Jedním z překvapení letošního podzimu je velkolepé defilé pravdomluvnosti politiků ze zemí Evropské unie. Spontánně, jednotně a manifestačně a také bez psychoterapeutické stimulace nám sdělují, že pod stávající ekonomickou krizi se podepsaly nezodpovědné vlády a politici, nezodpovědný bankovní sektor, nezodpovědné ratingové agentury, nezodpovědně se také zachoval Eurostat – všude bylo plno podvodů a lží ekonomů, politologů a úslužných žurnalistů, které vyústily do nynější krize. Je to kritické přiznání totálního (v jazyce českém všeobecného) systémového selhání kontrolních mechanismů liberální společnosti (což je diagnóza vyžadující neodkladnou léčbu), které je pak doplněné o konstatování, že Řekové vůbec nejsou bohatí, jejich dluh dosahuje 150 % HDP, jsou v dluzích a jsou chudí jako myš. Podobně zadlužené, a proto objektivně vzato chudé jsou však i jiné země EU, které se v blízké budoucnosti z těchto důvodů dočkají své „zasloužené“ mediální slávy.
Příčinou potíží je, že se velká část zemí eurozóny zdá být ekonomicky nevýkonná a má nízkou schopnost konkurence na světových trzích. Euro se svými nízkými úroky jim dovolilo tento fakt po dlouhá léta kamuflovat. Kdyby neměly euro, takové dluhy by nenahromadily, protože tak velké množství peněz by jim nikdo nepůjčil a samotní Řekové, Italové, Španělé, ale i jiné země EU by se museli naučit žít a spotřebovávat v souladu s možnostmi svých domácích ekonomik.
To se však nestalo, a to také proto, že v zemích jako Řecko, Portugalsko, Španělsko, ale i Itálie jsou stále silné revoluční tradice a nikdy nevíte, co udělají místní anarchisté, trockisté, komunisté – stejně, jako nevíte, kdy může převzít v těchto zemích moc armáda. Z těchto důvodů se proto rozvinutější část EU rozhodla vykoupit si společenský klid a mír v jižní časti eurozóny za cenu jejího zadlužení. Bylo to forma masivní sociální korupce, která byla výhodná (i když nemravná) i pro zaostalejší jih Evropy, ale také pro vyspělejší části eurozóny.
Politika v eurozóně funguje podle pro politiku nevhodných principů požárního sboru, a proto je nutné pokrytecká, zvláště ve vztahu k Němcům, kteří za sociální smír na jihu Evropy platí nejvíc.
Lavina událostí, které doprovázejí průběh ekonomické krize v EU, strhává masku pokrytectví z evropské politiky a nutí část elit k pravdomluvnosti, jež určitě není dětsky upřímná a důsledná až do konce, ale jenom dočasně vynucená špatným stavem evropských ekonomik a ještě neatrofovanou snahou o mocenskou sebezáchranu
Do tohoto myšlenkového kvasu zapadají také veškeré pochybnosti o možnostech reformovat instituce EU, a to zvláště s poukazem na skutečnost, že reformovat stávající podobu EU chtějí stejní politici, kteří EU přivedli od dnešního stavu marazmu. Takovéto příkré hodnocení situace zaznělo například v Národní radě Slovenské republiky při nedávné rozpravě o navýšení eurovalu. Slova z kroniky lidstva, poznamenal by historik, a připomněl by, že stejné dilema – kdo má právo reformovat sovětský režim: komunisté, byrokraté anebo jejich protikomunistická opozice – řešila i gorbačovská přestavba a dnes již víme, s jakým výsledkem.
V minulém období však byla vyslovená i klíčová přiznání, která jdou takříkajíc k jádru věci. Spolková kancléřka Angela Merkelová na sjezdu mladých německých křesťanských demokratů prohlásila, že projekt multikulturalismu se neosvědčil a selhal. Tato replika prominentního evropského politika znevážila (i když si to samotná spolková kancléřka zcela určitě neuvědomila) „svatyni“ ideologie liberálního státu, do jehož konstrukce teorie „multikulti“ zapadá a jejímž architektem je francouzský sociolog Emil Durkheim.
A znovu se nabízí reminiscence. V lednu 1987 tehdejší komunistická strana Sovětského svazu deklarovala, že její ideologie nedisponuje monopolem na pravdu, čímž v podstatě spáchala něžné mocensko-politické harakiri. Vzniká tedy otázka, jaká budoucnost očekává stávající model liberální demokracie v situaci, kdy ne opozice, nýbrž vládní establishment se chová jako demoliční četa bourající „svatyni“ své ideologie, a co je ještě důležitější, i samotnou praxi liberálního státu, jež souvisí se stále větším přiškrcováním toku peněz do veřejného sektoru.
Rozmanitost projevu dnešní krize EU a obecněji celé euroatlantické civilizace nesmí zastínit jednu z jejích hlavních příčin, kterou je komplexní selhání dluhového hospodářského modelu vyspělých zemí.
Vynález dluhového hospodaření, který spadá do konce první poloviny 20. století, byl z jedné strany pokusem liberálních států vypořádat se s hrozbami Marxovy teorie kapitalistické nadvýroby, a z druhé strany líbivým tahem liberálních států, jak pohodlně získat přízeň voličů skrze sliby života na dluh.
Dnes, když je tento vynález „cesty do pekel“ koncepčně a definitivně minulostí, vzniká zákonitě otázka, jak bude uspořádána ekonomika i společnost v postkrizové euroatlantické civilizaci. Naléhavost této otázky je znásobována současnou rostoucí společenskou nespokojenosti a konfliktností protestních akcí ve všech metropolích euroatlantické civilizace. Jelikož současná neoklasická ekonomie vytěsnila etiku (přesněji řečeno, udělala to už dávno), a vyložila lidem člověka z hlediska nabídky a poptávky, je úkolem obrody ekonomie vrátit jí filosofii, znovu nastolit tradiční hodnoty, obnovit etický rozměr v ekonomickém rozhodování. Tento úkol v dnešní době, kdy rozdíly mezi vědou a nevědou (mytologií, náboženstvím, vyprávěním) mizí, může být údělem jenom těch intelektuálů, kteří permanentně odolávají nástrahám vábení moci a výhod z ní plynoucích, a zahrnou do svého zkoumání oblasti filosofie, sociologie, historie i vliv náboženství a všech jiných aspektů a faktorů, které se dotýkají stavu naší duše a mysli a přispívají k humanizaci našeho pohledu na svět a současně odmítnou teze o všemohoucnosti matematiky při výkladu ekonomických procesů.
Sokratovsky trpět za obhajobu pravdy ve vědě je v české společnosti považované za krajní podivínství. Raději chci trpět, protože mluvím pravdu, než aby trpěla pravda kvůli mému mlčení – tento výrok amerického filosofa a spisovatele Ralpha Walda Emersona, který bojoval proti materialismu a pragmatismu, velice dobře vystihuje podstatu sokratovské pozice ve vědě. Místo toho u nás však triumfuje pokračující psychologie normalizace – minulo režimní zkoušení a svoji kariéru začínající soudruzi – tzv. socialistická inteligence – již dávno přeběhli do tábora dočasných vítězů, na nic si nechtějí vzpomenout a vítězové se jich na nic „velkoryse“ nechtějí ptát, protože je hřeje a těší jejich zištná podpora.
V našich a jiných poměrech tíhu břemena intelektuála-solitéra, který energický čelí většinovému konformismu, ulehčuje vědomí skutečnosti, že historie minimálně ve druhé polovině 20. století zaznamenala hned několik pokusů o humanizaci západních společností, jejich přestavbu na principech intuice a kultury a odmítnutí redukce člověka výlučně do funkce věčně neuspokojeného konzumenta v gigantickém supermarketu.
První pokus o hledání alternativy společnosti masové spotřeby souvisí s protesty levicově-radikální inteligence na Západě ve druhé polovině 60. let minulého století. V této souvislosti je levicově-radikální kritice podrobená a jí odmítnutá celá židovsko-křesťanská duchovní tradice (její eschatologie, ideje rovnosti, kult abstraktního člověka a specifický vztah k přírodě), jelikož tyto komponenty židovství a křesťanství vedly v soudobých společnostech k defektům ve vývoji lidské přirozenosti a ke vzniku sociální patologie „homo oeconomicus“.
Důsledkem této kritiky je vznik povrchně antiměšťácké kontrakultury, různorodých tzv. postmateriálně orientovaných politických hnutí (feministických, ekologických aj), jež jsou infiltrována pohanskými náboženstvími. Pohanství se stává zvláště populární v prostředí feministek, které vyzývají k vášnivému boji proti mužskému Bohu v tradičních náboženstvích, i z tohoto důvodu jsou pak feministky absolutně alergické vůči křesťanství.
Zvláštní reakcí na krajní radikalismus i šokující ideje kontrakultury „nové levice“ je vlna nárůstu neokonzervativních nálad a ideologii v 70.–90. letech minulého století v západní Evropě a USA. Hlavními pilíři neokonzervativismu se stává oddanost principům ekonomického liberalismu a současně tradičním sociokulturním hodnotám – pracovní etiky, rodiny, svobody výběru školy pro své dětí, víry v soukromou iniciativu, povinnost respektovat „zákon a pořádek“ a chránit poctivé občany před hrozbami ze strany okrajových společenských skupin.
Dynamika fungování neoliberální tržní ekonomiky však ukázala svoji neúprosnou logiku: dokonce ani monolitní clona neokonzervativních duchovních hodnot (jež převážně nevyrůstaly z původního křesťanství, nýbrž z katolického a protestantského fundamentalismu) nedokázala spoutat zákony trhu a vysvobodit člověka z ponižujícího krunýře „homo oeconomicus“.
Před čtyřiceti léty paralelně s nástupem vlny neokonzervativismu se západní civilizace dostala do stadia tzv. společnosti vědění (knowledge society) a základem ekonomiky se stává poprvé v dějinách lidstva nevyčerpatelný a trvalé obnovitelný zdroj, a to vědění a hodnoty světové kultury. Klíčovým problémem „společnosti vědění“, jak poznamenává francouzský sociolog Jean Baudrillard, je rostoucí množství informací, které postrádají svůj smysl a význam, a proto dle Písma svátého znásobování takového poznání jenom rozmnožuje a zvětšuje lidský smutek. Tento defekt „společnosti vědění“ napravuje pak křesťanská věrouka, která v návaznosti na tradice Nového zákona nepozná pozitivistický a hodnotově neutrální termín informace, nýbrž pojem vědění s poukazem na skutečnost, že jenom tomu, kdo miluje Boha, je přístupné opravdové (ontologické ukotvené) vědění a poznání (1Kor 8,3).
Šéf evropské centrální banky Jean-Claude Trichet minulý měsíc v Bruselu řekl, že to, co nyní prožíváme, by mohla být nejhorší krize od první světové války. Krize – řečeno jazykem filosofie – nastupuje tehdy, když je pošlapaná a zneuctěná kategorie míry; to věděl již ve své době Aristoteles a zopakoval to ve svých zákonech dialektiky G. W. F. Hegel. Kategorie míry je v první řadě znevážená desetiletími deindustrializace Evropy a degradováním významu produktivní práce, tj. „prazákladu“ každé dobře fungující společnosti. Uveďme, například, že ve Francii v roce 1975 bylo zaměstnáno v zemědělství 11 % aktivního obyvatelstva ve srovnání s dnešními 5 %. Znepokojující je také vylidňování francouzského venkova. V roce 1998 zde působilo na 800 tisíc agropodniků a v roce 2010 jen 200 tisíc zemědělských podniků. Průmysl ve Francii také zažil hluboké změny. Počet pracovních míst, který tu v roce 1975 činil 38 % klesl na současných 21 %. Jedná se o skutečnou revoluci v průmyslu, z něhož se vytrácejí horníci, kováři, hutníci, dělníci v docích a pracující v automobilkách. Děje se tak v důsledku opakujících se vln restrukturalizace, modernizace, robotizace a především přesunu francouzských firem do zemí s levnou pracovní silou – do východní Evropy a do jihovýchodní Asie. Paralelně s úpadkem dělnictva nastává vzestup terciální sféry: v roce 1975 zaměstnávala tato sféra 51 % aktivní populace a dnes se v ní nachází asi 72 % všech zaměstnaných ve Francii.
Nárůst terciálního sektoru však nestačí kompenzovat celkový úbytek pracovních míst v průmyslu a zemědělství. Z redukce výroby a z přechodu námezdných výrobců do oblasti hůře placených pracovníků služeb, a tím do role méně solventních spotřebitelů, a z prohloubení sociální nerovnosti vznikla (mimo jiné faktory) také stávající ekonomická krize, která se prozatím jeví „jenom“ jako krize finanční. A podobná situace je i v ostatních zemích euroatlantické civilizace.
Východisko z krize může být jenom obnova ztracené společenské rovnováhy (ustanovení harmonie a krásy míry), a to ve všech parametrech fungování moderních společností, což by také mělo znamenat, že v postkrizové společnosti v prvé řadě její ekonomická teorie přestane nahlížet na člověka výlučně jako na konzumenta. Konec hospodaření na dluh současně znamená i konec fetiše ekonomiky růstu a chce se věřit i konec fenoménu „homo oeconomicus“. Tato radikální změna by měla umožnit vznik společnosti, která dokáže spájet hodnoty tradičných (předkapitalistických) a moderních společností; orientaci na úspěch a štěstí, důraz nejenom na intelektuální, ale též emoční dispozice jednotlivce; soutěživost a spolupráci; demokracii (existují přece i jiné modely demokracie, než její západní liberální model) a úctu k autoritám; pluralitu možností a směrů společenského rozvoje, ale také možnost společensky stagnovat atd. Klíčová a rozhodující zůstává otázka, na jakém ideologickém základě bude vybudovaná společnost v postkrizovém období. Je velice pravděpodobné, že základní myšlenkový spor proběhne mezi liberalismem, marxismem a křesťanským učením v jeho původní podobě.
Lupták Milan