Před několika dny vydali prohlášení k opětovnému zvýšení napětí v Sýrii patriarchové několika syrských církví – patriarcha antiochijský Jan X., patriarcha melkitský Josef I. Absí a syrskojakobitský patriarcha Ignác Efrém II.
Mimo jiné se v něm uvádí:
„My, patriarchové svých církví, veřejně odsuzujeme věrolomný útok proti Sýrii, naší drahé vlasti, ze strany USA, Francie a Velké Británie pod záminkou užívání chemických zbraní syrskou vládou… Oceňujeme odvahu, hrdinství a oběť syrské arabské armády, která odvážně brání Sýrii a zajišťuje bezpečnost svých obyvatel. Modlíme se za duše mučedníků a zotavení zraněných. “
Skutečnost, že hlavy syrských církví podporují „Asadův režim“, není pro ty, kteří sdílejí názor západního mainstreamu na „krvavého diktátora“, který zabíjí vlastní lid, příliš „komfortní“. Četl jsem, že se jedná o „stockholmský syndrom“, tedy o známou situaci, kdy rukojmí, kteří se snaží přežít, nejen spolupracují s teroristy, kteří je vězní, ale také přesvědčili sami sebe, že by měli upřímně podpořit jejich „dobré dílo“.
Nu což, víra v dobrotu a moudrost západní politické elity je stejná forma ideologického kvazináboženství jako například komunismus. Charakteristickým znakem této ideologie je touha považovat politickou konfrontaci za morální. Západ představuje „globální sílu dobra“, obraz světa načrtnutý jeho politiky a mediálními magnáty si zaslouží bezvýhradnou důvěru, a ti, kdo podporují tento pohled na svět, jsou „slušní“, „solidní“ lidé. Ti, kteří s ním nesouhlasí, jsou lidé „neslušní“ a předem si nezasluhují důvěru – a to i když se jedná o občany západních zemí.
Z lidského hlediska to je pochopitelné. Mě osobně by také velmi uklidnilo, kdybych mohl věřit, že nejvlivnější lidé tohoto světa jsou současně lidmi důstojnými, spravedlivými a dobrosrdečnými. A že „světové společenství“ skutečně řídí vůdci vysokých morálních kvalit, kteří jsou vzdálení veškeré nepravdě a usilují o dobro pro všechny národy.
Rád bych tomu také věřil – a hlavně horlivým adeptům a misionářům této víry, s nimiž se lze na Facebooku setkat velmi snadno. Obávám se však, že bych s tím měl problém.
Některá zásadní fakta se totiž do tohoto schématu nehodí. Irák po „vítězství demokracie“ ztratil čtyři pětiny svého křesťanského obyvatelstva (http: //www.breitbart.com/national-security/2016/03/30/christian-populat). A v Libyi se veřejně obchoduje s černými otroky (http://www.bbc.com/news/world-africa-39567632). Státnost v těchto zemích byla zničena západními politickými elitami se stejnou mantrou o „krvavém diktátoru, který zabíjí svůj vlastní lid“. Co si o tom myslet? Být hrdý na tyto pozoruhodné úspěchy? Chválit je? Popřát „bojovníkům s diktátory“ další úspěchy?
Jak mám pohlížet na to, že války v Iráku a Libyi byly rozpoutány pod falešnými záminkami – speciální služby zfalšovaly důkazy, politici je zneužily a média dokolečka opakovala? Ať už se jednalo o Saddámovy zbraně hromadného ničení, nebo Kaddáfího viagru, kterou údajně rozdával vojákům, aby znásilňovali ženy? To vše byly fake news. Nikdo nebyl, pokud vím, odsouzen za rozpoutání války pod falešnou záminkou a smrt mnoha lidí, a to včetně občanů samotných západních zemí.
Údajný chemický útok, který byl důvodem nedávného útoku na Sýrii, velmi dobře zapadá do tohoto již známého scénáře – diktátor provádí neuvěřitelná zvěrstva, které pobuřují svědomí lidstva, vlny vznešeného rozhořčení přebírají přední média – a Západ zasahuje, aby zbavil lid krvavého režimu. A poté se země propadá do chaosu, vypukají masakry všech se všemi… A pak se mimochodem ukáže, že záminka pro válku byla falešná!
V Sýrii se scénář nepovedl z důvodů zcela nezávislých na západní politické a mediální elitě, nicméně zůstává dokonale čitelný. Zejména s ohledem na skutečnost, že se objevují informace, které odmítají oficiální verzi o tom, co se vlastně stalo.
Robert Fisk, dopisovatel novin The Independent, se vydal na místo útoku a hovořil s lidmi (https://www.independent.co.uk/voices/syria-chemical-attack-gas-douma-rob), tedy s místními obyvateli, svědky „chemického útoku“. Jenže nikdo z nich žádný útok nezaznamenal. A na videích, která ovládla internet a média, jsou podle místního lékaře zachyceni lidé, kteří se v nemocnici dusili prachem z ulic během písečné bouře.
Ti, kdo věří v dobrotu a moudrost Západu, mohou samozřejmě stejně oddaně zastávat své přesvědčení jako ti, kteří věří v komunismus. Musíme však uznat, že tato víra vyžaduje příliš velké oběti. Sám bych na ně nestačil…
Pokud se však této víry nebudeme držet a jednoduše se podíváme na známé skutečnosti, ihned budeme mít pro chování syrských patriarchů jasné vysvětlení. Jsou si dobře vědomi toho, že pád režimu bude pro ně znamenat masakr a vyhnanství. A Západ jim nepomůže. To lze vidět na příkladu genocidy křesťanů v sousedním Iráku.
Není třeba hned hovořit o spiknutí a předpokládat, že se představitelé Západu rekrutují ze satanistů, tajně uctívání hlavu Bafometa, a záměrně se snaží zničit křesťany, právě proto, že vyznávají Krista. Assada chtějí zničit z důvodů politických a ekonomických, které nemají ve skutečnosti s křesťany nic společného. Křesťané prostě žíjí na špatném místě ve špatné době. Nechtějí je úmyslně zničit – jsou jim prostě lhostejní. Takhle západní civilizace funguje – pokud nemáte politický vliv v západních metropolích, pak máte smůlu – to, jestli vás zlikvidují nebo ne, nikoho prostě ani v nejmenším nezajímá.
Silným a vlivným zástupcům západního svět prostě nezáleží na domorodcích jakéhokoli náboženství a odstínu pleti, a to ať již v arabském světě, v Latinské Americe nebo ve východní Evropě. Není potřeba oponenta označovat za pekelníka a satanistu, když postačí dostatek politického realismu.
Ve skutečnosti se nejedná ani o zvláštní rys Západu – taková je obecně padlá lidská přirozenost. Buď máte vládu a armádu, která vás chrání, nebo jste ve velkém nebezpečí.
Specifikum Západu spočívá v tom, že stejně jako jiné velké říše minulosti produkuje obrovské množství očividného patosu. Západní politici nemohou udělat ani krok, aniž by opěvovali své vysoké principy a vznešené pohnutky. Pokud z nich vyjmete morální patos, stanou se příliš krátkými i pro Twitter.
Jenže patos a morální zápal představují jen prostředky k dosažení cílů, které nemají nic společného s morálkou. Média ochotně prodávají populaci emocionální drogu, tedy rozhořčení na ty, kteří jsou označeni za darebáky a sympatie k těm, kteří byli označeni za oběti. K tomu patří i pocit ušlechtilé moci, kdy spravedlivé střely likvidují krvavé tyrany. A lidé se na to s radostí a uspokojením dívají.
Opoziční hlasy, nebo alespoň ty, jež nejsou zase tak nadšené, úspěšně vytlačují na okraj a informační prostor jim není nakloněn. Každý si uvědomuje, jaké názory by měl mít, aby byly přijaty, tedy aby uspěl v tomto životě. Tento jemný tlak je zjevně mnohem účinnější než přímá cenzura.
To neznamená, že je Západ „špatný“ a Rusko „dobré“. Znamená to pouze fakt, že pokud hledáte království dobra a pravdy, neměli byste ho hledat mezi královstvími tohoto světa. Jedná se o velmi hlubokou lidskou potřebu – oddat se absolutnímu dobru, sloužit mu, doufat. Jsme tak stvořeni – jsme oddáni Králi a Království, které není z tohoto světa. A uctívat a klanět se silné globální říši představuje jen další podobu modlářství.
(překlad vlastní)
Originál: СЕРГЕЙ ЛЬВОВИЧ ХУДИЕВ - Голос сирийских христиан vyšel 18. dubna 2018 na radonezh.ru.
Zdroj: radonezh.ru
Chudijev Sergej