lidí sytější, blahobytnější, tím trýznivěji je začne zraňovat sešněrovanost sexuálních projevů člověka pouty morálky, náboženství, tradice, společenské slušnosti, archaického studu.“[10]
D. Andrejev uvádí kategorii potenciálních dobrodruhů ztrápených nudou jako jeden z elementů soumraku Růže Světa, nikoli ale jako jakkoli závažný faktor podpory knížete tmy. Oním závažným faktorem je však první a třetí kategorie lidí, jedna – v důsledku aktivity volního jednání, druhá – v důsledku masovosti:
„Toužit po moci budou stovky a tisíce. Toužit po sexuální svobodě budou mnohamilionové masy.“[11]
Eventuální početní znásobení těchto dvou kategorií lidí je dáno potemnělostí lidské povahy, oním semenem zla, které D. Andrejev nazývá ejcechóre.
„Zůstane však několik rozporů, jež nemůže vyřešit ani ona [tj. Růže Světa]: ty vůbec není možné vyřešit do té doby, dokud se lidstvo nezmění fyzicky, jak o tom hovořil Dostojevskij.
Tyto rozpory lze zmírnit, uhladit, dočasně utlumit, není však možné odstranit jejich kořen, neboť jejich kořen je v tom ejcechóre, jež je od časů pádu Lilith vlastní všem živým bytostem Enrófu kromě těch, které ho dokázaly překonat a obrátit v popel v průběhu svého prosvětlení. Nejdůležitější z těchto rozporů se v člověku psychologicky projevuje přítomností impulsu touhy po moci a složité, dvojaké a rozporné struktury jeho sexuální sféry.
Ať tyto impulsy působí spolu nebo jednotlivě, vytvářejí skoro každému člověku vlastní tíhnutí ke zlu a schopnost poddávat se okouzlení zlem v jeho rozmanitých formách, a někdy dokonce i čistému zlu beze všech přísad, již nemaskovanému žádnými maskami blaha.“[12]
Závěry plynoucí z metafyziky Růže Světa jsou v současnosti potvrzovány empiricky. Nehledě na to, že ona příznivá varianta běhu metahistorie, jíž je na stránkách Růže Světa věnována ústřední pozornost, bohužel nedošla svého naplnění, D. Andrejev správně předpověděl temnou tendenci, jež byla uplatněna v rámci západní „sexuální revoluce“, započaté v šedesátých letech 19. století. Důsledkem transformace psychologie mas, osvobozujících se od tradiční morálky, byla kvalitativní změna v postupující duchovně-kulturní degradaci Západu, jakož i dalších států, které byly vystaveny západnímu ideologickému a „kulturnímu“ vlivu.
Duchovní degradace lidstva a její příčiny
Epštejn absolutně ignoruje hlavní příčinu masové duchovní degradace, připravující půdu moci zlých sil nad lidmi, a tento fakt úmyslně zaměňuje svými výmysly o „nudě“, která má dle jeho dekonstuktivního výkladu ovládnout
„celé lidstvo v době plného rozkvětu Růže světa“. Ve skutečnosti však „nuda a touha po temných vášních zachvátí polovinu lidstva […] ke konci ‚zlatého věku‘“[13].
Jak ale objasnit skutečnost, že Růže Světa, která prošla etapou rozkvětu a všeobecného entuziasmu, následně ztrácí vliv na polovinu lidstva? Pokud budeme hledat analogie v dějinách náboženství či jiných idejí ovládajících masy, můžeme si všimnout, že tyto ideové proudy jsou sto opanovat mysl lidí pouze do té doby, dokud se dynamicky rozvíjejí. Křesťanská ortodoxie například ztratila vliv na společnost kvůli zátěži neměnných dogmatických ustanovení, jež neodvratně vstoupila do kolize s nově objevenými poznatky o světě a rovněž mimořádně ztěžují další postup křesťanského nábožensko-filozofického myšlení ke skutečně vysoké etice (jež je neslučitelná zejména s představami Boha, jenž způsobuje potopy a sesílá tresty).
Růži Světa taková dogmatizace nehrozí, nicméně na druhé straně je tu rychlý duchovní a etický růst, díky němuž se dynamický proces po určité době dostává mimo hranice dosažitelnosti příliš velkého počtu lidí. Proto také D. Andrejev píše: „Lidstvo unaví duchovní světlo. Vyčerpají ho poryvy výš a výš.“[14] Dynamika duchovního procesu, jenž pokračuje ve vnitřních koncentrických kruzích Růže Světa, se pro značný počet lidí stane v určité etapě nedostupnou. Nebudou schopni se do tohoto procesu zapojit, následkem čehož se otevřou možnosti infernálního působení na masy skrze temnou stránku lidské povahy, přičemž zmíněné působení bylo v době utváření a rozkvětu Růže Světa vyloučeno.
A přesto, i kdyby se kníže tmy chopil vlády a panoval několik století před tím, než by mohlo dojít k rozhodujícímu vítězství sil Prozřetelnosti a následně k druhému příchodu Krista a proměně vší organické matérie na zemi, jež by odstranila temný princip v lidské povaze – dokonce i tehdy by existence Růže Světa přinesla své plody. Atmosféra příznivá pro duchovní růst by měla za následek vzestupnou posmrtnou cestu ohromného počtu lidských duší, čímž by byla znásobena moc Prozřetelnosti. Byla by zkrácena doba vlády antikrista, k jejímuž nastolení by bez epochy Růže Světa došlo dříve – a zmenšil by se tudíž i počet duchovních obětí a jejich strádání na sestupné posmrtné cestě.
Zde je ještě zapotřebí upozornit na Epštejnovu falzifikaci, týkající se příčin, jež vytvářejí půdu antikristu. Toto falšování mu umožňuje, aby Růži Světa lživě připisoval jakousi „ideu dokonalosti člověka“:
„Toto přesvědčení, že člověku je dáno zdokonalit sebe sama, jakož i okolní přírodu do té míry, že ve světě už nezůstane místo pro násilí, ani strádání, představuje obecný rys RůžeSvěta i všech podobných projektů ‚světové harmonie‘, které reálnou nedokonalost člověka nahrazují idejí jeho dokonalosti a tím propojují náboženský světonázor s totalitárním“.
U Andrejeva nenajdeme absurdní tvrzení, že strádání ustane. Najdeme tu ale úvahy o směřování k odstranění násilí, které se vztahují ke státním a společenským institucím (což, mimochodem, odporuje „totalitarismu“). Nemůže být řeči ani o „nahrazení reálné nedokonalosti člověka“.
D. Andrejev nejenže trvá na nedokonalosti, ale hovoří také o démonické potemnělosti lidské povahy, jejíž odstranění není v silách Růže Světa. Naopak hrozí, že tato potemnělost se stane příčinou nastolení vlády antikrista nezávisle na tom, nadejde-li Zlatý Věk Růže Světa, či nikoli. Tato potemnělost může být odstraněna až po druhém příchodu Krista, s ustavením věku království Božího, Nebeského království.
Kolcov A. V.