Katolíci jsou poměrně často svým okolím vnímáni jako tzv. suchaři. Nelze jistě popřít, že i v řadách Kristových vyznavačů se vyskytují nudní patroni z povolání, tedy ti, kteří postrádají smysl pro humor, ale jejich poměrné zastoupení nebude patrně o nic vyšší nežli v běžné populaci.
Suchařinou katolíků se ovšem většinou spíše myslí skutečnost, že musejí dodržovat řadu přikázání, nebo je dokonce (ó, ta hrůza!) dodržují, zatímco ostatní si mohou „užívat“.
Nezřídka takové soudy vynášejí lidé, kteří v reálném životě nejsou nějakými nespoutanými libertiny nebo bouřlivými hédonisty, nýbrž obyčejnými šosáky připravenými na potkání vyjmenovat celé seznamy toho, co se smí dělat nebo říkat, přičemž překročení vymezených demoliberálních hranic je dokáže pobouřit na nejvyšší míru. Někdy dokonce tak, že s „hříšníkem“ už nechtějí mít nic společného a exkomunikují ho ze společnosti slušných a pokrokových lidí.
Užívání si čili údajná radost ze života v postmoderním měšťáckém podání se tak většinou omezuje na nějaké to trapné smilstvo nebo nevěru; podnikový teambuilding doprovázený zoufalým vystoupením transvestitů, na kterém se všichni výjimečně „odvážou“ a je hrozná legrace, častokrát spíše předstíraná; případně, je-li člověk movitější, více či méně pravidelné kokainové povyražení.
Jak vidno, nejedná se o žádné kosmické rozkoše, proto není nejmenšího důvodu planout závistí a toužebně vzdychat po tom, co nám uniká, když chceme být věrni Stvořiteli. Ostatně už známý starozákonní „suchar“ v knize Kazatel si ve své době řekl, že „bude oplývat rozkošemi“, aby nakonec došel k pověstnému závěru, že „to je marnost“[1].
Požitkáři leckdy projevují blazeovanou soustrast katolíkům, že musejí v neděli ráno vstávat a trmácet se na mši, kdežto oni mají prostor k bujarým radovánkám. Což v praxi povětšinou znamená, že leží déle v posteli nebo se dívají na televizi.
Podle všeho ale jejich nervy mnohem více jitří skutečnost, že katolíci to vše činí z poslušnosti nějakým nařízením. Ovšem titíž lidé se budou poníženě hrbit pod bičem manažera a propracují klidně nejen neděle, ale i třeba několik dní v kuse, jen aby na ně shlédl blahosklonným okem. Soudný člověk by si měl dokázat odpovědět na otázku, co je hodnější lidské důstojnosti, zda obětovat svůj nedělní čas z úcty k věčnému Stvořiteli, nebo ze strachu před smrtelným kapitalistou?
Jiní zas budou nevěřícně kroutit hlavou nad dodržováním pátečního půstu, což jim však nezabrání oddávat se zuřivě nejrůznějším dietám, proti kterým je jednodenní zdrženlivost od masa opulentním hodokvasem.
Je bohužel patrné, že pro nejednoho bývá sebezápor přijatelný, ba chvályhodný, činí-li se tak z lásky k sobě nebo stvoření, třeba vlastní zadnici či planetě Zemi, nikoliv však z lásky k Původci těchto bezesporu dobrých věcí.
Na druhou stranu není samozřejmě možné zastírat, že plnění náboženských a mravních povinností (říkejme tomu úsilí o ctnostný život) nebývá zrovna dvakrát zdrojem velkých slastí či radostí. Důvodem je naše dědičným hříchem porušená přirozenost, kterou v takových případech musíme častokrát přemáhat.
Bývá snadnější popustit uzdu nezřízeným sklonům než jim s námahou vzdorovat. Obžerství bude zajisté, alespoň po jistou dobu, spojeno s libými pocity, což se o půstu újmy, či dokonce přísnějších asketických praktikách, obvykle říci nedá. A podobně dá třeba člověk průchod hněvu, a tak si uleví, místo toho, aby se snažil i vůči nepřátelům jednat spravedlivě, o lásce ani nemluvě.
Naše cesta ke ctnostem se zpravidla nachází ve fázi enkrateie, jak by řekl Sókratův žák Xenofón, tedy jakéhosi sebeovládání či přemáhání. Tentýž vojevůdce a filosof v jedné osobě zároveň dodává, že enkrateia není ještě sama o sobě ctností, ale je „základem všech ctností“[2]. A to z toho důvodu, že ctnost je vypěstovaným ustáleným sklonem k dobrému jednání, přičemž k úspěšnému „pěstování“ je nezbytné vítězit nad sklony špatnými, které nás spoutávají.
Ačkoliv tedy bývá úsilí o ctnostný život doprovázeno nepříjemnými pocity, které s bojem a námahou vždycky souvisejí, neznamená to, že nenabízí řadu radostí už v přirozené rovině. Kdo se například neoddává obžerství nebo opilství, ale přistupuje k jídlu i alkoholu rozumně, tedy střídmě, se může radovat z toho, že činí něco pro své zdraví a že mu není druhý den špatně. Mnohdy nás také dobré skutky, které prokazujeme bližním, naplňují uspokojením. Ale můžeme postoupit i výše a pociťovat radost ze skutečnosti, že ctnostným životem jednáme podle rozumu a svědomí, nejsme otroky vášní a směřujeme ke svému cíli, jímž je věčné štěstí. Sv. Filip Neri by řekl, že „radost je Božím darem, který pramení z dobrého svědomí“.
Zde je třeba rozlišovat mezi radostí a přirozenými, tělesnými potěšeními, která ještě nemusejí být nutně radostí. Sv. Tomáš podotýká, že „jméno radosti nemá místa než v potěšení, které sleduje rozum“[3]. Tím se odlišujeme od zvířat, jež nejsou radosti schopna. Neznamená to ale, že nemůžeme čerpat radost z přirozených potěšení, pokud ovšem neodporují rozumu.
Jak už bylo naznačeno, vyšší radost pramení ze samých ctností. Polský dominikán P. Jacek Woroniecki dokonce píše, že „rysem, kterým se pravá cnost odlišuje od všelijakých padělků, je jistý klid ducha a radost, jež ji doprovází“. A „tam, kde tato radost schází, si můžeme být jisti, že se ctnost ještě silně nezakořenila; kde však projevy ctnosti doprovází smutek a trpká nálada ducha, máme bezpochyby co do činění s jedním tak četných padělků ctnosti, nebo ještě velmi nezralou ctností. Každý by tedy měl tohoto měřítka užívat, aby zjistil, v jakém stadiu tu či onu cnost má“[4].
A je to logické, pokud se zamyslíme nad tím, čím ctnost vlastně je. Vzhledem k tomu, že se jedná o vědomě vypěstovaný sklon k nějakému dobrému jednání, pak není divu, že její skutky naplňují člověka jistým uspokojením, vždyť bývají výsledkem dlouhé a těžké dřiny a zároveň jsou skutečně dobré a rozumné. Obojí by mělo působit člověku radost, jelikož díky své námaze dosáhl toho, že snadno či alespoň snadněji koná to, co rozumem poznal jako dobré.
V ctnostném životě i životě obecně tedy není důvod k nějaké „suchařině“. A že svět křesťanskou radost znevažuje, nás nemusí příliš mrzet, neboť pokud vytrváme, ta se nakonec přemění v radost věčnou, ať už si o ní myslí kdokoliv cokoliv.
Zdroj: tedeum.cz
[1] Kz 2, 1‒2
[2] Vzpomínky na Sókrata, I., 5
[3] ST I-II, q. 31, a. 3
[4] Katolicka etyka wychowawcza, str. 428. Lublin 2013.
Čejka Martin R.