Současní příznivci okultismu a ezoteriky by si D. Andrejeva rádi přivlastnili. A mnozí stoupenci těchto učení se o to snaží. Příčiny jsou jasné: opřít vratká ezoterická učení o pevné základy v podobě koncepce D. Andrejeva. To se jim však nepodaří, neboť zdroje okultně-ezoterických učení a Růže Světa jsou diametrálně odlišné. Například v rukopisech Růže Světa D. Andrejev píše, že zdroj teosofie J. Blavatské tvořily nejnižší formy indické filozofie a všemožné temné síly. O zakladateli antroposofie Rudolfu Steinerovi se tamtéž píše jako o „nešťastném zbloudilci“, jenž se po smrti dostal do pekelných vrstev za „samozvanectví a svedení z cesty tisíce duší“.
Nepřekvapuje, že v nábožensko-filozofickém ohledu existuje mezi Růží Světa a jakýmikoliv variacemi teosofických systémů radikální rozpor. Vztah k teosofickým naukám z pozice Růže Světa lze zformulovat v následujících bodech:
1. Lživý je základní teosofický ezoterický princip, podle nějž všechna náboženství vycházejí z jediného pravého starobylého tajného učení, jež znali pouze jistí „zasvěcenci“. Objevují se nové kategorie teosofického kvazináboženství: postavy učitelů, jež nikdo nezná – „mahátmá“, emisaři Šambaly, tajné „bílé bratrstvo“ zasvěcenců na Zemi aj. Všechny tyto ezoterické doktríny pochopitelně neobstojí dokonce ani z hlediska srovnávací religionistiky.
2. Lživá je již klíčová teze, na níž teosofie obzvláště úporně lpí – o nevědomosti, odosobněnosti Absolutna a absenci jakéhokoli vyššího rozumného principu kosmické úrovně. S tím ostatně souvisí i z teosofie pocházející a u dnešních ezoteriků oblíbená koncepce dělení vědomí na několik rovin. Nejvyšší roviny nemají „mentální“ charakter, vůbec nepřipouštějí myšlenky, pocity ani vědomé směřování. U teosofů je nemožný sama sebe si uvědomující, tvořící, dobrý Bůh jako počátek všeho stvoření. Místo něj je předkládán systém okultního materialismu a ateismu, podle nějž se svět ve vší své mnohotvárnosti vyvíjí pod přímým působením drsných a nevyhnutelných kosmických zákonů.
3. Koncepce Růže Světa neobsahuje nic, co by odpovídalo rozplynutí osobnosti v nevědomém Absolutnu. Spojení s Bohem u D. Andrejeva je chápáno jako schopnost nesmrtelných monád ztotožňovat se s hlubinami božského Vědomí, aniž by se tím ztratilo neopakovatelné já. O „společné radosti s Ním a společnou práci s Ním při tvorbě vesmíru a vesmírů“ se hovoří v závěrečných řádcích hlavní knihy D. Andrejeva.
4. Teosofie trvá na manvatarách – nekonečně se opakujících cyklech vývoje a obratů světa – a pralájích – obdobích mezi cykly, kdy se svět rozplývá v Absolutnu.
Podle Růže Světa neexistují žádné beznadějně se opakující cykly, připomínající střídání dne a noci nebo střídání ročních dob. Kosmická metaevoluce se pohybuje vzestupně silou vědomé tvorby Boha a monád. Osobní duchovní růst, zdokonalování v lásce a v tvorbě nezná hranic a neztrácí smysl periodickými zkázami světa, jak je tomu v teosofii.
5. Koncepci D. Andrejeva je naprosto cizí teosofický radikální monismus a proklamování jednoty původu dobra a zla. Teosofie prohlašuje zlo za nejdůležitějšího hybatele evoluce. Tímto způsobem je obhajováno velmi mnoho věcí: vzájemné požírání ve světě zvířat i smrt obecně. Autorka Živé etiky Jelena Rerichová došla dokonce až k obhajování revolučních, a pak i stalinských represí. Současné stoupence teosofie to nijak neznepokojuje a sekundují svým učitelům.
6. Teosofie popírá výlučnost role Krista tím, že ho vydává za řadového „mahátmu“, jehož působení nemělo žádný podstatnější smysl. Vzkříšení těla Ježíše Krista, jak známo, teosofie popírá. To představuje další kardinální rozpor jak s křesťanstvím obecně, tak konkrétně s Růží Světa.
7. Výmysl představuje teosofická teorie původu lidstva střídáním pěti ras. K čemu ji teosofie potřebuje? Aby mohla prorokovat příchod tzv. „šesté rasy“, která nahradí dnes existující lidi podobně, jako tomu bylo s předchozími rasami?
Růže Světa nejen sdílí názory na vědecký původ člověka z říše zvířat, ale dokonce předběhla objevy současné vědy v této otázce.
8. Teosofie podává zřetelně démonickou interpretaci některých důležitých křesťanských pojmů, jež překrucuje v představu o „světlých“ a „temných“ silách. Epizodu o upadnutí Adama a Evy do hříchu pokládá za dobrý skutek „elohimů“ vůči lidstvu. Prosazení monoteismu ve starém Izraeli pokládá za zlomyslné zbrzdění evoluce ze strany starozákonního Jahveho, jenž je – v terminologii učení Jeleny Rerichové – prohlášen za Satana a vládce temnot. Na první pohled se může zdát, že teosofie opakuje gnostické schéma, avšak není tomu tak: není zde ani Předvěčný Otec, ani motiv návratu k duchovnímu Pléroma а proti Jahvemu stojí archonté-kosmokrátoři, povýšení na dchian-koheny a hodnocení pozitivně – takové paralely uvádí sama J. P. Blavatská v Tajné doktríně.
9. Teosofie v podstatě směřuje k vymýcení náboženství, prohlašuje náboženskou praxi za pouhý systém obřadů, jež nemají valnou důležitost. Význam náboženství se vyčerpává „syntézou“ s vědou a filosofií. Debaty o syntéze tu však rozhodně nejsou na místě, neboť ve skutečnosti jde o svévolnou ezoterickou reinterpretaci tezí filozofie a náboženství ze strany teosofů.
„Vědou“ teosofové rozumějí velmi specifickou tajnou (okultní) vědu, jež obsahuje takové komponenty jako astrologie, magie, alchymie, úvahy o Foxátu, „planetárních chemických pochodech“ a dalších surreálních kategoriích, tvořících základ amorfního a s realitou nespojitého obrazu teosofického vidění světa. Na vědu v obvyklém smyslu slova se teosofie dívá shora a naprosto jí protiřečí v mnoha otázkách.
10. Nesmysl představuje numerologická fascinace teosofů, zejména zdůrazňující číslo 7. Teosofové přišli jak se sedmerou strukturou vtěleného jedince, sedmi planetárními řetězci (problém existence devíti planet v Sluneční soustavě Jelena Rerichová vyřešila jednoduše: o Neptunu a Plutu prohlásila, že patří k dalšímu řetězci, jehož ostaní planety jsou „neviditelné“), sedmi postupně se střídajícími rasami, sedmi dchian-koheny (tj. Kumáry, elohimy, kosmokratory) atd.
11. Teosofie absolutně nedokáže objasnit v rámci své ezoteriky historické procesy, a proto obvykle raději hovoří o tom, že vyšší síly (všichni ti dchian-kohenové a mahatmá) nezasahují „do karmy lidstva“. Tento názor se diametrálně liší od samotné podstaty metahistorie podle Růže Světa.
Jasnými příznak učení inspirovaných z temných sfér jsou vnitřní rozporuplnost, nemožnost objasnit a předpovědět realitu, odtrženost od vědeckých faktů, absence etického směřování vzhůru. Právě tyto rysy jsou vlastní hlavní mase okultních, ezoterických vizí. Postupně budeme na těchto webových stránkách objasňovat ty nejpopulárnější z nich. Cíl infernálního pramene mnoha takových „nauk“ je jasný a rozhodně nespočívá v tom, aby bylo vytvořeno přesvědčivé, všeobjímající religiózně-mystické učení, pramenící ze sil zla. To je věcí budoucnosti – zatím se pro boj s tradičními náboženstvími hodí ateistický světonázor a směs všemožné populární ezoteriky.
Zatáhnout více lidí do bahna okultismu a ve věřících tradičních konfesí vzbudit nedůvěru k mystické zkušenosti jako takové a dokonce vyvolat obavy z ní – takový je skutečný cíl ezoterických nauk.
Redakce